ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.91.2017:24
sp. zn. 2 Azs 91/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. S., zastoupená
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2014, č. j. CPR-9955-2/ČJ-2014-930310-V231, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017,
č. j. 32 A 82/2014 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž žalobkyně brojila proti v záhlaví uvedenému
rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím bylo potvrzeno rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2014, č. j. KRPB-42156-46/ČJ-2014-060026-SV,
kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba,
po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce
jednoho roku. Krajský soud se věcí zabýval opětovně poté, co byl jeho první rozsudek ze dne
19. 1. 2016 ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2016, č. j. 2 Azs 49/2016 – 25.
[2] Důvodem pro zrušení v pořadí prvního rozsudku krajského soudu byla jeho
nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud totiž v předcházejícím řízení zcela
pominul žalobní námitku spočívající v tom, že jazykový výklad §119 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců vede k závěru, že cizinci nelze uložit správní vyhoštění, pokud sice dříve
pobýval na území neoprávněně, avšak v době vydání rozhodnutí o vyhoštění již je jeho pobyt
oprávněný. Nejvyšší správní soud proto zavázal krajský soud, aby se v součinnosti s účastníky
řízení zabýval tvrzením stěžovatelky, že byl její pobyt v České republice v době vydání rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně oprávněným, a aby v případě, že tomu tak bylo, vyložil shora
uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců a přitom pečlivě uvážil stěžovatelčinu námitku
(v podrobnostech viz úplné znění rozsudku č. j. 2 Azs 49/2016 – 25, které je dostupné stejně
jako ostatní zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu z www.nssoud.cz).
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku předně podotkl, že se nemůže zabývat těmi
námitkami, které vybočují z předmětu soudního řízení a které byly předmětem samostatného
soudního přezkumu v jiné věci. Námitka nepřiměřeného zásahu rozhodnutí o správním
vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně byla dle mínění krajského soudu
formulována obecně bez bližší konkretizace. V daném případě dospěl krajský soud k závěru,
že veřejný zájem na tom, aby cizinci pobývali na území České republiky v souladu se zákonem,
převyšuje nad zájmem na ochraně soukromého a rodinného života žalobkyně.
[4] Následně krajský soud připomenul závěry judikatury Nejvyššího správního soudu,
podle níž je pro odvolací správní orgán rozhodující skutkový a právní stav, který tady byl v době
vydání prvostupňového rozhodnutí. S odkazem na rozsudek sp. zn. 7 Azs 29/2016 zdůraznil,
že podstatné je také to, jaká skutečnost má být zkoumána. Pokud má být posuzována skutečnost,
která se odehrála v minulosti, nemůže být rozhodné, že nadále netrvá. Vycházeje z těchto
obecných pravidel krajský soud na straně jedné přisvědčil žalobkyni, že jazykový výklad
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, který užívá nedokonavé sloveso
v přítomném čase „pobývá“, naznačuje, že podmínkou jeho aplikace je trvající neoprávněný pobyt
cizince i v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Na straně druhé krajský soud
uvedl, že volba dokonavého nebo nedokonavého vidu či přítomného nebo minulého času
v §119 zákona o pobytu cizinců nemůže být určujícím indikátorem pro vymezení, k jakému
okamžiku má být rozhodná skutečnost posuzována. Gramatický výklad totiž i podle judikatury
Ústavního soudu představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované normě. Smyslem právní
úpravy správního vyhoštění je primárně zabránění dalšímu pobytu na území členských států
těm cizincům, kteří nerespektují speciální legislativu jím určenou. Z jednotlivých skutkových
podstat dle §119 zákona o pobytu cizinců je patrné, že podstatné je dodržování uvedené
legislativy v minulosti. Cílem zákona není napravit dosavadní protiprávní stav tak, aby cizinec
nadále při pobytu na území právní předpisy dodržoval, ale zabránit dalšímu pobytu cizince
na území, aby neměl po určitou dobu vůbec možnost předpisy dále porušovat. Tento cíl nelze
naplnit, pokud by nebylo možné uložit správní vyhoštění v případě, že cizinec v době vydání
rozhodnutí na území již oprávněně pobývá. Taková situace je totiž pravidlem, neboť cizincům
je právě z důvodu vedeného řízení o správním vyhoštění vydáván výjezdní příkaz,
který je opravňuje k pobytu na území. Smyslem výjezdního příkazu, kterým v době vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně disponovala také žalobkyně, je umožnit cizincům
oprávněný pobyt po dobu řízení o správním vyhoštění. Bylo by absurdní, pokud by z tohoto
dobrodiní nakonec pramenila nemožnost správní vyhoštění uložit. Volbu nedokonavého slovesa
v přítomném čase v interpretovaném ustanovení proto krajský soud označil za dílčí nepřesnost,
nikoli úmysl zákonodárce.
[5] Krajský soud na základě shora uvedeného uzavřel, že při zohlednění účelu zákona
je nutno §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyložit tak, že pro jeho aplikaci
je postačující zjištění, že cizinec v minulosti pobýval na území České republiky bez víza,
ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Správní orgány tudíž citované
ustanovení vyložily a aplikovaly správně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti I. a II. výroku napadeného rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a tedy namítá
nesprávné právní posouzení ze strany krajského soudu, vady správního řízení
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[7] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku přiměřenosti
zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života.
Má za to, že nedoložení náležitostí k žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu nemůže
dosahovat takové intenzity, která by převážila nad zájmem cizince na ochranu rodinného
a soukromého života. Uvádí, že její tvrzení, že v době rozhodování správních orgánů žila v České
republice se svým manželem, je dostatečně konkrétní a svědčí o tom, že zde rodinný a soukromý
život vedla. Krajský soud nadto nezohlednil, že v České republice pobývala déle než pět let,
za tuto dobu se nedostala do rozporu se zákonem a platným povolením nedisponovala pouze
v důsledku nesprávného správního postupu. Domnívá se, že rozhodnutím o správním vyhoštění
nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi jejím zájmem a zájmem státu.
[8] Stěžovatelka také nadále trvá na tom, že gramatický výklad §119 odst. 1 písm. c) bodu 2
zákona o pobytu cizinců svědčí o tom, že cizinci lze uložit správní vyhoštění, pouze pokud
v době pravomocného rozhodnutí pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, a naopak
je nelze uložit, pokud jeho pobyt sice dříve neoprávněný byl, avšak v době rozhodování
již cizinec na území pobývá oprávněně. Krajský soud se dle jejího mínění s touto otázkou
nevypořádal dostatečně.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnost odkazuje na spisový materiál.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, přistoupil k posouzení přípustnosti kasační
stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci rozhodoval
znovu po zrušení jeho prvního rozsudku Nejvyšším správním soudem.
[11] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119).
Uplatňuje-li tedy stěžovatel ve své opakované kasační stížnosti námitky, které již vznesl
v předchozí kasační stížnosti a jež byly Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumány,
je kasační stížnost v této části zásadně nepřípustná (rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 4. 2005,
č. j. 7 Azs 338/2004 – 106). Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím
zrušujícím rozsudku, je vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud v řízení
o opakované kasační stížnosti. Při opakovaném rozhodování v téže věci za stejného skutkového
stavu totiž musí být respektovány zásady ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti
soudních rozhodnutí, čímž je v zásadě vyloučena i možnost, aby Nejvyšší správní soud
při rozhodování o opakované kasační stížnosti na stejný skutkový stav aplikoval právo jiným
způsobem a svůj původní právní názor v téže věci revidoval. Přípustnost opětovné kasační
stížnosti je tak omezena pouze na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku
závazně neposoudil; otázkou, kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil,
se lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu řídil (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 183/2015 – 25).
[12] Nejvyšší správní soud posoudil v pořadí druhou kasační stížnost stěžovatelky
ve světle shora uvedených kritérií a zjistil, že se námitkou nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života zabýval již ve svém rozsudku
č. j. 2 Azs 49/2016 – 25, konkrétně v odst. [18], přičemž ji neshledal důvodnou. V situaci,
kdy krajský soud žalobní námitku (jež v mezidobí nebyla nijak doplněna) vyhodnotil shodně
jako ve svém prvním rozsudku, je vyloučeno, aby Nejvyšší správní soud tentýž skutkový
i právní stav opakovaně podrobil přezkumu. Stížní námitku nepřiměřenosti správního vyhoštění
je proto třeba odmítnout jako nepřípustnou.
[13] K výkladu §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a aplikaci tohoto
ustanovení na případ stěžovatelky se Nejvyšší správní soud v předchozím řízení neměl možnost
vyslovit. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud tuto otázku nedostatečně posoudil, a tedy v podstatě
namítá, že nerespektoval závazný právní názor zdejšího soudu, podle něhož byl povinen
předmětné ustanovení vyložit a stěžovatelčinu žalobní námitku pečlivě zvážit. Její kasační stížnost
je proto v tomto rozsahu přípustná.
[14] Důvodnost přípustné části kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Měl přitom na zřeteli,
že obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného
soudního rozhodnutí a že není úkolem soudu domýšlet za stěžovatele další argumenty
a tím přebírat funkci jeho advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
[15] Stěžovatelka v prvé řadě připomíná judikaturu zdejšího soudu, podle
níž má správní orgán rozhodovat na základě skutkového stavu v době vydání
rozhodnutí, aniž by z ní dovozovala pro tento konkrétní případ jakékoliv závěry. Nejvyšší
správní soud v reakci na to pouze konstatuje, že v době rozhodování správních orgánů
bylo postaveno na jisto, že stěžovatelka pobývala od 1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 na území České
republiky neoprávněně bez platného povolení k pobytu a víza, a tedy porušovala zákon o pobytu
cizinců. Dne 17. 2. 2014, kdy s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, jí byl vydán výjezdní
příkaz, jehož platnost byla v průběhu správního řízení (v prvním i druhém stupni) několikrát
prodloužena. Je tedy pravdou, že v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
byl pobyt stěžovatelky v České republice oprávněný, a to na základě výjezdního příkazu.
[16] Krajský soud vzal shora uvedený skutkový stav věci při svém rozhodování v potaz
a dal stěžovatelce zapravdu, že jazykový výklad §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců naznačuje, že ke správnímu vyhoštění má dojít jen tehdy, pokud je pobyt cizince
neoprávněný právě v době rozhodování správního orgánu. Následně však vysvětlil,
proč nelze dát jazykovému výkladu přednost před výkladem teleologickým, který naopak
vede k tomu, že rozhodující je to, zda byla pravidla o pobytu cizinců dodržena v minulosti.
Proti této argumentaci krajského soudu stěžovatelka ve své kasační stížnosti ničeho nenamítá
a neuvádí, proč by měla být chybná. Stížní námitka tedy proti klíčovým rozhodovacím důvodům
krajského soudu nesměřuje a nenabízí jiný způsob právního posouzení věci, než jaký předestřel
krajský soud. Nejvyšší správní soud tak může pouze v obecné rovině uvést, že na základě kasační
stížnosti nemá důvod pochybovat o správnosti výkladu zvoleného krajským soudem. Krajský
soud vycházel ze správné premisy, opírající se o judikaturu Ústavního soudu, že jazykový výklad
není jedinou metodou sloužící k dobrání se smyslu a významu právní úpravy. Jeho teleologická
interpretace zákonného ustanovení je přesvědčivá a stejně tak i jeho logický argument založený
na tom, že pokud by výjezdní příkaz vydávaný cizincům, kteří jsou účastníky řízení o správním
vyhoštění, byl důvodem, pro který cizince (jenž by zde jinak pobýval neoprávněně) nelze vyhostit,
vedla by interpretace a následná aplikace zákona k absurdnímu závěru.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady nad rámec její běžné činnosti
vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu