ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.72.2016:31
sp. zn. 3 As 72/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Ing. Aleše
Klaudyho, insolvenčního správce Římskokatolické farnosti Trmice, se sídlem Děčín I,
Masarykovo náměstí 191/18, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem
Děčín, Na vinici 1277/32, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské
náměstí 471/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 26. 2. 2016, č. j. 9 A 52/2012-55,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
ministryně kultury ze dne 24. 1. 2012, č. j. MK 3326/2012 OLP (dále též jen „rozhodnutí
ministryně“). Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí ministerstva kultury
ze dne 27. 7. 2011, č. j. MK 38972/2011 OMG (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 40.000 Kč za spáchání přestupku podle §8 odst. 1
písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1994 Sb.“), jehož se žalobce dopustil tím,
že na webových stránkách http://www.klaudy.com v době od 10. 1. 2011 až do vydání
prvostupňového rozhodnutí nabízel v aukčním prodeji celkem 104 předmětů kulturní hodnoty
sakrální povahy, které nebyly v době jejich prodeje opatřeny osvědčením k trvalému vývozu
v souladu s §3 zákona č. 71/1994 Sb. Městský soud svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 9 A 52/2012 - 55, žalobu zamítl.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že skutkový stav
byl v projednávané věci zjištěn v potřebném rozsahu a že má dostatečnou oporu ve správním
spisu. Nepochyboval proto, že se žalobce dopustil jednání, za které mu byla uložena pokuta,
tedy že na svých internetových stránkách v sekci „Prodej majetku“ v době od 10. 1. 2011 zveřejnil
celkem 104 předmětů kulturní hodnoty sakrální povahy z majetku Římskokatolické farnosti
Trmice, které nebyly opatřeny osvědčením k trvalému vývozu ve smyslu §3 zákona
č. 71/1994 Sb.; ani sám žalobce nezpochybnil své jednání a fakticky brojil pouze proti jeho
právnímu posouzení.
Pokud jde o právní hodnocení věci, městský soud především odmítl jako nedůvodnou
námitku, že žalobce nevyvíjel žádnou činnost směřující k prodeji předmětného majetku. Ve shodě
se správními orgány uvedl, že k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle §8 odst. 1
písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., se nevyžaduje aktivní jednání směřující k prodeji daných
předmětů, jako je například nabídka prodeje konkrétních předmětů, adresovaná určitému zájemci
či zájemcům, nebo následné vyjednávání o podmínkách uzavření kupní smlouvy se zájemcem
o koupi. Upozornil, že podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 71/1994 Sb., je nabídkou k prodeji
předmětů kulturní hodnoty z oboru archeologie a předmětů kulturní hodnoty sakrální a kultovní
povahy již samotné vystavení těchto předmětů ve veřejných prodejních prostorách, na dražbách
a sběratelských trzích, kam patří i internetové stránky; zde městský soud odkázal
na shodný názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008,
č. j. 9 As 95/2007 – 69 (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Dodal, že je-li žalobce insolvenčním správcem, pak návštěvníci jeho
internetových stránek počítají s tím, že v rámci výkonu své činnosti běžně prodává věci náležející
do majetkové podstaty úpadce; navíc ani žalobce charakter svých webových stránek
nezpochybnil. V souzené věci proto městský soud akcentoval objektivní hledisko, tedy to,
jak zveřejnění předmětného majetku navenek působilo na návštěvníky internetových stránek.
Skutečnost, že tyto stránky neumožňují realizovat přímý nákup a že je v nich uveden kontakt
na žalobce, není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí podstatná; nejedná se totiž
o znaky skutkové podstaty přestupku. Žalobce nebyl sankcionován za to, že uveřejnil odhadní
cenu jednotlivých předmětů nebo že evidoval nabídky k jejich koupi ze strany třetích subjektů,
nýbrž za to, že tyto předměty nabízel k prodeji, aniž disponoval potřebným osvědčením.
Městský soud dále uvedl, že výklad §3 zákona č. 71/1994 Sb., neprovedly správní orgány
natolik extenzivně, aby bylo možné dovodit, že je vyloučena možnost umístění těchto předmětů
kdekoli jinde než v muzeích, na hradech či zámcích (tj. tam, kde lze možnost nabídky prodeje
automaticky zavrhnout). Jako neopodstatněnou odmítl městský soud rovněž námitku,
že žalovaný blíže neosvětlil rozdíl mezi zveřejněním soupisu majetkové podstaty Římskokatolické
farnosti Trmice v insolvenčním rejstříku a zveřejněním téhož soupisu na internetových stránkách
žalobce. Uvedl, že již správní orgán prvního stupně srozumitelně podal, že na rozdíl
od insolvenčního soudu není žalobce ze zákona povinen na svých webových stránkách
(které mají čistě komerční charakter) zveřejňovat majetek z insolvenčního řízení. Závěrem dodal,
že ačkoli je účelem insolvenčního řízení prodej majetku dlužníka a přestože samotné zveřejnění
soupisu předznamenává budoucí prodej tohoto majetku, nezbavuje to insolvenčního správce
povinností vyplývajících ze zákona č. 71/1994 Sb.
Závěrem městský soud korigoval názor ministryně, která v napadeném rozhodnutí
uvedla, že předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy by vůbec neměly být zahrnuty
do soupisu majetkové podstaty bez osvědčení potřebného podle §3 zákona č. 71/1994 Sb. Podle
jeho názoru je zahrnutí těchto předmětů do soupisu majetkové podstaty naopak ustanoveními
insolvenčního zákona výslovně předpokládáno. Tato dílčí nesprávnost však nezpůsobuje
nezákonnost rozhodnutí jako celku, neboť se přímo netýká posouzení deliktního jednání,
za které byl žalobce sankcionován. Uložení pokuty současně není ani v rozporu s principy
právního státu a zásadami správního řízení a nepochybně směřuje k ochraně veřejného zájmu na
řádném dodržování povinností stanovených zákonem č. 71/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti především uvádí, že nesprávné právní posouzení věci
spočívá v chybném výkladu i aplikaci §3 zákona č. 71/1994 Sb., správními orgány. Městský soud
si pak tento striktní a formalistický výklad osvojil a zcela přehlédl zjevný účel daného zákonného
ustanovení, kterým je zamezení „aktivní a reflektované nabídky obchodování s předměty kulturní hodnoty
(…) pokud tyto předměty nejsou opatřeny povolením k trvalému vývozu“, jak vyplývá z již zmiňovaného
rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 9 As 95/2007 - 69. V dané věci však k žádnému
jednání, které by vedlo k nabídce obchodování, nedošlo. Městský soud zejména přehlédl,
že stěžovatel jednal v rámci své funkce insolvenčního správce, tj. funkce, která podléhá
průběžnému soudnímu dozoru, vystupoval tedy jako osoba veřejná, jež je při zpeněžování
majetku vázána formálními a předem danými zákonnými pravidly (§283 až §295 insolvenčního
zákona). Insolvenční správce má pouze tři možnosti, jak prodej realizovat, a to veřejnou dražbu,
prodej při výkonu rozhodnutí prostřednictvím okresního soudu a prodej mimo dražbu
za podmínek stanovených v příslušném souhlasu insolvenčního soudu. Zveřejněním předmětů
kulturní hodnoty na webu neučinil stěžovatel žádný faktický ani právní krok, který by k prodeji
těchto předmětů vedl (jako například zveřejnění dražební vyhlášky nebo podmínek prodeje mimo
dražbu). V tomto kontextu se proto stěžovateli jeví jako nepochopitelný výrok rozhodnutí
ministerstva kultury o tom, že zveřejněním dotčených předmětů došlo k nabídce „v aukčním
prodeji“. Aukčním prodejem je třeba rozumět prodej v dražbě, kterou není insolvenční správce
oprávněn provádět sám; za tímto účelem uzavírá se souhlasem věřitelského výboru smlouvu
o provedení dražby s osobou oprávněnou vykonávat činnost dražebníka. Stěžovatel proto
shrnuje, že zveřejněním předmětů kulturní hodnoty na svých webových stránkách pouze
marketingově připravoval budoucí proces aktivního a právně účinného nabízení předmětů
z majetkové podstaty dlužníka k prodeji podle insolvenčního zákona, což je plně v souladu
se zákonnými požadavky na výkon jeho funkce (zejména aby bylo dosaženo co nejvyššího
výtěžku ze zpeněžení). Stěžovatel tedy neučinil nic jiného, než že seznam majetku v podobě
soupisu majetkové podstaty, který je každý insolvenční správce povinen vyhotovit a zveřejnit
v insolvenčním rejstříku, zveřejnil rovněž na svých internetových stránkách, aby záměr
budoucího prodeje byl znám co nejširšímu okruhu potenciálních zájemců. S ohledem na výše
uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek městského
soudu, tak obě správní rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se městský soud jasně
a srozumitelně vyjádřil k žalobním námitkám (totožným s námitkami rozkladovými)
a argumentaci stěžovatele v celém rozsahu vyvrátil. Žalovaný trvá na tom, že ustanovení §3
odst. 2 zákona č. 71/1994 Sb., bylo interpretováno a aplikováno správně, neboť k naplnění
skutkové podstaty přestupku podle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., dochází
již nabídkou k prodeji, čímž se rozumí i vystavení předmětů ve veřejných prodejních prostorách
jako jsou tržiště a burzy, internetové stránky, portály, apod. Již povaha činnosti insolvenčního
správce přitom naznačuje, že vystavení věcí na jeho webových stránkách v sekci „Prodej majetku“
k ničemu jinému, než k jejich prodeji nevede. Stěžovatel teprve poté, co bylo zahájeno správní
řízení, do webové prezentace doplnil upozornění, že uveřejněný soupis majetku není nabídkou
k prodeji. V této souvislosti žalovaný odkazuje na příslušné pasáže napadeného rozsudku,
v nichž se městský soud v zásadě ztotožnil s obsahem správních rozhodnutí a akcentoval
objektivní hledisko stěžovatelova jednání. Co se týče odkazu na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 9 As 95/2007 - 69, na ten již přiléhavě reagoval městský soud.
Tento rozsudek se dle názoru žalovaného týká sice poněkud odlišného případu, v němž došlo
k vystavování předmětů kulturní hodnoty v „kamenné prodejně“, nikoli na internetových
stránkách jako ve věci nyní souzené, nicméně přesto v rozhodujících parametrech, které vedou
k naplnění skutkové podstaty přestupku, panuje mezi oběma případy shoda. Ostatně,
sám městský soud vycházel z toho, že v sekci „Prodej majetku“ byly běžně inzerovány skutečné
prodejní procesy, které v souladu s insolvenčním zákonem nakonec vedly ke zpeněžení věcí.
Skutková podstata správního deliktu tedy byla naplněna již vystavením předmětů
na internetových stránkách stěžovatele, spolu s jejich cenovým ohodnocením. Ze všech výše
uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost v celém
rozsahu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že mezi účastníky panuje shoda v otázce
zjištěného skutkového stavu věci; spornou je výlučně otázka jeho právního posouzení. Úkolem
soudu je tedy vyložit pojem „nabídka k prodeji“, který je součástí skutkové podstaty přestupku
dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1994 Sb., a to v kontextu definice tohoto pojmu, vyjádřené
pro potřeby citovaného zákona v jeho §3 odst. 2.
Podle §3 odst. 1 věty před středníkem zákona č. 71/1994 Sb., musí být předměty kulturní
hodnoty z oboru archeologie a předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy nabízené
k prodeji opatřeny osvědčením k trvalému vývozu. Podle §3 odst. 2 zákona č. 71/1994 Sb.,
se nabídkou k prodeji podle odstavce 1 rozumí i vystavení předmětů ve veřejných prodejních
prostorách, na dražbách a sběratelských trzích.
Podle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., se fyzická osoba dopustí přestupku tím,
že při prodeji nabídne předmět kulturní hodnoty z oboru archeologie nebo předmět kulturní
hodnoty sakrální a kultovní povahy bez osvědčení k trvalému vývozu.
Domnívá-li se stěžovatel, že pouhé zveřejnění seznamu majetkové podstaty úpadce
na webových stránkách nepředstavovalo nabídku obchodování (prodeje), pak je třeba
připomenout, že j iž v minulosti Nejvyšší správní soud v opakovaně zmiňovaném rozsudku
ze dne 9. 10. 2008, č. j. 9 As 95/2007-69, vyslovil, že jsou-li předměty kulturní hodnoty sakrální
a kultovní povahy vystaveny v (kamenné) prodejně, jedná se eo ipso o nabídku k obchodování
s těmito předměty, ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 71/1994 Sb. K tomu, aby už jen
takový postup byl považován za nabídku k prodeji, tedy není nutná další aktivita vystavovatele;
již jen pouhé vystavení předmětů uvedených v odst. 1 citovaného ustanovení, způsobem
uvedeným v odstavci druhém, tedy přímo implikuje „aktivní a reflektovanou nabídku obchodování
s těmito předměty“, jak se podává ze zmiňovaného rozsudku. Je totiž nutné si uvědomit, že pojem
„nabídka k prodeji“ je zákonem č. 71/1994 Sb., definován autonomně, oproti běžnému chápání
tohoto pojmu v obvyklých právních vztazích, přičemž jde o definici širší.
V nyní posuzované věci tak zbývá posoudit, zda lze o nabídce k prodeji (ve smyslu
předmětné zákonné definice) hovořit i v případech, kdy jsou předměty kulturní hodnoty sakrální
a kultovní povahy prezentovány na veřejně dostupné internetové adrese.
Shodně s městským soudem i žalovaným dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že mezi
vystavením předmětů kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy v (kamenné) prodejně
na straně jedné, a na veřejně dostupných internetových stránkách (společně s fotografiemi
a podrobnými popisy daných věcí, včetně odhadní ceny) na straně druhé, existuje vysoká míra
podobnosti. Prvním společným znakem je možnost kohokoli tyto prostory navštívit; ta je navíc
u internetových portálů umocněna (pro Internet typickým) aspektem teritoriální dostupnosti
na celosvětové úrovni. Stejně jako městský soud a žalovaný, i Nejvyšší správní soud zohlednil
také hledisko osoby, která má o koupi takového předmětu zájem; bez ohledu na to, zda tyto
předměty nalezne v (kamenné) prodejně nebo na webových stránkách v sekci „Prodej majetku“,
v obou případech může taková osoba zcela opodstatněně dospět k závěru, že jsou nabízeny
ke koupi a že může reálně uvažovat o uzavření kupní smlouvy. Potenciální zájemce o koupi
přitom v této (přednegociační) fázi není povinen zkoumat, zda prodávající disponuje potřebnými
doklady podle zákona č. 71/1994 Sb., ani odvozovat, zda případná absence takového dokladu
prodeji zcela brání nebo (jen) způsobuje, že na nabídku nelze nahlížet jako na vážně míněnou
či aktuální (do doby, než prodávající osvědčení k trvalému vývozu opatří). Neomezeně dostupné
internetové stránky proto představují veřejný prodejní prostor ve smyslu §3 odst. 2 zákona
č. 71/1994 Sb., na němž lze uskutečnit nabídku prodeje. Z pohledu anonymního návštěvníka
tedy bylo možné dospět k závěru, že vyjmenované předměty je možné nabýt do vlastnictví,
byť zprostředkovaně, skrze insolvenčního správce (a nikoli přímou a jednoduchou objednávkou
daného zboží, jako tomu bývá v běžných elektronických obchodech, neboť technické provedení
webových stránek http://www.klaudy.com takovou operaci neumožňovalo).
V dojmu, že stěžovatel nabízí dotčené předměty sakrální povahy k prodeji, mohlo utvrdit
návštěvníky webových stránek rovněž to, že tyto předměty byly zařazeny právě v sekci „Prodej
majetku“; tvrzení stěžovatele, že v dané době na svých webových stránkách žádnou vhodnější
sekci ke zveřejnění soupisu majetkové podstaty k jednotlivým předmětům neměl, na tomto
závěru nemůže ničeho změnit. Pokud jde o zjištění, že stěžovatel u prezentovaných předmětů
uvedl nejen jejich popis, ale i odhadní cenu, lze přisvědčit názoru městského soudu, že uvedení
této informace samo o sobě (ani ve spojení s jinou okolností) znakem skutkové podstaty daného
přestupku není. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nicméně i tato skutečnost mohla
návštěvníky webových stránek stěžovatele utvrdit v názoru, že jde o věci nabízené k prodeji;
uvedení odhadní ceny (namísto ceny pevné) pak mohlo evokovat dojem, že prodej předmětů
z majetkové podstaty dlužníka se uskuteční aukční formou, kdy tato odhadní cena
bude představovat výchozí platformu pro cenové nabídky potenciálních kupujících. Uvedl-li tedy
správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí, že stěžovatel nabízel předměty
sakrální a kultovní povahy v aukčním prodeji, pouze tím vyjádřil, jakou povahu by uveřejněné
nabídce přikládal běžný návštěvník webových stránek stěžovatele. Hájí-li se stěžovatel tím,
že k aukci předmětů (ve smyslu dražby) na jeho webových stránkách nedošlo a z povahy
insolvenčního řízení ani dojít nemohlo, je třeba znovu zopakovat, že pro naplnění skutkové
podstaty přestupku dle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., není potřeba prokázat
existenci dalšího aktivního jednání, nad rámec vystavení předmětů uvedených v §3 odst. 1
citovaného zákona, způsobem uvedeným v odst. 2.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že správní orgány a městský soud nijak nezpochybnily
jeho povinnost uveřejnit soupis majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku; tuto povinnost
však nelze v žádném případě ztotožňovat s dobrovolným rozhodnutím insolvenčního správce
zveřejnit soupis nebo jeho část i na jiných webových stránkách, a to za účelem zvýšení šancí jejich
prodeje (stěžovatel, dle svého vyjádření, „marketingově připravoval budoucí proces aktivního a právně
účinného nabízení předmětů z majetkové podstaty“). Jinak řečeno, zatímco povinnost uveřejnit soupis
majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním rejstříku vyplývá pro stěžovatele přímo z §222
insolvenčního zákona, povinnost zveřejnění soupisu na webových stránkách insolvenčního
správce v žádném právním předpisu zakotvena není a insolvenční správce tak činí z vlastní
iniciativy. Rovněž lze plně souhlasit s městským soudem, že zahrnutí jednotlivých věcí
z majetkové podstaty dlužníka do soupisu podle §217 insolvenčního zákona není vázáno
na existenci osvědčení k trvalému vývozu ve smyslu §2 zákona č. 71/1994 Sb. Bez ohledu na to,
zda insolvenční správce již tímto osvědčením disponuje, či nikoli, je povinen dostát své zákonné
povinnosti a věc do soupisu pojmout; současně, je-li do soupisu zapsána kulturní památka, sbírka
muzejní povahy nebo předmět kulturní hodnoty, musí o tom neprodleně vyrozumět Ministerstvo
kultury (§224 odst. 4 insolvenčního zákona). Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel nebyl
postižen za výkon svých povinností, uložených mu zákonem, ale za činnost, kterou činil
nad rámec svých zákonných povinností.
Lze tedy uzavřít, že městský soud nepochybil, aproboval-li závěr žalovaného,
že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §8 odst. 1 písm. b)
zákona č. 71/1994 Sb. Lze souhlasit i s názorem městského soudu, že dílčí nesprávnosti,
které se objevily v odůvodnění druhostupňového správního rozhodnutí, neměly na zákonnost
tohoto rozhodnutí žádný vliv, neboť ratio decidendi jeho argumentace obstojí. Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1,
věty druhé s. ř. s., rozsudkem kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě
nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní
soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu