ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.303.2017:29
sp. zn. 2 As 303/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. J., zastoupený Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 1. 2017, č. j. OD 1262/16-3/67.1/16357NL, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 8. 2017, č. j. 60 A 4/2017 –
37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce měl jako řidič automobilu dne 27. 4. 2016 v 9.59 hod. v ulici Londýnská v obci
Liberec překročit nejvyšší povolenou rychlost o 7 km/hod (radarový rychloměr policie naměřil
60 km/h v místě, kde byla nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h a od naměřené hodnoty
byla odečtena povolená tolerance 3 km/h). V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Liberec, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2016,
č. j. MML095518/16/2721/OD/Kro, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a b yla mu uložena
pokuta ve výši 1500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ústí
nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. Napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným, neboť rozhodnutí správních orgánů
tvoří jeden celek a všechny námitky žalobce a sporné otázky byly zodpovězeny. Soud se zabýval
námitkou žalobce směřující k nezvážení použití nové právní úpravy přestupků dle zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o odpovědnosti
za přestupky“), jestliže by byla pro žalobce příznivější. Uvedl, že nedošlo ke změně žádného
v případě žalobce relevantního ustanovení právních předpisů, podle nichž správní orgány
protiprávní jednání kvalifikovaly a potrestaly. K námitce nedostatečného odůvodnění zavinění
žalobce správním orgánem krajský soud konstatoval, že ke spáchání přestupku vědomou
nedbalostí se vyjádřil i žalovaný, přičemž správní řízení tvoří jeden celek. Správní orgány správně
konstatovaly, že žalobce je zkušený řidič, který si musel být vědom toho, v jaké oblasti auto řídí,
jaká je tam nejvyšší dovolená rychlost a jakou rychlostí jede. Vzhledem k tomu, že žalobce
ve správním řízení nepoukázal na nic, co by mohlo naplnění skutkové podstaty zpochybnit,
neuváděl podrobnosti, z nichž bylo možno zhodnotit jeho vůli či vědomost o dovolené
a vyvinuté rychlosti, správní orgány na naplnění složky vědomí usoudily z prokázaných okolností,
za nichž k protiprávnímu jednání došlo. Ze svědecké výpovědi policistů vyplynulo, že podle
chování si žalobce byl překročení rychlosti vědom a s blokovou pokutou nesouhlasil teprve poté,
co zjistil, že je přestupek „bodový“. Ačkoli s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 10 As 24/2015 neznamená pasivita účastníka řízení automaticky
nepřípustnost nových skutkových tvrzení, krajský soud má zato, že přestože žalobce nebyl
aktivní, správní orgány skutkový stav zjistily dostatečně a s ohledem na všechny provedené
důkazy je tvrzení žalobce o vadě na tachometru vylučující jeho zavinění, uplatněné až v žalobě,
dle krajského soudu účelové. Námitce žalobce, že nebyla naplněna materiální stránka
přestupku, krajský soud taktéž nepřisvědčil. Překročení maximální rychlosti v obci o 7 km/h
nelze dle názoru krajského soudu považovat za marginální. Krajský soud odmítl žalobcovu
námitku ohledně nezákonnosti napadených rozhodnutí z důvodu porušení jeho práva
na seznámení se s podklady rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně nepochybil při posouzení
materiální stránky přestupku. Pouze konstatoval okolnosti, které musely být žalobci ohledně
místa měření známy díky tomu, že místem měření projížděl, nebo z fotodokumentace poskytnuté
mu v průběhu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě proti napadenému rozsudku
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné právní posouzení soudem, vady správního řízení
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[4] Stěžovatel namítá, že v žalobě požadoval zrušení nejen napadeného rozhodnutí,
nýbrž i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Výrok napadeného rozsudku je vadný,
neboť nevyčerpává celý předmět řízení, a není proto jasné, jak bylo rozhodnuto o zbylé části
žaloby.
[5] Další námitka stěžovatele se týká neaplikování institutu retroaktivity in mitius
a v souvislosti s tím porušením jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 40
odst. 6 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listina základních práv
a svobod (dále „Listina“). Novější právní úpravu měly na posuzovaný případ aplikovat již správní
orgány, a to z úřední povinnosti, nikoli k námitce stěžovatele, jak dovodil krajský soud. Krajský
soud pochybil, když při posuzování jednání stěžovatele nezvážil použití nové zákonné úpravy,
tj. zákona o odpovědnosti za přestupky, jež nabyla účinnosti v průběhu řízení. Stěžovatel je toho
názoru, že nyní účinná úprava je pro něj příznivější, neboť umožňuje stanovit sankci pod spodní
hranici sazby, a zakotvuje nová kritéria pro výměru pokuty.
[6] Třetí námitka směřuje proti nedostatečnému odůvodnění závěru o formě zavinění
stěžovatele. Správní orgány dle jeho názoru pouze parafrázovaly zákonnou definici zavinění,
aniž by prokázaly a odůvodnily, že stěžovatel věděl, jaký rychlostní limit v daném úseku platí
a jakou rychlostí jede. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že tak zásadní vadu
jako je nedostatek odůvodnění zavinění v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mohl
zhojit žalovaný v napadeném rozhodnutí. Z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá,
že by žalovaný měnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a pouze výrok může
mít právní účinky. Stěžovatel dále namítá, že ani odůvodnění žalovaného není dostatečné.
Žalovaný uvedl, že stěžovatel si na základě údajů z tachometru musel být vědom rychlosti,
jakou jel, neboť žádnou závadu na vozidle ani tachometru nenamítal. Většina řidičů
dle stěžovatele běžně na tachometr při řízení nehledí, překročení povolené rychlosti přitom
bylo nepatrné, takže si jej ani nemohl všimnout. Stěžovatel dále konstatuje, že žalovaný
stěžovatelovo zavinění kvalifikoval jako nedbalost vědomou, přitom v odůvodnění uvedl,
že si není jistý, zda žalobce věděl, jakou rychlostí měl v daném úseku jet, což může představovat
nejvýš nedbalost nevědomou. Žalovaný navíc používal neurčité právní pojmy „přiměřené
důvody“ a „srozumění“, aniž by dále vysvětlil jejich obsah ve vztahu k tomuto konkrétnímu
případu. K těmto námitkám se nicméně krajský soud nevyjádřil, čímž zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností.
[7] Stěžovatel dále brojí proti argumentaci v napadeném rozhodnutí pomocí znalosti
místních poměrů bez toho, aby s tím byl předem seznámen, a rozporuje závěr krajského soudu,
že správní orgán nepochybil, neboť konstatoval pouze skutečnosti, které stěžovateli musely
být ohledně místa měření známy. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na seznámení
se s podklady rozhodnutí. Z obsahu spisu ani z přiložené fotodokumentace nevyplývají všechny
skutečnosti, které správní orgán dovodil z místní znalosti. Stěžovatel se odvolává na závěry
vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 7 As 31/2010 ohledně zákazu
překvapivosti rozhodnutí.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na vyjádření k žalobě a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem.
[10] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[11] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že napadený rozsudek netrpí žádnými z nedostatků
zakládajících nepřezkoumatelnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Důvody,
které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění seznatelné. Krajský soud vylíčil
konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil
při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by krajský soud
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS).
To, že se krajský soud výslovně nevěnoval vytýkané absenci výkladu pojmů „přiměřené důvody“
a „srozumění“ žalovaným, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá. Krajský soud
srozumitelně a zcela dostatečně vysvětlil, proč považoval odůvodnění formy zavinění správními
orgány za adekvátní. Zohlednil prokázané skutečnosti, z nichž bylo možné na formu
zavinění usuzovat, a poukázal na absenci zjištění, jež by naznačovaly, že stěžovatelovo jednání
bylo nezaviněné.
[12] Stěžovatel vznesl v kasační stížnosti čtyři okruhy námitek, a to nevyčerpání celého
předmětu řízení krajským soudem, neaplikování institutu retroaktivity in mitius, nedostatečného
odůvodnění formy zavinění a argumentace správního orgánu znalostí místních poměrů.
[13] První kasační námitka ohledně nevyčerpání celého předmětu řízení je nedůvodná.
Dle §65 odst. 1 a násl. s. ř. s. se žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podává vždy
proti rozhodnutí toho správního orgánu, který ve věci rozhodoval jako poslední. Předmětem
řízení je zde tedy přezkum zákonnosti rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení s tím, že není
vyloučeno vztáhnout důvody kasačního (zrušujícího) výroku soudu i na rozhodnutí vydané
v prvním stupni. Nepodařilo-li se stěžovateli žalobními výtkami zpochybnit zákonnost
napadeného rozhodnutí, rozhodl krajský soud zcela správně o tom, že se žaloba zamítá.
Identifikace napadeného rozhodnutí ve výroku rozsudku je nadbytečná, nicméně nevyvolává
pochybnosti o tom, že krajský soud svoji kasační pravomoc neuplatnil a napadená rozhodnutí
zůstávají nedotčena, jelikož žaloba je nedůvodná. Výslovné neoznačení rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v případě zamítnutí opravného prostředku nečiní výrok soudu vadným,
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak není naplněn.
[14] Další námitkou stěžovatele bylo nepřihlédnutí k nové právní úpravě v zákoně
o odpovědnosti za přestupky ve vztahu k zásadě retroaktivity in mitius (tj. ve prospěch
obviněného).
[15] V době rozhodování správního orgánu prvního i druhého stupně (tedy v září 2016
a lednu 2017) nový zákon o odpovědnosti za přestupky ještě nenabyl účinnosti (k tomu došlo
až 1. 7. 2017). Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že na trestnosti jednání,
jež je stěžovateli kladeno za vinu, se přijetím nové právní úpravy nic nezměnilo. Krajský soud
se v odůvodnění napadeného rozsudku tím, zda nemohlo být zasaženo právo stěžovatele
na spravedlivý proces kvůli absenci úvah, zda není nová právní úprava pro něho příznivější,
zabýval. Vyslovil, že by to bylo možné, jen pokud by ke změně aplikovaných předpisů skutečně
došlo, případně bylo-li posouzení přestupku podle jiné úpravy výslovně namítáno. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel formuloval svou žalobní výtku tak, že postrádá ve správním rozhodnutí
úvahu ohledně vlivu nové právní úpravy na jeho případ, je související pasáž odůvodnění
napadeného rozsudku zcela správná. Explicitní vyjádření úvah žalovaného na toto téma
by skutečně bylo nezbytné, jen pokud by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná právní pravidla
doznala změny), nebo pokud by to stěžovatel ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně
očekával odpověď na své výtky), což však v tomto případě nebylo splněno. Pro „automatické“
posouzení otázky, zda se budoucí novelizace dotkne řešeného případu, nebyl ve stěžovatelově
případě žádný důvod, a tak krajský soud nepochybil, když v této souvislosti neshledal
ve správních rozhodnutích pochybení.
[16] Krajskému soudu je třeba přisvědčit v tom, že v souzeném případu nedošlo k takové
změně ustanovení právních předpisů, podle nichž správní orgány jednání stěžovatele
kvalifikovaly a potrestaly, která by měla být při přezkumu zohledněna. V nové právní úpravě
sice bylo přepracováno ustanovení o určení druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“;
viz §37 zákona o odpovědnosti za přestupky) a zpřesnila se či přibyla ustanovení o rysech
určujících povahu a závažnost přestupku, o polehčujících a přitěžujících okolnostech
(§38 - 40 téhož zákona) a ustanovení umožňující snížení výměry pokuty pod dolní hranici
zákonné sazby (§44 téhož zákona), což se jistě projeví v odůvodnění nových přestupkových
rozhodnutí. Většinu aspektů majících vliv na výši sankce však zohledňovaly správní orgány
z úřední povinnosti již za staré úpravy a v případě stěžovatele popsaly své úvahy podrobně
v rozhodnutích. Naproti tomu stěžovatel byl ve správním řízení zcela pasivní, neuvedl jedinou
konkrétní okolnost, jež by měla být v jeho prospěch zohledněna, ani nezpochybnil ty, které
vyzněly v jeho neprospěch. V žalobě namítal toliko obecně nepřezkoumatelnost pro absenci úvah
o možném vlivu nové právní úpravy na jeho věc, což krajský soud vypořádal. Ani tato námitka
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] tedy není důvodná.
[17] Třetí námitka stěžovatele směřuje proti nedostatečnému odůvodnění zavinění spáchání
přestupku. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že na správní
rozhodnutí obou stupňů je třeba pohlížet jako na jeden celek. Pokud žalovaný argumentačně
doplnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, nebyl důvod vyjádřit to ve výroku napadeného
rozhodnutí, a k pochybení nedošlo.
[18] V této věci vyhodnotily oba správní orgány jednání přestupce jako nedbalost vědomou.
To znamená, že stěžovatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že tento zájem neporuší nebo neohrozí
[§4 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Krajský soud zcela správně
akceptoval odůvodnění ohledně formy zavinění jako dostatečné, když poukázal na to, že správní
orgány oprávněně usuzovaly na naplnění složky vědění z prokázaných okolností protiprávního
jednání a zároveň nemohly zohlednit žádné důvody, pro něž by se stěžovatel mohl spolehnout,
že zájem chráněný zákonem neporuší, neboť ty při dokazování nevyšly najevo a on sám žádné
neuvedl. Argumentace stěžovatele tím, že si nemusel všimnout překročení povolené rychlosti,
protože je mezi řidiči běžné řídit „podle citu“ a nedívat se na tachometr, lze nazvat až absurdní.
Mít pod kontrolou své vozidlo (znát rychlost, jakou se pohybuje, a moci ji ovlivnit) je bazální
povinností každého řidiče. Ostatně proto jsou automobily vybaveny rychloměry a řidiči mají
povinnost udržovat vozidlo v náležitém technickém stavu, aby se na zobrazené údaje mohli
spolehnout. Řízení „podle citu“ a rezignace na sledování tachometru je volbou konkrétního řidiče
a i po dvaceti letech řidičské praxe je spoléhání na to, že to pro vyhovění zákonným rychlostním
limitům postačí, nezodpovědné. Proto nemůže takové jednání řidiče ze spáchání přestupku
vyvinit a založit jeho beztrestnost. Odchylka od měření rychlosti radarem (oproti rychlosti,
jak ji vnímá řidič na základě údajů ze svého tachometru) je 3 km/h, a nikoli 10 km/h,
jak si v tomto případě představuje stěžovatel. Objektivní kritérium (jaký rychlostní limit v místě
měření platí) vyplývá z pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž znalost musel
stěžovatel prokázat, než získal řidičské oprávnění. Obecně není důvod dokazovat a zvlášť
odůvodňovat, zda přestupce věděl, že v obci, jíž projíždí, je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h.
I kdyby nakonec měly správní soudy na rozdíl od správních orgánů za to, že se stěžovatel
dopustil překročení povolené rychlosti z nedbalosti nevědomé, nemělo by to žádný vliv na závěr
o naplnění skutkové podstaty přestupku (§3 zákona o přestupcích) a nebyl by důvod
přezkoumávaná rozhodnutí zrušit. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není
dán.
[19] Poslední kasační námitka o neoprávněném použití znalosti místních poměrů jako jednoho
z podkladů pro správní rozhodnutí je formulována velmi obecně. Stěžovatel neuvedl,
které skutečnosti podstatné pro posouzení jeho věci správní orgány dovodily ze své znalosti
místních poměrů, takže ani není možné zvažovat, zda skutečně pocházejí z tohoto zdroje,
a nemají třeba oporu v obsahu správního spisu. Žalobní argumentaci tvrdící, že bylo
stěžovateli upřeno seznámení se s takovými skutečnostmi jako podklady pro rozhodnutí,
která je předobrazem této kasační námitky [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], tak krajský soud
správně posoudil jako nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu