ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.304.2017:28
sp. zn. 3 Azs 304/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: I. R., zastoupený Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 1 A 100/2017 – 33,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33, zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2017, č. j. CPR-14831-3/ČJ-2017-930310-V240, a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 4. 2017,
č. j. KRPA-49108-25/ČJ-2017-000022 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo žalobci
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze
žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to byl stanoven od okamžiku,
kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně bylo ve výroku
prvoinstančního rozhodnutí konstatováno, že se dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra
ze dne 17. 2. 2017, ev. č. ZS33757, vydaného podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
se na žalobce vztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle §179 téhož zákona (vzhledem
k situaci v Uzbekistánu).
[2] Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností a současně s ní požádala o přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení
§107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Stěžovatelka v návrhu uvádí, že v případě
závaznosti právního názoru městského soudu pro správní praxi dojde k nepřiměřenému zásahu
do veřejného zájmu a nenahraditelné újmě, kterou nebude možno v budoucnu odstranit. Došlo
by totiž k nezákonnému postupu, jenž vyústí v nesprávné právní posouzení věci, a zároveň
k negativnímu zásahu do zájmů chráněných zákonem o pobytu cizinců, který má regulovat
a dohlížet na pobyt cizinců přechodně pobývajících na území České republiky. Promítnutím
chybného závěru městského soudu do praxe stěžovatelky může být potlačen boj proti nelegální
migraci za situace, kdy stěžovatelka čelí vysokému počtu neoprávněně pobývajících občanů
Uzbekistánu, kteří zneužívají ke vstupu a pobytu na území České republiky krátkodobé vízum
udělené na zastupitelských úřadech ostatních členských států Evropské unie. Stěžovatelka žádá
o přiznání odkladného účinku s ohledem na veřejný zájem, jenž spatřuje v potřebě předcházet
případné existenci opačných rozhodnutí o žalobě, která s sebou nutně nesou negativní dopad
na právní jistotu účastníků řízení, a zároveň představuje nepoměrně větší újmu, než jaká
přiznáním odkladného účinku žalobci či jiným osobám může vzniknout.
[3] Žalobce s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí, neboť jeho
přiznáním by byla poskytnuta právní ochrana nezákonnému a diskriminačnímu postupu
stěžovatelky. Žalobce je totiž toho názoru, že se stěžovatelka bez řádného odůvodnění odchýlila
od ustálené správní praxe a otevřeně vyjádřila svůj diskriminační postoj, kdy jediným důvodem
pro odchýlení uvedla skutečnost, že jde o občana Uzbekistánu. Dle žalobce porušování lidských
práv nelze odůvodnit zvýšeným počtem podobných případů ani nárůstem nelegální migrace
z Uzbekistánu, zvláště pokud se jedná pouze o 231 případů, které stěžovatelka eviduje.
S odkazem na veřejně dostupné údaje policie o migraci za období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017
nelze dle žalobce dovodit jakékoli přímé ohrožení veřejného zájmu nebo výsledků boje proti
nelegální migraci, natož takové ohrožení, které by ospravedlňovalo náhlou a diskriminační změnu
správní praxe stěžovatelky vůči občanům Uzbekistánu. Tato skutečnost je umocněna tím,
že občané Uzbekistánu se ve většině případů snaží svou pobytovou situaci neprodleně řešit,
přičemž motivem jejich jednání je obava z vážné újmy, která jim v případě návratu do země
původu reálně hrozí (což sama stěžovatelka přiznává). Dle žalobce nepřiznáním odkladného
účinku nedojde k žádnému zásahu do veřejného zájmu, naopak povede ke kultivaci správní praxe
stěžovatelky; zároveň by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma žalobci a jiným
osobám, kteří legitimně očekávají nediskriminační a ustálené rozhodování stěžovatelky.
[4] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se přitom užije
přiměřeně.
[5] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně
individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu.
Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu,
případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku
je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže
předjímat) výsledek meritorního posouzení věci.
[7] Stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku pro význam, který má rozhodovací
praxe správních soudů (včetně napadeného rozsudku) pro její obecnou aplikační praxi. Tento
význam je podpořen faktem, že typově obdobné jednání cizinců, jímž podle stěžovatelky dochází
k obcházení úpravy krátkodobých víz, se v praxi vyskytuje nikoli ojediněle, nýbrž ve významném
počtu případů. Dále poukazuje na negativní dopad na právní jistotu účastníků řízení v případě,
že by odkladný účinek nebyl přiznán a rozsudek městského soudu by byl v kasačním řízení
zrušen.
[8] Oproti tomu žalobce žádnou konkrétní jemu (či jiné osobě) hrozící újmu nespecifikoval,
ani z obsahu spisu nijak nevyplývá. Je třeba připomenout, že žalobci bylo sice uloženo správní
vyhoštění; to však aktuálně nelze realizovat, neboť u žalobce jsou dány důvody znemožňující
vycestování dle §179 zákona o pobytu cizinců. Věc je navíc vedena v přednostním režimu
vyřizování(§56 odst. 3 s. ř. s.). I z tohoto důvodu je zcela nepravděpodobné, že by žalobci mohla
vzniknout újma výkonem rozhodnutí o vyhoštění v době do rozhodnutí o kasační stížnosti.
Pokud hrozící újmu spatřuje v tom, že úč astníci očekávají ustálenou a nediskriminační praxi
stěžovatelky, jde o zcela vágní tvrzení, které je navíc třeba odmítnout. Je naopak žádoucí,
aby ze strany správních soudů byly stanoveny mantinely aplikační praxe stěžovatelky jasně,
k čemuž by nepřispělo, pokud by stěžovatelka do rozhodnutí o kasační stížnosti aplikovala závěry
městského soudu týkající se její rozhodovací praxe s rizikem, že mohou být meritorním
rozhodnutím o kasační stížnosti zpochybněny. Tvrzení žalobce, že změna praxe stěžovatelky
je diskriminační, neboť je založena pouze na státní příslušnosti cizinců, neodpovídá
ani odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky ani obsahu kasační stížnosti. Důvodem aktuální praxe
stěžovatelky je jí shledané obcházení zákona o pobytu cizinců, nikoliv výlučně jejich státní
příslušnost. Ze statistik nelegální migrace, na něž žalobce odkazuje, nelze vycházet. Obsahují
údaje z první poloviny letošního roku, které tedy logicky neodrážejí aktuální stav, proto nijak
nezpochybňují význam veřejného zájmu, na nějž poukazuje stěžovatelka. V neposlední řadě
existuje i riziko, že při nepřiznání odkladného účinku, by v případě zrušujícího rozhodnutí
zdejšího soudu v řízení o kasační stížnosti v konkrétní věci žalobce ve výsledku existovala
dvě protichůdná správní rozhodnutí.
[9] Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že si je vědom závěrů usnesení rozšířeného
senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, dle kterého hrozba existence dvou odlišných
správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Nelze však přehlédnout, že v posuzované věci stěžovatelka neuvádí tento
důvod izolovaně, ale ve spojení se závažnými dopady rozhodnutí městského soudu
do své aplikační praxe. V takových případech výjimečně Nejvyšší správní soud odkladný účinek
kasační stížnosti správního orgánu přiznává (srovnej např. usnesení zdejšího soudu ze dne
15. 2. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 18).
[10] Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci ani jiným osobám přiznáním odkladného účinku
žádná újma nehrozí. Oproti tomu pro praxi stěžovatelky i právní jistotu potenciálních účastníků
obdobných správních řízení má přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesporně velký
význam. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že újma pro stěžovatelku by v důsledku
nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící žalobci či jiným
osobám v důsledku jeho přiznání; přiznání odkladného účinku naopak povede k ochraně právní
jistoty třetích osob.
[11] Nejvyšší správní soud konečně posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývající podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti,
pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem,
respektive je naopak ve veřejném zájmu, aby řešená právní otázka byla postavena najisto. Ostatně
i ve skutkově obdobné věci sp. zn. 3 Azs 305/2017 postupoval Nejvyšší správní soud obdobně.
[12] Z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě
dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu