ECLI:CZ:NSS:2017:3.ADS.243.2016:53
sp. zn. 3 Ads 243/2016 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně M. K.,
zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti
žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
1/376, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. SZ/1495/2013/9S-MSK,
č. j. MPSV-UM/11293/13/9S-MSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2016, č. j. 38 Ad 29/2013-89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3.146 Kč. Uvedená částka
bude advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 27. 5. 2013, č. j. 210264/13OT, zamítl žádost žalobkyně o dávku státní
sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2013. Vyšel z vyjádření Bytového družstva X,
podle něhož žalobkyně není členem uvedeného bytového družstva a nájemcem bytu č. X na ulici
X, a dospěl proto k závěru, že žalobkyně nesplňovala podmínky nároku na dávku podle
ustanovení §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013, sp. zn.
SZ/1495/2013/9S-MSK,
č. j. MPSV-UM/11293/13/9S-MSK zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního
orgánu I. stupně.
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení žalovaného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 Ad 29/2013 – 62.
Ztotožnil se se žalovaným, že nárok na dávku žalobkyni nemohl vzniknout, neboť ta nebyla
ani vlastníkem ani nájemcem předmětného bytu, ať už k datu vydání rozhodnutí správního
orgánu I. stupně či k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud poté ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 16
tento rozsudek zrušil. Vyložil, že pro posouzení nároku na dávku je určující nejen
naplnění podmínek plynoucích z ustanovení §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře,
ale též zohlednění §24 odst. 2 téhož zákona, podle něhož se „za dobu trvání nájemního vztahu
se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí
lhůty k vyklizení bytu, doba od smrti nájemce služebního bytu nebo bytu zvláštního určení do uplynutí lhůty
k vyklizení tohoto bytu a doba od trvalého opuštění služebního bytu nebo bytu zvláštního určení jeho nájemcem
do uplynutí lhůty k vyklizení tohoto bytu.“ a Nejvyšší správní soud proto krajskému soudu uložil,
aby se podmínkami nároku na dávku zabýval i z tohoto hlediska.
Krajský soud v dalším řízení žalobu rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 38 Ad 29/2013-89
znovu zamítl. Shrnul, že ačkoliv žalobkyně měla na adrese evidovaný trvalý pobyt, nebyla
již členkou bytového družstva, nebyla tedy ke dni žalovaného rozhodnutí ani vlastníkem
ani nájemcem bytu. Nesplnila proto podmínku nároku na dávku podle ustanovení §24 odst. 1
zákona o státní sociální podpoře. Dále krajský soud posoudil, zda žalobkyni svědčila fikce trvání
nájemního vztahu podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Ze správního
spisu k tomu zjistil, že Bytové družstvo X žalobkyni v přípisu ze dne 13. 7. 2011 oznámilo zánik
jejího členství v bytovém družstvu podle §231 odst. 1 obchodního zákoníku a s tím související
zánik nájmu bytu č. X ve 4. nadzemním podlaží domu na adrese X. Tímto přípisem současně byla
žalobkyně vyzvána, aby byt vyklidila ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy s tím, že jí je zajištěno
přístřeší v Hotelovém domu H., X, O.. Krajský soud dále poukázal na to, že Okresní soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2014 vyhověl žalobě bytového družstva na vyklizení bytu
do zajištěného přístřeší do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a že tento rozsudek
k odvolání žalobkyně potvrdil i krajský soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 692/2014
- 484.
Krajský soud uzavřel, že již samotná výzva zástupce Bytového družstva X ze dne 13. 7. 2011
postačila k tomu, aby žalobkyně byla povinna vyklidit byt č. X na adrese X, neboť jí už v této
době bylo zajištěno přístřeší v Hotelovém domě H.. Tímto také skončila fikce trvání nájmu ve
smyslu §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Krajský soud byl toho názoru, že pokud by
měl trvat nárok žalobkyně déle, tj. až do pravomocného skončení řízení o žalobě o vyklizení, bylo
by to v rozporu s účelem dávky příspěvek na bydlení.
II. Kasační stížnost
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost,
v níž uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.).
Namítla, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ten v rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 – 16 poukázal na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 Ad 65/2011 – 30. V něm městský soud dospěl k závěru,
že pokud žalobce prokáže, že byt užívá, a že platí nájem, pak má nárok na příspěvek na bydlení
taktéž v době mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení.
Tímto právním názorem se však krajský soud nezabýval, nezkoumal právní moc rozsudku
o vyklizení. Poukázala na to, že v bytě měla trvalý pobyt, řádně hradila nájem a služby spojené
s užíváním bytu. V řízení o vyklizení poté řešila zcela zásadní otázku adekvátní bytové náhrady.
Podle stěžovatelky má proto být den nabytí právní moci tohoto rozsudku právě tím posledním
dnem lhůty k vyklizení bytu. Má za to, že do této doby byt užívala oprávněně, neboť uvedená
lhůta k době rozhodnutí správního orgánu I. stupně neuplynula.
Dále namítla, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5105/2015
dospěl k opačnému právnímu závěru o okamžiku, kdy přestala být členkou bytového družstva,
než tomu bylo v jiném usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5250/2015.
V prvním případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že členkou bytového družstva přestala být
až postižením členského podílu exekucí v roce 2008. Ve druhém případě byl Nejvyšší soud toho
názoru, že členkou přestala být již v roce 2001 rozhodnutím členské schůze. Zdůraznila,
že od vyřešení této otázky se však odvíjí otázka poskytnutí bytové náhrady. Při platném vyloučení
z družstva členskou schůzí v roce 2001 bylo družstvo stěžovatelce povinno poskytnout náhradní
byt, v případě postižení členského podílu exekucí jí náleželo přístřeší. Tuto právní otázku
však Nejvyšší soud posoudil zcela rozdílně, závěr krajského soudu v napadeném rozsudku
proto neobstojí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
O předchozí kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 Ad 29/2013 – 62 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 17. Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., poté
platí, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí krajského soudu, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil přípustnost nynější kasační stížnosti.
Stěžovatelka v ní jako stěžejní námitku uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku konce
lhůty k vyklizení bytu a s tím spojenou otázku fikce trvání nájemního vztahu ve smyslu
ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Právě v tom podle
názoru stěžovatelky krajský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu
vyslovený v zrušujícím rozsudku.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 17 zrušil napadený
rozsudek proto, že krajský soud nesprávně dovodil, že stěžovatelce nevznikl nárok na dávku
příspěvek na bydlení pouze z toho důvodu, že její vlastnické či nájemní právo k bytu
ke dni podání žádosti o dávku již netrvalo. Nejvyšší správní soud zde poukázal na to, že podle
ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře se „za dobu trvání nájemního vztahu pro účely
nároku na příspěvek na bydlení považuje doba od zániku členství v bytovém družstvu do zajištění bytové náhrady
podle §714 občanského zákoníku“. V této souvislosti také krajskému soudu vytkl, že zcela pominul
právní úpravu vyplývající ustanovení §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
podle něhož bývalý člen družstva není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna
bytová náhrada za podmínek uvedených v §712 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Krajský soud
měl proto v dalším řízení posoudit znovu skutková zjištění a s tím související podmínky nároku
na dávku taktéž ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře a ustanovení
§714 předchozího občanského zákoníku.
Toto posouzení krajský soud v dalším řízení provedl, výše uvedený názor Nejvyššího
správního soudu proto respektoval. Svými námitkami však stěžovatelka napadá závěry,
ke kterým krajský soud v dalším řízení dospěl. Správnost těchto úvah již z povahy věci nemohla
být přezkoumána v řízení o předchozí kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jimi v tomto
řízení bude zabývat poprvé. Z tohoto důvodu se zde výluka z přípustnosti kasační stížnosti podle
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. neuplatní. Kasační stížnost je proto přípustná.
Nejvyšší správní soud dále posoudil námitky k jednotlivým kasačním důvodům.
Ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelka výslovně žádné námitky
neuplatnila. Nejvyšší správní soud se proto kasační stížností zabýval v rozsahu,
v jakém je povinen se jí zabývat ex officio (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) Zjistil přitom, že rozsudek
krajského soudu splňuje formální náležitosti, obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o opravném
prostředku. Odůvodnění je v souladu s výrokem, je z něj patrné, jak krajský soud o věci uvážil
a na základě jakých důvodů rozhodl. Jako celek je tedy napadený rozsudek srozumitelný a není
nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud dále ze spisu nezjistil žádnou vadu, která by měla
za následek nezákonnost rozsudku. Kasační stížnost v této části není důvodná.
Zbývajícími námitkami stěžovatelka napadá právní závěry krajského soudu. Nejvyšší správní
soud je proto podřadil ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka uplatnila žádost o dávku příspěvek na bydlení ke dni 1. 4. 2013. Je nesporné,
že k tomuto dni jí již nesvědčilo nájemní (či vlastnické právo) k bytu, v němž měla hlášený
(evidovaný) trvalý pobyt. Sporná je však otázka, kdy u stěžovatelky skončila fikce trvání nájmu
ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. V této souvislosti
stěžovatelka rovněž činí spornou otázku, kdy a jakým způsobem vlastně zaniklo její členství
v bytovém družstvu a jaká jí proto měla náležet bytová náhrada.
K tvrzenému rozporu v závěrech Nejvyššího soudu o okamžiku konce členství stěžovatelky
v bytovém družstvu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti. Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 8. 12. 2015, č. j. 29 Cdo 5250/2015-497 sice uvedl, že stěžovatelka členkou
bytového družstva nebyla následkem rozhodnutí členské schůzi konané dne 18. 4. 2001,
toto zjištění však učinil pouze z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007,
č. j. 28 Cm 180/2002 - 136 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
14. 7. 2009, č. j. 8 Cmo 116/2009-239, kterými byl stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti
rozhodnutí členské schůze dne 18. 4. 2001 zamítnut pro opožděnost po uplynutí prekluzivní
lhůty k podání návrhu takového. V širších souvislostech posoudil okolnosti zániku členství
stěžovatelky v bytovém družstvu Nejvyšší soud (jako předběžnou otázku) až v jiném usnesení
ze dne 10. 5. 2016, č. j. 26 Cdo 5105/2015-531 o dovolání stěžovatelky ve věci žaloby o vyklizení
bytu. V tomto usnesení taktéž posoudil význam již zmíněného rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 10. 2007, č. j. 28 Cm 180/2002- 136 (o zamítnutí návrhu na určení
neplatnosti členské schůze konané dne 18. 4. 2001 pro opožděnost) a v podstatě uzavřel, že tento
rozsudek pro otázku členství stěžovatelky v bytovém družstvu neměl skutečný význam.
Nejvyšší soud zde totiž vyložil, že vyloučení stěžovatelky z bytového družstva, k němuž došlo
dne 18. 4. 2001, určil za neplatné krajský soud jiným rozsudkem ze dne 25. 5. 2009,
č. j. 28 Cm 39/2009-129, a obdobně bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 10. 2008,
č. j. 28 Cm 166/2005 – 158, za neplatné určeno vyloučení stěžovatelky z bytového družstva
ze dne 26. 9. 2005. Stěžovatelka tak z rozhodnutí členské schůze nepřestala být členkou bytového
družstva.
Z výše uvedených důvodů vycházel Nejvyšší správní soud v projednávané věci z rozsudku
krajského soudu ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 692/2014 - 484 o odvolání ve věci
žaloby o vyklizení bytu ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016,
č. j. 26 Cdo 5105/2015-531. Právě v tomto řízení totiž obecné soudy komplexně posoudily
otázku členství stěžovatelky v bytovém družstvu včetně otázky vhodnosti bytové náhrady.
Z rozsudku krajského soudu ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 692/2014 – 484, ve spojení
s usnesením Nevyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 26 Cdo 5105/2015-531, dále vyplývá,
že stěžovatelka členkou bytového družstva X ke dni uplatnění žádosti o příspěvek na bydlení (1.
4. 2013) nebyla podle ustanovení §231 odst. 1 obchodního zákoníku z důvodu postižení
členských práv a povinností exekučním příkazem ze dne 2. 6. 2008. Bytové družstvo stěžovatelce
následně poskytlo přístřeší na ubytovně v X na adrese X, o čemž ji uvědomilo přípisem ze dne
13. 7. 2011. Až poté, co stěžovatelka ani přes poskytnutou bytovou náhradu dobrovolně byt
nevyklidila, přistoupilo bytové družstvo dne 18. 8. 2011 k žalobě o vyklizení bytu. Krajský soud
v tomto řízení nejenže potvrdil existenci právního důvodu na straně pronajímatele k vyklizení
bytu pro jeho neoprávněné užívání od 29. 4. 2009, ale rovněž potvrdil vhodnost poskytnuté
bytové náhrady v podobě přístřeší.
Na tento skutkový stav poté Nejvyšší správní soud aplikoval ustanovení §24 zákona
o státní sociální podpoře v rozhodném znění pro projednávanou věc (tj. ve znění účinném
do 31. 12. 2013). Je nesporné, že stěžovatelce ke dni podání žádosti vlastnické a ani nájemní
právo k bytu nesvědčilo, podmínka nároku podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o státní sociální
podpoře zde nebyla naplněna. Zbývá tedy posoudit, jaký význam má pro projednávanou věc
tzv. fikce nájemního vztahu podle ustanovení §24 odst. 2 téhož zákona, neboť, jak již Nejvyšší
správní soud uvedl, podle tohoto ustanovení se za dobu trvání nájemního vztahu pro účely
nároku na příspěvek na bydlení považovala i doba od zániku členství v bytovém družstvu
do zajištění bytové náhrady podle ustanovení §714 občanského zákoníku (tehdy účinného).
Zákon o státní sociální podpoře až do účinnosti novely provedené zákonem č. 113/2006 Sb.
fikci trvání nájemního vztahu nijak neupravoval (srov. ustanovení §24 odst. 2 ve znění účinném
k 31. 3. 2006). Otázku splnění podmínek nároku na příspěvek na bydlení i v době po ukončení
nájmu bytu bylo nezbytné posoudit ve spojení právě s ustanovením §712a a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle něhož platilo, že „v období mezi skončením nájemního
poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva
a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až §702 odst. 1.“
S účinností od 1. 4. 2006 tak byla novou úpravou ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální
podpoře odstraněna dřívější nedokonalost právní úpravy.
Podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpory se během doby fikce trvání
nájemního vztahu na žadatele o dávku hledí jako na nájemce i tehdy, jestliže původní nájemní
vztah již neexistuje, avšak právní úprava bývalému nájemci a pronajímateli přiznávala vzájemná
práva a povinnosti obdobné nájemnímu vztahu. Právě v tom je pak podle názoru Nejvyššího
správního soudu nezbytné hledat samotný smysl a účel úpravy fikce trvání nájemního vztahu
podle tohoto ustanovení. Pokud během období, kdy není povinen byt vyklidit, bývalý nájemce
oprávněně těží z práv a plní povinnosti, jež měly původ v zaniklém nájemním vztahu,
je spravedlivým následkem, aby z tohoto důvodu taktéž čerpal dávky sociálního zabezpečení.
Krajní okamžik trvání tohoto období byl (ke dni 1. 4. 2013, k němuž stěžovatelka uplatnila
žádost o dávku) nedílně svázán se zajištěním některého z typů bytových náhrad a na to navazující
lhůtou 15 dní k vyklizení bytu, počítanou ode dne zajištění bytové náhrady (srov. ustanovení
§711 odst. 3 in fine a §711a odst. 5 předchozího občanského zákoníku). Přestože zánik členství
v bytovém družstvu je jiným důvodem ukončení nájemního vztahu, než je výpověď
či dohoda, pravidla o bytové náhradě se uplatnila též v tomto případě. Konstantní judikatura
Nejvyššího soudu totiž dovodila, že nárok osoby, jejíž nájem bytu zanikl zánikem jejího členství v bytovém
družstvu postižením členských práv a povinností v družstvu, je třeba analogicky (§853 obč. zák.) posoudit
jako případ zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák.
Důsledky tohoto jednání nelze klást k tíži pronajímatele (vlastníka) bytu (tj. podmínit její povinnost k vyklizení
zásadně zajištěním vyšší formy bytové náhrady, než je přístřeší“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5409/2008, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2290/2011).
Za předpokladu, že pronajímatel bývalému nájemci poskytl vhodnou bytovou
náhradu, právo dočasného užívání bytu - jakožto nárok odvozený od skončeného nájemního
vztahu - uplynutím lhůty k vyklizení bytu zaniklo. Po uplynutí této lhůty bývalý nájemce užívá
byt bez právního důvodu. Pokud se poté vlastník domáhá u soudu vyklizení bytu, domáhá
se ho podle ustanovení §126 odst. 1 předchozího občanského zákoníku (resp. podle ustanovení
§1040 nyní účinného občanského zákoníku) z titulu ochrany svého vlastnického práva
před neoprávněným zásahem. Je zřejmé, že užívá – li bývalý nájemce byt neoprávněně,
nedisponuje již žádným spravedlivým důvodem, na základě kterého by mohl čerpat nějaké další
výhody. Platí přitom, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1
předchozího občanského zákoníku má být až poslední možností, pokud ve zcela mimořádných
případech výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi
přinesl odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu
žalovaného – zpravidla jde o zajištění bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013,
26 Cdo 2258/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015).
Z uvedeného vyplývá, že po zániku členství v bytovém družstvu následkem exekučního
postižení jejích členských práv a povinností (pro dluh vůči bytovému družstvu), byla stěžovatelka
povinna byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší pronajímatelem. Skutečnost, že zajištěné
přístřeší bylo pro stěžovatelku vhodnou bytovou náhradou, vyplývá nejen obecně z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5409/2008, ale tuto bytovou náhradu
stěžovatelce k jejímu odvolání ve věci žaloby o vyklizení bytu přiřkl taktéž Krajský soud
v Ostravě v rozsudku ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 5105/2015-531. Uplynutím patnáctého
dne po zajištění přístřeší uplynula stěžovatelce lhůta k vyklizení bytu a současně s tím zanikla
i fikce trvání nájemního vztahu podle §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Pokud
stěžovatelka podala žádost o příspěvek na bydlení s účinností ke dni 1. 4. 2013 a bytové družstvo
podalo k obecnému soudu již dne 18. 8. 2011 nakonec úspěšnou žalobu na vyklizení bytu,
je zřejmé, že ke dni uplatnění žádosti o příspěvek na bydlení nejenže stěžovatelce nesvědčila
podmínka existence nájemního ani vlastnického práva podle ustanovení §24 odst. 1 ale ani fikce
trvání nájemního vztahu podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud v napadeném rozsudku
poněkud nepřesně vycházel ze znění ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře
účinného až od 1. 1. 2014, které zní: „za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek
na bydlení považuje i doba od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí lhůty k vyklizení bytu“. Uvedená
novelizace proběhla v souvislosti s účinností zákona nového občanského zákoníku a spočívala
ve vypuštění odkazů na ustanovení předchozího občanského zákoníku, která upravovala bytové
náhrady. Od 1. 1. 2014 je tak fikce trvání nájemního vztahu i po jeho faktickém (a právním)
ukončení výlučně vázána jen na dobu trvání „lhůty k vyklizení bytu“. S tím, jak aktuálně účinný
občanský zákoník významně zúžil či zrušil poskytování bytových náhrad po ukončení nájemního
vztahu (srov. ustanovení §768 odst. 1 a 2 účinného občanského zákoníku a ustanovení
§727 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích ve spojení s ustanovením
§2240 účinného občanského zákoníku), tak se také významně zkrátila doba fiktivního trvání
nájemního vztahu podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.
Krajský soud nepřesně aplikoval na věc ustanovení §24 odst. 2 zákona o státní sociální
podpoře ve znění účinném od 1. 1. 2014, zřejmě proto, že stěžovatelka některé žádosti
o příspěvek na bydlení podpořené totožnou argumentací uplatnila i v roce 2014. Se stěžejní
úvahou krajského soudu o tom, že stěžovatelce nárok na dávku příspěvek na bydlení zanikl
již následkem zajištění přístřeší pronajímatelem a nikoliv právní mocí rozsudku ve věci žaloby
o vyklizení bytu, se však Nejvyšší správní soud zcela bezvýhradně ztotožnil a odůvodnění
v potřebném rozsahu sám doplnil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s jednou námitkou
stěžovatelky, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
IV. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti procesně úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný jako
procesně úspěšný nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přitom přihlédl k tomu, že ve věci šlo o řízení ve věci dávky státní sociální
podpory příspěvek na bydlení. Tato dávka náleží do nepojistné části systému sociálního
zabezpečení, jejímž prostřednictvím se stát podle §1 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře
podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin. Svou povahou
tak uvedené řízení nepochybně rovněž náleží do okruhu řízení, která jsou výslovně vyjmenovaná
v ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s., v nichž procesně úspěšnému žalovanému správnímu orgánu
náhradu nákladů nyní přiznat nelze.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 6. 2014, č. j. 38 Ad 29/2013 - 26, ustanovil
stěžovatelce zástupce Mgr. Petra Miketu, advokáta. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí
v takovém případě stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
zástupci stěžovatelky odměnu za dva úkony právní služby spočívající v další poradě s klientem
přesahující jednu hodinu a doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 2000 Kč [§9 odst. 2 a §7 bod 3.
téže vyhlášky], k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky). Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná částka se tedy zvyšuje
o částku této daně, tj. 546 Kč. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatelky
částku 3146 Kč (2000+600+546 Kč). Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu na účet, jenž byl zástupcem
stěžovatele specifikován v podání ze dne 24. 10. 2016. Náklady zastoupení stěžovatelky nese
podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu