ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.43.2016:83
sp. zn. 2 As 43/2016 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. S., zastoupen
doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 11,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. P. S., II) Ing. E. S., III) T. K., IV) J. K., všichni
zastoupeni Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. SZ 155589/2010/KUSK REG/Ru,
č. j. 182717/2010/KUSK, v řízení o kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení I) a II)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 A 18/2011 – 55,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 A 18/2011 – 55,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) se jakožto stěžovatelé domáhají zrušení shora
označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2010,
sp. zn. SZ 155589/2010/KUSK REG/Ru, č. j. 182717/2010/KUSK (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“), a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný uvedeným
rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Říčany, odboru – Stavební
úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 0071698/2009/Ma,
č. j. 41212/2010/OSÚ/00029, jímž byly stavebníkovi R. S. (právnímu předchůdci stěžovatelů,
dále jen „stavebník“) povoleny stavební úpravy a přístavba rekreační chaty za účelem změny
užívání na rodinný dům (dále jen „stavba“) na pozemku st. p. X, parc. č. X v katastrálním území
X.
[2] V podané žalobě žalobce uvedl, že je spoluvlastníkem ideální poloviny pozemku par. č. X
v katastrálním území X, který se nachází v bezprostředním sousedství pozemku stavebníka.
Namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nikdy nedal souhlas k tomu, aby byl zřízen
přístup na stavebníkův pozemek přes jeho pozemek. Městský soud věc posoudil tak, že žalovaný,
potažmo stavební úřad, pochybil, když vyšel toliko ze stanoviska Městského úřadu v Říčanech,
odboru správních agend a dopravy ze dne 24. 6. 2008, č. j. 11563/2008/od, vydaného podle §40
odst. 4 a 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), z nějž vyplynulo, že žalobcův
pozemek sice není evidován v pasportu místních komunikací, je však veden jako účelová
komunikace, veřejně přístupná. Městský soud nepovažoval předmětné vyjádření za deklaratorní
rozhodnutí o existenci účelové komunikace na pozemku žalobce. Žalovaný sice dále poukázal na
označení předmětného pozemku v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace i na jeho
vyobrazení v územním plánu, ani tyto skutečnosti nicméně neprokazují, že se skutečně jedná o
veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Poněvadž stavební povolení nelze vydat, není-li zajištěn
přístup ke stavbě, měl stavební úřad i žalovaný posoudit jako předběžnou otázku, zda se u
pozemku č. X v obci J. skutečně jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, zejména zda
byl vlastníkem pozemku udělen souhlas, a zda tady je ničím nenahraditelná komunikační potřeba.
Tyto skutečnosti bylo nutno posoudit zejména s ohledem na žalobcovo tvrzení o tom, že
předmětný pozemek sloužil po celou dobu pouze pro potřeby jeho spoluvlastníků a vlastníků
nemovitosti č. X, k níž je zřízena služebnost cesty, a také že z rozhodnutí z let 1990 a 1991 plyne,
že předchůdcům stavebníka byla povolena stavba s tím, že přístupová cesta ke stavbě povede
podél vodoteče přes zahrádku č. 9, 10 a 11 v k. ú. X. Argumentace správních orgánů, že tato
rozhodnutí jsou překonána novým územním plánem, nemůže obstát s ohledem na povahu
územního plánu, který nemá vypovídací hodnotu o existenci či vzniku veřejně přístupné účelové
komunikace. Žalobce také namítal, že pozemek nevykazuje technické parametry veřejné účelové
komunikace, přičemž vůbec nebylo provedeno místní šetření. Městský soud konstatoval, že
správní orgány se těmito otázkami náležitě nezabývaly, proto je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
[3] Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
[4] Stěžovatelé předně považují za vadu řízení před městským soudem tu skutečnost,
že je nepřizval k jednání konanému dne 11. 12. 2015, čímž porušil jejich práva zúčastněných
osob. Městský soud přitom uvedl, že se seznámil s výpisem z katastru nemovitostí pro k. ú. X,
konkrétně s LV č. X, ze kterého vyplývá spoluvlastnictví manželů S. k žalobou dotčeným
nemovitostem (původně ve vlastnictví stavebníka).
[5] Stěžovatelé poukazují na to, že stavebník přístavbu domu téměř dokončil, poté
ji rozestavěnou prodal stěžovatelům, kteří ji dokončili a předmětnou dokončenou stavbu
již zkolaudovali. To vše bylo činěno v dobré víře, neboť bylo postupováno na základě
pravomocného stavebního povolení (10. 12. 2011). Ačkoli tedy žalobce podal žalobu dne
26. 1. 2011, jednání o ní bylo nařízeno až na den 11. 12. 2015, tj. po téměř pěti letech, a nikdo
nepředpokládal, že žalobce se svou žalobou uspěje.
[6] Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením soudu, že žalovaný své rozhodnutí nedostatečně
odůvodnil. Rozsudek považují za zkratkovitý, když městský soud poukazuje na jiná rozhodnutí
bez bližšího odůvodnění. Stěžovatelé se domnívají, že žalovaný dostatečně odůvodnil,
proč lze žalobcův pozemek považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žalovaný
vycházel z výkladu ministerstva dopravy, které na základě zjištění veřejného ochránce práv vydalo
za účelem sjednocení postupu krajských úřadů v dané problematice stanovisko. Z něj mj. plyne,
že komunikace se mezi účelové komunikace nezařazuje správním rozhodnutím; jestliže
komunikace splňuje zákonné znaky, jde vždy o účelovou komunikaci, bez ohledu na údaj
v katastru nemovitostí. Na základě uvedeného dovodil, že pozemek parc. č. X je evidován
v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, slouží ke spojení nemovitostí pro potřebu jejich
vlastníků s ostatními pozemními komunikacemi, a poněvadž není nutné správní rozhodnutí
o zařazení komunikace do účelových komunikací, postačuje stanovisko Městského úřadu
v Říčanech, odboru správních agend a dopravy ze dne 24. 6. 2008, č. j. 11563/2008/od,
v němž je uvedeno, že předmětný pozemek není veden v pasportu místních komunikací,
ale je veden jako veřejně přístupná účelová komunikace; splňuje tedy podstatné znaky uvedené
v §2 a §7 zákona o pozemních komunikacích. Je tak účelovou komunikací ex lege; platí
pro něj režim tzv. obecného užívání dle §19 zákona o pozemních komunikacích. Stanovisko
ministerstva dopravy je v souladu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 1 As 32/2012 – 42, a ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, ze kterých plyne,
že pro posouzení faktické existence veřejně přístupné účelové komunikace není zapotřebí
správního rozhodnutí.
[7] Odpověď na otázku, zda dal vlastník pozemku parc. č. X souhlas s jeho užíváním,
lze dovodit ze skutečnosti, že již od poloviny 19. století je historicky zakotvena služebnost cesty
pro nemovitost č. p. X a cestu využívali také její vlastníci k přístupu ke svým nemovitostem.
Souhlas, byť konkludentní, tak musel být udělen, neboť po dobu celého století je tato cesta
užívána k zajištění obslužnosti výše uvedených nemovitostí a po zřízení zahrádkářské kolonie
i pro vlastníky jednotlivých pozemků a chatek. Tato skutečnost je prokázána i faktem, že účelová
komunikace je vedena v evidenci ulic pod názvem V Ú.; k jako takové k ní přistupovalo i město
Říčany při tvorbě územního plánu, v němž je zakreslena jako přístupová komunikace k rodinným
domům a přilehlým pozemkům.
[8] Pokud jde o žalobcem předložená rozhodnutí z let 1990 a 1991, dle kterých byla stavba
zahrádkářské chaty povolena za podmínky, že po pravém břehu Vinného potoka bude ponechán
volný pruh v šířce 6 m, po němž bude zajištěn přístup k zahrádce č. 12, jedná se pouze o pěší
přístup, což splňovalo tehdy platné podmínky pro výstavbu zahrádkářské chatky. V současné
době navíc nelze takovou cestu realizovat; Vinný potok je chráněným krajinným prvkem,
dle stanoviska orgánů ochrany životního prostředí nelze žádnou příjezdovou komunikaci
přes pozemky parc. č. X, X, X a X zřídit. Navíc vlastník pozemku č. X nemá potřebu takové
cesty, neboť ke svým nemovitostem přijíždí po cestě jiného vlastníka a vybudování takové cesty
by mu prakticky zabralo větší část jeho pozemku.
[9] Městský soud nepřihlédl k této skutečnosti, tedy že neexistuje jiná možnost zajistit nutnou
komunikační potřebu, ačkoli žalovaný i stěžovatelé toto prokazovali.
[10] Městský soud se nezabýval ani skutečností, že část účelové komunikace je tvořena
pozemky stěžovatelů a dále pozemky vlastníků sousedních nemovitostí. Je tak zřejmé,
že i žalobce včetně druhého spoluvlastníka pozemku parc. č. X využívá též tyto pozemky. Ostatní
vlastníci si zřídili věcná břemena průjezdu a průchodu. Žalobce ani druhý spoluvlastník navíc
pozemek neudržují a nevykonávají řádně svá vlastnická práva. Městský soud tak porušil zásadu
předvídatelnosti práva.
[11] Stěžovatelé poukazují také na nesprávnou interpretaci rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 As 186/2012 – 39, dle kterého městský soud dovodil,
že měl správní orgán posuzovat jako předběžnou otázku, zda byl předmětný pozemek evidován
v pasportu veřejně přístupných komunikací. Stěžovatelé mají za to, že se jedná o vytržení
předmětné úvahy z kontextu; samotný rozsudek uvádí, že stavebnímu úřadu nepříslušelo
posuzovat, zda veřejně přístupná účelová komunikace na dotčených pozemcích opravdu
existuje. Nicméně nesměl mít pochybnosti o tom, že je ke stavbě zajištěn přístup, který vede
po komunikaci, jež je veřejně přístupná. V nyní projednávané věci stavební úřad žádné
pochybnosti neměl.
[12] S ohledem na uvedené navrhují stěžovatelé napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
městskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalobce se ve svém vyjádření plně ztotožnil s rozsudkem městského soudu a navrhl
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Kromě toho uvedl, že stěžovatelé neuplatňovali
před městským soudem práva osob zúčastněných na řízení, a proto žalobce nesdílí jejich názor
o porušení jejich práv. Soud považoval za osobu zúčastněnou na řízení pana R. S., kterému toto
postavení náleželo s ohledem na vlastnická práva ke dni vydání správního rozhodnutí. Má za to,
že bylo na panu S. vyrozumět městský soud o změně v osobě vlastníka předmětných nemovitostí.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že má za to, že otázka,
zda je stavba napojená na pozemní komunikaci a zda je ke stavbě zajištěn příjezd, byla správními
orgány zkoumána a ověřována, a správní orgány dospěly ke kladnému závěru na základě
souběžného posuzování vícero důkazů. Vycházely z vyjádření Městského úřadu Říčany,
že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, dále stavební úřad ověřil, že podél
pozemku žalobce v reálu vede přístupová komunikace č. 299 zasahující současně i do stavebního
pozemku stavebníka, ke kterému se zřejmě vlivem svažitého a zarostlého terénu přisunula,
že přístupová komunikace je v terénu používána jako dopravní cesta vozidly, je stálá a ze snímku
ortofotomapy je zřetelně patrná v terénu. Dále bylo z katastru nemovitostí zjištěno,
že je pozemek parc. č. X evidován jako ostatní plocha komunikace, tzn. že pozemek musel
být takto v minulosti využíván. K prokázání takového využívání pozemku v minulosti
byl předložen územní plán města Říčany, ve kterém je tento pozemek znázorněn jako přístupová
komunikace k pozemku stavebníka a dalším pozemkům a stavbám, které v minulosti tvořily
zahrádkářskou kolonii v této lokalitě s napojením na další veřejné komunikace. Stavební úřad
vycházel také z toho, že pozemek sloužil jako cesta od nepaměti, což nebylo sporné.
Dle žalovaného muselo dojít v minulosti k věnování pozemku pro obecné užívání jako veřejné
komunikace, a v souladu s tím bylo takto určení pozemku následně rovněž i zaevidováno
katastrem nemovitostí. Žalovaný tak usuzuje z důvodu, že pokud by s takovým zápisem
ve veřejné listině tehdejší vlastníci nesouhlasili, bránili by se mu právní cestou. Pokud
jde o rozhodnutí z let 1990 a 1991, nemají tato rozhodnutí vliv na právní status pozemku č. X
jako účelové cesty. V době, kdy byla vydána, totiž nebyl zákonem vyžadován příjezd k pozemku
s rekreační chatou, ale postačoval pouze pěší přístup, který zřejmě odvolací orgán Okresní úřad
Praha-východ považoval podél stávajícího potoka za dostatečný. Byl-li pak již souhlas s užíváním
účelové komunikace udělen, není žalobce oprávněn jej odepřít.
[15] Žalovaný je toho názoru, že stavební úřad měl zákonné oprávnění řešit tuto otázku
v rámci správního řízení o umístění a povolení stavby, a to nejenom podle stavebně právních
předpisů, ale také podpůrně podle §142 odst. 2 správního řádu, kde je uvedeno, že správní orgán
o tom, zda určitý právní vztah vznikl, nerozhoduje, jestliže může otázku vzniku právního vztahu,
jeho trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení. Žalovaný má za to, že nedošlo
k zásahu do práva žalobce a navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že městský soud zjevně nejednal se stěžovateli
jako s osobami zúčastněnými na řízení. Z jazykového výkladu ustanovení §102 s. ř. s. přitom
plyne, že osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti je buď účastník předchozího soudního
řízení správního, nebo osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud však ve svém usnesení
ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 115/2011 – 168, dovodil, že kasační stížnost je oprávněna
podat i osoba, která v řízení o žalobě nebyla stricto sensu osobou zúčastněnou na řízení,
a to za předpokladu, že tato splňovala materiální znak osoby zúčastněné na řízení, avšak
v důsledku procesního pochybení soudu nebyla vyzvána dle §34 odst. 2 s. ř. s. ke sdělení,
zda bude práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat (a nemohla proto naplnit formální znak
osoby zúčastněné na řízení).
[17] Není sporu o tom, že se stěžovatelé stali na základě singulární sukcese (od stavebníka)
vlastníky předmětného pozemku, jehož součástí je stavba, k jejíž stavební úpravě a změně užívání
bylo vydáno předmětné stavební povolení. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
taktéž uvedl, že z výpisu z katastru nemovitostí pro okres Praha – východ, obec Říčany,
katastrální území X ze dne 9. 12. 2015, vyplývá, že „spoluvlastníky parc. č. X a stavby č. X jsou P.
(správně „P.“, pozn. NSS) a E. S.“. Městským soudem označená listina výpisu z katastru
nemovitostí je přílohou příslušného soudního spisu. Krom uvedeného z ní též vyplývá, že se
stěžovatelé stali vlastníky pozemku (a stavby, která v tu dobu již byla jeho součástí), v režimu
společného jmění manželů, z titulu kupní smlouvy, s účinky vkladu vlastnického práva ke dni
2. 10. 2014. Byť tedy stěžovatelé vstoupili do postavení stavebníka jednoznačně až po
pravomocném skončení spojeného územního a stavebního řízení, je nepochybné, že zrušením
rozhodnutí žalovaného jsou přímo dotčeni ve svých právech a povinnostech ve smyslu §34 odst.
1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ostatně již ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2008,
č. j. 8 As 20/2006 – 129 (publ. pod č. 1601/2008 Sb. NSS), konstatoval, že „[o]sobou zúčastněnou
na řízení dle §34 odst. 1 s. ř. s. je i subjekt, na který přešla příslušná práva a povinnosti i v průběhu řízení před
soudem, včetně případů singulární sukcese.“ Přímé dotčení stěžovatelů přitom vyšlo v řízení před
městským soudem najevo nejpozději při jednání před městským soudem dne 11. 12. 2015, kdy se
městský soud s obsahem výpisu z katastru nemovitostí seznámil. Městský soud však stěžovatele
nevyrozuměl o probíhajícím řízení a nedotázal se jich, zda zamýšlejí uplatňovat práva osob
zúčastěných na řízení, když v bezprostřední návaznosti na provedené soudní jednání rozhodl ve
věci samé napadeným rozsudkem. Naproti tomu soud pokračoval v řízení (a v jednání) se
stavebníkem, jakožto s osobou zúčastněnou na řízení. Byť podle §75 odst. 1 přezkoumává soud
napadené správní rozhodnutí s ohledem na skutkový a právní stav, který tu byl v době jeho
vydání, přímé dotčení osoby zúčastněné na řízení je třeba posuzovat v průběhu soudního řízení i
se zřetelem k novým skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010 – 255, nebo výše citovaný rozsudek ze dne 31. 3. 2008,
č. j. 8 As 20/2006 – 129). Tím, že nepostupoval ve vztahu ke stěžovatelům souladně
s ustanovením §34 odst. 2 s. ř. s., městský soud pochybil. Stěžovatelé jsou proto osobami
oprávněnými k podání kasační stížnosti.
[18] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] V meritu kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval kasační námitkou
procesního pochybení městského soudu spočívajícího v nepřizvání stěžovatelů k jednání
konanému dne 11. 12. 2015. Tato námitka není důvodná, neboť stěžovatelé nebyli osobami
zúčastněnými na řízení před městským soudem. Z tohoto důvodu nemůže skutečnost jejich
neobeznámení s nařízením jednání představovat zásah do jejich procesních práv. Jedná se toliko
o jeden z důsledků výše zmíněného pochybení městského soudu, kdy stěžovatelé nebyli vyzváni
ke sdělení, zda budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (§34 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto vážil, zda je v důsledku výše konstatovaného pochybení městského soudu
namístě napadený rozsudek zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[21] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., lze kasační stížnost podat také „z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“. Ve vztahu
k povaze procesní vady, představované opomenutím soudu vyzvat osobu, která připadá v úvahu
jako osoba zúčastněná na řízení, ke sdělení, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 8 As 32/2005 – 81, uvedl, že „[n]evyrozumí-li soud, který rozhoduje o žalobě neúspěšného uchazeče
o licenci k rozhlasovému vysílání proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ostatní neúspěšné
uchazeče o tutéž licenci postupem podle §34 odst. 2 s. ř. s., a neumožní jim tak účastnit se řízení jako osobám
na něm zúčastněným, je řízení před soudem zatíženo vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 s. ř. s.].“ Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 As 33/2003 – 80, shledal, že „[p]okud krajský soud vyrozuměl osoby označené
žalobcem ve smyslu §34 s. ř. s. až současně s doručením rozsudku ve věci samé, tj. v okamžiku, kdy toto řízení
bylo již skončeno, byla těmto osobám v řízení před krajským soudem odepřena možnost uplatnit procesní práva;
tato vada řízení přitom mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Vzhledem k tomu,
že zrušením žalobou napadeného rozhodnutí jsou nyní ve svých právech a povinnostech přímo
dotčeni stěžovatelé a nikoli stavebník, což muselo být městskému soudu zřejmé již v době vydání
napadeného rozsudku, představuje pochybení městského soudu takovou procesní vadu, která
mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[22] Ačkoli již výše uvedené procesní pochybení městského soudu zakládá důvod ke zrušení
napadeného rozsudku, shledal druhý senát Nejvyššího správního soudu potřebným rozřešit
judikaturní rozkol v meritorní otázce právní povahy vyjádření (stanoviska, závazného stanoviska)
příslušného silničního úřadu, které bylo vydáno k žádosti účastníka stavebního
řízení (zde spojeného územního a stavebního) nebo rozhodujícího orgánu, o sdělení,
zda se u konkrétního pozemku jedná o (veřejně přístupnou) účelovou komunikaci. K této
problematice totiž existovala rozporná judikatura, s níž se navíc druhý senát plně neztotožňoval.
Pro účely nového rozhodnutí městským soudem tudíž bylo třeba rozřešit rozpor mezi názorem,
že vyjádření silničního orgánu nepředstavuje jednoznačnou deklaraci tohoto orgánu ohledně
povahy komunikace ve smyslu §7 zákona o pozemních komunikacích, a na druhé straně
názorem, že se jedná o samostatně přezkoumatelné rozhodnutí způsobilé samo o sobě závazně
určit práva a povinnosti, nezávisle na jakémkoliv jiném správním řízení, ve kterém může
být případně použito jako podklad.
[23] Usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 2 As 43/2016 – 59, postoupil druhý senát v souladu
s §17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Za spornou označil
otázku, zda vyjádření silničního úřadu o tom, že určitý pozemek eviduje jako veřejně přístupnou
účelovou komunikaci, vydané buď k žádosti oprávněné osoby, nebo k žádosti jiného správního
orgánu, jenž takové vyjádření potřebuje pro své rozhodnutí, představuje deklaratorní rozhodnutí,
osvědčení, nebo pouhé nezávazné stanovisko silničního úřadu.
[24] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně ve svém usnesení ze dne
29. 8. 2017, č. j. 2 As 43/2016 – 72, uvedl, že „[v]yjádření silničního správního úřadu k napojení stavby
na veřejnou dopravní infrastrukturu [§5 písm. d) vyhlášky č. 526/2006 Sb., nyní §18c odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 503/2006 Sb.] pro účely územního a stavebního řízení není rozhodnutím ve smyslu §67 správního
řádu, resp. §65 soudního řádu správního samostatně přezkoumatelným ve správním soudnictví; nejedná
se ani o závazné stanovisko dle §40 odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
ve znění účinném do 30. 6. 2011, jímž by byl stavební úřad v řízení o umístění nebo povolení stavby vázán.“
Rozšířený senát se dále usnesl na tom, že „[p]okud v řízení o umístění nebo povolení stavby přetrvávají
pochybnosti ohledně zajištění přístupu ke stavbě, resp. informace obsažená ve vyjádření silničního správního úřadu
je v rozporu s tvrzeními účastníků řízení nebo jinými podklady, je stavební úřad povinen tuto otázku dále
zkoumat jako předběžnou podle §57 odst. 1 správního řádu, např. umožnit účastníkům zahájit u příslušného
správního úřadu řízení o určení právního vztahu podle §142 správního řádu.“
[25] V dalším řízení proto bude na městském soudu, aby stěžovatelům poskytl možnost
k uplatnění práv osob zúčastněných na řízení (§34 odst. 2, 3 s. ř. s.), a případně znovu nařídil
jednání. V novém rozhodnutí nechť městský soud zohlední též právní názor rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu co do povahy vyjádření silničního správního úřadu, citovaný výše.
[26] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, přistoupil s ohledem
na ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení. Městský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
v tomto zrušujícím rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne s ohledem na ustanovení §110
odst. 3 s. ř. s. městský soud v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu