ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.155.2016:34
sp. zn. 3 As 155/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobců a) P. K., b) T. T.,
zastoupených Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2,
proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 29 A 82/2015 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 29 A 82/2015 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 20. 5. 2015 u Krajského soudu v Brně, se žalobci domáhali určení
nezákonnosti zásahu podle §82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), spočívajícího
v nesejmutí technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen „TPZOV“)
bez zbytečných průtahů, jak to vyžaduje §17a odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Krajský soud žalobu rozsudkem
ze dne 25. 5. 2016, č. j. 29 A 82/2015 – 35, zamítl.
Krajský soud na základě vyjádření žalobců i žalovaného a s odkazem na obsah úředního
záznamu Městské policie Brno ze dne 21. 3. 2015, sp. zn. MP-07217/13D-15, vzal za nesporné,
že dne 20. 3. 2015 byl na vozidlo Volkswagen Passat, RZ X, užívané žalobcem a), zaparkované
v Brně na ulici Za Divadlem před domem č. p. 4, u křižovatky s ulicí Dvořákova, mimo
zpoplatněná parkovací místa, instalován TPZOV. Poté, co žalobci přišli k vozidlu, telefonicky
požádali Městskou policii Brno o odstranění TPZOV. Hlídka městské police se na místo
dostavila v čase 18:48 hod. Žalobce a) na místě sdělil, že vozidlo zaparkoval a doznal se ke
spáchání přestupku neoprávněného stání. Následně k hlídce přistoupila M. V., která uvedla, že
vozidlo řídila později než žalobce a), a rovněž se doznala ke spáchání předmětného přestupku. Po
zjištění totožnosti obou podezřelých a provedení s tím souvisejících úkonů strážníci městské
policie TPZOV odstranili v čase 19:35 hod. (tj. po 47 min. od příjezdu hlídky).
V napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že nesplnění podmínky bezodkladného
odstranění TPZOV poté, co odpadly důvody jeho umístění na vozidle, může být principiálně
považováno za nezákonný zásah; akceptoval rovněž aktivní legitimaci žalobců, kteří v této
souvislosti namítali vznik újmy, způsobené nepřiměřenou délkou předmětného úředního úkonu.
Žalobcům dal za pravdu v tom, že doba potřebná k sejmutí TPZOV, včetně sepisu oznámení
přestupku, bývá běžně kratší (asi 15 min.), nicméně dle jeho názoru byly v daném případě průtahy
způsobeny především chováním žalobce a) a M. V., kteří se oba doznali ke spáchání přestupku
(neoprávněného záboru veřejného prostranství zaparkovaným vozidlem). Došlo tím ke konfliktní
situaci, kdy nebylo zřejmé, kdo je přestupcem, případně zda se podaří přestupce na místě
identifikovat, což dle krajského soudu logicky způsobilo prodloužení doby potřebné k odstranění
TPZOV. Nadto byli na místě další 3 svědci, které hlídka identifikovala. Krajský soud proto
uzavřel, že dobu 47 min. vzhledem ke konkrétní situaci nelze považovat za excesivní a
nepřiměřenou.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností,
a to z důvodů podřaditelných pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelé v kasační stížnosti nijak nepopírají, že doba potřebná k odstranění TPZOV
může být značně variabilní, a v některých případech tak i doba snímání TPZOV překračující
47 min. může splňovat podmínku „bez zbytečných průtahů“, stanovenou zákonem. Namítají
ale, že právní názor krajského soudu je nesprávný, respektive předčasný, neboť dokazováním
nebylo zjištěno, že by časová prodleva, pro kterou nebyl TPZOV odstraněn v běžné časové
lhůtě, vznikla z objektivního důvodu (zjištění osoby, která vozidlo zaparkovala). Nebylo
vyvráceno žalobní tvrzení, dle kterého byla naopak prodleva bezdůvodná, způsobená pouze
tím, že se strážníci svévolně rozhodli TPZOV neodstranit, a chystali se dokonce bez dalšího
z místa odjet.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje
za nedůvodnou, formální, nepodloženou relevantními důkazy a založenou pouze na laické
domněnce počítání času a z toho plynoucích subjektivních závěrech o nezákonnosti.
Dle žalovaného strážníci městské policie postupovali zcela v dikci právních norem,
když zjišťovali skutečný stav věci, prověřovali totožnost více osob, sepisovali 2 oznámení
o přestupku – v přiměřeném čase tedy konali potřebné úkony k odstranění TPZOV;
naopak žalobce a) a M. V. věc zdržovali, dohadovali se, kdo vozidlo řídil a na předmětném místě
zaparkoval. Při výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ (správně „bez zbytečných průtahů“ – pozn.
NSS) je dle žalovaného nutno vycházet z konkrétní situace a nutnosti činit potřebné úkony
k prověření skutečného stavu věci. Sejmutí TPZOV může trvat tvrzených 15 min., avšak u osoby,
která přestupek uzná a uhradí sankci, nikoli u dvou osob, jejichž tvrzení si vzájemně odporují; zde
musí dojít ke zdvojení všech úkonů a sepisování dvou oznámení s vyjádřeními. Ze strany
strážníků nelze hovořit o namítaných obstrukcích, neboť ze služebního vozidla docházelo
pomocí komunikačních pojítek k prověřování totožnosti osob, ověřování dokladů, oprávnění
řídit vozidlo, pátrání po vozidlech aj. Žalovaný proto navrhuje, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Zásadní stížnostní námitkou je námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z kasační stížnosti se totiž podává,
že dokazováním nebylo zjištěno, že by časová prodleva, pro kterou nebyl TPZOV odstraněn
bez zbytečných průtahů (tedy v souladu s ustanovením §17a odst. 3 zákona o obecní policii), vznikla
z důvodu chování žalobce a) a M. V. při zjišťování skutkového stavu věci hlídkou Městské policie
Brno a provádění s tím souvisejících úkonů; nebylo tak vyvráceno žalobní tvrzení, že prodleva,
v níž je stěžovateli spatřován nezákonný zásah, byla naopak bezdůvodná, způsobená pouze
svévolným rozhodnutím strážníků TPZOV neodstranit.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům konstatuje,
že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal
soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, respektive jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry
účastníků řízení za (ne)správné, případně z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně vypořádat
se všemi žalobními námitkami, ledaže by to bylo vzhledem k výsledku řízení nadbytečné
(viz například usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
V intencích citované judikatury dospěl zdejší soud k závěru, že napadený rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Krajský soud při posuzování zákonnosti postupu strážníků městské policie vycházel
ze skutkového děje, kdy sice nezpochybnil, že časová prodleva od příjezdu hlídky do odstranění
TPZOV byla nestandardní (trvala 47 min.), avšak odpovědnými za ni učinil výlučně stěžovatele a)
a M. V., pro jejich chování při objasňování skutkového stavu věci; právě to dle krajského soudu
způsobilo prodloužení doby potřebné k odstranění TPZOV. Své závěry v napadeném rozsudku
krajský soud odůvodnil odkazem na obsah „správního spisu“ a tvrzení stěžovatelů (bod 17
odůvodnění rozsudku).
Součástí spisového materiálu žalovaného je, mimo přílohy obsahující fotodokumentaci
přestupku neoprávněného zabrání veřejného prostranství vozidlem, toliko úřední záznam
o spáchání přestupku, oznámení přestupku a vyjádření žalobce a) a M. V., jakožto podezřelých ze
spáchání daného přestupku (spolu s identifikací možných svědků). Pokud jde o úřední záznam a
oznámení přestupku, Nejvyšší správní soud již dlouhodobě konstantně judikuje, že těmito
listinami nelze ve správním řízení provádět dokazování (viz například rozsudky ze dne 22. 1. 2009
č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010
- 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS); jde sice o podklady rozhodnutí, ve smyslu ustanovení §50
odst. 1 správního řádu, slouží však pouze k orientaci správního orgánu, jakým způsobem zaměřit
samotné dokazování. Nelze-li tedy úřední záznamy použít jako důkazy ve správním řízení, tím
spíše nemohou být použity jako důkazy v řízení soudním. Obecně platí, že v případech, kdy při
provádění úředního úkonu nebyl proveden audio/vizuální záznam a okolnosti jeho provádění
jsou zpochybňovány, jsou zásadním důkazem o skutkovém stavu věci obvykle svědecké výpovědi
osob, které se tohoto úkonu osobně zúčastnily, zejména úředních osob – zde zasahujících
strážníků. V případech „tvrzení proti tvrzení“ proto musí rozhodující orgán vždy vyslechnout
ony úřední osoby jako svědky (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As
60/2016 – 30) a nesmí se spokojit jen s oznámením o přestupku a s úředním záznamem,
vyhotoveným zde strážníky. V daném případě předmětem soudního přezkumu nebylo
předcházející správní řízení (respektive z něj vzešlé správní rozhodnutí), ale posouzení zákonnosti
bezprostředního úkonu strážníků městské policie při výkonu jejich pravomoci; jestliže se tedy
před žalovaným nevedlo žádné správní řízení, z povahy věci jím nebylo prováděno ani žádné
dokazování (které by mohl správní soud verifikovat, tedy prověřit skutkový stav věci zjištěný
správními orgány – k tomu viz rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015 -
36), a bylo proto povinností krajského soudu zjistit skutkový stav věci (v době tvrzeného
nezákonného zásahu) vlastním dokazováním. Je evidentní, že této povinnosti krajský soud
nedostál, neboť se skutkově opřel především o podklady, které z povahy věci nemohou sloužit
jako důkazy. Pokud jde o zbývající součást spisového materiálu předloženého žalovaným –
vyjádření žalobce a) a M. V., z nich vyplývá pouze doznání obou podezřelých k danému
přestupku; k okolnostem, za nichž došlo (následně) k odstraňování TPZOV, z nich tedy nelze
vytěžit ničeho. Lze tak uzavřít, že závěr krajského soudu o odpovědnosti žalobce a) a M. V.
za průtahy před odstraněním TPZOV nelze z listin předložených žalovaným vyvodit.
Co se týče tvrzení stěžovatelů, na něž krajský soud v odůvodnění svého rozsudku taktéž
odkazuje, je třeba zdůraznit, že stěžovatelé skutkový stav věci prezentovali zcela odlišně, přičemž
za účelem prokázání svého tvrzení o svévolném prodlužování doby k odstranění TPZOV
ze strany strážníků městské policie [dokud se žalobce a) a M. V. nedohodnou, kdo je přestupcem]
navrhovali provedení svědeckých výpovědí. Krajský soud provedení navrhovaných důkazů
odmítl pro nadbytečnost s tím, že ohledně podstatných okolností skutkového stavu v podstatě
nebylo sporu; tento závěr však, jak již bylo výše vyloženo, neobstojí, neboť je zřejmé, že
skutkový stav, který vzal krajský soud za základ napadeného rozhodnutí, nemá ve spisovém
materiálu oporu. Za daného stavu tedy nelze průkazně zrekonstruovat průběh skutkového děje
a bez důvodných pochybností uzavřít, že časová prodleva při odstranění TPZOV, již krajský
soud označil za nestandardní, byla způsobena zejména z důvodů stojících na straně žalobce a)
a M. V.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že existence rozporů mezi tím, co se podává
z jednotlivých provedených důkazů, není neobvyklá, přičemž v takové situaci je rozhodující
orgán (lhostejno, zda správní orgán či soud) povinen přesvědčivě odůvodnit, jakým
způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z protichůdných
skutkových verzí (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 – 84).
V případě napadeného rozsudku se však krajský soud s protichůdnými tvrzeními účastníků
přezkoumatelným způsobem nevypořádal a zjevně vycházel toliko ze skutkové verze zasahujících
strážníků (aniž by je však k věci vyslechl).
Z výše uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že skutkový stav, z něhož vyšel
krajský soud v napadeném rozsudku, požadavkům na zjištění skutkového stavu věci neodpovídá.
Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.] a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než ho zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první, před středníkem s. ř. s.).
V průběhu dalšího řízení krajský soud odstraní vytýkané deficity při zjišťování
skutkového stavu věci; tímto právním názorem je krajský soud vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti se nabízí možnost vyžádat si přestupkový správní spis (vedený ve věci
neoprávněného záboru veřejného prostranství vozidlem), z něhož by bylo možno objasnit
skutečný stav nyní projednávané věci či alespoň zjistit okruh osob, které by mohly
být v posuzované věci případnými svědky, a tyto osoby následně vyslechnout. Volba konkrétních
důkazních prostředků je nicméně věcí úvahy krajského soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu