ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.154.2017:32
sp. zn. 3 As 154/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: M. S., proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Na Baních
1535, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., se
sídlem Praha 9, Kovářská 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 44 A
19/2017 – 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 44 A 19/2017 – 14, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
dne 16. 5. 2017 žalobce navrhl zrušit rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2017,
č. j. KRPS-142545-30/ČJ-2017-010023-ZZC, kterým byl žalobce zajištěn za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu 60 dnů ode
dne omezení osobní svobody. Součástí podané žaloby byl rovněž návrh žalobce na ustanovení
zástupce z řad advokátů, a to jmenovitě Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta se sídlem Praha
10, Sevastopolská 378/16. Svůj návrh žalobce odůvodnil tím, že uvedený advokát se věnuje
cizineckému a azylovému právu, podílí se na poskytování právní pomoci cizincům v zařízeních
pro zajištění cizinců a s případem byl již stručně seznámen. K žalobě žalobce přiložil formulář
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z něhož vyplynulo, že nedisponuje žádnými
finančními prostředky.
[2] O návrhu na ustanovení zástupce rozhodl krajský soud usnesením ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 44 A 19/2017 – 14 (dále jen „napadené usnesení“), tak, že výrokem I. ustanovil zástupcem
žalobce Organizaci pro pomoc uprchlíkům z. s., se sídlem Praha 9, Kovářská 4 (dále
jen „stěžovatelka“). Výrokem II. napadeného usnesení krajský soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě
7 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil svou žalobu o žalobní body, uvedení žalobního
návrhu a případně též uvedl důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení.
[3] V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud konstatoval, že žalobce
splňuje podmínky dle §35 odst. 8 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), pro to, aby mu byl
ustanoven zástupce. Stěžovatelku ustanovil zástupkyní žalobce s přihlédnutím k tomu,
že „s tím vyjádřila výslovný souhlas“. Krajský soud dodal, že se jedná o právnickou osobu, jejímž
předmětem činnosti je poskytování právní pomoci uprchlíkům a cizincům (§35 odst. 5 s. ř. s.),
přičemž do Zařízení pro zajištění cizinců X (dále jen „ZZC X“) dochází její zaměstnanci dvakrát
týdně, jak soud ověřil dotazem u stěžovatelky i v ZZC X. Stěžovatelce pak byla k úhradě
finančních nákladů na poskytování právních služeb v zařízeních pro zajištění cizinců poskytnuta
z veřejných prostředků dotace (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 9. 2016). Krajský soud
tedy dospěl k závěru, že zastupování žalobce stěžovatelkou skýtá záruku řádného
a kvalifikovaného právního poradenství a nevede ke vzniku nákladů placených soudem. Ohledně
návrhu žalobce na ustanovení Mgr. Jindřicha Lechovského krajský soud uvedl, že z tvrzení
žalobce, že dotyčný je s případem „stručně obeznámen“ neplyne, že by již převzal zastoupení.
Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že jím ustanovená zástupkyně (stěžovatelka) se s věcí žalobce
nepochybně seznámí velmi rychle a zevrubně. V případě mimořádné důvěry v Mgr. Lechovského
mohl žalobce situaci řešit uzavřením dohody o zastoupení. Za daných okolností by však
ustanovení Mgr. Lechovského rozhodnutím soudu nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti
řízení, neboť by tím bez ospravedlnitelného důvodu docházelo ke vzniku nákladů řízení, ačkoliv
neméně efektivní ochrany práv žalobce lze dosáhnout i bez jejich vynaložení.
[4] Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [implicitně však z textu kasační stížnosti vyplývá též důvod pod písm.
b) téhož ustanovení], a to vůči výroku I. a III. (pozn. NSS: vzhledem ke skutečnosti, že usnesení
obsahuje pouze dva výroky, je zřejmě míněn výrok I. a II.).
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud pochybil, když ji ustanovil
zástupcem žalobce, aniž by s tím stěžovatelka vyslovila souhlas. K telefonickému kontaktu
pracovníka stěžovatelky a krajského soudu došlo, avšak zaměstnanec stěžovatelky si vyžádal
přiměřenou lhůtu k ověření, zda se žalobce v ZZC X nachází, a zda využije možnosti konzultace
svého případu v rámci bezplatného právního poradenství. Důvodem tohoto jejího požadavku
byla její výhrada, že nebude souhlasit se svým ustanovením v případě, že se žalobce již v zařízení
pro zajištění cizinců nenachází, nebo spolupráci s právníkem stěžovatelky nevyužije. Krajský soud
neměl této výhradě ústně vyhovět s argumentem, že stejnou námitku může ve vztahu k soudu
vznést jakýkoliv právní zástupce, o jehož ustanovení se uvažuje. Stěžovatelka poznamenala, že
„dne 19. 5. 2017 došlo k realizaci dobrovolného návratu žalobce na území České republiky“ (pozn. NSS:
stěžovatelka z logiky věci nepochybně míní návrat do země původu, čemuž odpovídá i obsah
spisu krajského soudu, in concreto odpověď Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ze dne
23. 5. 2017, č. l. 23). K osobnímu kontaktu stěžovatelky a žalobce v ZZC X nikdy nedošlo a
žalobce tedy nevyužil své právo na bezplatné právní poradenství poskytované stěžovatelkou
v tomto zařízení dvakrát týdně. Z tohoto důvodu nemohou být náklady zastoupení pokryty
z dotací z veřejných prostředků.
[6] Stěžovatelka dále odkázala na §29 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aplikovaný ve spojení s §64 s. ř. s., podle
nějž lze jinou osobu, než advokáta, jmenovat opatrovníkem jen tehdy, pokud s tím tato osoba
souhlasí. Pokud je přitom zákonem vyžadován souhlas se jmenováním opatrovníkem, tím spíše
musí být, podle zásady a maiori ad minus, takový souhlas udělen v případě ustanovení zástupcem
účastníka řízení, neboť rozsah povinností, které z tohoto ustanovenému zástupci plynou, je větší.
Stěžovatelka nemá v případě zastupování účastníka řízení dle §35 odst. 5 s. ř. s. právo
na odměnu za zastupování, pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů (viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008 – 79).
[7] Stěžovatelka dále zdůraznila, že na rozdíl od advokáta není ani oprávněna ustanovení
a poskytování právních služeb odmítnout, respektive může pouze podat kasační stížnost.
Poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2014,
č. j. 1 As 104/2014 – 26, v němž se jednalo o zcela obdobné právní otázce, a ze kterého vyplývá,
že soud je povinen před ustanovením osoby, která není advokátem nebo osobou vykonávající
specializované právní poradenství dle §35 odst. 2 s. ř. s., zjistit, zda tato s ustanovením souhlasí
či nikoli. V další části kasační stížnosti stěžovatelka rozvedla argumentaci, podle které jejím
ustanovením zástupkyní žalobce, bez předchozího souhlasu, mělo dojít k porušení ústavně
zakotveného zákazu nucených prací. K argumentu krajského soudu, že činnost stěžovatelky
je financována z veřejných prostředků (dotace), pak stěžovatelka upozornila, že příslušné finanční
prostředky jsou striktně účelově vázány, zejména na poskytování konzultací a vysvětlení
v zařízeních pro zajištění cizinců. Využití prostředků z grantu lze navíc realizovat pouze
za podmínky, že cizinec o služby stěžovatelky výslovně projeví zájem. V daném případě
tomu tak ovšem není, neboť žalobce zjevně chtěl být zastoupen advokátem, nikoli stěžovatelkou.
Navíc v současné době se již v ZZC X nenachází a tudíž je pro stěžovatelku prakticky nemožné
řádně jej zastupovat a hradit tak náklady z veřejných prostředků (in concreto z projektu SIRIUS,
reg. č. AMIF/5/01). Stěžovatelka proto navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, naplněny jsou rovněž podmínky zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. a splněny jsou i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Tento soud předně dává stěžovatelce za pravdu v tom, že otázkou zcela obdobnou té,
jež je nyní jádrem její kasační stížnosti, se zabýval již ve svém rozsudku ze dne 1. 10. 2014,
č. j. 1 As 104/2014 – 26, z novějších rozhodnutí lze pak uvést rozsudek ze dne 4. 4. 2017,
č. j. 2 As 70/2017 – 19 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
V obou případech rovněž vystupovala Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. v pozici
stěžovatelky, a také její argumentace byla zásadně totožná jako v nynějším případě.
Pro oba odkazované případy je přitom signifikantní význam souhlasu stěžovatelky s jejím
ustanovením zástupcem žalobce. V rozsudku č. j. 1 As 104/2014 – 26 zdejší soud jasně vyslovil,
že „soud musí v případech ustanovování zástupce postupovat s přihlédnutím k §64 s. ř. s. podpůrně dle
ustanovení §29 odst. 4 občanského soudního řádu“, a že „[d]ospěje-li tedy soud k názoru, že existují důvody,
proč zástupcem účastníka řízení ustanovit nikoliv advokáta či jinou osobu vykonávající specializované právní
poradenství (§35 odst. 2 s. ř. s.), je povinen - podobně jako v případech jmenování opatrovníka - předem zjistit,
zda osoba ustanovovaná zástupcem se svým ustanovením souhlasí či nikoli. To platí i v případech, má-li být
zástupcem ustanovena právnická osoba uvedená v §35 odst. 5 s. ř. s. (či v §35 odst. 4 s. ř. s.), a to již z toho
důvodu, že tato nemá právo na odměnu za zastupování. Opačným postupem by navíc mohlo (za splnění podmínek
dále uvedených) dojít k porušení ústavně zakotveného zákazu nucených prací a služeb“. Tento názor Nejvyšší
správní soud plně převzal také ve druhém z odkazovaných rozsudků, č. j. 2 As 70/2017 – 19.
V nyní posuzované věci pak zdejší soud neshledal žádné důvody, pro které by se měl od jím dříve
zaujatého právního názoru odchýlit. Rozhodnou otázkou je tedy to, zda stěžovatelka v nyní
projednávaném případě vyjádřila souhlas se svým ustanovením.
[12] Ve spise krajského soudu je pod č. l. 13 založen úřední záznam soudce Tomáše
Kocourka, datovaný dnem 16. 5. 2017, ve znění: „Dne 16. 5. 2017… jsem telefonicky hovořil
s Mgr. M. K. z Organizace pro pomoc uprchlíkům, jenž mi potvrdil, že OPÚ (on osobně) dochází do Zařízení
pro zajištění cizinců Balková poskytovat právní pomoc zajištěným cizincům. Vyjádřil souhlas s tím, aby byla
Organizace pro pomoc uprchlíkům ustanovena zástupcem žalobce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění
žalobce“. Stěžovatelka telefonický kontakt v kasační stížnosti nepopírá, avšak uvádí, že požádala o
stanovení přiměřené lhůty k ověření, zda se žalobce v ZZC X nachází, a zda využije možnosti
konzultace svého případu v rámci bezplatného právního poradenství. Z její další argumentace je
zřejmý důvod takové podmínky, totiž ověření, že vynaložené náklady na zastoupení budou moci
být pokryty veřejnými prostředky, které stěžovatelka čerpá z uvedeného grantu, neboť dané
finanční prostředky jsou striktně účelově vázány, a to s přihlédnutím k §35 odst. 5 s. ř. s.
(poskytování právní pomoci není spojeno s odměnou). Při hodnocení úředního záznamu ze dne
16. 5. 2017 nelze přehlédnout identickou a důsledně a dlouhodobě uplatňovanou logiku kasační
argumentace stěžovatelky nejen v nyní posuzované kasační stížnosti, ale také v jiných případech.
V tomto kontextu lze proto uvedený úřední záznam považovat za neúplný právě v tom smyslu,
který stěžovatelka uvádí. Podmínku souhlasu stěžovatelky se zastoupením žalobce nelze tedy
považovat za splněnou.
[13] Nejvyšší správní soud současně nemůže přehlédnout další závěr, který vyslovil
v citovaném rozsudku č. j. 1 As 104/2014 – 26, a který připomíná i stěžovatelka, a to sice,
že „[s] přihlédnutím k objektivní náročnosti zastupování účastníků v řízení před soudem, neexistenci nároku
na odměnu za zastupování, právní povaze stěžovatelky a jejím omezeným finančním i personálním zdrojům […]
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě bylo na stěžovatelku uvaleno tíživé břemeno ve smyslu
shora citované judikatury. Ustanovení stěžovatelky zástupkyní žalobce v řízení o žalobě zároveň nebylo v souladu
s principem proporcionality. Nelze také opomenout, že stalo-li by se ustanovování stěžovatelky
(neziskové organizace) zástupkyní účastníků v řízení před soudem běžnou praxí, a to bez nároku na odměnu,
vedlo by to nevyhnutelně k jejímu postupnému zániku“. I toto uvedené riziko podporuje požadavek,
aby souhlas stěžovatelky s jejím ustanovením byl postaven najisto, stejně jako logiku jejího
tvrzení, že se tak nestalo. Za těchto okolností proto kasační soud konstatuje, že závěr krajského
soudu o souhlasu stěžovatelky s jejím ustanovením v kontextu s výše uvedenými skutečnostmi
neobstojí. Kasační námitka stěžovatelky směřující do absence jejího souhlasu s ustanovením
je proto důvodná.
[14] Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadené usnesení postupem dle
§110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu
řízení. V tom pak bude krajský soud vázán právním názorem kasačního soudu, jenž byl vysloven
v tomto zrušujícím rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Při nezměněné skutkové situaci bude třeba
uvažovat o ustanovení jiného zástupce žalobce, než je stěžovatelka.
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že dle §109 odst. 3 s. ř. s. je sice vázán rozsahem
kasační stížnosti, nicméně výjimku z tohoto pravidla tvoří případy, kdy lze zrušit i stížností
nenapadený závislý výrok rozhodnutí krajského soudu. V daném případě sice výrok
II. napadeného usnesení přísně vzato není závislým výrokem, je však třeba vzít v potaz, že sám
krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že ustanovení zástupce žalobci je nezbytné
k ochraně jeho práv, neboť by s největší pravděpodobností nebyl schopen výzvě dle
výroku II. napadeného usnesení vyhovět. V případě ponechání výroku II. napadeného usnesení
v platnosti by tedy byly, v rozporu s výše uvedenou argumentací, vytvořeny podmínky
pro odmítnutí žaloby krajským soudem v dalším řízení a popřeno právo žalobce na účinnou
ochranu jeho procesních práv.
[16] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že o stěžovatelčině žádosti o osvobození
od soudních poplatků nerozhodoval. V nynějším případě připadal v úvahu pouze soudní poplatek
za řízení o kasační stížnosti, přičemž podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, platí, že „[s]těžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti
jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě),
či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností “. Stěžovatelčina žádost tedy byla
bezpředmětná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu