ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.81.2017:26
sp. zn. 2 Azs 81/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B. Z., zastoupený
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2017,
č. j. KRPU-5372-20/ČJ-2017-040022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 75 A 3/2017 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy za zastupování v řízení o kasační stížnosti
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 7. 1. 2017 kontrolován policejní hlídkou, přičemž nepředložil cestovní
doklad ani vízum, pouze povolení k pobytu pro žadatele o azyl vydané v Nizozemsku,
které jej neopravňovalo k cestování a pobývání v jiných členských státech Evropské unie.
Dne 8. 1. 2017 žalovaná vydala v záhlaví uvedené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“),
jímž žalobce zajistila podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na 30 dnů za účelem jeho předání podle nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále též „nařízení Dublin III“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ústí
nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. Žalovaná podle krajského soudu jasně vysvětlila, proč byl žalobce zajištěn a proč
byl naplněn požadavek vážného nebezpečí útěku. Argumentaci, že aplikování institutu zajištění
bylo zcela proti smyslu právní úpravy, když bylo zřejmé, že žalobce dobrovolně vycestoval
do země příslušné k posouzení jeho žádosti o azyl, krajský soud odmítl, neboť podle
něj o dobrovolné vycestování nešlo. Krajský soud dále zdůraznil, že se nejednalo o první případ
protiprávního jednání žalobce, neboť ten nelegálně pobýval po dobu šesti let minimálně ve třech
státech Evropské unie. Žalobce prokázal, že nemá zábrany při porušování právních předpisů
upravujících vstup a pobyt cizinců na území států Evropské unie. Závěrem krajský soud podotkl,
že žalobce s ohledem na jeho minulost, závislost na omamných látkách a nedostatečné finanční
prostředky nelze považovat za důvěryhodnou osobu, které by bylo možno věřit, že odcestuje
do Rakouska a přihlásí se příslušným úřadům.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tvrdí tedy existenci vad řízení, pro které
měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[4] Stěžovatel se domnívá, že zjištěný skutkový stav věci svědčí o tom, že cestoval
přes Českou republiku do Rakouska, kde nepochybně poprvé požádal o udělení azylu
a které je tak příslušné k posouzení jeho žádosti podle pravidel nařízení Dublin III. V Rakousku,
kam se hodlal dostavit jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany, byl povinen se zdržovat.
Stěžovatel nepopírá, že se v minulosti dopustil několika porušení pravidel pobytu žadatelů
o mezinárodní ochranu na území Evropské unie. Tím však nemůže být zastřena
skutečnost, že v okamžiku zajištění nemířil ze státu příslušného k vyřízení jeho žádosti
o mezinárodní ochranu do jiného státu a že ani jinak nejednal proti účelu nařízení Dublin III.
V době zajištění podle něj neexistoval konkrétní důvod domnívat se, že se nehodlá vrátit
do Rakouska, že se chystá zůstat v České republice nebo vycestovat do jiného státu. Stěžovatel
tak má za to, že i kdyby byla naplněna formální kritéria pro zajištění podle §129 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, bylo by proti smyslu tohoto zákona zajišťovat jej ve chvíli, kdy bylo zřejmé,
že dobrovolně odcestuje do státu příslušného k řešení jeho žádosti. Vzhledem k tomu,
že Rakousko přímo sousedí s Českou republikou, nemůže být nadto naplněna poslední podmínka
dle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvádí, že porušování právních
předpisů stěžovatelem dosáhlo takové míry, že je zřejmé, že nemá žádnou úctu k právnímu
systému Evropské unie, a rovněž jeho důvěryhodnost byla značně oslabena, a tak není dána
záruka, že stěžovatel bude plnit své povinnosti a dobrovolně se dostaví k patřičným rakouským
úřadům. Žalovaná dále upozorňuje na to, že systém EURODAC ukázal dvojí shodu,
a to pro Rakousko a pro Nizozemsko. Tento výsledek však svědčí pouze o tom, že stěžovatel
byl v těchto státech snímán pro účely podání žádosti o mezinárodní ochranu. Přímo na základě
výsledků porovnání otisků prstů v systému EURODAC nelze zjistit, v jaké fázi se řízení
o mezinárodní ochraně nachází ani který stát je příslušný k posouzení žádosti podle kritérií
dle nařízení Dublin III. Není přitom pravdou, že příslušným je vždy ten stát, kde cizinec podal
první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve vztahu k §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců
žalovaná sděluje, že postačí naplnění byť jen jednoho ze zde uvedených kritérií. Ve stěžovatelově
případě bylo zřejmé, že pobýval na území České republiky (a také Německa) neoprávněně,
vyhnul se předání do státu vázáného nařízením Dublin III, když nesetrval v Nizozemsku
a nelegálně cestoval po Evropské unii. Nadto soustavně nerespektuje právní předpisy Evropské
unie. Všechny tyto okolnosti vedly k zajištění stěžovatele. Pro úplnost žalovaná podotýká,
že stěžovatel byl dne 22. 2. 2017 předán rakouským orgánům. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[7] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[8] Z obsahu správního spisu plyne, že hlídka Policie České republiky provedla dne 7. 1. 2017
na dálnici D8 kontrolu mezinárodního linkového autobusu jedoucího ze Spolkové republiky
Německo přes Českou republiku, v němž cestoval i stěžovatel. Stěžovatel na výzvu nepředložil
platný cestovní doklad ani vízum, pouze průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany vydaný
v Nizozemsku s platností do 24. 11. 2017, který jej neopravňoval k cestování po území členských
států Evropské unie. Stěžovatel vypověděl, že v roce 2009 přicestoval bez cestovního dokladu
a víza z Alžírska, země svého původu, do Francie, kde pobýval asi 4 roky. Poté žil jeden rok
ve Španělsku a následně 6 měsíců v Itálii, odkud odjel do Rakouska, kde požádal o azyl. Uvedl,
že když mu v Rakousku neuznali sociální dávky, odcestoval na radu kamaráda do Nizozemska,
kde taktéž podal žádost o azyl. Sdělil, že v Nizozemsku nebylo jeho žádosti vyhověno a chtěli
jej vyhostit do Rakouska. Raději tedy odjel z Nizozemska sám, neboť se bál letadla a nechtěl,
aby jej v Rakousku zavřeli a vyslýchali. Cestoval nejprve vlakem do Düsseldorfu, odkud se chtěl
dostat autobusem do Vídně, kde žije jeho družka. Domníval se, že autobus pojede přes Mnichov,
nikoli přes Českou republiku. Tvrdil, že mu byl v Rakousku udělen azyl. K České republice
ho nevážou žádné sociální, ekonomické ani kulturní vazby, a pokud bude propuštěn,
bude pokračovat do Vídně za družkou a bratrem. V případě, že by jízdenka na autobus již nebyla
platná, zavolal by své družce nebo kamarádovi, aby mu poslali peníze na cestu (vlastní finanční
prostředky neměl). Porovnáním otisků prstů v systému EURODAC pak žalovaná zjistila,
že stěžovatel byl žadatelem o azyl v Rakousku a Nizozemsku. Dne 8. 1. 2017 žalovaná vydala
napadené rozhodnutí, neboť shledala, že existovalo vážné nebezpečí útěku stěžovatele ve smyslu
§129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, současně nebylo možné uplatnit mírnější opatření
k vycestování a zajištění bylo přiměřené okolnostem stěžovatelova případu.
[9] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně
nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné
přestávky.“ Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 18. 12. 2015,
a tedy i v době, kdy byl stěžovatel zajištěn, „[p]olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání
do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku.
Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil
úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje,
pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území.“
[10] Stěžovatel nezpochybňuje aplikovatelnost shora uvedených kritérií a konkrétními
námitkami nerozporuje formální naplnění většiny z nich. Stěžovatel ve své kasační stížnosti
nepopírá závěry žalované a krajského soudu, že se na území České republiky nacházel
neoprávněně bez platného cestovního dokladu, víza nebo jiného dokladu opravňujícího
jej k pohybu po území a že nerespektoval rozhodnutí nizozemských orgánů o předání
stěžovatele do Rakouska a jeho realizaci unikl tím, že nevyčkal na kroky nizozemských orgánů,
ale sám se neoprávněně snažil dostat do Vídně (přičemž byl veden snahou vyhnout se tomu,
aby jej v Rakousku „zavřeli a vyslýchali“). Stěžovatel nadto uznává, že opakovaně porušil pravidla
Evropské unie o pobytu cizinců a že jeho důvěryhodnost pro správní orgány byla narušena.
[11] Pokud jde o stěžovatelem zmiňované kritérium dle §129 odst. 4 věty druhé zákona
o pobytu cizinců, z jazykového vyjádření je zřejmé, že se jedná o kritérium doplňující,
jehož aplikaci lze zvažovat až v případě, že cizinec bude předán do státu přímo nesousedícího
s Českou republikou. Toto kritérium tudíž nepřipadalo v případě předání do Rakouska vůbec
v úvahu. Žalovaná toto kritérium sice nezvažovala specificky pro případ, že by byl stěžovatel
předán do Nizozemska (státu přímo nesousedícího s Českou republikou), skutková zjištění,
která učinila a zanesla do odůvodnění napadeného rozhodnutí, nicméně ukazují, že stěžovatel
nemohl oprávněně samostatně do Nizozemska cestovat, neboť nedisponoval cestovním
dokladem ani nemohl uvést adresu místa pobytu na území, jelikož neměl v České republice
navázány žádné sociální vazby a nevlastnil finanční prostředky.
[12] Podstatou kasačních námitek je však argumentace, že ani v případě formálního
naplnění kritérií dle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nemělo k zajištění stěžovatele dojít,
neboť bylo bezúčelné a nevedlo k naplnění cíle nařízení Dublin III, když jeho jediným důsledkem
bylo zdržení stěžovatele a znemožnění jeho dobrovolného vycestování do Rakouska. Stěžovatel
zastává názor, že v okamžiku zajištění nemířil ze státu příslušného k vyřízení jeho žádosti
a nejednal proti účelu nařízení Dublin III.
[13] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24 shrnul,
že „[c]ílem dublinského systému, který se v současnosti opírá o nařízení Dublin III, je zajistit,
aby byl za posuzování žádosti o mezinárodní ochranu odpovědný pouze jeden stát, dále zabránit zahlcení systému
žádostmi téže osoby v různých členských státech a co nejrychleji určit stát příslušný k posuzování žádosti,
aby byl zaručen přístup k účinné mezinárodní ochraně. Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping,
respektive asylum shopping – ke snaze zabránit žadatelům, aby si vybírali, kde chtějí získat mezinárodní
ochranu. Za tím účelem obsahuje nařízení Dublin III podrobná kritéria pro určování příslušného státu
tak, aby v individuálních situacích bylo možné jednoznačně posoudit, který členský stát je odpovědný
za posuzování konkrétní žádosti.“
[14] Se stěžovatelem v prvé řadě nelze souhlasit v tom, že v okamžiku zajištění nejednal
v rozporu se shora uvedenými cíli a účelem dublinského systému. Dvojí shoda v systému
EURODAC i stěžovatelova výpověď ozřejmují, že stěžovatel nepodal žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze v jednom členském státě Evropské unie, ale navzdory podané
žádosti nelegálně překračoval vnitřní hranice, aby mohl o udělení mezinárodní ochrany
požádat v dalším státě, o němž se domníval, že mu poskytne lepší postavení (konkrétně
měl za to, že mu v Nizozemsku budou přiznány sociální dávky), a tedy se snažil právě
o tzv. asylum shopping, jemuž má dublinský systém předcházet. Poté, co zjistil, že v Nizozemsku
statusu azylanta nedosáhne, se vskutku nejspíše snažil vrátit do Rakouska, kde podal v pořadí
první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Současně však je třeba souhlasit s žalovanou
a krajským soudem v tom, že stěžovatelovo předchozí jednání (nelegální víceletý pobyt na území
několika evropských států, neoprávněné překračování hranic, podání žádosti o mezinárodní
ochranu ve více státech, nevyčkání na realizaci nizozemského rozhodnutí) nebylo zárukou
toho, že se stěžovatel po návratu do Rakouska přihlásí příslušným orgánům s úmyslem dořešit
svou azylovou situaci. Ani z jeho výpovědi nelze vysledovat, že byl veden záměrem dobrovolně
se dostavit k příslušným orgánům, neboť uvedl, že do Vídně cestuje za družkou a bratrem
a na realizaci nizozemského rozhodnutí nečekal, neboť nechtěl, aby jej v Rakousku
zavřeli a vyslýchali (stěží lze předpokládat, že by při takovém náhledu na věc rakouské orgány
sám dobrovolně kontaktoval).
[15] Stěžovatel nejen že naplnil kritéria dle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců,
ale jeho jednání směřovalo proti účelu nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud tak nesdílí
stěžovatelův názor, že zajištění bylo bezúčelné. Stěžovatel by se sice s největší pravděpodobností
do Rakouska, které bylo odpovědné za posouzení jeho azylové žádosti, dopravil sám, kdyby nebyl
kontrolován policejní hlídkou, nelze však s potřebnou jistotou spoléhat, že by se po příjezdu
do Rakouska neskrýval, popřípadě že by opětovně nevycestoval bez oprávnění jinam. V situaci,
kdy byl stěžovatel kontrolován policejní hlídkou a kdy žalovaná učinila skutková zjištění shrnutá
výše v odst. [8] tohoto rozsudku, bylo stěžovatelovo zajištění z důvodu existence vážného
nebezpečí útěku namístě. Je vhodné poznamenat, že žalovaná vážila také možnost uložit
stěžovateli zvláštní opatření za účelem vycestování z území, jak požaduje §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, neshledala však naplnění předpokladů pro jejich užití. Za těchto okolností
má Nejvyšší správní soud postup žalované, která stěžovatele z důvodu existence vážného
nebezpečí útěku zajistila, následně kontaktovala rakouské orgány a realizovala předání stěžovatele
do Rakouska, za správný a taktéž v posouzení ze strany krajského soudu neshledal pochybení.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů řízení o kasační
stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady
nad rámec její běžné činnosti vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
[18] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 75 A 3/2017 – 17, zástupcem
stěžovatele Mgr. Ing. Jakuba Backu, advokáta, a v takovém případě platí jeho odměnu
včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s). Podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci v řízení
o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné podání ve věci
samé - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce
proto činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu