ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.105.2016:38
sp. zn. 3 As 105/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Ředitelství
silnic a dálnic, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 31 Af 43/2014 – 64,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 31 Af 43/2014 – 64,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodl dne 26. 8. 2013, č. j. ÚOHS-S312/2013/VZ-16178/2013/521/VSt,
(dále jen „rozhodnutí I. stupně“), o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu podle §120
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných
zakázkách“), tím, že nezvolil příslušné řízení podle §21 téhož zákona, ale zadal
veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“), aniž k tomu byly
splněny podmínky stanovené v §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách.
Žalobcem podaný rozklad předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 27. 3. 2014,
č. j. ÚOHS-R273/2013/VZ-6559/2014/310/MMI (dále jen „napadené rozhodnutí“). Následně
žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem
ze dne 31. 3. 2016, č. j. 31 Af 43/2014 – 64 (dále jen „napadený rozsudek“), vyhověl a napadené
rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil.
Krajský soud rozhodoval za následujícího skutkového stavu: Předmětem veřejné zakázky
přezkoumávané žalovaným byla oprava středových svodidel na rychlostní silnici R46, zahrnující
zpracování realizační dokumentace stavby, její projednání s příslušným speciálním stavebním
úřadem, odstranění stávajících středových svodidel a montáž nových středových svodidel
v souladu s ČN 736101 (dále jen „veřejná zakázka“). V předmětné veřejné zakázce podali svou
nabídku tři uchazeči, z nichž byl vybrán uchazeč ALPINE Bau CZ s.r.o., a to podle kritéria
nejnižší nabídkové ceny. Žalovaný v rámci dohledu podle §112 zákona o veřejných zakázkách
pojal podezření, zda byly v posuzovaném případě naplněny podmínky pro použití JŘBU
ve smyslu §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách a posléze v rozhodnutí I. stupně
dospěl k závěru, že k takovému postupu podmínky splněny nebyly.
Krajský soud se v napadeném rozsudku zaměřil na posouzení právě této problematiky
a konstatoval, že pro použití JŘBU by žalobce musel jednat (1) v krajně naléhavém případě, který
(2) nezpůsobil svým vlastním jednáním, ani (3) jej nemohl předvídat. Úvodem krajský soud
zdůraznil, že žalobce má právo před správním soudem vznášet i námitky, které neuplatnil v řízení
před správními orgány, neboť se jedná o komplexní a originární přezkum žalobou napadeného
rozhodnutí.
Nejprve tedy posuzoval prvou podmínku v kontextu s tím, kdy mohla nastat situace
„krajně naléhavého případu“, tedy okamžik, ke kterému by bylo možné vztahovat posuzované JŘBU.
Poukázal na skutečnost, že žalobce měl na počátku roku 2011 k dispozici závěry „Bezpečnostní
inspekce silnic a dálnic na území ČR, zařazených do Transevropské silniční sítě (TEN-T) “ (dále
jen „bezpečnostní inspekce“), ze které vyplývá, že výška svodidel (až na jednu výjimku) není
v rozporu s technickými normami pro jejich užití. Odbor služby dopravní policie Krajského
ředitelství policie Olomouckého kraje upozornil žalobce dne 26. 1. 2011, v souvislosti s šetřenou
dopravní nehodou, na nebezpečný úsek rychlostní silnice R46 a vyzval jej k přijetí dopravně
inženýrských opatření. Krajský soud k tomu poznamenal, že vzhledem ke zmíněným závěrům
bezpečnostní inspekce o souladu svodidel s technickými normami, však bylo možno usuzovat,
že jde o lokální situaci a nikoliv systémový problém. Žalobce nicméně na podnět Policie ČR
reagoval a zahájil kontrolu svodidel na R46. Podle krajského soudu teprve v této fázi mohl
žalobce usuzovat, zda jde o lokální, nebo systémový problém, a zda jde o povrchové poškození
svodidel, nebo jejich zásadní nesoulad s technickými normami. Krajský soud dal žalobci zcela
za pravdu v tom, že samotná zpráva Policie ČR nemohla být důvodem pro vypsání JŘBU, či jiné
formy zadávacího řízení, neboť neposkytla obraz o rozsahu potřebné náhrady svodidel.
Až okamžikem zpracování vnitřního auditu mohl žalobce získat dostatečné vědomosti o stavu
svodidel. Krajský soud však, v kontextu uvedených časových úvah, dodal, že od 1. 7. 2011 došlo
k novelizaci zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), a to k úpravě opatření zajišťujících bezpečnost pozemních komunikací
transevropské silniční sítě, jejíž součástí je i silnice R46. V době, kdy žalobce získal výsledky
vnitřního auditu, byla již zmíněná novela platná, ne však účinná.
Krajský soud zdůraznil, že žalobce získal závěry vnitřního auditu o nutnosti výměny
svodidel na úseku transevropské silniční sítě za situace, kdy si byl vědom, že od 1. 7. 2011 zavádí
citovaný zákon zvláštní režim hodnocení dopadů stavebních, technických a provozních vlastností
pozemní komunikace na bezpečnost pozemní komunikace. Podle krajského soudu postupoval
zcela důvodně, jestliže při vědomí brzké potřebnosti specializovaného stanoviska vyčkal účinnosti
novely zákona o pozemních komunikacích a teprve poté zadal nově požadovaný bezpečnostní
audit. Krajský soud tak označil jednotlivé kroky žalobce za logické, směřující k autoritativnímu
zjištění stavu komunikace a skutečného problému.
Následně krajský soud věnoval pozornost otázce „naléhavosti “ ve smyslu podmínek
pro uplatnění JŘBU, jejíž zhodnocení postavil na 4 relevantních skutečnostech. Za prvé
zhodnotil, že nehoda ze dne 26. 1. 2011 nemohla být v žádném případě důvodem pro zadání
veřejné zakázky, neboť žalobce současně disponoval bezpečnostní zprávou z konce roku 2010,
z níž žádná rizika nevyplývala. Při střetu bezpečnostní zprávy a hodnocení policie bylo plně
odůvodněné, jestliže žalobce přistoupil k detailnímu hodnocení situace. Za druhé krajský soud
zdůraznil, že po nehodě ze dne 26. 1. 2011 nebyl žalobce schopen určit rozsah veřejné zakázky.
Skutečný problém ohrožující bezpečnost provozu na pozemní komunikaci se projevil teprve
při přezkoumání souvislých úseků svodidel. Za třetí krajský soud akcentoval, že žalobce důvodně
čekal na bezpečnostní audit podle §18m zákona o pozemních komunikacích, jelikož se jednalo
o transpozici evropské legislativy, která měla v krátké době nebýt účinnosti. Konečně, za čtvrté
soud řešil otázku, kdy tedy mohl žalobce zadat veřejnou zakázku. Usoudil, že krajní nouze
by pro žalobce mohla nastat teprve ve chvíli, kdy by celé úseky svodidel na silnici R46 ohrožovaly
život účastníků silničního provozu, přičemž současně dal žalobci za pravdu, že řešením takové
situace by byla komplexní změna konstrukce svodidel. Taková změna nemohla být reakcí
na jednu dopravní nehodu, ale až na zjištění, týkající se celého úseku silnice R46.
V souvislosti s další podmínkou – „zadavatel nezpůsobil krajní naléhavost případu“ – krajský
soud uvedl, že tato podmínka byla splněna objektivní existencí v důsledku technického stavu
svodidel.
Pokud jde o otázku předvídatelnosti krajně naléhavého případu, zde krajský soud
opět připomněl předložení bezpečnostní inspekce, ze které lze zjistit, že v případě silnice
R46 byla nedostatečná výška svodidel zjištěna pouze v jediném případě. Jestliže žalobce
toto stanovisko objednal, nelze mu vyčítat, že se dál nesnažil o dostatečnou informovanost
o stavu vozovek a lze konstatovat, že nemohl nedostatečnou výšku svodidel předvídat. Krajský
soud konečně uvedl, že obecná povinnost žalobce vyplývající z jeho zřizovací listiny,
na níž odkazoval žalovaný, jistě existuje, nicméně v případě silnice R46 byla podle krajského
soudu konzumována zpracováním uvedené bezpečnostní inspekce. Prevenční povinnost
ze strany žalobce tak byla splněna. Krajský soud proto uzavřel, že podmínky pro použití JŘBU
byly splněny a rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Krajskému soudu vytkl nesprávné posouzení naplnění podmínek pro použití JŘBU a rovněž
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle názoru stěžovatele se totiž krajský soud
nezabýval podmínkou, zda z časových důvodů nebylo možné zadat veřejnou zakázku v jiném
druhu zadávacího řízení. Nedostatečně se krajský soud rovněž vypořádal s otázkou, zda nesoulad
výšky svodidel s normou může být považován za krajně naléhavý případ.
Při rozvedení kasačních námitek směřujících do naplnění podmínek pro uplatnění JŘBU,
stěžovatel namítl, že se krajský soud nezabýval splněním všech podmínek pro žalobcem zvolený
postup, což je důležité právě proto, že nesplnění byť jen jediné podmínky vylučuje použití JŘBU.
V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2013,
č. j. 5 Afs 43/2012 – 54, a ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 149/2014 – 68, v nichž bylo potvrzeno,
že důkazní břemeno ohledně naplnění zákonných podmínek nese zadavatel. Teprve když
zadavatel dospěje k prokazatelnému závěru, že ani minimální lhůty nemohou být z důvodu krajní
naléhavosti případu dodrženy, je oprávněn přistoupit k zadání veřejné zakázky v JŘBU. Tuto
podmínku však žalobce neprokázal a krajský soud se jí nezabýval, pročež je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
Krajský soud podle stěžovatele rovněž nedostatečně posoudil otázku krajní naléhavosti,
kdy se sice podrobně zaobíral tím, kdy nastala krajní naléhavost, ale už neodůvodnil, na základě
čeho dospěl k závěru, že se o takový případ vůbec jedná. U poškozených svodidel lze opravu
označit za krajně naléhavou. O jejich poškození však byl žalobce informován již v lednu 2011,
avšak zadávací řízení zakázky zahájil až v říjnu 2011, což krajní naléhavosti nenasvědčuje.
Veřejnou zakázku navíc zadal na výměnu svodidel v délce 36,5 km, což nelze považovat za krajně
naléhavý případ. Z hlediska důvodů pro tento závěr odkázal stěžovatel na rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č. j. 30 Af 22/2014 – 28, kde za krajně naléhavé případy byly
označeny např. situace, kdy dochází k ohrožení lidského života, možnosti vzniku ekologických
katastrof, či hrozí závažné škody. Přitom je třeba přihlédnout k tomu, zda zadavatel měl či neměl
možnost se na takový stav připravit. Stěžovatel podotkl, že nesoulad výšky svodidel s normou
nezakládá takový stupeň intenzity naléhavosti, který vyžaduje podmínka aplikace JŘBU.
K odvrácení ohrožení měl žalobce jiné účinné prostředky, díky kterým mohla být zakázka zadána
v jiném druhu zadávacího řízení. Jako příklad stěžovatel uvedl omezení rychlosti jízdy v daných
úsecích na 100 km/hod, což žalobci doporučila již Policie ČR ve zprávě ze dne 26. 1. 2011. Podle
rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 7 As 287/2015 – 46, a ze dne
11. 1. 2013, č. j. 5 Afs 43/2012 – 54, je podmínky aplikace JŘBU třeba vykládat restriktivně. Musí
se proto jednat o bezprostředně hrozící neodvratitelnou škodu, či neodvratitelné ohrožení života,
zdraví, majetku, či životního prostředí. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud naplnění této podmínky
v napadeném rozsudku posoudil nedostatečně.
Stěžovatel i pro případ, že by rozpor výšky svodidel s normou byl považován za krajně
naléhavý případ, rozporoval, že by situace krajní naléhavosti vznikla až vnitřním auditem
v květnu 2011 a žalobce musel čekat na závěry bezpečnostního auditu do září 2011. Krajský soud
v tomto bodě nedostatečně vyhodnotil předložené důkazy. Předně stěžovatel odmítl,
že by policejní zpráva ze dne 14. 1. 2011 nemohla založit vědomost žalobce o celkovém stavu
silnice, neboť již ve zprávě bylo uvedeno, že komunikace byla stavěna na rychlost 100 km/hod
a je tak nutno v celém úseku silnice R46 správně umístit technickými podmínkami určený
typ svodidla. Proto již tehdy žalobce musel vědět, že svodidla neodpovídají normám pro silnici
s povolenou rychlostí 130 km/hod. Není proto pravda, že zpráva upozorňovala pouze
na izolovaně určené místo silnice R46. Jestliže žalobce přesto čekal se zadáním veřejné zakázky
až do října 2011, nemohlo se jednat o krajní naléhavost.
Stěžovatel dále označil za rozporný závěr krajského soudu, který na jedné straně
považoval za důvodné, že žalobce čekal 4 měsíce na výsledek bezpečnostního auditu podle (tehdy
ještě neúčinného) §18m zákona o pozemních komunikacích, a na straně druhé zdůrazňoval
krajní naléhavost řešení situace, a to vše v kontextu žalobcovy argumentace, že zadat veřejnou
zakázku v otevřeném řízení by trvalo 47 dní. Nad rámec uvedeného stěžovatel dodal, že zákon
o pozemních komunikacích nestanoví povinnost prohlídky pozemní komunikace před zadáním
veřejné zakázky. Podle §18m zákona o pozemních komunikacích, ve spojení s §7 prováděcí
vyhlášky č. 104/1997 Sb. platí, že zákon stanoví povinnost vlastníkovi komunikace provést
bezpečnostní audit v rámci hlavní prohlídky pouze po uvedení úseku do provozu. Rovněž
podmínka mimořádné prohlídky nebyla naplněna.
V následující kasační námitce stěžovatel napadal závěr krajského soudu, že žalobce
nemohl předvídat krajně naléhavý případ, konkrétně v kontextu s tím, že obecná povinnost
žalobce vyplývající z jeho zřizovací listiny jistě existuje, ale v daném případě byla konzumována
zpracováním bezpečnostní inspekce. Stěžovatel namítl, že bezpečnostní inspekce nemůže
být dostatečným podkladem o technickém a provozním stavu této silnice. Připomněl,
že bezpečnostní inspekce je prováděna průjezdem inspekčního vozidla a jako taková nemůže
nahradit podrobnou prohlídku komunikace, pro kterou může být jen podnětem. Zdůraznil
v té souvislosti, že na straně 34 bezpečnostní inspekce je výslovně uvedeno, že „nedošlo proto
k žádnému měření délky, výšky, šířky, rozhledu na místě; proto při hodnocení silničních záchytných systémů
(svodidel) není hodnocena úroveň zadržení, ale pouze vizuální stav“. Tomu odpovídá též cíl bezpečnostní
inspekce „poukázat na všechny vizuálně průjezdem zjistitelné bezpečnostní deficity“ a „vyvolat další kroky“.
Žalobce se proto nemohl spokojit s touto bezpečnostní inspekcí jako jediným vodítkem a nelze
se tak ztotožnit se závěry krajského soudu, že „žalobce na začátku roku 2011 disponoval závěry
bezpečnostní inspekce, ze které vyplývá, že výška svodidel není v rozporu s normami “. Nic takového
z ní nevyplývá. Oproti tomu z policejní zprávy ze dne 26. 1. 2011 plyne, že silnice R46 byla
stavěna na návrhovou rychlost 100 km/hod. Stěžovatel znovu připomněl žalobcovy povinnosti,
vyplývající z jeho zřizovací listiny, podle nichž měl žalobce vědět, na jakou rychlost byla
komunikace stavěna, tudíž se nemůže své odpovědnosti zbavit odkazem na bezpečnostní
inspekci, která neobsahuje žádné měření a porovnání svodidel.
Stěžovatel odmítl též závěr krajského soudu, podle kterého není rozhodné, zda byla
argumentace žalobce vznesena v řízení před správními orgány, nebo až v řízení před soudem.
Je totiž třeba vzít v potaz specifikum podmínek pro použití JŘBU. Důkazní břemeno naplnění
podmínek pro užití této formy zadávacího řízení leží na zadavateli. V dané souvislosti
argumentoval stěžovatel rozsudkem zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 5/2009 – 91,
řešícím otázku důsledku /ne/unesení důkazního břemene v daňovém řízení, konkrétně závěrem,
že pokud daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, nemůže pak již rozhodnutí finančních
orgánu z této skutečnosti vycházející následně zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude
dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Obdobně nyní
platí, že povinnost předem prokázat naplnění podmínek pro použití JŘBU leží na žalobci,
z čehož mají plynout obdobné důsledky, jako v odkazovaném případě. Stěžovatel proto navrhl
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jednou z podmínek vyplývajících
ze zřizovací listiny je bezpečnostní inspekce. Ta byla provedena v říjnu 2010 a představovala
základ pro posouzení naléhavosti případu a současně byla vodítkem pro bezpečnostní audit.
Dalším podnětem byla kontrola svodidel ze strany Policie ČR. Tyto indicie vedly ke zjištění,
že nejde o lokální problém, ale o systémový problém na delším úseku R46. Dále žalobce dodal,
že situace krajní nouze nenastala v době konkrétní dopravní nehody, ale ve chvíli zjištění,
že jde o systémový nedostatek na delším úseku. Řešením tak byla komplexní rekonstrukce
svodidel, které nesplňovaly příslušné normy. K povinnosti předvídat vzniklou situaci žalobce
uvedl, že vycházel z bezpečnostní inspekce, prostřednictvím které splnil prevenční povinnost.
Žalobce proto nemohl nedostatečnou výšku svodidel předvídat. Žalobce shrnul, že podmínky
pro použití JŘBU byly dostatečně prokázány a navrhl proto napadený rozsudek potvrdit.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, je splněna podmínka zastoupení stěžovatele podle
§105 odst. 2 s. ř. s., stejně jako jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Následně
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Shledal přitom vadu podle §109 odst. 4 s. ř. s., ke které
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti a poté konstatuje, že kasační stížnost je v dále
uvedeném smyslu důvodná.
Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Krajský soud vyslovil v úvodu rozsudku, že klíčovou otázku v nyní projednávané věci představuje
naplnění podmínek ustanovení §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, umožňující
zadavateli přistoupit k zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Mezi stranami
přitom není sporu, že obsažené podmínky musí být naplněny současně, přičemž musí
být propojeny příčinnou souvislostí. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku v nedostatečném posouzení otázky krajní naléhavosti řešení. Krajský soud sice
podrobně zhodnotil, k jakému okamžiku nastala krajní naléhavost, avšak nezdůvodnil, v čem
spočívala. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou ztotožňuje. Ačkoliv krajský soud úvodem
rozboru naplnění podmínek citovaného ustanovení výslovně uvádí, že otázka
existence krajně naléhavého případu (1. podmínka) je v posuzované věci klíčová, věnuje
se na stranách 5-7 napadeného rozsudku výhradně otázce okamžiku, kdy měla situace krajně
naléhavého případu nastat, nikoliv však otázce v čem měla spočívat. Jinými slovy, krajský soud
se otázkou, zda nesoulad středových svodidel s normou představuje v souvislostech nynějšího
řízení stav krajně naléhavého případu, nezabýval, a to navzdory skutečnosti, že se jedná
o podmínku nezbytnou pro možnost uplatnění JŘBU. Uvedená podmínka je navíc bezprostředně
spjata s podmínkou další, totiž nemožností zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího
řízení (4. podmínka). Je tomu tak proto, že naplnění této podmínky bude v převážné většině
případů vyplývat právě z krajní naléhavosti konkrétního případu. I v jejím případě je pak třeba
dát stěžovateli za pravdu v tom, že ani jejím naplněním se krajský soud v napadeném rozsudku
nikterak nezabýval. Čistě pro doplnění lze poukázat na skutečnost, že ačkoliv krajský soud
na str. 4 cituje ustanovení §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách v celém rozsahu,
hned v následujícím odstavci z jeho znění extrahuje pouze tři podmínky, zatímco čtvrtou pomíjí.
Nejvyšší správní soud proto shledal napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelným. Sama
tato skutečnost zakládá důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud však
považuje za vhodné se pro účely pokračování řízení před krajským soudem vyslovit i k dalším
úvahám krajského soudu.
Jak zmíněno shora, krajský soud v napadeném rozsudku věnuje podstatnou část otázce
okamžiku, kdy nastala situace krajně naléhavého případu. Dospívá přitom k dílčímu závěru,
že okamžikem dokončení vnitřního auditu (květen 2011) musel žalobce nabýt dostatečné
vědomosti o stavu středových svodidel. Současně však vyjádřil přesvědčení, že žalobce správně
čekal na závěry bezpečnostního auditu (21. 9. 2011) podle §18m zákona o pozemních
komunikacích, neboť odkazované ustanovení představovalo transpozici evropské legislativy
a jednalo se o již platnou a „v historicky krátké době “ účinnou úpravu. Stěžovatel v této souvislosti
namítl rozpornost závěrů krajského soudu, kdy na jedné straně soud dospěl k závěru, že bylo
od žalobce důvodné na základě platné (nikoli v té době ještě účinné), novely posečkat na výsledky
bezpečnostního auditu, přestože již při dokončení vnitřního auditu musel mít žalobce dostatečné
vědomosti o stavu svodidel; tedy zde vznikla prodleva cca 4 měsíce. Na straně druhé se však
podle soudu mělo jednat o případ krajní naléhavosti. Stěžovatel na tomto místě přiléhavě uvádí
nastíněné závěry krajského soudu v kontextu žalobní argumentace, uvedené v části d) podané
žaloby. Jestliže totiž by se žalobce při zadání veřejné zakázky v otevřeném řízení „nedostal ke lhůtě
pro podání nabídek pod 47 kalendářních dní, nemluvě o povinnosti předběžného oznámení podle §86 zákona
o veřejných zakázkách, které lhůtu pro podání nabídek prodlouží o další měsíc“, pak je právě z hlediska
posouzení časových aspektů nesrozumitelné tvrzení o krajní naléhavosti zadání JŘBU na straně
jedné a odložení zadání veřejné zakázky o 4 měsíce z důvodu bezpečnostního auditu, který není
v dané době účinným zákonem požadován, na straně druhé. V té souvislosti nelze přehlédnout,
že §23 odst. 4 písm. b) in fine zákona o veřejných zakázkách časové kritérium zcela explicitně
zdůrazňuje.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné se vyslovit též k problematice předvídání
krajně naléhavého případu. Krajský soud odmítl argument, dle kterého obecnou povinností
žalobce, vyplývající z jeho zřizovací listiny, bylo znát stavebně technický stav svodidel v celém
úseku silnice R46. Podle krajského soudu byla tato obecná povinnost „konzumována zpracováním
bezpečnostní inspekce“. Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na metodiku provádění inspekce
průjezdem inspekčního vozidla, a dále cituje text na straně 34 inspekční zprávy, že „nedošlo
k žádnému měření délky, výšky, šířky, rozhledu na místě; proto při hodnocení silničních záchytných systémů
(svodidel) není hodnocena úroveň zadržení, ale pouze vizuální stav jako: chybějící, poškozené, nefunkční, krátké,
nebezpečný začátek apod.“ Přehlédnout nelze ani zmínku na str. na straně 444, týkající se silnice R46,
kde zpráva zmiňuje, že „riziko střetu s protijedoucím vozidlem je pouze v místech poškozených nebo chybějících
středových svodidel “. V kontextu použité metodiky (vizuální kontroly, při absenci jakéhokoliv
měření) a cíle inspekcí (str. 34 – „poukázat na všechny vizuálně průjezdem zjistitelné bezpečnostní deficity“),
je zdejší soud názoru, že takto obecně formulovaný závěr bezpečnostní inspekce
ze str. 444 neposkytuje dostatečný základ pro konstatování krajského soudu, že z bezpečnostní
inspekce vyplývá, že výška svodidel není v rozporu s normami. Nelze se proto ani ztotožnit
se závěrem, že obecná povinnost žalobce, vyplývající z jeho zřizovací listiny, byla konzumována
zpracováním bezpečnostní inspekce.
Stěžovatel se rovněž neztotožnil s názorem krajského soudu, že v nyní posuzované věci
jde o komplexní a originární přezkum žalobou napadeného rozhodnutí, který žalobci umožňuje
uplatnit dílčí argumenty teprve v žalobě, za situace, kdy měl možnost je vznést ve správním
řízení. Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje, že tato problematika nemá pro posouzení
klíčové otázky tohoto řízení, tedy splnění podmínek pro užití JŘBU, žádný význam, a proto
se jí nezabýval.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. byl ve shora uvedeném smyslu naplněn a kasační stížnost je tedy důvodná. Proto
napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věta prvá s. ř. s. zrušil a věc krajskému
soudu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém bude třeba posoudit především otázku samotné existence
krajně naléhavého případu, resp. jeho intenzity, a to rovněž se zohledněním argumentace
stěžovatele o možnosti uplatnění jiných účinných prostředků jako je např. omezení rychlosti
na silnici na návrhovou rychlost komunikace R46. Přihlédne rovněž k příkladům krajně
naléhavých případů, popisovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 22/2014 – 28,
k čemuž lze dodat, že k tam uvedenému výčtu se přiklání rovněž odborná literatura [srov.
PODEŠVA, V.; OLÍK, M.; JANOUŠEK, M.; STRÁNSKÝ J. aj. Zákon o veřejných zakázkách :
komentář. Praha : Wolters Kluwer (ČR), k §24]. Ve světle vyhodnocení podmínky existence
a intenzity případu krajní naléhavosti, pak krajský soud dále posoudí naplnění 4. podmínky
pro uplatnění JŘBU, totiž (ne)možnost zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího řízení.
Ve všech relevantních úvahách nelze opomenout obecný princip, vyplývající z rozsudků zdejšího
soudu č. j. 7 As 287/2015 – 46, a č. j. 5 Afs 43/2012 – 54, že podmínky aplikace JŘBU je třeba
vykládat restriktivně. Tento právní názor je pro krajský soud závazný (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu