ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.215.2016:31
sp. zn. 3 As 215/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. O.,
zastoupený JUDr. Olgou Hubenou, advokátkou se sídlem U Vážné studny 2334/11, Boskovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno,
v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015, č. j. JMK 160947/2015,
sp. zn. S-JMK 150269/2015 OSPŽ/MSv, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 8. 2016, č. j. 22 A 19/2016 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Olze Hubené se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6 800,-Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž byla podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnuta pro opožděnost jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015. Tímto rozhodnutím bylo částečně změněno
rozhodnutí Magistrátu města Brna, živnostenského úřadu, ze dne 16. 10. 2015, kterým byla
žalobci podle §61 odst. 4 písm. d) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání,
uložena pokuta 50 000,-Kč za přestupek podle §61 odst. 3 písm. b) tohoto zákona, a to tak,
že kromě jiného byla výše pokuty snížena na 20 000,-Kč.
[2] Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že napadené správní
rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 12. 2015, žaloba proti němu však byla podána až dne
29. 3. 2016, tedy měsíc po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem.
[3] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel nezpochybnil výchozí skutkový stav a nepopřel, že žalobu podal z hlediska zákonné
lhůty opožděně, namítal však, že krajský soud nevzal v úvahu konkrétní okolnosti případu.
Stěžovatel žil v době doručení napadeného správního rozhodnutí se svojí družkou a společně
pečovali o jejího dvouletého syna. Dne 15. 1. 2016 odešla přítelkyně z domu a již se nevrátila.
Po dvou dnech byla nalezena mrtvá v lese, policií byl případ uzavřen jako sebevražda.
Vyšetřování probíhalo velmi intenzivně i v domě stěžovatele, kde policie našla zakrvavený nůž,
jímž si jmenovaná ještě doma podřezala žíly. Smrt přítelkyně a policejní vyšetřování
na stěžovatele mimořádně zapůsobily, kvůli svému věku (71 let), nutné péči o dítě i špatné
finanční situaci se dostal se do extrémních obtíží a aktuální psychické vypětí mu nedovolilo
vyřizovat jiné věci, včetně včasného podání žaloby. Stěžovatel proto po podání žaloby požádal
v dopise ze dne 3. 8. 2016 o prominutí zmeškání lhůty. Jako žádost o prominutí zmeškání lhůty
sice svoje podání výslovně neoznačil, avšak z jeho obsahu musel být tento úmysl zřejmý.
Uvedený dopis však krajský soud vůbec nevzal v úvahu a nijak se jím nezabýval, ačkoliv žalobce
uváděl velmi vážné a omluvitelné důvody, které zmeškání lhůty způsobily.
[4] Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že podle §72 odst. 4 s. ř. s. nelze zmeškání lhůty
prominout, přesto však Nejvyšší správní soud již v některých svých rozhodnutích připustil,
že by někdy nemožnost prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby mohla způsobit přílišnou
tvrdost (např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 As 61/2007 – 45). Stěžovatel má za to,
že právě taková situace nastala v jeho případě a že nepřiměřená a přílišná tvrdost vůči němu
má za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. S ohledem na uvedené navrhl,
aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ve věci není sporný
skutkový stav, Nejvyšší správní soud tedy vycházel z téhož, jako krajský soud. Sporná byla pouze
procesní právní otázka možnosti prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby.
[6] Jak správně uvedl v odůvodnění svého usnesení krajský soud a jak si je toho podle obsahu
kasační stížnosti vědom i stěžovatel, podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby
nelze prominout. Uvedené ustanovení navazuje na §72 odst. 1 s. ř. s. a rozvádí do důsledku
skutečnost, že lhůta k podání žaloby je lhůtou propadnou, a její nedodržení má za následek ztrátu
možnosti uvedený úkon relevantně učinit. Ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. má přitom speciální
povahu k ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s. Žádný prostor k odstraňování případné tvrdosti zákona
toto ustanovení neposkytuje, na čemž se shoduje jak dosavadní judikatura Nejvyššího správního
soudu (z novějších rozhodnutí např. rozsudek ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 – 79,
publikovaný pod č. 2409/2011 Sb.NSS), tak odborná literatura (srov. např. Potěšil. L., Šimíček.
V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 650-651).
[7] Žádný jiný právní názor pak není obsažen ani ve stěžovatelem uváděném rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 As 61/2007 – 45. Nejvyšší správní soud
zde kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost zamítl,
vysvětlil zde rozdíl mezi úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1960 Sb., trestní řád a úpravou
obsaženou v soudním řádu správním a poukázal také na rozdíly mezi §72 odst. 4 s. ř. s.
a §40 odst. 5 s. ř. s. K tomu pouze na okraj poznamenal, že skutečnosti uváděné tehdejším
stěžovatelem (advokát jej chybně informoval o možnosti podat žalobu) by nemohly vést
k prominutí zmeškání lhůty z důvodu tvrdosti, ani kdyby aplikace tohoto institutu přicházela
v úvahu. Závěry předestřené stěžovatelem z tohoto rozsudku tedy v žádném případě nevyplývají.
[8] Z tohoto hlediska je pak zcela bez významu, zda krajský soud posoudil správně obsah
stěžovatelova podání ze dne 3. 8. 2017 a zda ve svém usnesení na toto podání nějak zareagoval,
neboť na výsledek řízení by ani „správná interpretace“ podání neměla žádný vliv.
[9] Napadené usnesení Krajského soudu v Brně proto Nejvyšší správní soud posoudil jako
zákonné a kasační stížnost proti němu podanou podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[10] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.
Žalovaný byl ve věci úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly mu však žádné
náklady přesahující běžný rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
[11] Ustanovená zástupkyně stěžovatele advokátka JUDr. Olga Hubená učinila ve věci dva
hlavní úkony právní služby [podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb.], za což jí náleží
odměna podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky v celkové výši 6 200,-Kč a náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky v celkové výši 600,-Kč. Úhrnem tak bylo
přiznáno 6 800,-Kč. Uvedená částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese
stát (§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu