ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.182.2016:18
sp. zn. 3 Afs 182/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
ABK – Pardubice, a. s., v konkurzu, se sídlem Vodárenská 22, Pardubice, zastoupené
JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/21, Brno, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 5. 2016, č. j. 19260/16/5300-21442-711514, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne
12. 7. 2016, č. j. 52 Af 43/2016 – 160,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 5. 2016. Tímto rozhodnutím byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu
pro Pardubický kraj ze dne 13. 3. 2015 a 16. 3. 2015, jimiž byla žalobkyni doměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období červen – prosinec 2011, leden – červen 2012,
červen – listopad 2013 a leden – březen 2014.
[2] Při posouzení věci vycházel soud ze skutečnosti, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
vydáno po prohlášení konkursu na žalovanou. Insolvenčním správcem byla ustanovena
JUDr. Ilona Dorková. Rozhodnutími byla žalobkyni doměřena daň ve výši přesahující
100 000 000 Kč, je tedy zřejmé, že se tato rozhodnutí dotýkají její majetkové podstaty.
[3] Podle §246 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „insolvenční zákon“), prohlášením konkursu přechází
na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv
a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční
správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové
podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým
zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví
a plnění daňových povinností (odst. 1). Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté,
co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho
věřitelům neúčinné ze zákona; §235 odst. 2 se nepoužije (odst. 2).
[4] Podle §249 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou
oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho
zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce;
návrh podaný jinou osobou soud zamítne.
[5] Z výše uvedeného je podle krajského soudu zřejmé, že v důsledku prohlášení konkursu
na majetek žalobce vstupuje do jeho procesního postavení insolvenční správce. Mezi oprávnění
insolvenčního správce disponovat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty lze zařadit
i oprávnění vykonávat procesní práva při soudním přezkumu zákonnosti rozhodnutí správce
daně. Je to tedy výlučně insolvenční správce, kdo po prohlášení konkursu svojí procesní aktivitou
určuje, zda bude podána žaloba (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 10. 2014, č. j. 7 Afs 181/2014 – 41, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015,
č. j. 9 As 280/2014 – 43, bod 40).
[6] Insolvenční správkyně žalobkyně nicméně soudu sdělila, že žalobu sama nepodala
a ani nikoho jiného k podání žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2016,
č. j. 19260/16/5300-21442-711514 nezmocnila (ostatně to nebylo v žalobě ani tvrzeno).
Za těchto okolností soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako návrh podaný osobou k tomu
zjevně neoprávněnou odmítl.
[7] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písmeno e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost odmítnutí návrhu. Konkrétně
namítala, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu lze za osobu k podání návrhu zjevně
neoprávněnou považovat jen toho žalobce, u něhož jde kromě nedostatku legitimace procesní
o zcela zjevný nedostatek legitimace hmotné, tj. o takový nedostatek, který je zjistitelný
bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Usuzovat na takovýto nedostatek
lze zpravidla jen tam, kde je vůbec vyloučeno, aby žalobce byl nositelem tvrzeného práva,
kdy vůbec není s to, aby tvrdil právo, které by mohlo být napadeným rozhodnutím zkráceno.
Tak tomu bude například tam, kde je žalobce osobou právnickou a tvrdí, že byl zkrácen na právu,
které může náležet jen osobě fyzické. V projednávané věci se však o výše uvedené případy
nejedná.
[8] Dále stěžovatelka namítala, že ze spisu insolvenčního řízení od počátku plyne,
že insolvenční správce nebyl náležitě jmenován, o čemž je postupně rozhodováno od schůze
věřitelů konané dne 25. 3. 2015, přes návrh na zproštění funkce, o kterém dosud není
pravomocně rozhodnuto. Není zde tedy žádná legitimovaná osoba, která by mohla žalobu podat.
[9] Ani v souvislostech projednávané věci pak není zřejmé, zda je možné aplikovat
ustanovení §11 insolvenčního zákona), jak o tom uvážil Ústavní soud ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 305/15, protože z insolvenčního spisu je zřejmé, že se stěžovatel obracel
k insolvenčnímu soudu s žádostí o uložení opatření bezvýsledně. Odepřít stěžovateli přezkum
zákonnosti nelze jen z důvodu úvah o přechodu tohoto práva na insolvenčního správce,
spolu s přechodem oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, z jejíhož vymezení
v §206 insolvenčního zákona navíc takové právo neplyne. Podle názoru stěžovatelky nelze
přezkum zákonnosti rozhodnutí učinit závislým na aktivitě jiných osob, ani insolvenční soud
pak postupem podle §11 insolvenčního zákona nemůže napravit nečinnost insolvenčního
správce. Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že smyslem celého řízení je přezkum zákonnosti
odborným (specializovaným) soudem, nikoliv soudem obecným.
[10] Stěžovatelka požádala ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. o prodloužení lhůty k doplnění
kasační stížnosti o jeden měsíc s ohledem na rozsáhlost materie sporné věci. Do dne rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu však kasační stížnost nedoplnila, závěrečný návrh ve věci neučinila.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dříve, než mohl posoudit věc
meritorně, musel zvážit, zda je kasační stížnost projednatelná. Jak bylo již uvedeno výše,
stěžovatelka projevila ve svém podání úmysl kasační stížnost doplnit v režimu §106
odst. 3 s. ř. s., zároveň neučinila závěrečný návrh ve věci.
[12] Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Ustanovení
§37 platí obdobně.
[13] Z výše uvedeného je zřejmé, že podaná kasační stížnost předepsané náležitosti splňuje,
Nejvyšší správní soud proto neměl dány podmínky k tomu, aby postupoval podle
§106 odst. 3 a aby stěžovatele vyzýval k jejímu doplnění. Nedostatek petitu pak vzhledem
k omezenosti možných variant výroku soudu uvedených v §110 s. ř. s. není překážkou, která
by bránila věcnému vyřízení návrhu. Kasační stížnost tedy byla projednatelná. Zároveň je nutno
konstatovat, že řízení o kasační stížnosti není ovládáno zásadou koncentrace řízení, takže
stěžovatelce nebránilo nic v tom, aby své podání kdykoliv od podání návrhu dne 27. 7. 2016
do dne rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle své úvahy doplnila. To však stěžovatelka
neučinila.
[14] Otázkou aktivní procesní legitimace daňových subjektů, vůči nimž je zahájeno insolvenční
řízení (respektive otázkou, kdo je oprávněn za ně jednat), se Nejvyšší správní soudu zabýval
prvně v rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publikovaném pod č. 713/2005 Sb.
NSS. Zde uvedl, že „na hmotněprávním postavení daňového subjektu (úpadce) se prohlášením konkursu
nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem; správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci
konkursní podstaty. U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu
§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině
procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle §7 odst. 2 písm. e) ve znění tehdy
účinném) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce konkursní podstaty. Jako projev
omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s §14a odst. 1 zákona
o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak
přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon
subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém
řízení stejná práva, jako měl úpadce: správce daně se správcem konkursní podstaty jedná v daňovém řízení
týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění
vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn
podat správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce“.
[15] V rozsudku ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Afs 161/2014 – 41 pak Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „právní úprava obsažená v ust. §14 odst. 1 písm. a) a d) a v §14a odst. 1 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, z níž vycházel Nejvyšší správní soud při právním hodnocení
v citovaném rozsudku, je obdobná té, která je nyní obsažena v §246 odst. 1 a 2 a §249 odst. 1 insolvenčního
zákona“.
[16] Podle tohoto rozsudku „důsledkem prohlášení konkursu na majetek dlužníka je, že do jeho
procesního postavení vstupuje insolvenční správce. Mezi oprávnění insolvenčního správce disponovat s majetkem
náležejícím do majetkové podstaty lze zařadit i oprávnění vykonávat procesní práva v soudním přezkumu
zákonnosti rozhodnutí správce daně. Insolvenční správce je místo dlužníka oprávněn a povinen hájit zájmy
týkající se majetku v majetkové podstatě, a je to tedy pouze on, kdo po prohlášení konkursu svojí procesní
aktivitou určuje, zda bude podána žaloba. Jen takto lze totiž zaručit, že bude jednáno v souladu s účelem
konkursního řízení, jímž je zejména uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým
úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů
[§1 písm. a) insolvenčního zákona].“
[17] V projednávané věci není mezi účastníky sporné, že insolvenční správkyní
ABK – Pardubice, a. s. byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice
ze dne 17. 12. 2014, č. j. KSPA 59 INS 27999/2014-A-28 ustanovena JUDr. Ilona Dorková.
Tuto funkci jmenovaná vykonávala i v době vydání napadaného správního rozhodnutí
a v průběhu lhůty k podání žaloby. S ohledem na výše uvedené je tak nepochybné, že jen ona
byla osobou oprávněnou k tomu, aby proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu. Veškeré
aktivity stěžovatelky (respektive jejích statutárních zástupců), které byly podniknuty za účelem
zproštění jmenované z funkce, nemají na tento závěr žádný vliv, ostatně stěžovatelka sama
připouští, že k něčemu takovému do dne podání kasační stížnosti nedošlo.
[18] Námitky stěžovatelky ohledně použití ustanovení §46 odst. 1 písmeno c) s. ř. s. pak také
nelze považovat za důvodné. Výhradní oprávnění insolvenčního správce podávat žaloby ohledně
pohledávek dotýkajících se majetkové podstaty upravuje přímo výše citované ustanovení
§249 odst. 1 insolvenčního zákona, jedinou modifikaci tohoto ustanovení pak představuje
odlišná forma rozhodnutí ve správním soudnictví, neboť návrh podaný jinou osobou správní
soud nezamítá podle věty poslední citovaného ustanovení (neboť nerozhoduje meritorně),
ale odmítá jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. V tomto tedy lze s ohledem
na zvláštní právní úpravu spatřovat odchylku od obecné charakteristiky osoby zjevně
neoprávněné k podání návrhu, jak byla definována judikaturou Nejvyššího správního soudu,
neboť zajisté nelze pochybovat o tom, že rozhodnutím žalovaného byla ve svých hmotných
právech zasažena právě stěžovatelka. Alternativou k odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 s. ř. s.
by pak bylo nejvýše odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s., tj. pro nedostatek
podmínek řízení, neboť podání návrhu advokátem, který k tomu byl zmocněn místopředsedou
představenstva stěžovatelky, by v důsledku nedostatku jeho oprávnění za daných okolností
za ni jednat bylo úkonem, který by neměl žádné právní účinky. Na výsledku řízení by však tato
alternativa nic nezměnila.
[19] Ne zcela srozumitelná je pak námitka stěžovatelky dovolávající se ustanovení
§206 insolvenčního zákona. Pokud měla snad stěžovatelka na mysli, že prostředky,
které by měly být použity k úhradě daňové povinnosti, eventuálně vráceny správcem
daně, byla-li již daň na základě vydaných platebních výměrů zaplacena, nespadají
do majetkové podstaty, pak je nutno upozornit, že svou povahou se jedná o prostředky
podle §206 odst. 1 písmeno a) insolvenčního zákona a i kdyby tomu tak nebylo, výčet
uvedený v tomto ustanovení je pouze demonstrativní a pohledávky vzniklé v důsledku
daňové povinnosti sem nepochybně patří. Jedná se ovšem o otázku judikaturou
již dlouhodobě zodpovězenou, ostatně i k ní lze odkázat na již výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 – 94.
[20] Konečně pokud jde o otázku přístupu k soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, i tou už se judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního
soudu zabývala a na její závěry lze odkázat. Stěžovatelka sama zmiňovala usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 305/15, v němž tato otázka byla řešena,
uvedla k němu však v zásadě pouze tolik, že se závěry tohoto rozhodnutí nesouhlasí,
neboť nepovažuje postup podle §11 insolvenčního zákona za efektivní prostředek
ochrany. K této otázce se však Ústavní soud jasně vyjádřil.
[21] Lze tak shrnout, že omezení práva podávat žaloby za daňové subjekty, které jsou
v insolvečním řízení, pouze na insolvenčního správce, pokud se pohledávka dotýká
majetkové podstaty, není v rozporu s právem tohoto subjektu na spravedlivý proces
a Nejvyšší správní soud nevidí žádný relevantní důvod k tomu, aby svoji dosavadní
judikaturu v tomto směru jakkoliv revidoval.
[22] Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice
je zákonné, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[23] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tudíž právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona. Žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný
rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu