ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.289.2016:37
sp. zn. 3 Afs 289/2016 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: P. H.,
zastoupen JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2015, č. j. 031514/2015/KUSK, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 48 Af 7/2015
– 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015, č. j. 031514/2015/KUSK, žalovaný na základě námitek
žalobce v odvolacím řízení změnil platební výměr Obecního úřadu L. (dále „obecní úřad“) ze dne
27. 2. 2012, č. j. 41/2012/JK, a to tak, že byl žalobci podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č.
565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., (dále „zákon o místních
poplatcích“) a ustanovení §101 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále „daňový
řád“), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, v souladu s obecně závaznou
vyhláškou obce L. č. 1/2005 o místních poplatcích (dále jen „obecní vyhláška“) vyměřen
poplatek ve výši 6880 Kč za užívání veřejného prostranství. Jednalo se o poplatek za užívání části
pozemku parc. č. X v kX, obec L., o výměře 1,5 m
2
, po dobu 344 dní (od 21. 12. 2007 do 28. 11.
2008).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále
„krajský soud“) zamítl. V žalobě namítal, že podle závazného právního názoru vysloveného
v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. 10 Ca 315/2009 – 103, již sporný
místní poplatek za užívání předmětného pozemku uhradil. Dále namítal, že odvolací řízení mělo
být zastaveno (tedy bez vydání meritorního rozhodnutí) s ohledem na dikci §12 odst. 1 zákona
o místních poplatcích.
[3] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 26. 1. 2009 obecní úřad vydal první platební výměr,
kterým žalobci vyměřil poplatek za užívání veřejného prostranství – části předmětného pozemku
o výměře 3,6 m x 1,2 m (tj. 4,32 m
2
), spočívající v provádění výkopových prací pro plynové
přípojky u domu č. p. 35 v obci L. a v umístění skládky zeminy v období od 11. 12. 2007 do 1. 12.
2008 ve výši 17 850 Kč. Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2009 tento platební výměr žalovaný potvrdil
a odvolání žalobce zamítl. Rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 9. 6. 2011, č. j. 10 Ca 315/2009-103, zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu
řízení. V citovaném rozsudku městský soud uvedl: „Vzhledem k výše uvedenému soud shrnuje, že po
dobu provádění výkopových prací na základě vydaného územního souhlasu (tj. za dobu od 11. 12. 2007 do 20.
12. 2007) se na žalobce ve vztahu k umístěné skládce zeminy vztahovalo osvobození ve smyslu čl. 10 písm. b)
vyhlášky. (…) Ve vztahu k umístění výkopových prací v tomto období, na něž se osvobození dle čl. 10 písm. b)
vyhlášky nevztahuje, je pak třeba poznamenat, že skutečný rozsah plochy těchto výkopových prací nebyl v řízení
spolehlivě zjištěn (zjišťován byl rozměr skládky zeminy, nikoli rozměry vlastního výkopu). V tomto ohledu proto
(nebyl-li spolehlivě prokázán opak) je nutno vycházet z údajů uvedených žalobcem (tj. 1,5 m
2
). V tomto rozsahu
ostatně žalobce poplatek za zábor veřejného prostranství již uhradil, nebyl mu tedy platebním výměrem vyměřován
a o této otázce tak není mezi účastníky řízení sporu.“
[4] Dne 27. 12. 2011 žalovaný první platební výměr zrušil a zastavil řízení. Dne 27. 2. 2012
vydal obecní úřad druhý platební výměr, kterým žalobci vyměřil poplatek za užívání veřejného
prostranství – části předmětného pozemku o výměře 3,6 m x 1,2 m (tj. 4,32 m
2
), spočívající
v umístění skládky zeminy za období od 21. 12. 2007 do 28. 11. 2008 ve výši 17 200 Kč.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2012 byl tento platební výměr potvrzen.
Rozhodnutí žalovaného však zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 45 Af 16/2012-46, zejména proto, že dovodil, že žalovaný ani obecní úřad nerespektovali
závazný právní názor Městského soudu v Praze, aby při nedostatku spolehlivého zjištění plochy
výkopových prací byl místní poplatek vyměřen z výměry tvrzené žalobcem, tj. pouze z 1,5 m
2
.
[5] Následně žalovaný vydal dne 24. 2. 2015 nynější žalobou napadené rozhodnutí,
kterým změnil rozhodnutí obecního úřadu ze dne 27. 2. 2012, č. j. 41/2012/JK, v celém rozsahu
jeho výroku i odůvodnění, přičemž respektoval závazný názor Krajského soudu v Praze a místní
poplatek vypočetl z výměry záboru 1,5 m
2
.
[6] Krajský soud vyložil §11 zákona o místních poplatcích, přičemž, mimo jiné
též na základě závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 76/2011-62, dospěl k závěru, že mezi stranami zjevně není pochyby o tom, že žalobce
uhradil místní poplatek přinejmenším z větší části až po datu jeho splatnosti. Je tedy zřejmé,
že žalobce včas neuhradil místní poplatek ve správné výši. Již tento fakt opravňoval obecní úřad
k tomu, aby místní poplatek vyměřil platebním výměrem. Pozdější doplacení (přeplacení)
místního poplatku již na naplnění hypotézy ustanovení §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích
nemělo žádný vliv, neboť se nejednalo o včasnou platbu. Soud též konstatoval, že po celou dobu
řízení žalobce zastával názor, že má uhradit jen částku 150 Kč, nikoliv nakonec vyměřenou částku
6 880 Kč. Teprve po vydání napadeného rozhodnutí z nyní podané žaloby vyplynulo, že žalobce
již proti posledně vyměřené výši místního poplatku nebrojí. V situaci prezentovaného nesouhlasu
žalobce s místním poplatkem vyšším než 150 Kč tedy byl obecní úřad nejen oprávněn,
nýbrž dokonce povinen vydat platební výměr a žalovaný nemohl řízení ukončit jinak,
než meritorním posouzením věci – v daném případě změnou tohoto platebního výměru.
[7] Žalobním bodem poukazujícím na rozpor napadeného rozhodnutí
s čl. 10 písm. b) obecní vyhlášky se soud nezabýval pro jeho opožděné uplatnění.
[8] Kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále „s. ř. s“). Stěžovatel svou kasační
argumentaci založil na tvrzení, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyjádřený
v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 9. 6. 2011,
č. j. 10 Ca 315/2009-103. Dle stěžovatele byl v citovaném rozsudku vyjádřen závazný právní
názor, že stěžovatel již sporný místní poplatek uhradil. Toto skutkové zjištění soudu bylo
dle stěžovatele pro žalovaného závazné. Pokud s ním nesouhlasil, měl proti rozsudku brojit
kasační stížností, nikoliv si vynutit nový soudní přezkum tím, že vydá nové rozhodnutí ve věci.
K vydání aktuálního platebního výměru tedy vůbec nebyl důvod. Stěžovatel zdůrazňuje ústavní
dimenzi problému – z hlediska rovnosti před zákonem. Krajský soud měl žalobě vyhovět
a napadené rozhodnutí zrušit z důvodu nerespektování závazného právního názoru žalovaným.
Místo toho na věc aplikoval nepřiléhavou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 5. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62), v níž je řešena situace, kdy poplatník sice s výší
poplatku nesouhlasí, ale zaplatí jej z opatrnosti. Taková situace v posuzované věci nenastala.
Městský soud totiž v předchozím rozsudku jasně uvedl, že „žádný výměr být vydán neměl“. Stěžovatel
se ohradil též proti konstatování soudu, že v žalobě nebrojil proti posledně vyměřené výši
poplatku. Uvedl, že žaloba se výší poplatku vůbec nezabývá a je zbudována na výtce absence
důvodů k vydání platebního výměru bez ohledu na výši poplatkové povinnosti. Závěrem
navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení,
případně i zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že citovaný judikát
na posuzovanou věc dopadá, protože stěžovatel část místního poplatku zaplatil. Ke stěžovatelem
namítanému rozsudku Městského soudu v Praze uvedl, že v něm městský soud shledal důvodnou
pouze část žalobních námitek, zatímco ostatní shledal nedůvodnými. Krajský soud ve věci
též rozhodoval v minulosti rozsudkem sp. zn. 46 Af 16/2012, v němž pouze uvedl, že bylo nutno
vycházet z rozměrů výkopu uvedených stěžovatelem (1,5 m
2
). Tento závazný právní názor
žalovaný dodržel. Se závěry kasační stížností napadeného rozsudku se žalovaný ztotožnil, navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení.
[10] Stěžovatel v replice zopakoval svou argumentaci k nepřiléhavě aplikované judikatuře
Nejvyššího správního soudu a opět zdůraznil, že dle závazného právního názoru městského
soudu byl poplatek ve správné výši uhrazen. K požadavku žalovaného na přiznání náhrady
nákladů řízení stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 As 135/2015 – 79.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje stěžovatel podle obsahu
kasační argumentace přípustné důvody dle §103 odst. 1 s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím
rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem kasačních námitek je tvrzení stěžovatele, že podle závazného právního názoru
Městského soudu v Praze již místní poplatek ve správné výši uhradil. V předmětném rozsudku
ze dne 9. 6. 2011, č. j. 10 Ca 315/2009-103 městský soud uvedl: „Vzhledem k výše uvedenému
soud shrnuje, že po dobu provádění výkopových prací na základě vydaného územního souhlasu (tj. za dobu
od 11. 12. 2007 do 20. 12. 2007) se na žalobce ve vztahu k umístěné skládce zeminy vztahovalo osvobození
ve smyslu čl. 10 písm. b) vyhlášky. (…) Ve vztahu k umístění výkopových prací v tomto období,
na něž se osvobození dle čl. 10 písm. b) vyhlášky nevztahuje, je pak třeba poznamenat, že skutečný rozsah plochy
těchto výkopových prací nebyl v řízení spolehlivě zjištěn (zjišťován byl rozměr skládky zeminy, nikoli rozměry
vlastního výkopu). V tomto ohledu proto (nebyl-li spolehlivě prokázán opak) je nutno vycházet z údajů uvedených
žalobcem (tj. 1,5 m
2
). V tomto rozsahu ostatně žalobce poplatek za zábor veřejného prostranství již uhradil,
nebyl mu tedy platebním výměrem vyměřován a o této otázce tak není mezi účastníky řízení sporu.“
[14] Z ustanovení §4 odst. 4 zákona o místních poplatcích vyplývá, že sazba poplatku
za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč za každý i započatý m
2
užívaného veřejného
prostranství a každý i započatý den. Je tedy zřejmé, že celková výše tohoto poplatku nemůže být
v konkrétním případě odvislá pouze od výměry užívaného veřejného prostranství, ale musí
záviset též na době jeho užívání. Přitom právě k době užívání předmětného veřejného
prostranství se městský soud v citovaném rozsudku vůbec nevyjádřil. I ze shora uvedené citace
je zcela zřejmé, že soud vyjádřil závazný právní názor pouze k rozsahu užívané plochy veřejného
prostranství a konstatoval, že je třeba vycházet z toho, že žalobce užíval plochu o výměře 1,5 m
2
,
o čemž není mezi účastníky sporu, neboť sám žalobce poplatek hradil v rozsahu odpovídajícím
užívání právě této plochy. Podstatné však je, že k době užívání této plochy veřejného prostranství
žalobcem se soud nijak nevyslovil, protože žalobce v tehdy posuzované věci v rámci žalobních
bodů namítal právě pouze to, že mu byl místní poplatek vyměřen i za užívání plochy, která byla
podle obecní vyhlášky od poplatků osvobozena. Kromě této žalobní námitky žalobce
tehdy uplatnil pouze žalobní námitky namítající vady přijetí obecní vyhlášky a pochybení
obecního úřadu při místním šetření. Městský soud se proto v odkazovaném rozsudku vůbec
nemohl věnovat zjištění, zda byl místní poplatek žalobcem zcela a ve správné výši zaplacen, jinak
by vykročil z mezí žalobních bodů, kterými je při přezkumu vázán (viz §75 odst. 2 s. ř. s.
a například argumentaci usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, publikováno pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[15] Neuplatnil-li tedy v odkazovaném předchozím řízení před městským soudem žalobce
odpovídající žalobní body, nemohl se soud délkou doby užívání předmětného veřejného
prostranství vůbec zabývat, tím méně k němu vyjádřit závazný právní názor. Tomu
ostatně odpovídají i závěry následného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 45 Af 16/2012 – 46, který rovněž vycházel z toho, že předchozím rozsudkem městského
soudu byl závazně určen pouze rozsah užívání veřejného prostranství, aniž by hovořil o době
užívání.
[16] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že v rozsudku ze dne 9. 6. 2011,
č. j. 10 Ca 315/2009 – 103 městský soud vyslovil pouze závazný právní názor vztahující
se k rozsahu užívání předmětného pozemku (veřejného prostranství), nikoliv k době jeho užívání,
kterou uvedený soud v řízení vůbec nezjišťoval. Proto z jeho konstatování v závěru odůvodnění
rozsudku logicky nelze ani dovodit, že by vyslovil závazný právní názor, že žalobce svou
poplatkovou povinnost již zcela splnil. Stěžovatel svou kasační argumentací pouze vytrhuje
citovanou část odůvodnění rozsudku městského soudu z jeho celkového kontextu. Kasační
argumentace stěžovatele proto není důvodná.
[17] Lze uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s. nebyly
v posuzované věci dány. Krajský soud i žalovaný správně posoudili relevantní okolnosti případu
a dovodili z nich správné závěry a Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a jako takovou ji dle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Žalovaný požadoval přiznání náhrady nákladů řízení za řízení
před krajským soudem i za řízení o kasační stížnosti, aniž by však tyto náklady jakkoliv blíže
specifikoval. Pouze uvedl, že náhradu nákladů řízení uplatňuje jako „paušální náhradu za písemné
úkony vyvolané jednáním žalobce po skončení správního řízení“. O náhradě nákladů řízení před krajským
soudem přitom bylo pravomocně rozhodnuto napadeným rozsudkem tak, že nebyla přiznána
žádnému z účastníků řízení. Nejvyšší správní soud za dané procesní situace (kasační stížnost
zamítá) nemůže znovu rozhodovat o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.
Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti, žalovaný je nijak nevyčíslil, pouze uvedl,
že požaduje „paušální“ náhradu. Nelze tedy vyloučit, že má na mysli paušální náhradu nákladů
řízení nezastoupeného účastníka ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne
7. 10. 2014 ve výši podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. K obdobným nárokům uplatňovaným
žalovanými v řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře
vyjádřil. Judikatura přitom konstantně zastává názor, že tento nález Ústavního soudu
(ani navazující zákonná úprava §151 odst. 3 občanského soudního řádu) nejsou ve správním
soudnictví aplikovatelné, a to ani v situaci, kdy o přiznání paušální náhrady nákladů žádá žalobce,
ani v situaci kdy o ni žádá žalovaný (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 111/2014 – 47). Z toho důvodu se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
s argumentací žalovaného porušením principu rovnosti účastníků soudního řízení (pro případ
nepřiznání paušální náhrady nákladů řízení) a nepovažuje ani v nyní posuzované věci nepřiznání
paušální náhrady nákladů řízení žalovanému za porušení uvedeného principu. Tento soud
proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu