ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.254.2017:31
sp. zn. 3 As 254/2017 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: Zprávy z Chebu z.s.,
se sídlem Cheb, K Nemocnici 2375/2a, zastoupeného Mgr. Liborem Duškem, advokátem
se sídlem Cheb, K Nemocnici 2375/2a, proti žalované: CHEVAK Cheb a.s., se sídlem Cheb,
Tršnická 4/11, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem Karlovy Vary,
I. P. Pavlova 568/38, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 6. 2017, č. j. 57 A 18/2016 – 98,
takto:
Návrh žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 6. 2017, č. j. 57 A 18/2016 – 98, se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 57 A 18/2016 – 98 (dále
jen „napadený rozsudek“), vyhověl žalobě žalobce proti rozhodnutí předsedy představenstva
žalované ze dne 27. 11. 2015, zn. 03483/2015, KPP 2598/2015, kterým rozhodl o „odvolání “
proti předchozímu vyrozumění žalované o odmítnutí žádosti žalobce o informace
ze dne 11. 10. 2015. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. V citovaném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná je povinným subjektem
ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále „informační zákon“). Důvodem zrušení rozhodnutí předsedy
představenstva žalované byla jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[2] Žalovaná (dále „stěžovatelka“) proti napadenému rozsudku podala kasační stížnost,
v níž požádala o přiznání odkladného účinku. Nenahraditelnou újmu spatřuje stěžovatelka v tom,
že by poskytnutím požadovaných informací (seznamu evidovaných pohledávek stěžovatelky
z titulu vydaných a neuhrazených faktur a pohledávek z titulu půjček a poskytnutých záloh, to vše
ke dni 31. 8. 2015) porušila zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“),
neboť ke zveřejnění jmen a údajů o dlužnících by potřebovala jejich souhlas. Konstatovala,
že „dle dostupných informací “ by Úřad pro ochranu osobních údajů považoval poskytnutí
požadovaných informací za zásah do soukromí daných osob (dlužníků).
[3] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil.
[4] Podle §107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost
odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však na návrh stěžovatele může přiznat. Ustanovení
§73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
[5] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně
individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud
jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka v nyní projednávaném případě
spatřuje nenahraditelnou újmu ve skutečnosti, že by se poskytnutím požadovaných informací
dopustila porušení zákona o ochraně osobních údajů.
[7] Nejvyšší správní soud v kontextu první z podmínek nepřehlédl, že krajský soud svým
rozhodnutím stěžovatelku zavázal právním názorem pouze v tom směru, že je povinným
subjektem ve smyslu §2 odst. 1 informačního zákona. V souvislosti s úvahou ohledně možného
uplatnění §16 odst. 4 informačního zákona pak dodal, že vzhledem ke stěžejnímu důvodu
odmítnutí žádosti o informace (názor stěžovatelky že není povinným subjektem), je rozhodnutí
stěžovatelky z hlediska jejího tvrzení, že poskytnutím informací by došlo k porušení zákona
o ochraně osobních údajů, nepřezkoumatelné. Krajský soud následně výslovně uvedl,
že zrušením napadeného rozhodnutí se řízení o žádosti bude nacházet ve stádiu po podání
žádosti, s tím, že je na stěžovatelce, aby v souladu s ustanoveními informačního zákona znovu
o žádosti rozhodla, a to i za situace, že stěžovatelka dospěje k závěru, že určité informace nemůže poskytnout
ze zákonem stanovených důvodů. Jinými slovy krajský soud stěžovatelku svým právním názorem
nezavázal k poskytnutí požadovaných informací, ale pouze k povinnosti znovu o žádosti žalobce
přezkoumatelně rozhodnout. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatelky, že v případě
nepřiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, jí v důsledku pravomocného rozsudku
krajského soudu hrozí nenahraditelná újma, mající příčinu v porušení zákona o ochraně osobních
údajů. Taková újma stěžovatelce zjevně (bezprostředně) nehrozí, neboť je plně v její moci
žalobcovu žádost o informace z důvodů jí uváděných odmítnout, učiní-li tak v souladu
s příslušnými ustanoveními informačního zákona a zákona o ochraně osobních údajů, a svou
úvahu srozumitelně a přezkoumatelně vtělí do rozhodnutí, kterým žádost o poskytnutí informací
odmítne.
[8] Zdejší soud si je současně vědom, že v případě opětovného rozhodnutí žalované
o žalobcově žádosti, by při současném zrušení nyní napadeného rozsudku vedle sebe existovala
dvě správní rozhodnutí. V této souvislosti je však třeba připomenout usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, podle kterého hrozba
existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jak přitom vylíčeno shora, k potencionální
hrozbě paralelní existence dvou správních rozhodnutí (která by ovšem z povahy věci nemohla
vykazovat významné rozdíly) se v této věci nepřidružuje bezprostřední nebezpečí zásahu
do subjektivních práv stěžovatelky, které by tak zakládalo naplnění první z podmínek
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Protože není naplněna jedna ze dvou
kumulativních podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s., v podobě tvrzení a prokázání vzniku
nepoměrně větší újmy pro stěžovatelku, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, zdejší soud se již druhou z podmínek nezabýval.
[9] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatelky nejsou podmínky obsažené v ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. splněny.
[10] Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §107 s. ř. s.,
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. října 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu