ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.291.2016:25
sp. zn. 3 Azs 291/2016 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: L. D. T.,
zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Az 55/2015 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, č. j. OAM-444/ZA-ZA02-HA08-2015, neudělil
žalovaný žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti rozhodnutí žalovaného
podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Az
55/2015 - 20, zamítl.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce dlouhodobě pobývá na území
ČR a požádal o mezinárodní ochranu z důvodu legalizace pobytu. Dle závěrů městského soudu
si žalobce musel být vědom skutečnosti, že na území ČR pobývá na základě dlouhodobého
pobytu. Měl proto počítat i s možností, že jeho pobyt může být ukončen, neboť se nejedná
o definitivní řešení, ale naopak se jedná o dočasný (byť dlouhodobý) stav. Pokud si žalobce
zpřetrhal rodinné vazby na území Vietnamu, jedná se tak pouze o dobrovolné rozhodnutí
žalobce, které nemůže být v posuzovaném případě kvalifikovaným důvodem pro přiznání
mezinárodní ochrany.
Pokud se týká azylového důvodu dle §12 písm. b) zákona o azylu, ani zde městský
soud žalobci nepřisvědčil, když došel k závěru, že vyhýbání se vojenské službě nemůže být
bráno jako azylově relevantní skutečnost. Vojenská povinnost existuje ve většině zemí světa,
i v těch vyspělých, a proto je povinnost nástupu do povinné vojenské služby zcela legitimním
požadavkem daného státu, který klade na své občany.
Ohledně získání práce ve Vietnamu městský soud uvedl, že situace nyní je zcela odlišná,
než byla dříve. Vietnamská ekonomika se vyvíjí a nabídka pracovních míst je větší. Z doložených
podkladů nijak nevyplývá, že by ve Vietnamu docházelo k diskriminaci uchazečů o zaměstnání
z důvodu jejich sociálního postavení (viz např. Výroční zpráva Human Rights Watch 2015
ze dne 29. ledna 2015 nebo zpráva Svoboda ve světě, Freedom House ze dne 28. 1. 2015).
Také v případě tzv. ekonomických migrantů je situace klidná a nejsou zaznamenány případy,
že by byli po svém návratu jakkoli pronásledováni (viz Informace MZV č. j. 9885/2015-LPTP).
I žalobce do protokolu uvedl, že ve Vietnamu neměl žádné potíže se státními orgány,
nebyl politicky činný a neměl potíže ani s jinými soukromými osobami, které by se daly podřadit
pod relevantní z hlediska ust. §12 písm. b) azylového zákona.
V otázce udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu městský soud
poukázal na to, že žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani během správního
řízení neuvedl žádné mimořádné okolnosti, které by mohly být důvodem pro jeho udělení.
Dle závěrů městského soudu žalovaný přistoupil k posouzení zejména sociální a ekonomické
situace žalobce, i k jeho zdravotnímu stavu a věku, naplnění důvodu pro udělení humanitárního
azylu však neshledal. Soud pak není oprávněn jeho správní uvážení přehodnocovat.
Co se týče důvodu doplňkové ochrany dle §14a odst. 2, písm. d) zákona o azylu
má městský soud za to, že námitka žalobce je příliš obecné povahy a žalobce si předmětné
ustanovení nesprávně vykládá, neboť nespecifikoval, s jakými mezinárodními závazky
ČR by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, v níž uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná, neboť svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy. Skutková zjištění městského soudu totiž nemají oporu
v provedených důkazech a právní otázky byly vyřešeny způsobem neodpovídajícím ustálené
judikatuře. Namítal, že městský soud se nezabýval námitkami stěžovatele o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného. Podle stěžovatele městský soud neposoudil, zda odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu je dostačující a zda lze rozhodnutí považovat za přezkoumatelné a zákonné.
Naopak, sám uvedl, proč nespatřuje důvody pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel také brojil proti tomu, že městský soud nesprávně posoudil splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1, odst. 2, písm. d) zákona o azylu a aplikaci
mezinárodních smluv. Stěžovatel upozornil, že v ČR žije od svých 22 let a jeho život je zcela
provázán s Českou republikou. Návrat do země původu by představoval výjimečný zásah
do jeho soukromého života a byl by v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Není naplněna podmínka čl. 8 odst. 2 tohoto článku, která by umožňovala
státním orgánům zasahovat do práva stěžovatele. Neexistuje důvod, pro který by bylo možno
stěžovateli upírat jeho právo na soukromý život a Česká republika je povinna toto právo chránit.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní rozhodnutí vycházelo
ze zjištěného skutkového stavu, doloženého ve spise. Správní orgán opatřil potřebné podklady,
například aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu a podrobně vyhodnotil vyjádření
stěžovatele. Stěžovateli nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Institut mezinárodní ochrany
nemůže sloužit k účelové legalizaci pobytu, neboť nejde o azylově relevantní důvod. Navrhuje
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud, v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s., nejprve zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“
Soudní ochrana tedy byla stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním
jeho věci na úrovni městského soudu, a to v plné jurisdikci, a další procesní postup v rámci
správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn
přesahem jeho vlastních zájmů. Dále je nutno zdůraznit, že judikaturou formulované důvody
přijatelnosti kasační stížnosti nemohou jít za hranice právní úpravy výše citované, a že tento
důvod byl koncipován jen jako určitá pojistka vůči zjevně excesivním postupům či rozhodnutím
správních orgánů při posuzování otázek mezinárodní ochrany (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 Azs 189/2016 - 19).
Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních
zájmů stěžovatele, v mezích vytyčených výše citovaným usnesením č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
a na něj navazující judikaturou.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud nenašel žádnou otázku, k níž by považoval
za nezbytné vyjádřit se z důvodu nutnosti sjednocování judikatury a ani stěžovatel sám takovou
otázku v kasační stížnosti nepředestřel. Důvod přijatelnosti spatřoval v tom, že skutková zjištění
městského soudu nemají oporu v provedených důkazech a dále v nesprávném posouzení právní
otázky městským soudem, neboť byla vyřešena způsobem, který, dle stěžovatele, neodpovídá
ustálené judikatuře.
Námitky stěžovatele, které směřují proti nedostatečnému posouzení důvodů pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu a nesprávnému posouzení splnění podmínek doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu, nevypovídají o tom, že by se městský soud dopustil jakéhokoli excesu.
Sama skutečnost, že má stěžovatel odlišnou představu o tom, čím vším by se měl správní orgán
či soud při dokazování zabývat a k čemu všemu se vyjádřit, k závěru o excesivním postupu
nebo rozhodnutí soudu nestačí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 3 Azs 189/2016 - 19). Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný v daném případě
při zjišťování skutkového stavu postupoval standardně, logické jsou i jeho závěry, které ze svých
zjištění učinil. Městský soud se rovněž vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, Nejvyšší správní soud uvedl,
že udělení azylu je specifickým důvodem pro udělení pobytu v ČR a není možno je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu v ČR. Ani dlouhodobý pobyt stěžovatele na území ČR není
důvodem pro udělení doplňkové ochrany, jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71: „Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl
výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR.“
K námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 40/2014 - 23, dle kterého „obavy žadatele o mezinárodní ochranu,
že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické
přesvědčení, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v §14a zákona
o azylu.“
Pokud jde o odmítání vojenské služby, tato skutečnost sama o sobě nezakládá
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
(viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49 a ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44).
Otázkou, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu,
se Nejvyšší správní soud také zabýval, a to například, v již výše citovaném rozsudku
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, kde uvedl: „Samotná nutnost vycestování cizince do země původu při neudělení
žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu
na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou
z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Stěžovatel netvrdil žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti a nelze než uzavřít,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy. Nejvyšší správní
soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou a dle §104a odst. 1 s. ř. s. ji usnesením
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu