ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.104.2017:21
sp. zn. 3 Azs 104/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: A. S, st. přísl. Bělorusko,
zastoupen opatrovníkem Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Praha 10,
Sevastopolská 378/16, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.
m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, Praha 4, Kaplanova
2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
2. 2017, č. j. 4 A 103/2016 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Opatrovníkovi žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se za právní zastoupení žalobce
v řízení o kasační stížnosti p ři zn áv á odměna ve výši 968 Kč. Tato částka bude
na účet opatrovníka žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení platí stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016 č. j. KRPA-500879-22/ČJ-2016-000022
žalovaná zajistila žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho
předání podle přímo použitelného právního předpisu (Nařízení Evropského parlamentu
a Rady /EU/ č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států – dále jen „nařízení
Dublin III“). Doba zajištění byla stanovena na třicet dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále
„městský soud“), který žalobu zamítl. Žalobce v podané žalobě namítal, že v jeho případě nebyl
dán důvod zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, protože neexistovalo vážné
nebezpečí útěku. Druhým okruhem žalobních námitek žalobce zpochybňoval správnost úvahy
žalované o možnosti uložení zvláštních opatření podle ust. §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců.
[3] Městský soud konstatoval, že rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ze dne 1. 6. 2016
č. j. OAM-451/ZA-ZA11-ZA15-2016, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2016, Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, zastavil řízení ve věci žalobcovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podle §25 písm. l) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žádost
je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Státem příslušným k posouzení
podané žádosti je podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 Polská
republika.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud dále konstatoval, že podle obsahu správního spisu
žalobce v době řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany již neplnil svou povinnost
prodlužovat si průkaz žadatele o mezinárodní ochranu ani nehlásil adresu svého pobytu. V době,
kdy bylo již pravomocně rozhodnuto o jeho žádosti o udělení azylu tak, že řízení bylo ve věci
zastaveno, nehlásil adresu svého pobytu, zdržoval se na neznámém místě, a proto nemohlo
dojít k jeho přemístění do Polské republiky na základě tohoto pravomocného rozhodnutí. Až dne
12. 12. 2016, kdy byl žalobce kontrolován v obchodním centru při podezření z krádeže, bylo
zjištěno, že nadále pobývá na území ČR. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka řízení vyplývá,
že žalobce neuvedl adresu svého pobytu a přiznal, že povolený pobyt zde nemá. Pokud žalobce
uváděl v žalobě, že si zajišťoval finanční prostředky k vycestování do Polska a byt, kde bude
v Polsku bydlet, jde o skutečnosti, které nemají žádný vliv na posouzení této věci. Žalobce tyto
skutečnosti ničím nedoložil a z jeho dosavadního jednání na území České republiky je zřejmé,
že nerespektoval rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a pobýval zde bez ohlášení pobytu. Podmínky pro zajištění stanovené
v §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců proto byly splněny; žalobce pobýval na území
neoprávněně a nerespektoval pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného nařízením
Dublin III.
[5] K námitce nevyužití zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců soud
konstatoval, že žalovaná vyhodnotila možnost jejich použití s ohledem na výpověď žalobce.
Žalobce uvedl, že disponuje omezenými finančními prostředky a že není schopen sdělit adresu,
kde by se mohl zdržovat. Žalovaná též na základě skutečností zjištěných po žalobcově zadržení
dospěla k závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude spolupracovat s orgány policie,
neboť dosud na území ČR pobýval bez platného víza a bez adresy pobytu. S tímto hodnocením
se soud ztotožnil, neboť dle něj z důkazů provedených v průběhu správního řízení bylo možno
dovodit, že mírnější opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování je v případě žalobce nedostačující.
[6] Kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále „s. ř. s“). Stěžovatel namítá,
že podmínka existence vážného nebezpečí útěku u něj nebyla splněna. Připouští, že neplnil
některé ze svých povinností žadatele o mezinárodní ochranu, v důsledku čehož ztratil přehled
o svém statusu a nebylo mu možno doručit oznámení o provedení dobrovolného transferu
do Polska. Do Polska se však chystal, opatřil si z domova i finanční prostředky, které mu měly
být doručeny krátce po zajištění, v Polsku si zajistil ubytování. Stěžovatel tedy k některým
povinnostem v průběhu azylového řízení přistupoval poněkud liknavě, nelze však dle jeho
názoru konstatovat, že by se předání do Polska bránil a že by se úmyslně skrýval před správními
orgány. Odkázal též na preambuli Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, podle
níž by zajištění žadatelů mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech.
Přitom v případě stěžovatele bylo ve správním řízení pouze prokázáno, že nevěnoval dostatečnou
pozornost svým povinnostem a nezajímal se aktivně o termín, kdy bude povinen
odcestovat do Polska. Naopak dle stěžovatele nebylo prokázáno, že by odmítal do Polska
odcestovat a že by se tomu hodlal vyhýbat. Ze spisového materiálu proto nelze dovodit,
že by hrozil jeho útěk.
[7] Dále stěžovatel namítá, že žalovaná nesprávně posoudila možnost uložení zvláštních
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Nemožnost uložení zvláštních opatření
žalovaná zdůvodnila shodnými důvody jako existenci vážného nebezpečí útěku, přitom jednání
stěžovatele nemůže zdůvodnit existenci vážného nebezpečí útěku, tím méně tedy může
zdůvodnit nepoužití zvláštních opatření. Žalovaná porušuje zásadu presumpce neviny,
neboť není oprávněna rozhodnout o tom, zda se stěžovatel dopustil trestného činu či přestupku
krádeže. Bez existence rozhodnutí příslušného orgánu nelze z takové skutečnosti vycházet.
Žalovaná též nevyhodnotila možnost uložení zvláštního opatření v podobě povinnosti pravidelně
se hlásit na policii. Nemohou obstát závěry soudu a žalované, že stěžovatel nemá stálou adresu,
protože stěžovatel jasně uvedl, že bydlí v pronajatém bytě poblíž zastávky Č., pouze
si nepamatuje přesnou adresu. Žalovaná měla tuto skutečnost ověřit svou operativní činností.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen ustanoveným
opatrovníkem, který je advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy
věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel byl žalovanou zajištěn v režimu
§129 zákona o pobytu cizinců, který v odst. 4 stanoví, že policie rozhodne o zajištění cizince
za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze
pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Podle téhož ustanovení se za vážné nebezpečí útěku
zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání
do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pokusil se o útěk, pokud
vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo
použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[12] Přesto, že se stěžovatel pokouší vlastní jednání navazující na obdržení rozhodnutí o jeho
žádosti o mezinárodní ochranu zlehčovat, je nesporné, že neplnil svou povinnost hlásit pobyt
příslušným správním orgánům v době po doručení uvedeného rozhodnutí. Přitom si, jak ostatně
sám připouští, byl evidentně vědom své povinnosti respektovat předání do Polska. Dále
je nesporné, že stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně, byl si toho vědom
a tento jeho neoprávněný pobyt byl zjištěn až vlastní činností policie. To uvedl i správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí o stěžovatelově zajištění a ani stěžovatel tato fakta v soudním řízení
nezpochybňuje.
[13] V tomto smyslu již samotný fakt, že stěžovatel pobýval na území České republiky
neoprávněně, postačuje k naplnění zákonné definice vážného nebezpečí útěku. Polemika
stěžovatele o tom, zda bylo prokázáno, že odmítal do Polska vycestovat a hodlal se vycestování
vyhýbat, tedy působí účelově a není relevantní. Přesto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
připomenout, že sp rávní rozhodnutí se neopíralo o zjištění, že by stěžovatel explicitně
odmítal vycestovat (tedy vyjádřil takový úmysl). Z výše rekapitulovaného jednání stěžovatele
je však zřejmé, že úmysl vyhýbat se rozhodnutí o přemístění do Polska je patrný z jeho jednání
po obdržení rozhodnutí o jeho azylové žádosti. Stěžovatel si byl vědom povinnosti podrobit
se transferu, přitom však neplnil povinnost hlásit svůj pobyt, čímž de facto realizaci transferu
znemožnil. Tvrzení stěžovatele, že si zajistil prostředky pro vycestování a v Polsku i bydlení,
nebyla v soudním řízení nijak prokázána a působí zcela účelově. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že závěr žalované i městského soudu o existenci vážného nebezpečí útěku stěžovatele
ve smyslu §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců byl dostatečně prokázán.
[14] Pokud se jedná o žalovanou provedené posouzení možnosti uložení zvláštních opatření,
nespatřuje Nejvyšší správní soud žádné pochybení v tom, že žalovaná při posouzení možnosti
jejich použití vycházela rovněž ze skutkového stavu zjištěného ze spisu (ohledně jednání
stěžovatele po doručení rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu), který předtím
již hodnotila z pohledu existence vážného nebezpečí útěku. Tento postup je naopak zcela logický
a efektivní.
[15] Žalovaná v rozhodnutí nejprve obecně konstatovala, že z uvedeného jednání stěžovatele
je zřejmé, že mírnější opatření by nebyla účinná. Dále tuto úvahu rozvinul a v tom směru, že není
žádoucí, aby se na území České republiky pohybovaly osoby bez povoleného pobytu, bez známé
adresy pobytu, na níž by mohly být kontrolovány, a které navíc nespolupracují se státními orgány
a opakovaně porušují právní předpisy. Dále zdůvodnila (ne)možnost uložení všech tří zákonem
předpokládaných typů zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Zdůraznila
totiž, že stěžovatel disponuje omezenými finančními prostředky [což vylučuje uložení opatření
podle §123b odst. 1 písm. b)], že není schopen sdělit adresu [což vylučuje uložení opatření podle
§123b odst. 1 písm. a)]. Uvedla, že stěžovatel neplnil povinnost prodlužovat si průkaz žadatele
o mezinárodní ochranu, pobýval na území bez platného víza, nemá stálou adresu a porušuje
právní předpisy (například také tím, že se pokusil odcizit zboží), což vzbuzuje obavu, že nebude
spolupracovat se správním orgánem. Je zjevné, že tento souhrn faktů podle názoru žalované
vylučoval uložení opatření podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které spočívá
v povinnosti cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Z odůvodnění rozhodnutí
žalované tedy jasně vyplývá, proč vyloučila uložení zvláštních opatření, a to včetně stěžovatelem
sporovaného opatření spočívajícího v uložení povinnosti pravidelně se hlásit na policii.
[16] Stěžovatelovy úvahy o významu presumpce neviny jsou obecně správné, avšak v kontextu
nyní posuzované věci nepředstavují relevantní argumentaci. Z obsahu správního spisu nevyplývá,
zda byl stěžovatel pravomocně uznán vinným z přestupku či trestného činu v souvislosti
s odcizením zboží v supermarketu, nejedná se však o zásadní skutečnost. Uvedený případ
žalovaná zmínila pouze jako jeden z příkladů stěžovatelova chování. I bez něj přitom
z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel dopouštěl porušování právních předpisů celou
řadou srozumitelně popsaných a nepochybně prokázaných jednání (samotný neoprávněný pobyt
na území ČR, svévolné opuštění pobytového střediska, soustavné porušování povinnosti hlásit
adresu svého pobytu). Údajné protiprávní jednání stěžovatele (odcizení zboží) tedy
pro rozhodnutí o neuložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců ve skutečnosti nemělo žádný vliv a uvedeno bylo vcelku nadbytečně. Důvody žalované
pro neuložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tedy
obstojí na základě ostatních a prokázaných případů stěžovatelem porušovaných povinností.
[17] Námitka zpochybňující splnění podmínek pro uložení zvláštního opatření podle
§123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, odůvodněná tím, že do protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení ze dne 12. 12. 2016 stěžovatel uvedl, že si pronajímá pokoj v bytě
u zastávky Č., je též nedůvodná. Stěžovatel do protokolu neuvedl žádné bližší údaje o tomto
tvrzeném ubytování, podle nichž by vůbec bylo možné ověřit, že skutečně má nějakou stálou
adresu. Navíc ani neuvedl (přes přímou otázku pracovníka žalované) jak dlouho se v tomto
údajném ubytování zdržuje. Žalovaná tedy nemohla na základě výpovědi samotného stěžovatele
vyhodnotit, zda by mohlo jít skutečně o reálnou a stálou adresu, na níž by mělo smysl realizovat
zvláštní opatření spočívající v uložení povinnosti cizince oznámit policii adresu místa pobytu,
zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené
době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly. Ostatně
i tvrzení stěžovatele v tomtéž protokolu, že v České republice nemá adresu, na které bude
přebírat poštu, silně zpochybňuje, že by se v případě údajného ubytování v pokoji kdesi poblíž
zastávky Č. o takovou adresu mohlo vůbec jednat. Uvedl-li stěžovatel do protokolu takto vágní a
navíc rozporné údaje o svém údajném ubytování, nelze žalované vytýkat, že takové údaje
nepřijala a neověřila operativní činností, neboť ta by se nemohla opírat o použitelné skutečnosti.
[18] Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebyl v posuzované
věci dán. Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou
ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, která ovšem
náhradu nákladů nežádala a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají. Nejvyšší
správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
[20] V řízení o kasační stížnosti žalobce zastupoval ustanovený opatrovník Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. V kasační stížnosti vyčíslil opatrovník žalobce odměnu za jeden úkon právní
služby (sepis a podání kasační stížnosti) ve výši 500 Kč plus paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč a náhradu za DPH ve výši 168 Kč. Jelikož vyčíslená odměna odpovídá obsahu
spisu, Nejvyšší správní soud přiznal opatrovníkovi žalobce odměnu v požadované celkové
výši 968 Kč (§9 odst. 5, §7 bod 2, §6 odst. 1, §13 odst. 3 advokátního tarifu) , zahrnující zvýšení
o DPH. Tyto náklady nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu