ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.14.2016:29
sp. zn. 3 As 14/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce S. O.,
zastoupeného Mgr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 58/32,
proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, č. j. 41 A
93/2014 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výrokem I. rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina (dále též jen „žalovaný“) ze dne
16. 7. 2014, č. j. KUJI 48596/2014, sp. zn. OOSČ 139/2014 OOSC/39, bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále též jen „magistrát“)
ze dne 19. 12. 2013, č. j. MMJ/OD/24518/2013-20, JID: 165535/2013/MMJ, a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Rozhodnutím magistrátu byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků
podle ustanovení §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v příčinné
souvislosti s porušením §3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši
35.000 Kč a sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel
po dobu 18 měsíců. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, č. j. 41 A 93/2014 - 41, byla žaloba zamítnuta.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud odmítl tvrzení žalobce, že mu v důsledku
nesprávného procesního postupu magistrátu bylo upřeno právo zúčastnit se ústního jednání
ve věci. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce byl k nařízenému jednání
dne 19. 12. 2013 řádně předvolán a z jednání se řádně a včas neomluvil. Ze správního spisu
bylo krajským soudem zjištěno, že žalobce dne 13. 12. 2013 osobně převzal předvolání
k nařízenému jednání a ačkoli věděl, že je v pracovní neschopnosti (a to již od 15. 4. 2013)
s povolenými vycházkami (10:00 - 12:00 hod. a 13:00 – 19:00 hod.) i že dne 18. 12. 2013
má nařízenu lékařskou kontrolu (kde bude rozhodnuto o dalším trvání pracovní neschopnosti
či jejím ukončení), nereagoval na předvolání adekvátním způsobem, tedy nekontaktoval magistrát
a nesdělil mu uvedené skutečnosti a nepokusil se domluvit na jiném vhodném termínu jednání.
Teprve dne 18. 12. 2013 se žalobce písemným podáním z nařízeného jednání omluvil; k omluvě
přiložil kopii Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti C0116547 a Potvrzení o trvání dočasné pracovní
neschopnosti, z něhož vyplývá, že jeho dočasná pracovní neschopnost ke dni 30. 11. 2013 trvala.
Krajský soud konstatoval, že z uvedených příloh nevyplývá, zda i ke dni 19. 12. 2013,
tj. ke dni nařízeného jednání byl žalobce v pracovní neschopnosti. Dle jeho názoru
byla tato omluva účelová, neboť přestupkových jednání se žalobce dopustil dne 29. 10. 2013
v 9:30 hod a dne 7. 11. 2013 v 10:30 hod., tedy v době, kdy byl prokazatelně v pracovní
neschopnosti, a v případě přestupku ze dne 29. 10. 2013 neměl ani povoleny vycházky.
Ze správního spisu taktéž krajský soud zjistil, že žalobce ve dnech 1. 11. 2013 a 6. 11. 2013
u magistrátu nahlížel do spisu; v obou případech tedy opět v době pracovní neschopnosti,
kdy neměl povoleny vycházky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti krajský soud ve shodě
se žalovaným uzavřel, že omluvu žalobce nelze považovat za řádnou a včasnou; magistrát
tedy postupoval v souladu s §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), když o věci rozhodl, aniž by se žalobce
zúčastnil předcházejícího ústního jednání.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že zásadní právní otázkou v dané věci je „míra intenzity
omluvy z ústního jednání“ a požadavek na splnění důkazní povinnosti k prokázání důvodnosti
omluvy. Stěžovatel byl magistrátem vyzván, aby se dostavil dne 19. 12. 2013 k projednání
přestupků. Dne 18. 12. 2013 zaslal magistrátu omluvu z jednání, kterou podložil rozhodnutím
o pracovní neschopnosti a potvrzením o jejím trvání. Zároveň měl tohoto dne lékařskou
prohlídku, na základě níž bylo další trvání pracovní neschopnosti prodlouženo přes konec roku
2013. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na své závažné zdravotní problémy, kdy tvrdí,
že již od února 2013 trpí závažnou pneumonickou bakteriální infekcí streptococcus pneumoniae,
kombinovanou s pozitivní chlamidia pneumoniae, spolu s únavovým syndromem. Toto závažné
onemocnění si vyžádalo léčbu pomocí velkých dávek různých antibiotik, kdy vedlejšími účinky
této léčby je renální insufience, stavy celkové slabosti, bolesti hlavy, stále trvající únava a nausea.
Nadto, v průběhu roku 2013 došlo u stěžovatele ke zhoršení zdravotního stavu, neboť prodělal
srdeční příhodu a musel být urgentně transportován do nemocnice na Homolce v Praze,
kde mu bylo diagnostikováno kardiovaskulární poranění s podezřením na direkci aorty B,
což se potvrdilo. Uvedený stav si vyžádal urgentní hospitalizaci na jednotce intenzivní péče
oddělení cévní chirurgie, kde probíhala jeho léčba do 1. 8. 2013, následně byl převezen
do nemocnice v Havlíčkově Brodě a po několika týdnech byl propuštěn do domácího léčení,
kdy byl až do konce roku 2013 v pracovní neschopnosti. Magistrát však posoudil omluvu
stěžovatele jako nedůvodnou, věc bez jeho účasti projednal a uznal stěžovatele vinným
ze spáchání předmětných přestupků. Žalovaný postup magistrátu aproboval s odůvodněním,
že omluva stěžovatele z ústního jednání nebyla důvodná, neboť zdravotní indispozice nebyla
natolik intenzivní, aby mu bránila v účasti; dále konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno k prokázání důvodnosti omluvy. Uvedený názor převzal rovněž krajský soud
s odůvodněním, že (1) stěžovatel měl ihned po doručení předvolání kontaktovat magistrát
a domluvit jiný termín jednání, (2) omluva měla účelový charakter, neboť stěžovatel zaslal
podklady prokazující jeho pracovní neschopnost pouze do listopadu 2013 a (3) stěžovatel
měl v době ústního jednání formálně povoleny vycházky. Stěžovatel má však za to, že správní
orgány i krajský soud důvodnost omluvy a povinnosti k prokázání důvodu takové omluvy
posoudily nesprávně. S odkazem na §74 odst. 1 přestupkového zákona a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23, konstatuje, že atributy náležité
a včasné omluvy splňuje. S ohledem na výše uvedenou argumentaci krajského soudu stěžovatel
namítá, že (1) se dne 18. 12. 2013 omluvil před konáním ústního jednání, a to ihned
poté, co mu byla po plánovaném lékařském vyšetření prodloužena pracovní neschopnost,
přičemž doložil rozhodnutí o pracovní neschopnosti a potvrzení o jejím trvání a následně,
v rámci přezkumu žalovaným, zaslal rovněž potvrzení o prodloužení pracovní neschopnosti
do konce roku 2013, dále že (2) řádně uvedl důvod omluvy, kterým byla jeho zdravotní
indispozice závažného charakteru, a konečně že (3) se jeho zdravotní stav měnil a ne každý den
byl schopen vycházek. Závěr o nedůvodnosti omluvy (s ohledem na povolené vycházky) je přísně
formalistický a nesprávný; naopak mělo být postupováno ve prospěch účastníka a důvodnost
omluvy, v souladu se zásadami dobré správy a rovnosti účastníků, presumovat do doby,
než se prokáže opak. K bodu (3) stěžovatel dodává, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti
bylo vydáno ještě předtím, než došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, a tedy rozsah
povolených vycházek nemusel odpovídat zhoršenému zdravotnímu stavu, který podložil
lékařskými zprávami. K okolnostem případu stěžovatel podotýká, že v dané věci se jednalo
o první ústní jednání, které se konalo cca 2 měsíce od spáchání přestupků, a tedy v žádném
případě nehrozila krajským soudem poukazovaná možnost prekluze projednání přestupku.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky podmínek náležité omluvy z ústního projednání přestupků [kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Skutkové okolnosti věci nejsou mezi účastníky sporné a kasační stížnost
se týká výhradně procesních aspektů předcházejícího správního řízení, a to pouze ve vztahu
k posouzení náležitostí otázky důvodnosti a včasnosti omluvy stěžovatele z nařízeného jednání.
Podle ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že o přestupku koná správní orgán
v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu. Z citovaného ustanovení tedy vyplývají obligatorní podmínky pro projednání věci
v nepřítomnosti osoby obviněné ze spáchání přestupku: (1) obviněný musí být především řádně
předvolán a poučen o tom, v jakých případech může být jednáno bez jeho účasti; (2) obviněný
se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
V posuzovaném případě žádný z účastníků nezpochybňuje řádné předvolání stěžovatele
k přestupkovému jednání dne 19. 12. 2013 a poučení o následcích pro případ, že by se k jednání
nedostavil. První podmínka pro konání ústního jednání bez účasti stěžovatele je tak splněna.
Pokud jde o podmínku druhou, výklad pojmu „náležitá omluva“ byl předmětem řady
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podmínky náležité omluvy jsou shrnuty například
v rozsudku ze dne 21. června 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23, dle kterého „[a]by mohla být omluva
obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky:
1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude
náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve.
2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku
nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí
být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ (všechna citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Osobní účast na ústním jednání je jednou z garancí efektivního práva na obhajobu
obviněného z přestupku. Výkon tohoto práva předpokládá určitý stupeň součinnosti správního
orgánu a osob, které se jednání účastní. Správní orgán musí dostát své povinnosti řádně
obviněného předvolat, opatřit na jednání všechny potřebné podklady, vyvinout úsilí k zajištění
přítomnosti případných svědků apod. Je nutné si uvědomit, že nařízením jednání na určitý termín
jsou pro tento den blokovány kapacity správního orgánu a například v případě předvolání svědků
má dopad i na další osoby. S ohledem na omezené kapacity správních orgánů, případnou nutnost
provádění svědeckých výpovědí apod., je zcela nežádoucí a odporující obecnému požadavku
na rychlost a hospodárnost řízení (viz §6 správního řádu), aby docházelo na poslední chvíli
k přesunu termínu již nařízeného jednání. Součástí úkolů správního orgánu je i posouzení,
zda v případě omluvy obviněného z přestupku jde o omluvu řádnou, s čímž souvisí i ověření
údajů, kterými je omluva podložena, což přirozeně vyžaduje určitý čas. Z těchto důvodů
byl do zákona vtělen požadavek náležité omluvy, jejímž atributem je i její bezodkladnost.
K bezodkladnosti omluvy, jako součásti požadavků na náležitou omluvu, lze podpůrně poukázat
i na obecnou úpravu §59 in fine správního řádu, kde se v souvislosti s omluvou z osobní účasti
při úkonu správního orgánu výslovně hovoří o povinnosti se bezodkladně omluvit. Vzhledem
k obdobné funkci omluvy ve smyslu §59 správního řádu a omluvy ve smyslu §74 zákona
o přestupcích dopadají na omluvu shodné požadavky z hlediska její bezodkladnosti.
Z uvedených důvodů je tedy nanejvýš žádoucí, aby se správní orgán dozvěděl co nejdříve
o překážce, která brání obviněnému z přestupku či jeho zástupci v účasti na ústním jednání.
Požadavek, aby omluva z ústního jednání byla správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku
překážky v účasti na jednání, není pro předvolanou osobu nikterak zatěžující či nepřiměřená.
Naopak v bezdůvodném oddalování okamžiku sdělení omluvy správnímu orgánu lze spatřovat
znaky obstrukčního jednání. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud konstantně vykládá
požadavek bezodkladnosti omluvy tak, že omluva má být správnímu orgánu sdělena bezodkladně
po vzniku překážky účasti na jednání (viz rozsudky ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 As 69/2015 – 20,
ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23, ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 – 25, a ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 – 25). Při hodnocení, zda se skutečně jedná o omluvu
bezodkladnou, je vždy nutno vycházet z konkrétních skutkových okolností věci a není-li omluva
pro nesplnění předmětné podmínky akceptována, musí takový postup správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnit (viz například rozsudky tohoto soudu ze dne
14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 – 99, nebo ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66).
Rovněž náležitost omluvy a relevanci jejího důvodu je třeba vždy posoudit ve vztahu
ke konkrétním okolnostem případu a dosavadnímu průběhu řízení, zejména zda se jedná o první
nebo opakovanou omluvu, jaký je její obsah, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (jaká
doba uplynula od zahájení správního řízení a jaká doba zbývá do zániku odpovědnosti
za přestupek), zda ze spisu či jiných skutečností vyplývá snaha o obstrukci, zejména
ve snaze dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod. (srov. například rozsudek
zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99). Řádné doložení důvodů omluvy
je přitom výlučně povinností toho, kdo se z jednání omlouvá (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 – 25, a ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 9 As 69/2015 – 20.
V intencích citované judikatury posoudil Nejvyšší správní soud omluvu stěžovatele:
V posuzované věci stěžovatel svou omluvu odůvodňoval svou zdravotní indispozicí.
Zdravotní obtíže prokazoval Rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti č. C0116547 ze dne
17. 4. 2013 a Potvrzením o trvání dočasné pracovní neschopnosti (k rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti č. C0116548) ze dne 28. 11. 2013, z nichž se podává, že prác e neschopen
byl od 15. 4. 2013 a že tato pracovní neschopnost trvala ke dni 30. 11. 2013. Ačkoli předvolání
stěžovatel osobně převzal již v pátek 13. 12. 2013, omluvu s uvedenými přílohami (datovanou
dnem 18. 12. 2013) doručil magistrátu až ve středu 18. 12. 2013, tj. pouhý 1 den před nařízeným
jednáním, na které byl předvolán. Uvedenou omluvu nepovažuje Nejvyšší správní soud
za učiněnou bezodkladně po vzniku překážky účasti na jednání. Stěžovatel neuvádí žádné
skutečnosti, které by mu bránily v tom, aby omluvu a přiložené doklady magistrátu zaslal dříve;
zde je nutno upozornit na fakt, že o existenci své pracovní neschopnosti věděl již v době,
kdy obdržel předvolání a již v té době měl též k dispozici výše zmiňované doklady, které ostatně
předložil již při omluvě z prvního (správním orgánem z vlastní iniciativy odvolaného) jednání
ze dne 29. 11. 2013. Odůvodňoval-li následně svůj postup tím, že na 18. 12. 2013
měl naplánovanou lékařskou prohlídku a očekával, že po ní mu bude již pracovní neschopnost
ukončena, nic mu nebránilo tuto skutečnost správnímu orgánu již předem sdělit, neboť
výsledkem této prohlídky si nemohl být jist. Zde Nejvyšší správní soud upozorňuje, že existenci
této prohlídky (kontroly) stěžovatel neprokázal nejen v omluvě ze dne 18. 12. 2013,
ale ani později.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem i žalovaným dospěl rovněž k závěru,
že stěžovatel dostatečným a především hodnověrným způsobem nedoložil důvod své omluvy.
Již výše konkretizované doklady především neprokazovaly, že dočasná pracovní
neschopnost stěžovatele trvala i ke dni 19. 12. 2013, tj. ke dni nařízeného jednání (tento stav
byl deklarován toliko ke dni 30. 11. 2013). Považoval-li magistrát důvod omluvy
za nedůvěryhodný, nelze mu takový závěr, v kontextu dalších okolností věci, vytýkat. Za situace,
kdy mu bylo známo, že se stěžovatel prvního vytýkaného jednání (dne 29. 10. 2013) dopustil
v době pracovní neschopnosti, mimo dobu stanovených vycházek, a že ve dnech 1. 11. 2013
a 6. 11. 2013 osobně nahlížel do správních spisů za stejné situace, je takový závěr logický, neboť
nutně implikuje závěr, že ani pracovní neschopnost stěžovatele v jeho běžném životě zásadně
neomezuje. Žalovaný v této souvislosti taktéž upozornil na rozpor v předkládaných dokladech,
kdy jsou na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a na potvrzení o trvání dočasné
pracovní neschopnosti uvedena rozdílná čísla, což jen umocňovalo pochyby o hodnověrnosti
tvrzení stěžovatele.
Argumentuje-li stěžovatel tím, že jeho zdravotní stav se v čase měnil a že v době
nařízeného jednání byl horší, oproti době, kdy mu bylo vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti, nutně se nabízí otázka, jak tato argumentace koreluje s jeho tvrzením,
že jen několik dní před plánovanou kontrolou dne 18. 12. 2013 očekával, že bude uznán
práceschopným. I kdyby přesto Nejvyšší správní soud přistoupil na tvrzení stěžovatele,
že očekával, že po kontrolní prohlídce dne 18. 12. 2013 (jejíž existenci ovšem nijak nedoložil)
bude uschopněn a následujícího dne se dostaví k projednání přestupků, dala by se jeho omluva
z téhož dne považovat za řádnou jen tehdy, doprovodil-li by jí dokladem prokazujícím, že jeho
dočasná pracovní neschopnost nebyla ani ke dni nařízeného jednání ukončena a dosud trvá.
Především totiž platí, že řádné doložení důvodů omluvy je výlučně na tom, kdo se z nařízeného
jednání omlouvá. K problematice povinnosti správního orgánu vyzývat obviněného k doložení
dalších důvodů omluvy se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 1. 2015,
č. j. 6 As 215/2014 – 25, ve kterém konstatoval, že „stěžovatel nemá pravdu, když tvrdí,
že ho měl městský úřad vyzvat k doložení dalších důvodů omluvy z ústního jednání, pokud měl pochybnosti.
Důkazní břemeno ohledně prokázání náležitosti omluvy totiž leží na osobě, která omluvu podává.
Bylo tedy pouze věcí stěžovatele, aby doložil důvody omluvu ospravedlňující. Úkolem magistrátu nebylo poučovat
stěžovatele o tom, jaké by měl předložit důkazy a důvody omluvy.“ S ohledem na citovanou judikaturu
zdejšího soudu bylo tedy pouze na stěžovateli, aby magistrátu doložil potvrzení o trvání své
dočasné pracovní neschopnosti i ke dni nařízeného jednání.
Z hlediska posouzení procesního postupu magistrátu není podstatné, zda stěžovatel
následně doložil, že jeho pracovní neschopnost trvala i nadále. Nelze totiž přehlédnout, že volba
procesního postupu magistrátu probíhala v reálném čase, kdy, jak bylo výše vyloženo, právem
považoval omluvu stěžovatele za nedostatečnou a nedůvěryhodnou. Zde je pak nutno upozornit,
že jak v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, tak i v žalobě stěžovatel výslovně spojoval
tvrzené procesní pochybení magistrátu s porušením zásady ústnosti a bezprostřednosti a pouze
ve zcela obecné rovině též s porušením §3 správního řádu, ukládajícího správním orgánům
rozhodovat na základě skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve správním
řízení a v řízení před správními soudy se tedy stěžovatel soustředil výlučně na argumentaci
o existenci důvodů, pro které mělo být ústní jednání přeloženo na jiný termín, netvrdil
ale, že jeho neúčast u ústního jednání rezultovala v popření jeho práva navrhovat konkrétní
důkazy, vyjadřovat se ke konkrétním podkladům pro rozhodnutí, apod. Pouze v takovém případě
by bylo namístě zabývat se tím, zda za situace, kdy po vydání prvoinstančního rozhodnutí
bylo potvrzeno další trvání pracovní neschopnosti stěžovatele, nemělo být stěžovateli umožněno
uplatnit výše uvedená procesní oprávnění v rámci dalšího jednání ve věci.
Lze tedy uzavřít, že z celkového skutkového kontextu posuzované věci nelze omluvu
stěžovatele z jednání nařízeného na den 19. 12. 2013 považovat za náležitou ve smyslu §74
zákona o přestupcích, a magistrát proto nepochybil, pokud věc projednal v jeho nepřítomnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu