ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.236.2016:26
sp. zn. 3 Azs 236/2016 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: I. Ch., zast.
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 30. 11. 2015, č. j. OAM-514/ZA-ZA05-P16-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 1 Az 54/2015 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, OAM – 514/ZA-ZA05-P16-2015 žalobci
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
Žalobu proti žalovanému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 1 Az 54/2015 – 32.
Stěžejním důvodem k podání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v České republice
byla podle městského soudu jeho neochota vrátit se zpět na Ukrajinu z důvodu obav z povolání
do armády. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých
by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických
práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. V žádosti
výslovně sdělil, že nikdy nebyl politicky ani veřejně aktivní a ve vlasti neměl problémy se státními
orgány.
Žalovaný posuzoval situaci žalobce na základě informací o Ukrajině, z nichž vyplynulo,
že na Ukrajině neprobíhá totální vnitřní ozbrojený konflikt. Ke střetům separatistů a zástupců
vládní moci dochází pouze na jihovýchodě Ukrajiny, situace na západě a středu země je však
klidná. Žalobce pochází ze západu země a sám uvedl, že před odjezdem z vlasti žil v západní části
Ukrajiny v Zakarpatské oblasti v místech nacházejících se pod plnou kontrolou současné vlády.
Události v Mukačevu a Lvově z července 2015, na které poukazoval, byly podle městského soudu
ojedinělým incidentem. Ze zpráv o Ukrajině učinil městský soud závěr, že současní radikálové
z Pravého sektoru nejsou představiteli oficiální politiky země, místní vláda naopak zakročuje
v případě násilí, kterého se příslušníci Pravého sektoru dopouštějí.
Městský soud taktéž připomněl, že podle stávající judikatury je branná povinnost legitimní
občanskou povinností za předpokladu, že se taková služba vykonává humánním způsobem.
Za újmu přitom nelze považovat případný postih, kterému by byl žalobce vystaven pro odmítnutí
vojenské služby, neboť povinnost nastoupit vojenskou službu je jedna z nejzákladnějších
státoobčanských povinností. Nutnost nastoupit do armády proto sama o sobě nepředstavuje
azylově relevantní okolnost. Městský soud neshledal v žalobcově případě ani okolnosti
pro udělení azylu z důvodu sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu. Žalovaný v rozhodnutí
také učinil úvahu, která se týká případných důvodů pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu. V tomto případě se však jedná o správní uvážení, které vlastní úvahou soud
nahradit nemůže.
V žalobcově situaci neshledal městský soud ani důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Podle něj nejde o osobu, které by hrozila vážná újma ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
V ní uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní. Podle něj se městský soud řádným způsobem nevypořádal se všemi důvody žádosti
o mezinárodní ochranu, zčásti je nemístně zlehčil a zcela ignoroval. Poukázal přitom na to,
že v řízení prezentoval obavy z návratu do domovské vlasti a to kvůli dlouhodobému
vnitrostátnímu ozbrojenému konfliktu, v jehož důsledku by musel po návratu nastoupit
do armády a jít válčit, což nechce pro rozpor s vyznáním a s ohledem na vlastní život. Dále uvedl,
že i když boje probíhají na východu země, nelze zlehčovat situaci v západní části země, neboť
v červenci 2015 došlo k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali nevinní civilisté. Právě
na západě Ukrajiny - ve Lvově - došlo činností Pravého sektoru k výbuchu dvou náloží
a v Mukačevu došlo k násilnostem mezi Pravým sektorem a vládou. Podle stěžovatele jsou u něj
naplněny důvody pro přiznání doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu z důvodu vážného
ohrožení života nebo lidské důstojnosti a z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního
ozbrojeného konfliktu v jeho domovské zemi.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém dosavadním postoji. Uvedl,
že stěžovatelovo tvrzení o odmítání nástupu do armády z důvodu vyznání nebylo součástí
důvodů žádosti o mezinárodní ochranu, nebylo namítáno ani v žalobě, jde o nové tvrzení
prezentované v kasační stížnosti. Poukázal na to, že tvrzené násilnosti z roku 2015 posoudil
žalovaný i městský soud. Jeho názor i názor městského soudu jsou v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti ve věcech řízení o mezinárodní
ochraně musí vždy nejprve posoudit, zda je včasná a řádně odůvodněná kasační stížnost
též přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vychází přitom z usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným
přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, přitom
demonstrativně vymezil přibližně 5 typových okruhů právních otázek, u kterých se může jednat
o přijatelnou kasační stížnost. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti předně netvrdil a neoznačil konkrétní důvod, jímž by měla
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně přesáhnout jeho
vlastní zájmy. Svou žádost o udělení mezinárodní ochrany opírá o obavu z návratu z toho
důvodu, že mu v zemi původu (Ukrajina) hrozí výkon branné povinnosti v místě konfliktu
na východě země.
Nejvyšší správní soud se otázkou obav z odvedení do armády obecně, jakož i ve vztahu
k aktuální situaci na Ukrajině, zabýval opakovaně (viz např. usnesení ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015-31, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016-24, či ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 10 Azs 175/2016-26). V žádném z těchto případů neshledal tuto obavu obecně jako azylově
relevantní. Jinak tomu není ani v případě stěžovatele. Pouhá averze k vojenské službě nebo strach
o život samy o sobě nemůžou zakládat azylově relevantní důvod (viz rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94-27).
Ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68 vyložil,
že právní úprava míří výhradně na civilisty, nikoliv na vojáky, kteří se nacházejí v oblasti ohrožené
vnitřním ozbrojeným konfliktem. Pokud se tedy stěžovatel domáhá doplňkové ochrany z obavy,
že jako voják se bude muset pohybovat v ohrožených oblastech Ukrajiny, nesplňuje tyto
podmínky a vážná újma ve smyslu citovaného ustanovení mu hrozit nemůže.
Pokud by se těchto obav dovolával jako civilista, Nejvyšší správní soud již několikrát
dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl
každý civilista na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt
izolovaný pouze ve východní části Ukrajiny, jehož intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá (např. rozsudek ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014-25, a usnesení ze dne 18. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 194/2015-28). Stěžovatel pochází ze Zakarpatské oblasti, která se nachází na západě
země, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl jako civilista vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy
v důsledku konfliktu v Luhanské a Doněcké oblasti.
Pro všechny shora uvedené závěry Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto kasační stížnost odmítl podle §104a s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně 6. dubna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu