ECLI:CZ:NSS:2017:2.AFS.74.2016:28
sp. zn. 2 Afs 74/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: JARÝ s. r. o.,
se sídlem Semtín 105, Pardubice, zastoupené JUDr. Alešem Popelkou, advokátem,
se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2013,
č. j. 28772/13/5000-14305-706986, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 3. 2016, č. j. 52 Af 2/2014 – 140,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
21. 3. 2016, č. j. 52 Af 2/2014 – 140, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Pardubicích (dále jen „správce daně“) na základě výsledku
postupu k odstranění pochybností vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 30. 8. 2012,
č. j. 329201/12/248912608314 (dále jen „platební výměr“), daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období srpen 2010 ve výši 629 242 Kč. Odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru žalovaný
zamítl (resp. v důsledku změny organizační struktury daňových orgánů změnil v platebním
výměru pouze číslo účtu poskytovatele platebních služeb a ve zbytku platební výměr potvrdil)
rozhodnutím ze dne 25. 11. 2013, č. j. 28772/13/5000-14305-706986 (dále jen „napadené
rozhodnutí“). Rozhodnutí daňových orgánů byla založena na závěru, že žalobkyně neunesla
své důkazní břemeno k odstranění pochybností správce daně o shodě faktického stavu se stavem
formálně právním deklarovaným fakturou č. B14/2010 (u žalobkyně ev. č. 101101214)
vystavenou společností ISTROSAN s. r. o. (dále jen „ISTROSAN“), na základě níž uplatnila
nárok na odpočet daně ve zdaňovacím období srpen 2010.
[2] Nejvyšší správní soud pro úplnost upřesňuje, že ve věci původně rozhodoval Finanční
úřad v Pardubicích, který po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky, zanikl (§19 odst. 1 citovaného zákona) a jeho agendu převzal ke dni 1. 1. 2013
v souladu s §20 citovaného zákona Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště
v Pardubicích. Za správce daně tak bude dále v textu tohoto rozsudku souhrnně označován
jak Finanční úřad v Pardubicích, tak Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště
v Pardubicích.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 52 Af 2/2014 – 92
(dále jen „krajský soud“), zamítl. Ten však Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti
žalobkyně svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 2 Afs 32/2015 - 41 (celé znění dostupné
na www.nssoud.cz), zrušil a zavázal krajský soud, aby v novém rozhodnutí vyslovil jednoznačný
závěr, zda a proč byl postup k odstranění pochybností zákonný, případně zda a v jakém
okamžiku se začal vymykat ze zákonných mantinelů pro své použití. Pokud by krajský soud
shledal, že daňové orgány prováděly postup k odstranění pochybností v rozporu se zákonem,
musí uvážit vliv zjištěných pochybení na zákonnost napadeného rozhodnutí o stanovení daně
výhradně v intencích žalobních bodů.
[4] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále „napadený rozsudek“) zrušil
jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňové (platební výměr vydaný Finančním
úřadem v Pardubicích dne 30. 8. 2012, č. j. 329201/12/248912608314) a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud uvedl, že v nyní posuzovaném případě není pochyb o tom, že správci daně
vznikly konkrétní pochybnosti (o správnosti daňového tvrzení stěžovatelky), a byl tak oprávněn
zahájit vytýkací řízení, resp. po nabytí účinnosti daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád, ve znění pozdějších předpisů) postup k odstranění pochybností podle jeho §89. Navzdory
složitosti věci zahrnující i potřebu rozsáhlejšího dokazování však nepřešel do režimu daňové
kontroly, ač tak měl učinit. Délka trvání postupu k odstranění pochybností a množství
uskutečněných procesních úkonů byly zjevně excesivní a překročily již zákonné mantinely tohoto
institutu. Žalobkyně tak byla výrazně zasažena na svém právu na řádné projednání věci
(čl. 38 Listiny základních práv a svobod), když postup žalovaného byl v rozporu s účelem
§89 daňového řádu a v rozporu s §7 odst. 1, 2 daňového řádu (nebylo konáno bez zbytečných
průtahů a hospodárným způsobem). Tento nezákonný postup přivedl krajský soud k závěru
o nezákonnosti rozhodnutí vydaných v obou stupních.
II. Kasační stížnost
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky
a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[7] Nepřezkoumatelnost spatřoval stěžovatel v přílišné obecnosti konstatování porušení
práva daňového subjektu na řádné projednání věci, aniž by krajský soud konkretizoval, jaká práva
mu měla být upřena tím, že správce daně nepřešel včas (po výpovědi svědka N.) z postupu
k odstranění pochybností do daňové kontroly. K posouzení vlivu takto údajně porušených práv
na celkovou zákonnost rozhodnutí soudem tudíž vůbec nedošlo. Stěžovatel považuje za
podstatné určit, zda vůbec existují práva, která daňovému subjektu náleží pouze v rámci daňové
kontroly, a nikoli postupu k odstranění pochybností, a zda jejich porušení může mít vliv na
zákonnost výsledku celého řízení, byť uznává, že právní povaha obou postupů je odlišná.
Stěžovatel rozebral jednotlivá práva daňového subjektu využitelná při daňové kontrole a shledal,
že nacházejí uplatnění v obdobné míře i v rámci postupu k odstranění pochybností (např. právo
být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, předkládat důkazní prostředky, navrhovat
důkazy, vyvracet pochybnosti správce daně). Další práva spjatá s dokazováním jakožto postupem
ke zjištění důležitých poznatků je možné realizovat i v odvolacím řízení, a to bez ohledu na to,
kterým z obou postupů byla daňová povinnost stanovena. V daném případě proběhlo
dokazování v souladu se zákonem a k újmě na právech žalobkyně nedošlo. Závěr o nezákonnosti
rozhodnutí o stanovení daně nemůže být učiněn pouze na základě toho, že správce daně konal
úkony v „nezákonném“ postupu, aniž by současně bylo identifikováno konkrétní právo tvořící
součást práva na řádné projednání věci, jež tak bylo porušeno. Podobně platí i o zásadách
rychlosti a hospodárnosti, že měl krajský soud identifikovat, jak konkrétně byly porušeny a
následně vyjádřit míru, jak mohlo takové jednání ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel
poukázal na to, že správce daně má vždy volit postup, který zbytečně daňový subjekt nezatěžuje,
přičemž daňová kontrola je z tohoto pohledu nejméně šetrná. Žalobkyní požadované provedení
nového dokazování v zákonném postupu je tedy absurdní, neboť by při stejném výsledku
představovalo právě průtahy, proti nimž brojila. Stěžovatel setrval v přesvědčení, že daň byla
vyměřena ve správné výši a navrhl zrušení napadeného rozsudku.
[8] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná
zaměstnanec s příslušným vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[10] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
[11] Předmětem přezkumu je závěr krajského soudu, že pokud správce daně pochybil
tím, že nepřešel z postupu k odstranění pochybností do režimu daňové kontroly, je namístě zrušit
rozhodnutí o vyměření daně, v něž takový postup správce daně vyústil.
[12] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že správce daně
ve věci žalobkyně sice důvodně zahájil vytýkací řízení (jež konvertovalo v postup pro odstranění
pochybností), ale překročil jeho zákonné limity v okamžiku, kdy se rozhodl v něm pokračovat
i po výslechu svědka P. N. (27. 1. 2011), který ukázal potřebu provedení několika mezinárodních
dožádání a dalších úkonů. Tehdy bylo namístě přejít do režimu daňové kontroly, která je pro
daný účel vhodnějším institutem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 1. 2014, č. j. 2 Afs 174/2014 - 31).
[13] Žalobkyně založila své žalobní tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí o daňové povinnosti
(mimo jiné důvody, které soud neuznal, a proti tomu pochopitelně stěžovatel nebrojí) na premise,
že skutečnosti zjištěné v rámci nezákonného postupu k odstranění pochybností nemohou
být podkladem rozhodnutí a takto získané důkazy jsou nezákonné. Žádala o provedení nového
důkazního řízení tak, aby byla její práva napříště respektována. Nic konkrétního k tomu, jaká
práva byla tímto způsobem opomenuta nebo zkrácena, neuvedla.
[14] Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku zavázal krajský soud,
aby dle nastíněných kritérií nejen uvážil, zda a kdy přestal být postup správce daně v souladu
se zákonem, ale aby současně vliv zjištěných pochybení konfrontoval se žalobními body v té míře
obecnosti, jak je sama žalobkyně formulovala, a uvážil, zda za daných okolností mohla mít tato
pochybení vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. První část instrukce krajský soud
bezezbytku naplnil, na tu druhou zcela rezignoval.
[15] Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za potřebné upozornit na usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, jež poskytlo odpovědi na řadu
otázek podstatných i pro nyní projednávanou věc, které byly do té doby řešeny judikaturou
rozdílně, případně nebyly vyjasněny.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že daňový subjekt může
brojit proti daňové kontrole či některým jejím aspektům jak zásahovou žalobou (podle §82
a násl. s. ř. s.), tak i žalobou proti rozhodnutí (podle §65 a násl. s. ř. s.). Ač jsou tyto
dva prostředky soudní ochrany žalobci k dispozici vedle sebe, každý z nich slouží jinému účelu
a zabývá se daňovou kontrolou z odlišných úhlů pohledu. „V řízení o zásahové žalobě je jeho
předmětem daňová kontrola takříkajíc per se, tedy sama o sobě, jako taková. Soud posuzuje, zda byla
prováděna způsobem, který do právní sféry žalobce zasáhl toliko v souladu se zákonem. Pokud ne, jeho
výrok směřuje opět proti kontrole samotné – zakáže její další provádění, přikáže ji neprodleně ukončit,
dochází-li v ní k průtahům, nařídí nápravu nepřípustného excesu, k němuž v rámci kontroly došlo,
anebo - skončila-li již kontrola, deklaruje její nezákonnost jako celku či nezákonnost nějakého konkrétního
úkonu správce daně v rámci kontroly.“ Naproti tomu „[v] řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je daňová kontrola, v rámci níž byla učiněna zjištění, jež se stala podkladem doměření daně, posuzována
již nikoli sama o sobě, nýbrž jen a pouze z toho hlediska, zda jsou zjištění z ní plynoucí zákonným podkladem
pro doměření daně a nakolik je lze považovat za vypovídající, dostatečná a spolehlivá. Správní soud v první řadě
hodnotí, zda zjištění byla kontrolou učiněna za situace, že vůbec pořízena být mohla (například zjištění pořízená
kontrolou po uplynutí lhůty pro stanovení daně či kontrolou nezákonně opakovanou nemohou být vůbec
podkladem pro stanovení daně). Dále u obecně přípustných zjištění hodnotí, nakolik z nich plyne,
co z nich správce daně usoudil.“
[17] Z toho, co bylo právě uvedeno, lze dovodit, že zvolí-li žalobce jako prostředek obrany
žalobu, kterou napadne rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti, může požadovat jeho zrušení
v souvislosti s nedostatky předcházející daňové kontroly s nadějí na úspěch jen tehdy, pokud
zpochybní zjištění z ní plynoucí v tom smyslu, zda jsou použitelná pro doměření daně.
V odkazovaném usnesení rozšířeného senátu bylo vysvětleno, že podkladem pro rozhodnutí
nemohou být zjištění pocházející z nezákonně opakované kontroly nebo kontroly proběhnuvší
po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Přitom není třeba, aby takové vady byly předtím
samostatně vytýkány zásahovou žalobou. Tyto závěry jsou ovšem bezezbytku použitelné
i na situaci, kdy byla daň doměřena na základě postupu k odstranění pochybností, a nikoli daňové
kontroly. Oba tyto instrumenty totiž slouží k opatření podkladů pro meritorní rozhodnutí
o daňové povinnosti.
[18] V předmětné věci bylo již v předcházejícím rozsudku tohoto soudu závazně
konstatováno, že k prekluzi práva vyměřit žalobkyni daň nedošlo, a ani opakování postupů
vyvolávající potřebu zkoumat jejich zákonnost v řízení nevyšlo najevo. Pochybení bylo shledáno
výhradně v tom, že správce daně v pravý okamžik nepřešel z institutu, jehož účel se postupně
vyčerpal, k institutu jinému, v dané situaci vhodnějšímu. To by podle okolností mohlo
představovat nezákonný zásah, vůči němuž se bylo možno bránit zásahovou žalobou, kterou
ovšem žalobkyně nepodala. Dovozovat za pomoci tzv. „doktríny ovoce z otráveného stromu“,
že skutková zjištění pocházející z excesivně protrahovaného postupu k odstranění pochybností
jsou jen a pouze z tohoto důvodu pro stanovení daně nepoužitelná, nemá podklad v daňovém
řádu ani v judikatuře správních soudů. Lze tedy uzavřít, že ač žalobkyně důvodně poukázala
na nesprávný procesní postup správce daně, nemohla svými povýtce obecnými tvrzeními o jeho
důsledcích v podobě zásahu do jejích nijak neidentifikovaných práv dosáhnout zrušení
rozhodnutí o své daňové povinnosti. Stěžovateli tedy lze dát za pravdu, že v řízení před
správními soudy nebyla konkretizována žádná procesní práva žalobkyně, která by v souvislosti
s tímto chybným postupem došla újmy, natož aby jejich porušení mohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí správce daně. Proto za situace, kdy bylo zřejmé, že k prekluzi možnosti stanovit
daň v této věci nedošlo, zcela postačilo, aby krajský soud vyslovil, že obecně formulované
námitky porušení procesních práv žalobkyně nemohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
S ohledem na to, co bylo uvedeno, již ztrácí opodstatnění řešit samostatně otázku, zda existují
práva, která daňový subjekt na rozdíl od daňové kontroly nemá k dispozici při postupu
k odstranění pochybností, a která to vlastně jsou.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu