ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.298.2016:32
sp. zn. 3 As 298/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Mgr. F. H., proti
žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova
119/40a, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, č. j. 65 A 12/2015 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Veroniky
Janíčkové, advokátky se sídlem Olomouc, Křížkovského 844/3.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne
5. 1. 2015, č. j. KUOK 114400/2014, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel (dále též
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 10. 2014, č. j. SMOL/209811/2014/OARMV/PZP/Gra,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán
vinným ze spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena
pokuta ve výši 5.000 Kč a současně povinnost uhradit náklady správního řízení. Předmětného
správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární
značky VW, r. z. X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích, neboť ze strany neznámého řidiče předmětného motorového vozidla
došlo ke spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu tím,
že dne 6. 1. 2014 v době od 6:50 hod. do 7:05 hod. v O. na ulici F. neoprávněně zastavil a stál
s předmětným motorovým vozidlem v úseku platnosti svislé dopravní značky IP 12 „Vyhrazené
parkoviště“ se symbolem „O7“ pro osobu těžce zdravotně postiženou, která je doplněná
vodorovnou dopravní značkou V 10f „Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně
postiženou“, čímž porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu a §67 odst. 8 téhož zákona.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, č. j. 65 A 12/2015 – 19, bylo rozhodnutí žalovaného
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] V napadeném rozsudku se krajský soud nejdříve neztotožnil s žalobní námitkou prekluze
práva k projednání předmětného deliktu. Konstatoval, že namítané analogické užití §20 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) o zániku odpovědnosti
za přestupek vylučuje v případě správního deliktu provozovatele vozidla dle §125f zákona
o silničním provozu vlastní právní úprava zániku odpovědnosti za správní delikt obsažená
v zákoně o silničním provozu (§125e odst. 3, ve spojení s §125e odst. 5). Krajský soud rovněž
odmítl jako nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
[3] Dále se již krajský soud zabýval podmínkami pro zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním provozu. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 2, ze dne
21. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46) poukázal
na smysl konstrukce odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt a zároveň zdůraznil,
že správní delikt provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním provozu je nutno chápat
jako delikt subsidiární. Teprve v případě, kdy není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který
spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil
řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích. Primárně tedy za delikt odpovídá řidič vozidla. Teprve nelze-li
skutečného řidiče na základě důkazů či indicií zjistit, vést proti němu přestupkové řízení
a spáchání přestupku mu prokázat, nese odpovědnost za delikt provozovatel. V uvedeném
kontextu krajský soud zdůraznil, že žalobce při podání vysvětlení dne 1. 7. 2014 jednoznačně
změnil své původní tvrzení, že v rozhodné době měl vozidlo zapůjčené M. M., neboť nově uvedl,
že vozidlo měl v době spáchání přestupku v užívání a nikomu je nepůjčil. Uvedené tvrzení je dle
názoru krajského soudu již samo o sobě dostatečné k zahájení řízení o přestupku proti žalobci.
Ani tvrzení žalobce, že žádný přestupek nespáchal a že s vozidlem nezaparkoval dne 6. 1 2014 na
ulici F. v O. na místě vyhrazeném pro invalidy, dle krajského soudu nijak nekoliduje s jeho
tvrzením, že uvedeného dne měl vozidlo ve své dispozici, tj. byl řidičem předmětného vozidla
v době posuzovaného skutku. Žalobce totiž zpochybnil toliko fakt, že se popsaný přestupek
vůbec stal, respektive svou odpovědnost za něj, nikoli skutečnost, že byl jedinou osobou, která
daného dne nakládala s předmětným vozidlem. Krajský soud proto uzavřel, že s kutečností
dostatečně odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti určité osobě je v případě porušení
zákazu parkování, respektive parkování na vyhrazeném místě, nepochybně tvrzení osoby, která je
provozovatelem vozidla, že v den, kdy mělo k přestupkovému jednání dojít, byla jedinou osobou,
která mohla vozidlem disponovat.
[4] V posuzované věci tak nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla. Pro existenci této vady řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, se krajský soud již věcně nezabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, tj. nedostatku podkladů pro závěr, že vůbec došlo k porušení povinnosti řidiče
předmětného vozidla uložené mu §4 písm. c) zákona o silničním provozu a §67 odst. 8 téhož
zákona.
[5] Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel se v kasační stížnosti neztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní
orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a dospěl k nesprávnému
závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti konkrétní
osobě. Dle stěžovatele ze skutečnosti, že žalobce na základě výzvy vydané podle §125h zákona
o silničním provozu uvedl, že vozidlo řídila osoba, o které bylo následně zjištěno, že zemřela,
a z dalšího nejednoznačného tvrzení žalobce, že vozidlo nemohl mít k dispozici nikdo jiný, nelze učinit
závěr, že jsou dány skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti konkrétní osobě
(žalobci). Na podporu svých tvrzení o splnění povinnosti nezbytných kroků ke zjištění totožnosti
řidiče ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu a o účelovosti, respektive zjevné
procesní obstrukci žalobce, stěžovatel odkázal na judikaturu zdejšího soudu (rozsudky ze dne
22. 10. 2016, č. j. 8 As 110/2015 – 46, a ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40).
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele nereflektuje
celý stav věci a ignoruje obsah správního spisu. Má za to, že jen vytržením části věci mohl
stěžovatel dospět k závěru, že na daný případ lze aplikovat závěry vyslovené v jím
odkazovaných rozsudcích zdejšího soudu. Okolnosti a skutečnosti tvořící součást věci, které
stěžovatel v kasační stížnosti opomenul, zcela odůvodnily závěry napadeného rozsudku. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Jádrem kasační stížnosti je otázka, zda byla splněna podmínka projednatelnosti správního
deliktu provozovatele vozidla uvedená v §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.
[11] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem.
[12] Podle §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba
za správní delikt odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona [v projednávané věci jde o přestupek neoprávněného
parkování dle §125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu].
[13] Dle §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností
správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku
a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité
osobě.
[14] Výkladem citovaných ustanovení se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího
správního soudu, z níž vyplývá, že „[s]myslem uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo
postihnout taková deliktní jednání, u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele
vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku (například v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti
zjištěné automatickým radarem, nesprávného parkování atp.). V těchto případech totiž správní orgány často
jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané
registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil
postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství
podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.“ (rozsudek
ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016 – 35; obdobně viz rozsudek ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 – 46; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[15] Zároveň Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že „[p]odle §125f odst. 4 zákona
o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné
kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil,
protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení
vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (…)
Přednost odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého
správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit
údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.“ (rozsudek ze dne 29. 6. 2016,
č. j. 2 As 33/2016 – 53; obdobně viz rozsudky ze dne 9. 2. 2017, č. j. 1 As 301/2016 – 58,
či ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 – 46). Z citované judikatury je tedy zcela patrné,
že teprve v případě, kdy není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný
přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému
a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích (viz též rozsudky ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/20147 – 45, ze dne
28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 – 35, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 – 30, či ze dne
22. 3. 2017, č. j. 2 As 12/2017 – 57).
[16] Nejvyšší správní soud se taktéž opakovaně vyjádřil k rozsahu povinnosti správních orgánů
zjišťovat skutečnosti odůvodňující zahájení řízení (o přestupku) proti určité osobě ve smyslu
§125f odst. 4 zákona o silničním provozu (například rozsudky ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 – 46, ze dne 18. 5. 2015, č. j. 3 As 204/2015 – 22, či ze dne 23. 3. 2016,
č. j. 6 As 128/2015 – 32). Z rozsudku prvně zmiňovaného se podává, že by šlo „proti smyslu úpravy
správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem
vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem
vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“
(zvýraznění doplněno).
[17] V kontextu nastíněné judikatury Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení otázky, zda
správní orgány splnily podmínku projednatelnosti správního deliktu provozovatele vozidla dle
§125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.
[18] Nejdříve Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zrekapitulovat podstatné skutečnosti
vyplývající z obsahu správního spisu:
[19] Správní orgán I. stupně na základě oznámení přestupku ze dne 17. 1. 2014 a úředních
záznamů ze dne 6. 1. 2014 a 17. 1. 2014, včetně přiložené fotodokumentace přestupkového
jednání, vyzval žalobce, jakožto provozovatele předmětného vozidla, k zaplacení částky
ve výši 1.000 Kč podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu, nebo
k oznámení údajů o totožnosti řidiče předmětného vozidla (výzva ze dne 23. 4. 2014). V reakci
na uvedenou výzvu žalobce dopisem ze dne 7. 5. 2014 správnímu orgánu I. stupně sdělil,
že předmětné vozidlo svěřil panu M. M. Po vrácení zásilky obsahující předvolání k podání
vysvětlení označené osobě správní orgán I. stupně z centrální evidence obyvatel zjistil, že tato
osoba dne 18. 2. 2014 zemřela. Po tomto zjištění správní orgán I. stupně předvolal k podání
vysvětlení žalobce, který dne 1. 7. 2014 změnil své původní tvrzení o řidiči vozidla a sdělil, že
„vozidlo jsem v té době měl v užívání já a nejsem si vědom, že bych parkoval na vyhrazeném parkovišti pro
invalidy v O. na ulici F. V inkriminovanou dobu jsem vozidlo nikomu nepůjčil. Nesouhlasím s tím, že jsem
parkoval na invalidech.“ Následně správní orgán I. stupně vydal dne 2. 7. 2014 úřední záznam o
odložení přestupku podle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a věc dále posuzoval
v režimu odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt dle §125f odst. 1 zákona o
silničním provozu.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že správní orgán I. stupně dostál své povinnosti
učinit nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče předmětného vozidla za účelem zahájení řízení
o přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu; na podporu svého tvrzení
odkázal na závěry již výše citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 10. 2016,
č. j. 8 As 110/2015 – 46. S tímto názorem nemá Nejvyšší správní soud důvod jakkoli
polemizovat, přičemž ani krajský soud netvrdil, že by prvoinstanční orgán této své povinnosti
nedostál. Správnímu orgánu I. stupně je napadeným rozsudkem vytýkána až skutečnost,
že na základě zjištěných informací dospěl k nesprávnému závěru o existenci podmínek
pro odložení přestupku dle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Správní orgán I. stupně
byl totiž při svém šetření za účelem zjištění totožnosti řidiče aktivní nad rozsah svých povinností,
neboť po zjištění úmrtí žalobcem označené osoby věc, v souladu s §66 odst. 3 písm. g) zákona
o přestupcích a výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (včetně rozsudku ze dne
16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, na něhož stěžovatel v kasační stížnosti také odkázal),
neodložil a dále pokračoval v šetření přestupkového jednání. Jestliže namísto odložení
přestupkové věci správní orgán I. stupně vyzval žalobce opětovně (srov. §125h odst. 6, větu
první a druhou zákona o silničním provozu) k podání vysvětlení, kde žalobce dne 1. 7. 2014
sdělil, že v rozhodné době předmětné vozidlo měl v užívání on sám a nikomu jej nepůjčil, byla
zjištěna skutečnost odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě, tj. žalobci, čímž
byla vyloučena možnost projednání správního deliktu provozovatele vozidla pro nenaplnění
podmínky vyplývající z ustanovení §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.
[21] V intencích citované judikatury a skutečností vyplývajících ze správního spisu tedy
Nejvyšší správní soud plně aprobuje závěr krajského soudu, že nebyly splněny podmínky
pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním
provozu, a to z důvodu existence skutečností odůvodňujících zahájení přestupkového řízení proti
určité osobě, tj. žalobci [§125f odst. 4 písm. a)]. Správními orgány tedy nebyla respektována
subsidiarita odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt vůči odpovědnosti řidiče
za přestupek a nebyly tak splněny podmínky pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele
vozidla.
[22] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, náleží právo na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci. Její výše
je představována odměnou jeho tehdejší právní zástupkyně Mgr. Veroniky Janíčkové (zdejší
soud obdržel oznámení o ukončení právního zastoupení), a to za jeden úkon právní
služby (sepis vyjádření ke kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a náhradou jejích hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem
tedy 3.400 Kč. Zástupkyně žalobce doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty. Podle
§57 odst. 2 s. ř. s. proto byla odměna advokátky navýšena o částku odpovídající této dani.
Odměna za zastoupení, včetně daně z přidané hodnoty, tedy činí 4.114 Kč a bude vyplacena
k jejím rukám.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu