ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.258.2016:53
sp. zn. 3 As 258/2016 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jana Vyklického, ve věci žalobkyně A. Č., zastoupené
JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pohořelec 26/110,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 8A 60/2012
- 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2010, č. j. ČIŽP/41/OOL/SR01/0920407.010/10/PJO,
oblastní inspektorát Praha České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) žalobkyni uložil
podle ustanovení §4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její
působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČIŽP“) pokutu
ve výši 400 000 Kč „za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, kterého se dopustila tím, že v letech
2007 - 2009 (k okamžiku zahájení správního řízení, tj. ke dni 14. 12. 2009) na části lesního pozemku
p. č. X v k. ú. X o výměře X m2 a p. č. X v k. ú. X o výměře X m2 neoprávněně používala lesní půdu k jiným
účelům než pro plnění funkcí lesů. Lesní pozemky byly zasaženy stavební činností a nacházela se na nich
kamenná obvodová podezdívka s nadstavbou a průhledy, obezděné vstupní dveře, zasahující rohová část hlavní
hrubé stavby domu, podpěrné sloupy, betonové schody, fontána, altán, pergoly, kamenné terasy, chodníky,
uskladněné kameny, prkna na šalování, dráty, elektrické kabely – rozvod el. sítě apod.“ s tím, že uvedeným
jednáním došlo k porušení ustanovení §11 odst. 1 a 4 a §13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.,
o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 167/2008 Sb.
(dále jen „lesní zákon“).
Žalobkyně se odvolala a v odvolání argumentovala tím, že postrádá odbornost k vedení
stavby a větší část roku se pracovně zdržuje v zahraničí, proto si k vedení stavební činnosti
na základě ústní dohody o provedení práce sjednala jako odborníka Ing. Y. H. (jehož bližší
identifikaci však nesdělila), který vedl skupinu ukrajinských pracovníků a jemuž předala plány
pozemků a potřebné doklady (včetně plné moci) a sdělila předmět, obsah a rozsah stavebních
prací. Žalobkyně v něj měla v tomto směru důvěru, nicméně když z oznámení o zahájení
přestupkového řízení zjistila, že jednal nad rámec její dispozice, přikázala mu, aby uvedl pozemky
p. č. X a X v k. ú. X (dále jen „sporné pozemky“) do původního stavu, což však neučinil, takže
s ním ukončila pracovněprávní vztah a jeho nynější pobyt jí není znám. V přestupkovém řízení
ještě Ing. H. nechtěla ztratit, a proto se nebránila označení za pachatelku přestupku a byla jí
uložena vysoká pokuta. Podle žalobkyně je tak sice prokázané, že na sporných pozemcích byly
provedeny drobné stavby, ale nelze tvrdit, že by za toto jednání byla odpovědná ona. Žalobkyně
také podotkla, že vlastníku sporných pozemků nabídla jejich směnu za jiné lesní pozemky.
Konečně pak též namítla, že uložená pokuta je příliš vysoká a její výše neodpovídá zjištěným
skutečnostem, a zejména ne shromážděným důkazům.
Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2012, č. j. 226/500/11, 7962/ENV/11 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. V odůvodnění
žalovaný uvedl, že ČIŽP na základě inspekčního šetření na sporných pozemcích
i z ortofotosnímků zjistila, že na sporných pozemcích došlo stavební činností k trvalému
a nevratnému zásahu do pozemků určených k plnění funkcí lesa a že v části o výměře X m
2
les
zcela přestal plnit své funkce (půdoochrannou, vodohospodářskou, rekreační, produkční
apod.). Dlouhodobým neoprávněným záborem části sporných pozemků tak došlo k ohrožení
a poškození životního prostředí v lesích, přičemž žalovaný souhlasí s tím, že odpovědnou osobou
za spáchaný správní delikt je žalobkyně jako zadavatel prací. V souladu s tzv. teorií podmínky
žalovaný považuje právě jednání žalobkyně za onu podstatnou příčinu, bez níž by nedošlo
k protiprávnímu následku. ČIŽP nezjistila v průběhu celého řízení odpovědnost jiné osoby,
např. na základě smlouvy, plné moci apod. a tvrzení žalobkyně o ústní smlouvě s Ing. H.,
zmíněným poprvé až v odvolání, jehož bližší identifikační údaje nezná, žalovaný vzhledem
k rozsahu stavební činnosti nepovažuje za pravděpodobné. Směna pozemků pak není významná,
neboť se týká hlavně vypořádání vlastnických vztahů k zasažené části sporných pozemků
ve vlastnictví hlavního města Prahy. K pokutě žalovaný uvedl, že podle §4 písm. a) zákona
o ČIŽP mohla být uložena pokuta až do výše 5 000 000 Kč. ČIŽP vzala do úvahy v souvislosti
se závažností protiprávního jednání možné regionální dopady na složku lesního ekosystému
a životního prostředí vůbec – plošný rozsah X m
2
je z hlediska vlivu na životní prostředí
významný, závažnost je dána i tím, že si žalobkyně nevyřídila příslušná povolení, nedodržovala
zákonné předpisy a neoprávněně realizovala svůj záměr. Uložená sankce by tedy měla mít
motivační charakter pro dodržování právních předpisů. Významná byla i doba trvání
protiprávního jednání, protože žalobkyně o svém pochybení věděla již v souvislosti
s přestupkovým řízením od konce roku 2005, v prosinci 2005 zastavila stavební práce, začátkem
roku 2006 dala příkaz k uvedení pozemků do původního stavu a v roce 2008 začala jednat
o směně pozemků. Minimálně do roku 2009, kdy bylo provedeno inspekční šetření, tedy
protiprávní stav trval. Na zasažené ploše les přestal plnit veškeré své funkce, přičemž zasažen byl
les zvláštního určení (příměstský) s významnou rekreační funkcí. S ohledem na to považoval
žalovaný námitku proti výši sankce za bezpředmětnou.
Žalobkyně se bránila žalobou, kterou však Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 15. 9. 2016, č. j. 8A 60/2012 - 46 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Žalobkyně zopakovala, že k záboru sporných pozemků došlo omylem, když jí najatý pracovník,
aniž by si pozemek přeměřil, začal bez jejího vědomí stavět i na sousedním pozemku. Žalobkyně
také (poprvé) uvedla, že omyl vyplýval z toho, že zabraná část sporných pozemků byla
ohraničena rozpadlou zídkou a plotem, které si žalobkyně pamatuje ještě ze svého dětství z doby
před více než 30 lety. K ukončení výstavby však došlo již v roce 2005 a pozdější odstraňování
staveb nelze považovat za neoprávněné používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění
funkce lesa. Žalobkyně také tvrdila, že na sporných pozemcích Lesy České republiky, s. p. (dále
jen „LČR“), již v roce 2004 pokácely část stromů (její rodinou v minulosti zasazené ovocné
stromy) a veškeré keře a prováděly vypalování, čemuž se snažila zabránit (LČR byla za vypalování
uložena pokuta 50 000 Kč) a posléze na místě na své náklady vysázela borovice. Dotčená část
sporných pozemků již dlouhou dobu předtím funkce lesa fakticky neplnila, neboť byla zarostlá
křovím. Tuto argumentaci však městský soud nepřijal. S ohledem na zjištění ve správním spise
podle něj není sporu o tom, že na lesních pozemcích proběhla stavební činnost z vůle žalobkyně.
Poukázal přitom na vyjádření žalobkyně k podkladům rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010,
v němž sama uvedla, že nechala provést drobné stavby (stavební práce probíhaly od podzimu
2005) mimo jiné i na části sporných pozemků, které považovala za své vlastnictví. Městský soud
v té souvislosti také zdůraznil, že žalobkyně jako stavebník měla povinnost si řádně zjistit
skutečný stav a stavět jen tam, kde to bylo možné. Žalobkyni nezprošťuje odpovědnosti ani to,
pokud fyzickým provedením stavebních prací pověřila libovolnou třetí osobu, protože ta plnila
jenom její vůli a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby dohlédla a kontrolovala, zda pověřená osoba
jedná v souladu s její vůlí. Pokud žalobkyně až v průběhu ústního jednání uplatňovala tvrzení,
že v dané záležitosti zplnomocnila svého manžela, s nímž se v roce 2009 rozvedla a který věci
kolem stavby řešil, a navrhovala svědecký výslech exmanžela a dalších osob organizujících stavbu,
tento důkazní návrh senát městského soudu (ústně) zamítl s odůvodněním, že provedení
navržených důkazů nepovažuje za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Městský soud dále
konstatoval, že předmětný zábor lesních pozemků je trvajícím správním deliktem, který trval
i v době zahájení řízení ČIŽP. Namítala-li žalobkyně nepřiměřenou výši uložené pokuty
a dožadovala-li se eventuálním petitem její moderace, městský soud v první řadě odmítl její
námitku, že ČIŽP běžně ukládá pokuty nižší. K tomu by sice soud přihlédnout musel, žalobkyně
by však předtím musela tuto námitku konkretizovat a doložit obdobná rozhodnutí
ČIŽP pro srovnání, k čemuž ovšem nedošlo. Pokud jde o časový odstup rozhodování soudu
od spáchání deliktu, ten městský soud nepovažoval za významný, rozhodující je totiž odstup
rozhodnutí správních orgánů, a tento odstup (jeden rok u rozhodnutí ČIŽP, po němž do půl
roku následovalo napadené rozhodnutí) moderaci neodůvodňoval. Pokud se pak žalobkyně
dovolávala své finanční situace, městský soud jí vytknul, že o své finanční situaci nic konkrétního
neuvedla a ničím ji nedoložila, takže k ní soud přihlédnout nemohl. V závěru pak městský soud
zrekapituloval důvody, z nichž správní orgány při stanovení výše pokuty vyšly, jejich zdůvodnění
zhodnotil jako všestranné a přesvědčivé, a dospěl tak k závěru, že pokuta nebyla uložena
ve zjevně nepřiměřené výši.
Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž trvá na tom, že v letech 2007 - 2009 nedošlo na sporných pozemcích k žádnému používání
lesní půdy k jiným účelům než pro funkce lesa, které by mohlo ohrozit či poškodit životní
prostředí, a to ani stěžovatelkou, ani žádným jejím rodinným příslušníkem
či osobou stěžovatelkou zplnomocněnou. ČIŽP se sankcionované jednání nepodařilo
nijak prokázat a naopak bez jakéhokoliv odůvodnění odmítla provést navržený výslech
svědků, kteří by dosvědčili, že stěžovatelka lesní půdu v letech 2007 - 2009 nepoužívala, a stejně
tak byl městským soudem zamítnut návrh na výslech bývalého manžela stěžovatelky a svědka P.
V., který byl přítomen u všech těchto prací, a bylo mu známo, že se dějí bez jejího vědomí a
svolení. V době inspekčního šetření z října 2009 na sporných pozemcích žádné stavební práce
neprobíhaly, pokud nějaké inspektoři mylně zaznamenali, jednalo se o práce probíhající
na pozemcích stěžovatelky. To potvrzují ortofotografické snímky z let 2006, 2007 a 2008,
z nichž je patrné, že dochází k odstraňování staveb a postupnému zarůstání pozemků travním
porostem. Odstraňování staveb v souladu s pokyny městské části Praha 5 pak nelze považovat
za užívání poškozující nebo ohrožující životní prostředí. Pokud městský soud pokládal
správní delikt za dostatečně prokázaný, vycházel pouze z nesprávného rozhodnutí
ČIŽP a spisové dokumentace, proti níž stěžovatelka nemohla uplatnit obranné prostředky,
protože ty ČIŽP nevzala v úvahu. Žalovaný pak toto rozhodnutí pouze potvrdil, aniž by zkoumal
jeho správnost z hlediska osobních poměrů stěžovatelky a uměřenosti pokuty.
K poškození životního prostředí naopak došlo pracovníky LČR již v roce 2004,
kteří káceli a poté vypalovali les na sporných pozemcích, za což jim byla na podnět stěžovatelky
uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Stěžovatelka se naopak snažila zabránit škodám na životním
prostředí a po tomto zásahu na vlastní náklady nechala odvézt odpadky, které se po vyklestění
na sporných pozemcích objevily, a na vlastní náklady zde vysázela borovice. To mělo
být doloženo ortofotografickým snímkem z roku 2005, který však ve spise nebyl založen.
Stěžovatelka také od zahájení řízení vedla s městskou částí Praha 5 jednání o odstranění staveb
na sporných pozemcích a také je na své náklady nechala odstranit. Stěžovatelku tak již postihla
mnohem vyšší sankce, a to ve výši nákladů na provedenou stavbu i nákladů spojených s jejím
odstraňováním, než je nyní uložená sankce.
Uložená pokuta ve výši 400 000 Kč již podle stěžovatelky není žádným preventivním
opatřením proti opakování takového deliktu, nýbrž závažným a nespravedlivým
zásahem do kvality a úrovně jejího života. Městský soud přitom odmítl její moderaci
proto, že stěžovatelka nedoložila výši pokut ukládaných v obdobných případech jinými
rozhodnutími ČIŽP. Takový závěr městského soudu však podle stěžovatelky odporuje zásadám
plynoucím ze zásad zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“)., neboť je věcí soudu, aby si objektivní údaje ověřil od příslušných orgánů
(zde ČIŽP), a to i s přihlédnutím k §120 odst. 2 a §125 věty první o. s. ř., i přesto
nicméně stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby zjistil výši pokut ukládaných
fyzickým osobám při porušení zásad ochrany životního prostředí v roce 2010, a odkázala
na několik výňatků z tiskových zpráv ČIŽP z roku 2016 o uložených pokutách v příloze kasační
stížnosti, které se podle ní týkají drasticky závažnějšího poškozování životního prostředí,
avšak uložené pokuty jsou řádově nižší, než pokuta, která byla uložena jí.
Městskému soudu také stěžovatelka vytkla, že nepřihlédl k tomu, že ve věci
pokuty rozhodoval až po sedmi letech od spáchání správního deliktu. Jeho závěr, že lze
přihlížet pouze k prodlevě správních orgánů podle stěžovatelky neodpovídá požadavku
§154 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je pro rozsudek rozhodný stav v okamžiku jeho vyhlášení.
Konečně městský soud nepřihlédl ani k tvrzení stěžovatelky, že její finanční situace je velmi
špatná, neboť je rozvedená a nemá žádný příjem (ze zdravotních důvodů není schopna být
zaměstnána nebo podnikat), žije jen z podpor svých dcer (s mladší dcerou vede společnou
domácnost) a jejím jediným majetkem jsou nemovitosti v sousedství sporných pozemků,
které jsou zatíženy exekucí uložené pokuty. Protože stěžovatelka nepobírala žádný příjem,
nemohla ani nic doložit (daňové přiznání, výplatní listiny či výměr o důchodu). V řízení nebyly
respektovány závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publikovaného pod č. 2092/2010 Sb. NSS. Z toho důvodu
tedy ke kasační stížnosti doložila prohlášení o svých příjmových, finančních a majetkových
poměrech doplněné výpisem z katastru nemovitostí, v němž uvádí, že od roku 2012, kdy ukončila
zaměstnání, nemá žádné finanční příjmy, ze zdravotních důvodů nemůže být zaměstnána
v pracovním poměru, nepobírá výživné rozvedené manželky, nikdy nepobírala žádný důchod
ani příjmy z účasti v kapitálové společnosti a nebyla ani osobou samostatně výdělečně činnou.
Stěžovatelka proto z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek včetně rozhodnutí správních orgánů a svým právním názorem městský soud
a správní orgány zavázal ke snížení uložené pokuty na částku 25 000 Kč či jinou přiměřenou,
řádově nižší částku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl, že tvrzení, že na sporných pozemcích
nedošlo k užití lesních pozemků k jiným účelům než pro funkce lesa, stěžovatelka poprvé
uplatnila až v žalobě. Přitom skutečnost, že v inkriminované době na sporných
pozemcích docházelo z vůle stěžovatelky ke stavební činnosti, stěžovatelka potvrdila
ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010 i v doplnění odvolání ze dne
23. 12. 2010, v němž se dovolávala odpovědnosti Ing. H. Stěžovatelka navíc nepředkládá nic, co
by nasvědčovalo jejímu tvrzení, že stavební práce vůbec neprobíhaly na sporných pozemcích.
Není ani pravdou, že by stěžovatelka v řízení navrhovala výslech svědků, kteří by dosvědčili, že
v letech 2007 – 2009 nepoužívala lesní půdu; navržení svědci měli vypovídat o kvalitě lesního
porostu v letech 2004 – 2007, což však ČIŽP odmítla, neboť se to nevztahovalo k předmětu
řízení. Otázka odpovědnosti za kácení stromů, vypalování lesa, odvozu odpadků či výsadby
borovic také není předmětem řízení o správním deliktu spočívajícím v užití lesní půdy stavební
činností.
Stěžovatelkou zmiňované náklady odstraňování černé stavby a náklady její výstavby
se podle žalovaného nemohou žádným způsobem projevit v řízení o správním deliktu
spočívajícím v porušení lesního zákona, jedná se o reparační nástroj na úseku stavebního práva,
zatímco pokuta uložená rozhodnutím ČIŽP je nástrojem individuální a generální prevence, stejně
jako nástrojem represivním na úseku ochrany životního prostředí, což nelze směšovat.
Takové náklady by se mohly projevit nanejvýše při hodnocení likvidačních účinků pokuty,
odpovídající námitku však stěžovatelka v průběhu správního řízení vůbec neuplatnila, ač jí její
majetková situace musela být známa. Tuto situaci doložila teprve při podání kasační stížnosti,
nicméně i přes chybějící příjem vlastní několik nemovitých věcí, z nichž pokutu uloženou ve výši
8 % zákonné horní hranice lze uhradit. Žalovaný přitom souhlasí s tím, že městský soud neměl
důvodu přistoupit k moderaci pokuty, která byla uložena v rámci zákonného rozpětí na základě
přezkoumatelného správního uvážení ve výši odpovídající (na městské poměry) značnému
rozsahu a dopadu deliktní činnosti, vedoucí k fatálnímu a nevratnému odebrání funkcí lesa
na dotčené části sporných pozemků (rozhodně nejde o malý rozsah poškození životního
prostředí). Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by z důvodu spáchání správních deliktů na jiných
úsecích správního trestání měla být pokuta za porušení lesního zákona snižována. Pokud jde
o časový odstup rozhodování, žalovaný upozorňuje, že řízení před správními soudy se primárně
řídí ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), podle jehož §75 soudy vycházejí ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí
správního orgánu. Pokud jde o argumentaci legitimním očekáváním, stěžovatelka by měla být
schopna doložit, v čem má její případ z aplikační praxe ČIŽP vybočovat. Přiložené odkazy
na zprávy o uložených pokutách přitom vůbec neodpovídají řízení o trvalém záboru lesní půdy,
protože se ochrany lesa vůbec nedotýkají (jsou z oblasti odpadového hospodářství či ochrany
vod) nebo se týkají kácení lesa nad rámec lesních hospodářských plánů, takže nejde o řádově nižší
pokuty za trvalé a nevratné odnětí lesních funkcí pozemkům určeným k plnění funkcí lesa,
a to nehledě na zhodnocení rozsahu deliktního jednání, ekologické hodnoty lesních pozemků
v dané lokalitě apod. Žalovaný proto namítl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná advokátka.
Poté se Nejvyšší správní soud zabýval důvodností kasační stížnosti, a to v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost přitom
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
Stěžovatelka v první řadě zpochybňuje samotnou skutkovou stránku věci, když tvrdí,
že v letech 2007 - 2009 nebyla na sporných pozemcích užívána žádná lesní půda v rozporu s jejím
funkčním určením, a to stěžovatelkou, jejími rodinnými příslušníky ani osobami stěžovatelkou
zplnomocněnými, a v této souvislosti má za to, že nebyly zohledněny důkazy, které její tvrzení
měly prokázat. Zde však musí i Nejvyšší správní soud poukázat na zcela zásadní rozpory
v tvrzeních žalobkyně jak v průběhu správního řízení a posléze řízení soudního, tak do jisté míry
i na vnitřní rozpory i v rámci samotné kasační stížnosti.
Stěžovatelka, jak Nejvyšší správní soud ověřil v předloženém správním spise, v průběhu
správního řízení ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010 uvedla: „Pro provedení
stavby navázala smluvní vztah s osobou, která jí tvrdila, že má požadovanou odbornost a dále tato osoba vedla
skupinu zahraničních pracovníků. Těm svěřila provedení stavebních prací s tím, že vedoucí skupiny na úřadech
si zajistí potřebné podklady a povolení. Pro tento úkol je vybavila plnou mocí. (…) Stavební práce byly započaty
na podzim roku 2005. Na pozemcích (…), které byly v jejím vlastnictví a dále na [sporných pozemcích],
o kterých se [stěžovatelka] domnívala, že jsou v jejím vlastnictví, nechala provést některé drobné stavby
jako betonem potažené jezírko, dva altánky, část plného oplocení, části základů spolkového domu. (…)
Od prosince 2005 byly všechny stavební práce, které byly předmětem přestupkového řízeny zastaveny a pokud
to dovolovalo jejich provedení, byly z části odstraněny.“ Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne
22. 6. 2010 dále stěžovatelka uvedla, že zařazené snímky z letadla z let 2004 - 2007 prokazují,
že rozsah provedení stavebních prací se od roku 2005 nemění. Stěžovatelka se opětovně
domáhala výslechu osob, které stavební činnost fyzicky prováděly, s tím, že její zavinění může
nanejvýš spočívat v tom, že z důvodu časté nepřítomnosti v ČR jejich činnost nedostatečně
kontrolovala, na což ovšem měla právě odpovědného, kvalifikovaného vedoucího pracovníka.
Stěžovatelka se dále domáhala založení podkladů o vykácení lesního porostu na ploše kolem
920 m
2
v místech, kde měla být prováděna její stavební činnost, z čehož by vyplynulo, že lesní
porosty již na místě stavební činnosti nebyly. V doplnění odvolání ze dne 31. 12. 2010
pak stěžovatelka poukázala na uzavření dohody o provedení práce s Ing. H. Výslovně
konstatovala, že je prokázané, že na sporných pozemcích byly provedeny drobné stavby uvedené
v rozhodnutí, nelze však podle ní tvrdit, že by za jednání byla odpovědná stěžovatelka
jako zadavatel. Uvedla též, že u drobných staveb na sporných pozemcích došlo k jejich
konzervaci a částečné demolici a že takový stav přetrvává do dnešního dne. S tvrzením,
že za stěžovatelku jednal na základě plné moci její bývalý manžel, a to bez jejího vědomí, přišla
stěžovatelka teprve v ústním přednesu u jednání městského soudu, tj. po uplynutí lhůty
pro koncentraci řízení podle §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s.; v žalobě setrvávala na tvrzení o dohodě
o provedení práce s Ing. H.
Z tvrzení soustavně uváděných stěžovatelkou v průběhu řízení před správním orgánem
i městským soudem tak jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka po celou dobu přiznávala, že byla
zadavatelkou stavebních prací a že tyto stavební práce se v rozsahu uvedeném v rozhodnutí
ČIŽP uskutečnily v roce 2005 (byť z jejího pohledu nedopatřením) i na sporných pozemcích.
Stěžovatelka současně potvrzovala, že i v době podání odvolání byly tyto drobné stavby
na sporných pozemcích jen částečně demolovány a ve zbytku zůstávaly zakonzervovány
v původním stavu. Z ortofotomap založených ve správním spise v kombinaci s fotografiemi
pořízenými při inspekčním šetření pak Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že po celé
sankcionované období let 2007 - 2009 se skutečně na části sporných pozemků nacházely plošně
rozsáhlé (patrně betonové či kamenné, popř. dřevěné) stavební objekty různého charakteru,
které zcela vylučovaly užití těchto pozemků k plnění funkcí lesa, a to nejen kvůli rozsahu jejich
plošného záboru, ale i proto, že zastavěné části sporných pozemků připojovaly k pozemkům
stěžovatelky vysokými zděnými a dřevěnými ploty, a vylučovaly je tak i z jejich obecného užívání
dle §19 lesního zákona. Tvrzení stěžovatelky, jimiž v kasační stížnosti popírá skutkový stav
zjištěný žalovaným ve správním řízení, je tak naprosto nevěrohodné a odporuje veškerým jejím
dosavadním skutkovým tvrzením i objektivním zjištěním plynoucím z leteckého snímkování
a fotografií pořízených ještě dne 1. 10. 2009. Lze jen dodat, že rozpornost tvrzení stěžovatelky
dokládá i samotný obsah kasační stížnosti, v níž na jednu stranu prohlašuje, že žádným způsobem
na sporných pozemcích lesní půdu přímo ani nepřímo neužívala, na druhou stranu uvádí,
že již byla dostatečně sankcionována vynaložením nákladů na zbudování staveb
na těchto pozemcích a následně nákladů na jejich odstraňování.
Zpochybňování skutkového stavu ze strany stěžovatelky je tak ve skutečnosti spíše právní
polemikou s její osobní odpovědností v případě, kdy dle jejího tvrzení prováděli stavební práce
jí (eventuálně jejím manželem) najatí ukrajinští pracovníci a tyto práce proběhly již v roce 2005.
To však není z hlediska její odpovědnosti za spáchaný správní delikt významné.
Předně je třeba připomenout rozhodnou právní úpravu. Ustanovení
§11 odst. 1 a 4 lesního zákona stanoví, že každý si musí počínat tak, aby nedocházelo
k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese.
Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům, pokud tento zákon nestanoví
jinak. Podle §13 odst. 1 věty první a druhé lesního zákona dále platí, že veškeré pozemky určené
k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití
k jiným účelům je zakázáno. Na tuto úpravu pak navazuje sankční ustanovení
v §4 písm. a) zákona o ČIŽP, podle nějž inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč
právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo
poškodí životní prostředí v lesích tím, že neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům
než pro plnění funkcí lesů.
Stěžovatelce bylo vytýkáno, že neoprávněně používala lesní půdu k jiným účelům
než pro plnění funkcí lesů, a to konkrétně tím, že část sporných pozemků o rozloze 589 m
2
byla
dotčena stavební činností a v letech 2007 - 2009 na nich byly umístěny blíže popsané stavební
úpravy a drobné stavby. Takto vymezený skutek, byť by jej bylo možné definovat i jednoznačněji,
je založen na tom, že v důsledku v minulosti uskutečněné stavební činnosti, kterou správní
orgány připsaly stěžovatelce, na dotčené části sporných pozemků byly pozemky původně určené
k plnění funkcí lesa ve smyslu §3 lesního zákona nezákonně plnění těchto funkcí odňaty,
neboť namísto lesní půdy a odpovídajícího porostu se na nich nacházely drobné stavby
a stavební úpravy různého druhu, a tento stav v důsledku opomenutí stěžovatelky přetrvával
i ve vymezeném období let 2007 - 2009.
Jak lze dovodit z kontextu výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí, správní orgány
tedy v tomto případě trestaly právě nedostatečnou aktivitu stěžovatelky při navrácení celé dotčené
plochy sporných pozemků funkcím lesa, nikoliv vlastní stavební činnost, která i podle správních
orgánů proběhla již před inkriminovaným obdobím v roce 2005. Stavební činnost tak byla
významná spíše jen proto, že až na základě jejího objasnění mohlo být odnětí sporných pozemků
(jinak patřících hl. m. Praze) funkcím lesa, trvající i v letech 2007-2009, připsáno právě
stěžovatelce, neboť k němu mělo dojít právě v rámci širších stavebních aktivit na jejích
pozemcích, které v rozsahu 569 m
2
vykročily z jejích vlastnických hranic a zasáhly zčásti i dotčené
pozemky určené k plnění funkcí lesa.
K tomu je třeba doplnit, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
nedochází smluvním ujednáním k přenosu veřejnoprávní odpovědnosti vlastníka na jiný subjekt.
Druhý zmiňovaný je v pozici povinného ze smlouvy a dopadá na něj případný smluvní regresní
nárok. Povinnosti tohoto subjektu jsou však ryze soukromoprávní povahy (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 15/2007-149, ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 7 As 4/2009-67, a ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 110/2011-59). V případě správního deliktu
podle §4 písm. a) lesního zákona jde o odpovědnost objektivní, kdy subjekt odpovídá
za způsobený následek bez ohledu na zavinění. Není tak třeba [na rozdíl například od správního
deliktu podle §4 písm. c) lesního zákona vyžadujícího zavinění] zkoumat obsah smluvního
ujednání pro účely prokázání zavinění stěžovatelky. Stěžovatelka je odpovědná za následek
ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který vznikl činností, kterou stěžovatelka
smluvně sjednala s třetí osobou (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015-51, bod 40). Smluvním ujednáním přitom může být nejen
např. smlouva o dílo, ale i případná dohoda o provedení práce nebo příkazní smlouva,
na jejímž podkladě je udělena plná moc k jednání za příkazce.
Pokud tedy opravdu došlo k překročení plných mocí a uzavřených dohod, stěžovatelka
měla možnost se domáhat případných nároků z odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu
vůči svým smluvním partnerům (zaměstnancům, příkazníkovi), popřípadě mohla takový
nárok uplatnit při vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství,
nijak to však neoslabuje její veřejnoprávní odpovědnost za správní delikt, který není podmíněn
zaviněním.
Na řádné zjištění skutkového stavu o spáchání správního deliktu přitom s ohledem
na učiněné právní závěry nemělo vliv ani neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou
v řízení před správními orgány a před městským soudem. V situaci, kdy stěžovatelka ve správním
řízení nezpochybnila, že byla zadavatelem stavebních prací a že část stavebních úprav zůstala
na sporných pozemcích zakonzervována i ke konci roku 2010, bylo skutečně nadbytečné
dohledávat konkrétní stavební dělníky či jejich vedoucího, neboť ani jejich případné prohlášení,
že jednali nad rámec udělených pokynů stěžovatelky a že sami odmítli stavební úpravy
na sporných pozemcích plně odstranit, by ji nezbavovalo odpovědnosti za předmětný správní
delikt. Jakkoliv Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit s tím, že by obecně bylo bez
významu také zjištění o původním stavu sporných pozemků před zahájením stavební činnosti,
neboť to by mohlo mít vliv na posouzení závažnosti deliktu spáchaného vlastním uskutečněním
stavebních prací, a tedy odnětím sporných pozemků plnění funkcí lesa, v tomto případě ani tato
otázka nebyla významná, neboť delikt stěžovatelky spočíval v trvajícím záboru pozemků
určených k plnění funkcí lesa, tj. v podstatě v tom, že původní pochybení z roku 2005
nenapravila a neprovedla úplné odstranění veškerých stavebních prvků ze sporných pozemků
a tyto pozemky nenavrátila do původního stavu. Nebylo již významné, zda to ve smyslu
§13 odst. 3 písm. c) lesního zákona znamenalo navezení odpovídající půdní vrstvy včetně
náhradní výsadby, nebo zda v případě pravdivosti jejího tvrzení o vymýcení a vypálení lesa
LČR povinnost provést řádné zalesnění dopadala podle §31 lesního zákona až na vlastníka
sporných pozemků. Totéž by pak platilo i o výslechu bývalého manžela stěžovatelky a P. V., kteří
podle textu žaloby měli vypovídat právě o předchozím mýcení LČR a souvisejících krocích
stěžovatelky. Pokud stěžovatelka teprve u jednání městského soudu navrhovala jejich výslech
k nově tvrzenému zplnomocnění bývalého manžela, jednak by toto její tvrzení bylo opožděné,
takže z něj městský soud nemohl vycházet, jednak by ze shora uvedených důvodů ani tato
skutečnost neměla na odpovědnost stěžovatelky vliv, a to ani na výši sankce, neboť deliktní
jednání spočívá v trvajícím záboru lesní půdy v době, kdy již stěžovatelka bezpečně o
neoprávněnosti záboru věděla, nikoliv v samotném uskutečnění stavební činnosti na sporných
pozemcích.
Dále se stěžovatelka vymezuje vůči výši uložené sankce a tomu, že městský soud
nepřistoupil k její moderaci. V této souvislosti v první řadě Nejvyšší správní soud plně
přisvědčuje žalovanému v tom, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se řídí
ustanoveními soudního řádu správního (srov. výslovnou úpravu v §65 až §78 s. ř. s. a navazující
obecná ustanovení) a občanský soudní řád se užije na základě odkazu v §64 s. ř. s. jen přiměřeně
v části prvé a třetí, a to jen subsidiárně. Ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. přitom výslovně stanoví,
že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Je tak vyloučena aplikace §154 odst. 1 o. s. ř., jejž se stěžovatelka
dovolává. Městský soud tedy zcela správně hodnotil časový odstup mezi dnem vydání
napadeného rozhodnutí a sankcionovaným jednáním (opomenutím) v letech 2007 - 2009,
který nebyl významný, a neměl žádný důvod přihlížet k délce navazujícího soudního řízení
vyvolaného stěžovatelkou, nota bene když nemělo ani žádný vliv na povinnost stěžovatelky uhradit
uloženou sankci, neboť podání správní žaloby nemá odkladný účinek a takový účinek nebyl ani
k návrhu stěžovatelky přiznán.
Neuplatní se ani ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., neboť svébytnou úpravu důkazní
iniciativy, která umožňuje soudu provést i důkazy účastníky nenavrhované, lze nalézt
v ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. Ustanovení §125 odst. 1 o. s. ř se pak v soudním řízení správním
přiměřeně použije, ani ve spojení s §52 odst. 1 s. ř. s. však nezakládá důvodnost stížnostní
námitky, podle níž by měl správní soud i bez konkrétních návrhů či indicií již na základě vágní
námitky vybočení správního orgánu z ustálené správní praxe sám iniciativně pátrat po existenci
případných správních rozhodnutí, které by námitku žalobce, respektive stěžovatele
potvrdily. Takové pojetí by totiž popíralo dispoziční zásadu, na níž je soudní řízení správní
vystavěno, a to i tam, kde je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o „trestním obvinění“
ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. nikoliv
nadarmo po žalobci vyžaduje, aby v podané žalobě uvedl žalobní body, na základě
nichž rozhodnutí správního orgánu napadá, stejně jako i důkazy, jež navrhuje provést.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 6 As 2/2003-66, dovodil
následující: „Správní soudy rozhodují na podkladě skutkových materiálů, které jim sporné strany opatří.
Účastníci řízení, pokud chtějí být v řízení úspěšní, musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby soud měl
dostatek skutkového materiálu pro své rozhodnutí. K tomu mohou přispět splněním své povinnosti tvrzení
a povinnosti důkazní. Pokud účastníci řízení tyto své povinnosti nesplní, soudní rozhodnutí vyzní v jejich
neprospěch. V daném případě, kdy účastník řízení nedoloží jediný uplatněný důvod své kasační stížnosti,
jde o tak zřejmé porušení povinnosti důkazní, že lze dospět k jednoznačnému závěru, že pro tvrzené
skutečnosti ani žádné důkazy nemá, a jde tedy o skutková tvrzení nepravdivá (kdyby takové důkazy měl,
pak by je - za dané procesní situace - nabídl, nebo by aspoň vysvětlil, proč tak nečiní).“
Neplatí tedy stěžovatelkou nastíněná vyhledávací povinnost správního soudu,
naopak to byla stěžovatelka, kdo byl povinen ke svému tvrzení o řádově odlišných sankcích
ukládaných ČIŽP za srovnatelná jednání, doložit nebo alespoň označit konkrétní odpovídající
důkazy (např. spisové značky takových rozhodnutí, které by si správní soud od ČIŽP vyžádal
a provedl s nimi důkaz). Stěžovatelka však v řízení před městským soudem žádné takové
rozhodnutí neoznačila, a proto nemohla být s tímto žalobním bodem úspěšná. Pokud taková
rozhodnutí poprvé předkládá až v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud k nim nemohl
přihlédnout, neboť podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Jen pro úplnost
pak Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným dodává, že nelze srovnávat výše sankcí
ukládaných podle odlišných ustanovení právního předpisu nebo dokonce různých zákonů
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 As 135/2013-58,
bod 55).
Stěžovatelka nemá pravdu ani v tom, pokud dovozuje, že uložená sankce má mít pouze
preventivní účinky. Sankce ukládaná za správní delikt již ze své povahy má mít vždy i funkci
punitivní (represivní), tj. nemá jen pachatele a jeho okolí ve smyslu individuální a generální
prevence odrazovat od opakování správního deliktu, ale má jej také za spáchání protiprávního
jednání potrestat, a to v tomto případě majetkovou újmou, která, má-li splnit svůj účel, musí být
v poměrech pachatele citelná. Sankce by samozřejmě měla být v mezích sankčního rozpětí
nastaveného zákonodárcem, odpovídat závažnosti, způsobu, době trvání a následkům
protiprávního jednání (srov. §5 odst. 1 zákona o ČIŽP) a až na výjimky by se nemělo jednat
o sankci likvidačního charakteru, jak vyplývá ze závěrů vyslovených v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb.
NSS, jichž se stěžovatelka dovolává.
Tyto funkce sankce je třeba odlišit od stěžovatelkou zmiňovaných nákladů na výstavbu
a posléze odstranění její černé stavby. Tyto náklady nejsou žádným způsobem vyvolány
rozhodnutím ČIŽP, potažmo žalovaného, nýbrž plynou jen a pouze z jejího protiprávního
jednání v podobě vybudování černé stavby, navíc na pozemcích ve vlastnictví jiné osoby,
a to ještě v rozporu s jejich funkčním určením. Náklady na výstavbu vynaložila ze svého
rozhodnutí, náklady na jejich odstranění pak vynaložila proto, aby napravila nezákonný stav,
který byl stavbou vyvolán. Pokud jí povinnost odstranění části staveb uložil správní orgán,
byl to stavební úřad, nikoliv ČIŽP. Výši těchto nákladů na navrácení sporných pozemků
do původního stavu tak nelze žádným způsobem promítat do výše uložené sankce,
ledaže by se takto vynaložené náklady závažným způsobem projevily v majetkové situaci
pachatele, takže by hrozilo, že uložená pokuta bude nepřiměřená těmto majetkovým poměrům.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu totiž v již zmiňovaném usnesení ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, uzavřel, že správní orgán ukládající
pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům
pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé,
že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní
a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty
neuvádí (jako je tomu i v zákoně o ČIŽP). Stěžovatelka však v této souvislosti opomíjí související
závěr rozšířeného senátu, že „[b]ude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na
tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje
o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu,
aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti.
Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou
součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního
řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí
např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních
a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán
takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu.“
Žalovaný v tomto směru správně poukazuje na to, že stěžovatelka v průběhu správního řízení
likvidační výši uložené sankce nikdy netvrdila. Z obsahu správního spisu přitom ani nelze
nepřiměřenost této sankce k majetkovým poměrům stěžovatelky dovodit. Jednak se stěžovatelka
opakovaně v průběhu řízení odvolávala na to, že pracuje v Německu, jednak je z fotografií
předmětné stavby zřejmé, že se jedná o velmi nadstandardní stavbu o hodnotě v řádu mnoha
milionů Kč; z listin dokládajících snahu stěžovatelky o výměnu dotčené části sporných pozemků
s hlavním městem Prahou je taktéž zřejmé, že stěžovatelka byla schopna pro tento účel pořídit
lesní pozemek v k. ú. X o výměře X m
2
. Za těchto okolností neměly správní orgány důvod
se domnívat, že by sankce ve výši 400 000 Kč mohla mít pro stěžovatelku likvidační důvody.
Zbývá tak posoudit, zda městský soud postupoval správně, pokud nevyužil svého
moderačního oprávnění podle §78 odst. 2 s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
poznamenává, že stanovení výše uložené sankce se děje ve sféře volného správního uvážení
(diskrečního oprávnění) správního orgánu a podléhá tak při hodnocení zákonnosti rozhodnutí
přezkumu pouze potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení,
vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil. Výjimku z tohoto pravidla představuje
§78 odst. 2 s. ř. s. upravující moderační právo správního soudu; ten jej však může uplatnit pouze
tehdy, pokud by sankce byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Jak Nejvyšší správní soud
konstatoval v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012-20, č. 2992/2014 Sb. NSS,
„[u]vedená hlediska pak nutně determinují i rozsah přezkumu rozsudku, jímž bylo užito moderační právo,
kasačním soudem. Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti, nemá obdobné oprávnění jako krajský
(městský) soud a sám již jeho úvahu o výši pokuty nahradit nemůže. Ve vztahu k diskreci krajského (městského)
soudu může tedy hodnotit opět jen to, zda prvoinstanční soud nepřekročil zákonem stanovené meze tohoto uvážení,
nevybočil z nich nebo volné uvážení nezneužil, či zda je jeho úvaha přezkoumatelná a logicky nerozporná.“
Uvedený závěr lze obdobně aplikovat i na situace, kdy krajský (městský) soud v rámci své
diskrece k moderaci výše uložené sankce nepřistoupí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 38/2015-44). Z ustálené judikatury tak vyplývá, že požadavek
stěžovatelky na vyslovení závazného právního závěru, aby městský soud uloženou sankci
moderoval na konkrétní částku, jde zcela mimo oprávnění Nejvyššího správního soudu
při rozhodování o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud je oprávněn se pouze vyslovit
k dodržení mezí uvážení městského soudu a přezkoumatelnosti jeho úvahy.
Úvahu městského soudu pak Nejvyšší správní soud považuje za plně přezkoumatelnou
a též odpovídající obsahu spisu. Městský soud stěžovatelce stručně, ale jasně vytknul,
že o své finanční situaci nic konkrétního neuvedla a ničím ji nedoložila, takže k ní nemohl
přihlédnout. To přitom odpovídá skutečnosti.
V žalobě, respektive ve lhůtě pro uplatnění žalobních bodů stěžovatelka k výši pokuty
uvedla pouze jedinou větu, a to, že „běžně ukládá ČIŽP pokuty mnohem nižší“. Ničím jiným svůj
moderační návrh neodůvodnila. Zmínky o své majetkové situaci (že momentálně nemá finanční
prostředky ve výši 400 000 Kč k dispozici a že jí v důsledku pokuty hrozí exekuční
postižení majetku ve výši nepoměrně vyšší, než je uložená pokuta, např. prodej domu,
v němž jako samoživitelka žije se svou dcerou), stejně jako vlastnoručně podepsané čestné
prohlášení ze dne 15. 5. 2012, podle nějž od 1. 1. 2012 nemá zaměstnání a čeká na uvolnění
pracovního místa v zahraničí, žádný další příjem nemá, je od roku 2009 rozvedená,
bývalý manžel jí na dceru nepřispívá z důvodu uvalených exekucí a ona tak žije jen z úspor,
které však nedosahují výše pokuty, uplatnila jen na podporu návrhu na přiznání odkladného
účinku a k moderačnímu návrhu je poprvé vztáhla až u ústního jednání soudu, tj. po uplynutí
lhůty pro uplatnění žalobních bodů, aniž by je však jakkoliv upřesnila či doplnila. Žalobní bod,
domáhající se snížení sankce z důvodu majetkových poměrů stěžovatelky tak byl uplatněn
opožděně, včasná argumentace se týkala jen údajného vybočení žalovaného z obvyklé úrovně
ukládaných pokut. Navíc, i kdyby snad bylo možné její tvrzení považovat za včasná,
byť se původně vztahovala jen k návrhu na přiznání odkladného účinku, stěžovatelka tato tvrzení
v čestném prohlášení skutečně ničím nedoložila. Přitom se takové podklady nabízely – rozsudek
o rozvodu manželství s doložkou právní moci, rozhodnutí soudu řešící výživné na děti, případná
žaloba na dlužné výživné, výpověď, dohoda o skončení pracovního poměru či jiný doklad
o ukončení zaměstnání stěžovatelky ke konci roku 2011, aktuální výpisy se zůstatky bankovních
účtů žalobkyně atd. Samotné čestné prohlášení pak ani nezachycovalo majetkovou situaci
stěžovatelky úplně, neboť zcela pomíjelo otázku, zda a v jakém rozsahu stěžovatelka vlastní
movité věci významnější hodnoty (např. motorová vozidla), cenné papíry či např. životní
a důchodové pojištění. Pokud za těchto okolností městský soud vyhodnotil čestné prohlášení
jako nedostatečné, a tedy majetkovou situaci stěžovatelky za nedostatečně doloženou, byl jeho
závěr odpovídající.
Lze tedy shrnout, že žádná z kasačních námitek žalobkyně není důvodná,
a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první, za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně nebyla úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly a ostatně takové náklady nebyly ani tvrzeny. Soud proto žádnému z účastníků
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu