ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.109.2016:24
sp. zn. 3 Afs 109/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Petra Šuránka a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobkyně FVE CZECH a. s.,
se sídlem Bubenečská 606, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem,
se sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22741/13/5000-14203-711217, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Af 35/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podniká v oblasti výroby elektrické energie ze slunečního záření.
Se společností ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín (dále jen „plátce daně“)
uzavřela smlouvu o výkupu elektřiny vyrobené ve fotovoltaické elektrárně Smiřice. Fakturované
částky za vyrobenou elektřinu v této elektrárně v měsících říjen až prosinec 2012 byly plátcem
daně sníženy o částku odpovídající odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 402/2010 Sb.
(dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“). Žalobkyně podala stížnosti
na postup plátce daně dle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), které byly rozhodnutími Specializovaného
finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 2. 2013, č. j. 13275/13/4000-17102-203042,
ze dne 27. 3. 2013, č. j. 105045/13/4000-17104-050259, a ze dne 19. 3. 2013,
č. j. 89853/13/4000-17104-050259, zamítnuty. Žalovaný spojil řízení o odvoláních proti
jednotlivým rozhodnutím správce daně do společného řízení a rozhodnutím ze dne 16. 9. 2013,
č. j. 22741/13/5000-14203-711217 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobkyně zamítl.
Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Af 35/2013 - 32 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Argumentace žalobkyně spočívala v tvrzené protiústavnosti zákona č. 402/2010 Sb.,
jímž byl do zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zakotven odvod za elektřinu
ze slunečního záření. Městský soud tuto žalobní argumentaci, konkrétně námitky týkající
se porušení principu rovnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vypořádal odkazem
a dílčími citacemi z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dostupného
stejně jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz),
jímž Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů upravující odvod za elektřinu ze slunečního záření.
Městský soud v napadeném rozsudku rovněž odkázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 (dostupné tak jako
ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), dle kterého
není institut stížnosti na postup plátce daně dle §237 daňového řádu nástrojem,
který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. V řízení,
ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu za elektřinu ze slunečního
záření, není dán prostor pro zohlednění tvrzeného likvidačního účinku odvodu na poplatníka,
neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně.
Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatelka namítá, že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
na jehož základě byl osobou zúčastněnou na řízení jako plátcem daně sražen z fakturované částky
za vyrobenou elektřinu odvod za elektřinu ze slunečního záření ve výši 26 %, je v rozporu
s ústavním pořádkem, a to z důvodu porušení principu rovnosti, právní jistoty, ochrany
legitimního očekávání a zákazu retroaktivity.
Odvod se vztahuje pouze na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření a v rámci
této skupiny pouze na zařízení o výkonu vyšším než 30 kW uvedená do provozu v letech 2009
a 2010. Výrobci elektřiny ze slunečního záření jsou znevýhodňováni oproti jiným výrobcům
elektřiny, a to jak v porovnání s výrobci elektřiny obecně, tak i v porovnání s ostatními výrobci
elektřiny z obnovitelných zdrojů. Odlišné zacházení není založeno na žádných objektivních
kritériích a porušuje ústavní princip rovnosti.
K principu ochrany legitimního očekávání stěžovatelka uvádí, že ačkoli není výslovně
zakotven v Ústavě České republiky ani v Listině základních práv a svobod, dle judikatury
Ústavního soudu je úzce spjat s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva požívá stejné ochrany
jako majetek. Stěžovatelka má za to, že v nyní posuzovaném případě není odvod daní
(a nelze tedy argumentovat širokou mírou diskrece danou zákonodárci v daňových otázkách),
ale jedná se o změnu právního nároku, který byl v minulosti státem garantován. Zákon
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů garantoval provozovatelům fotovoltaických elektráren
(dále jen „FVE“) patnáctiletou návratnost investice a také výši výnosů po toto období. Investoři
byli tedy oprávněni očekávat, že zákonná garance bude dodržena, a s tímto vědomím investici
provedli. Dodatečná daňová povinnost významně změnila ekonomické parametry podnikání
v této oblasti, a tím došlo k porušení ochrany legitimního očekávání, byť je zákon formálně
aplikován pouze do budoucna.
K porušení zákazu retroaktivity stěžovatelka argumentuje analogií s nálezem Ústavního
soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10. V nyní posuzovaném případě je rovněž
garantovaná podpora formálně zachována, zavedením odvodu je však výše této podpory
významně redukována, a to poté, co provozovatelé FVE garancím poskytnutým státem
přizpůsobili své jednání. Dle stěžovatelky nejsou žádné důvody veřejného zájmu,
které by retroaktivní účinky odvodu za elektřinu ze slunečního záření ospravedlnily.
Dále stěžovatelka uvádí, že městský soud se s žalobními námitkami vypořádal zejména
odkazem na závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, s nimiž
stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Závěry Ústavního soudu umožňují zákonodárci libovolně měnit
pravidla garantovaná ekonomickým subjektům podle momentálních priorit vládnoucích
politických stran. Předmětná novela se vztahuje i na zahraniční osoby, které neměly žádnou
možnost ovlivnit složení politické reprezentace země, a nelze po nich tudíž požadovat,
aby akceptovaly změnu v podpoře investic iniciovanou reakcí vlády na veřejné mínění, které bylo
vyvoláno nepravdivými či neúplnými informacemi. Zákonem č. 402/2010 Sb. zavedený odvod
za elektřinu ze slunečního záření řeší selhání státu, který při stanovení výkupních cen elektrické
energie z obnovitelných zdrojů opomenul sledovat ceny technologií k výrobě FVE na úkor
vybraných ekonomických subjektů. Závěry Ústavního soudu jsou tak v rozporu s obecně
uznávanými pravidly ochrany investic v Evropské unii a se závazky vyplývajícími z převážné
většiny dvoustranných smluv o ochraně investic.
Závěrem stěžovatelka vysvětluje, že ačkoli si je vědoma ustálené judikatury Ústavního
soudu i správních soudů k předmětné otázce, je povinna podat kasační stížnost, neboť zvažuje
zahájení arbitrážního řízení proti České republice. Jednou ze základních podmínek tohoto řízení
je doložení vyčerpání všech vnitrostátních možností obrany.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem
a po rekapitulaci rozhodné právní úpravy poukázal na již zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
v němž shledal Ústavní soud předmětné ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů ústavně konformním. V této souvislosti dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, zdůrazňující, že i Nejvyšší správní soud je povinen se řídit
závěry nálezů Ústavního soudu, a připomenul i ustálenou praxi správních soudů, která závěry
Ústavního soudu v této věci následuje. Argumentaci stěžovatelky je tak podle žalovaného
již možné považovat za překonanou konstantní judikaturou. Žalovaný závěrem dodává,
že námitka porušení uznávaných pravidel ochrany investic je zjevně formálním uplatněním práva,
neboť je nekonkretizována, a zůstala tak zcela bez věcného obsahu. Žalovaný proto navrhl
kasační stížnost s ohledem na irelevanci v ní uplatněných důvodů zamítnout.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu neshledal.
Jádrem kasačních námitek je otázka ústavnosti odvodu za elektřinu vyrobenou
ze slunečního záření zavedeného do právního řádu novelou zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů (zákon č. 402/2010 Sb.).
Podle §7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů „[p]ředmětem odvodu
za elektřinu ze slunečního záření (dále jen "odvod") je elektřina vyrobená ze slunečního záření v období
od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. ledna 2009
do 31. prosince 2010.“ Dle §7c téhož zákona „[z]ákladem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty
hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny nebo zeleného bonusu na elektřinu poplatníkovi odvodu za elektřinu
ze slunečního záření vyrobenou v odvodovém období.“ Podle §7e písm. a) téhož zákona „[s]azba odvodu
ze základu odvodu činí v případě hrazení formou výkupní ceny 26 %“. Tato ustanovení byla posléze
beze změny převzata s účinností od 1. 1. 2013 do ustanovení §14, §15 a §18 písm. a)
zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), který navíc v §17 nově doplnil ustanovení,
podle kterého je od odvodu „osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny
s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW“.
Jak zcela správně uvedli městský soud i žalovaný, ústavností zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů se v souvislosti se zavedením předmětného odvodu za elektřinu vyrobenou
ze slunečního záření zabýval Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Závěry
Ústavního soudu, které lze vzhledem k doslovnému převzetí předmětných ustanovení
aplikovat i na zákon o podporovaných zdrojích energie, je Nejvyšší správní soud vázán
(čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou
pro všechny orgány veřejné moci i jednotlivce „závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního
rozboru věci – obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého
právního předpisu“ (nález ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05). Závaznost ústavněprávního
výkladu v konkrétní věci je odůvodněna nejen institucionální hierarchií, nýbrž i požadavky
spravedlivého procesu, jehož je konečnost sporu nepostradatelným znakem (viz nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Pro polemiku stěžovatelky s právním názorem
Ústavního soudu, která je vedena pouze v obecné rovině bez konkretizace na individuální situaci
stěžovatelky, není proto v řízení o kasační stížnosti místo. Nejvyšší správní soud proto dále pouze
stručně shrnuje závěry předmětného nálezu Ústavního soudu.
K porušení principu rovnosti Ústavní soud odkázal na svou ustálenou judikaturu,
která chápe rovnost jako rovnost relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů.
Z principu rovnosti vyplývají dva požadavky. Rozlišování nesmí být výsledkem svévole
a nerovnost nesmí dosáhnout intenzity zpochybňující samu podstatu rovnosti (nález Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02). Došel k závěru, že vzhledem k tomu, že dotační
politika státu v oblasti podpory FVE spočívala ve snaze kompenzovat vysoké náklady na pořízení
příslušných technologií, významné snížení investičních nákladů na pořízení solárních panelů
právě v roce 2009 a 2010 bylo racionálním základem rozlišování výrobců. Zavedení odvodu
z energie vyrobené v FVE uvedených do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010
tedy spočívá na zcela legitimních a racionálních důvodech.
K námitce retroaktivity a porušení principu ochrany legitimního očekávání Ústavní soud
nejprve uvedl, že přísně vzato se o retroaktivitu v žádném slova smyslu nejedná, neboť období,
v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná,
předmětem odvodu tedy vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona (k vazbě účinnosti
právního předpisu na zdaňovací období viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 9/08). Vzhledem ke specifické problematice regulovaného trhu s elektřinou
z obnovitelných zdrojů, zvláště vzhledem ke garancím obsaženým v §6 odst. 1 zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, Ústavní soud nicméně připustil, že zavedení odvodu za elektřinu
vyrobenou ze slunečního záření působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity. Ústavní soud
připomněl, že zatímco pravá retroaktivita právní normy je přípustná pouze výjimečně, v případě
retroaktivity nepravé lze konstatovat její obecnou přípustnost. Případy, kdy nepravá retroaktivita
s ohledem na princip ochrany důvěry v právo přípustná není, představují pouze výjimky z tohoto
obecného pravidla.
Za zásadní považoval Ústavní soud to, že podle vyjádření Energetického regulačního
úřadu a ministerstva průmyslu a obchodu bude i po přijetí posuzované novely zachována
podpora využití obnovitelných zdrojů, a to v míře, která zajistí výrobci elektřiny z obnovitelných
zdrojů zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními
cenami po dobu 15 let a současnou garanci prosté doby návratnosti investice 15 let od uvedení
zařízení do provozu. Důsledkem novely je tudíž toliko dočasné ovlivnění míry zisku způsobené
zvýšením nákladů o nově zavedenou povinnost odvodu, a z toho plynoucí prodloužení doby
návratnosti investice. Změna se tak ve vztahu k době návratnosti promítá pouze do toho,
že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem zachovaném) časovém horizontu,
než výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů očekávali. Tento faktický důsledek je ale z hlediska
principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo nezbytné postavit naroveň situaci pouhého
spoléhání se na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů energie nebude do budoucna
změněna. Takovéto důvěře však z ústavního hlediska ochranu přiznat nelze. Dle názoru
Ústavního soudu vysloveného v již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 stanovení
příspěvku, jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně
bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody, závisí vždy na tom, do jaké
míry je ze strany zákonodárce shledána jeho účelnost, resp. veřejný zájem na jeho poskytování.
Dotčené subjekty nemohou spoléhat na to, že postupem času zákonodárce tuto výši
nepřehodnotí. Nelze přitom opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav
veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu
jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních
výdajů (bod 160).
Ve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud shledal, že nebyly naplněny podmínky
pro aplikaci zákazu nepravé retroaktivity. Zákonodárcem sledované cíle, tj. odvrácení negativních
sociálně-ekonomických dopadů spočívajících v podstatném zvýšení ceny elektrické energie
pro koncového spotřebitele a regulace státní podpory vzhledem k extrémnímu poklesu
investičních nákladů, považoval Ústavní soud za zcela legitimní. Prostředky k naplnění těchto cílů
označil za rozumné a přiměřené zejména vzhledem k tomu, že garance patnáctileté návratnosti
investice zůstala zachována.
Nad rámec nosných důvodů nálezu Pl. ÚS 17/11 stěžovatelka zmiňuje rozpor
posuzovaného odvodu s obecně uznávanými pravidly ochrany investic v Evropské unii
a se závazky České republiky vyplývajícími z „převážné většiny“ dvoustranných smluv o ochraně
investic. Tato námitka však nebyla uplatněna v řízení před městským soudem, který ji tak nemohl
posoudit, a tudíž se jí pro nepřípustnost nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka své tvrzení
nepodepřela žádnými konkrétními argumenty ani neodkázala na konkrétní právní normy.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „[n]ení naprosto na místě, aby soud za žalobce
spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či obdobně rozsudek
ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 - 53). Nejvyšší správní soud by se takovou stížní námitkou
pro její obecnost tedy nemohl zabývat, i kdyby byla zmíněna již v řízení před městským soudem.
Nad rámec nutného odůvodnění (především vzhledem k tvrzení stěžovatelky, že účelem
nynějšího řízení je prokázat, že využila všech možností obrany na vnitrostátní úrovni) Nejvyšší
správní soud uvádí, že v závěru nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud stanovil, že v rámci
abstraktního přezkumu nelze vzít v úvahu všechny myslitelné situace a předmětem přezkumu
tak nemohou být specifické případy jednotlivých výrobců: „Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních
případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační (‚rdousící efekt’) či zasahující
samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně.“ Zavázal proto obecné
soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení“. Ačkoli dřívější judikatura Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudky ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 5/2013 – 35, ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 1 Afs 7/2013 – 33, ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28, ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 53/2013 – 27, či ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 Afs 104/2012 – 31) implicitně
připouštěla, že „rdousící efekt“ v individuálním případě by bylo možné prokazovat v řízení
o stížnosti poplatníka na postup plátce daně dle §237 daňového řádu, tento právní názor
byl odmítnut již zmiňovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57: „konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit
ani v řízení o stížnosti na postup plátce, ani v soudním řízení, které na něj navazuje“. Stížnost na postup
plátce daně představuje nástroj určený pro řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem, který slouží
zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před jeho
případným nezákonným postupem prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně
ochráněn. Podle rozšířeného senátu by bylo absurdní klást na plátce povinnost,
nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního
odvodu na poplatníka.
Po zvážení dalších institutů daňového práva procesního došel rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu k závěru, že „[n]ejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu
vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je za stávající právní úpravy
institut prominutí daně.“ Podle §260 daňového řádu může ministr financí zcela nebo částečně
prominout daň nebo příslušenství daně z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování
daňových zákonů, nebo při mimořádných, zejména živelných událostech. Ministr financí tak učiní
aktem smíšené povahy, kterým obecně vymezí okruh adresátů, stanoví, co konkrétně promíjí
a v jakém rozsahu, a vymezí podmínky pro prominutí daně v konkrétním případě. Na základě
tohoto správního aktu smíšené povahy by následně poplatníci odvodu mohli žádat o vrácení
přeplatku daně dle §155 daňového řádu a správce daně by v konkrétních případech posuzoval,
zda byly naplněny podmínky rozhodnutí ministra financí.
Městskému soudu je tudíž třeba přisvědčit, že v řízení o stížnosti na postup plátce
dle §237 daňového řádu není prostor pro posouzení likvidačních účinků odvodu
(které stěžovatelka nicméně v žádné fázi řízení ani netvrdila).
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšný žalovaný netvrdil, že by mu nad rámec jeho běžné činnosti jakékoli
náklady vznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu