ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.274.2016:28
sp. zn. 3 Azs 274/2016 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. K., zast.
Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 6. 2016, č. j. OAM-41/LE-LE05-LE05-2016, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 42 Az 25/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 6. 2016. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Při posouzení věci vycházel krajský soud
z následujícího skutkového stavu:
Žalobce podal dne 7. 4. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl,
že v České republice žije již sedm let. Na Ukrajinu se nechce vrátit, protože se bojí války, nechce
bojovat a zabíjet lidi. Jeho žena je již čtyři roky v Itálii. V České republice se cítí svobodně,
bezpečně a je zde práce. Na Ukrajině už nikoho nemá. Při pohovoru žalobce doplnil,
že z Ukrajiny odjel asi před čtyřmi nebo pěti lety, přičemž jediným důvodem bylo hledání práce.
Ve vlasti žádné potíže neměl. Jeho žena odjela asi před čtyřmi lety do Itálie a od té doby
ji neviděl. Jejich společná dcera je s manželkou v Itálii. Na Ukrajině zůstala žalobcova dcera
z prvního manželství, je ale vdaná a má svůj život. Žalobce dále poukázal na skutečnost,
že na Ukrajině je válka a jeho by vzali do armády. Již dvakrát mu byl doručován povolávací
rozkaz, avšak ani jednou jej nepřevzal. V České republice má přítelkyni, se kterou nicméně
posledních sedm měsíců nemluvil.
Krajský soud neshledal jednotlivé žalobní námitky důvodnými. Dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav. Odmítání
vojenské služby není samo o sobě azylově relevantním důvodem. Z podkladů obsažených
ve správním spise přitom nevyplývá, že by se ozbrojené sily na Ukrajině měly podílet na bojových
akcích, jež jsou z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítány.
Z obsahu spisu je též zřejmé, že na Ukrajině došlo k znovuzavedení alternativní vojenské služby.
Ačkoliv by žalobci za nenastoupení do armády mohlo potenciálně hrozit trestní stíhání,
dle dostupných zdrojů jsou za takové jednání ukládány toliko tresty pokuty a veřejné služby
(resp. maximálně podmíněné tresty), a žalobci tudíž nehrozí žádná nepřiměřená a mimořádná
sankce. Pokud jde o tvrzení týkající se špatných podmínek v ukrajinských věznicích, žalobce
je uplatnil až v řízení před soudem. Nelze proto žalovanému vytýkat, že se danou otázkou
ve svém rozhodnutí nezabýval. Stejně tak krajský soud zdůraznil, že žalobci doposud nebyl
účinně doručen povolávací rozkaz, ani vůči němu v zemi původu nebylo zahájeno trestní stíhání
z důvodu nenastoupení vojenské služby. Soud proto považoval za předčasné zabývat
se hodnocením podmínek v ukrajinských věznicích.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítl,
že v řízení před žalovaným byly porušeny základní zásady správního řízení, zejména nebyl zjištěn
skutečný stav věci bez důvodných pochybností, v důsledku čehož došlo k nesprávné aplikaci
§12, §14 a §14a zákona o azylu. Žalovaný pochybil, když nezohlednil všechny azylově relevantní
skutečnosti, které stěžovatel v průběhu správního řízení tvrdil, ani k nim neprovedl žádné
dokazování a porušil tak svou povinnost vykládat výše uvedená ustanovení zákona o azylu
eurokonformním způsobem. V podrobnostech stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu související s procesem dokazování v řízeních o udělení mezinárodní ochrany.
Závěrem kasační stížnosti pak poukázal na skutečnost, že žalovaný vycházel dle jeho názoru
ze zastaralých zdrojů a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu
uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné na www.nssoud.cz), vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů
stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená,
že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
V projednávané věci Nejvyšší správní soud žádnou otázku, k níž by považoval
za potřebné vyjádřit se z důvodu sjednocování judikatury, nenalezl. Žalovaný postupoval
při zjišťování skutkového stavu standardně, logické jsou také jeho závěry, které ze svých zjištění
učinil. Krajský soud se pak rovněž standardně vypořádal s uplatněnými námitkami. Stěžovatel
ostatně v kasační stížnosti ani nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně tvrzené nedostatky
skutkových zjištění spatřuje. Pokud jde o jeho výtku, že žalovaný vycházel ze zastaralých
podkladů, když nejnovější zdroj je z října 2015, nutno uvést, že toto tvrzení není zcela pravdivé,
neboť mezi podklady rozhodnutí byla zahrnuta i zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 9. 12. 2015, či dokonce výroční zpráva
Human Rights Watch ze dne 27. 1. 2016.
S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji v souladu s §104a odst. 1
s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, rozhodl zdejší soud II. výrokem tohoto usnesení
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu