ECLI:CZ:NSS:2017:4.AFS.106.2017:28
sp. zn. 4 Afs 106/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. P. H., zast. JUDr.
Romanem Heydukem, advokátem, se sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 2. 2015, č. j. 4346-5/2015-900000-304.1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 29 Af 24/2015 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Dne 3. 10. 2011 žalobce podal celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží
(Tabák cigaretový balený, okamžitá spotřeba, nepřesahující 500 g / 168 kg, země původu
Jordánsko) do režimu volného oběhu. Jednou z příloh celního prohlášení byla faktura
č. 9/17.9.2011 ze dne 17. 9. 2011. Celní úřad Brno téhož dne zboží propustil do režimu volného
oběhu a vyměřil celní dluh ve výši 103.020 Kč, konkrétně dovozní clo ve výši 70.224 Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 32.796 Kč. Dne 24. 10. 2011 žalobce požádal o dodatečné přiznání
preferenčních sazebních opatření a o vrácení vyměřeného cla a DPH. K žádosti předložil
dodatečně vystavené průvodní osvědčení o původu zboží EUR.1 ze dne 5. 10. 2011, č. 0171668.
Celní úřad vzhledem k pochybnostem o pravosti předloženého osvědčení o původu zboží, zaslal
průvodní osvědčení EUR.1 k následné verifikaci celním orgánům státu vývozu (Jordánska). Dne
5. 3. 2012 žalobce k žádosti doložil fakturu č. 9/17.9.2011 ze dne 17. 9. 2011 obsahující
prohlášení o preferenčním původu dovezeného zboží v Jordánsku.
[2] Protože ve lhůtě 10 měsíců neobdržel od jordánských celních orgánů žádnou odpověď,
vydal Celní úřad pro Jihomoravský kraj (právní nástupce Celního úřadu Brno; v obou případech
dále též „celní úřad“) dne 13. 3. 2013 rozhodnutí o dodatečném přiznání preferenčních sazebních
opatření a vrácení cla ve výši 84.268 Kč. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí učinil na základě
dodatečně předloženého prohlášení na faktuře č. 9/17.9.2011, nikoli podle průvodního osvědčení
EUR.1. Měl totiž pochybnosti o tomto dokladu, ne však o původu zboží jako takovém.
[3] Dne 24. 4. 2013 celní úřad obdržel výsledek následné verifikace dokladu EUR. 1.
Ze stanoviska jordánských celních orgánů vyplynulo, že jednak předmětné zboží nemá původ
v Jordánsku, jednak průvodní osvědčení EUR. 1 není pravé. Vzhledem k tomu celní úřad zahájil
řízení ukončené rozhodnutím ze dne 29. 8. 2014, č. j. 109602-8/2014-530000-11, o přezkoumání
celního prohlášení a dodatečném vyměření dovozního cla, DPH a penále – platebním výměrem
č. 9140304412. Tímto rozhodnutím celní úřad žalobci doměřil dříve vrácenou částku v celkové
výši 84.268 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, na jehož základě žalovaný
rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015, č. j. 4346-5/2015-900000-304.1, napadený platební výměr
změnil na rozhodnutí o obnovení celního dluhu, který byl původně vyměřen v celkové výši
103.020 Kč, a jehož část ve výši 84 268 Kč byla neoprávněně vrácena daňovému subjektu,
a uložil žalobci uhrazení této částky.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítal,
že podle Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími
a jejich členskými státy na jedné straně a Jordánským hášimovským královstvím na straně druhé
(dále jen „Dohoda“) je původ zboží v hodnotě do 6000 Eur možné prokázat certifikátem EUR.1
nebo fakturou, což žalobce udělal. Neplatnost jednoho dokladu (tj. osvědčení EUR.1) přitom
nezakládá neplatnost druhého dokladu. Celní úřad mohl také požádat jordánskou stranu,
aby šetřením na místě samém u dodavatele zjistila pravý stav věci a původ zboží. Žalovaný však
návrhu žalobce na takové šetření nevyhověl. Dohodu tedy vyložil zcela v žalobcův neprospěch,
aniž by proto měl skutkový a právní základ.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Shledal, že je podstatné, že ze stanoviska jordánských celních
orgánů vyplynuly dvě skutečnosti: jednak že ověřované průvodní osvědčení EUR.1 není pravé,
jednak že předmětné zboží není jordánského původu. Pravomoc týkající se ověření a určení
původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu, přičemž celní orgány dovozního
státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. V daném ohledu
je zásadní obsah informace poskytnuté jordánskými celními orgány. Ty nejenže popřely
autentičnost ověřovaného průvodního osvědčení EUR.1, ale též výslovně uvedly, že předmětné
zboží není jordánského původu. Tento svůj závěr nemusely blíže osvětlovat. Naopak česká celní
správa z něj musela vycházet, na čemž nemohla nic změnit žalobcem dodatečně doložená faktura.
Skutečnosti plynoucí z této faktury totiž byly stanoviskem jordánských celních orgánů vyvráceny.
Obsah stanoviska jordánských celních úřadů potom neumožňuje takový výklad, že by otázka
původu zboží měla být předmětem dalšího zkoumání či že by tato otázka byla ponechána
otevřenou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvádí,
že pro posouzení naplnění podmínek pro přiznání preferenčního přístupu pro dovážené
tabákové výrobky pocházející z Jordánska bylo stěžejní postavit najisto, zda žalobce
naplnil podmínky čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 Dohody, ve znění Rozhodnutí Rady přidružení
EU –Jordánsko č. 1/2006 ze dne 15. 6. 2006, kterým se mění protokol č. 3 o definici pojmu
„původní produkty“ a o metodách správní spolupráce k Evropsko-středomořské dohodě
(2006/508/ES); dále též „Protokol č. 3“, anebo nikoliv. Zejména měla být krajským
soudem zodpovězena otázka, zda je možno uvedené ustanovení Protokolu č. 3 vykládat
tak, zda pro přiznání preference postačí, aby byl celnímu orgánu země dovozu předložen
alternativně jeden z uvedených dokladů v čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, a v případě,
kdy je kumulativně předloženo několik z uvedených dokladů, má zpochybnění jednoho
z nich za následek sankci v podobě doměření dovozního cla, anebo nikoliv. Podle stěžovatele
z textu Protokolu č. 3 neplyne jednoznačné řešení této otázky, a je tak zapotřebí k řešení dospět
prostřednictvím výkladu textu Protokolu č. 3. K tomuto výkladu je však oprávněn pouze Soudní
dvůr Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť Dohoda
je součástí sekundárního práva EU. Krajský soud tak měl povinnost vznést předběžnou otázku
ohledně interpretace čl. 16 Protokolu č. 3 k Soudnímu dvoru Evropské unie, ale neučinil tak.
[7] Podle stěžovatele dále není ze spisového materiálu krajského soudu zřejmé, zda se soud
zabýval správností postupu celních orgánů České republiky během zjišťování původů zboží
u jordánských celních orgánů. Podle čl. 33 odst. 1 Protokolu č. 3 se ověřování dokladů původu
zboží provádí nahodile anebo v případech, kdy mají celní orgány odůvodněné pochybnosti
o pravosti těchto dokladů. Stěžovateli do dnešního dne není známo, z jakých okolností české
celní orgány tuto pochybnost vyvodily. S tímto pak souvisí otázka, zda české celní orgány
postupovaly v souladu s čl. 33 odst. 2 Protokolu č. 3. Podle tohoto ustanovení jsou celní orgány
země dovozu povinny předložit celním orgánů země původu veškeré související doklady ohledně
původu zboží, zejména tedy průvodní osvědčení EUR.1, nebo fakturu apod. Společně s touto
žádostí mají celní orgány země dovozu poskytnout i informace nebo podklady nasvědčující tomu,
že údaje v dokladu o původu zboží nejsou správné.
[8] Zároveň má stěžovatel za to, že jelikož mu ani nebyly nikdy sděleny informace, ze kterých
české celní orgány nabyly dojmu, že zboží nepochází z Jordánska a že žalobcem předložené
průvodní osvědčení EUR.1 není pravé, jednalo se o podstatné porušení jeho procesních práv
a již rozhodnutí celního úřadu ze dne 28. 9. 2014, č. j. 109602-8/2014-530000-11, bylo v tomto
ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V tomto rozhodnutí bylo pouze
konstatováno, že celní úřad měl důvodné pochybnosti ohledně pravosti osvědčení o původu
zboží bez jakéhokoliv dalšího hlubšího odůvodnění, v důsledku čehož byla žalobci prakticky
odňata jakákoliv možnost bránit se proti závěru celního úřadu ohledně nepravosti průvodního
osvědčení o původu zboží EUR.1.
[9] Stěžovatel nakonec namítá, že žádné z ustanovení Dohody nebo Protokolu č. 3 nebrání
tomu, aby v případě přílišné stručnosti nebo nedostatečnosti sdělení dožádaného orgánu země
původu celní orgány svoji žádost buď opakovaly, nebo žádaly o bližší specifikaci. Podle
stěžovatele sdělení jordánských úřadů bylo zcela nedostatečné a příliš stručné. Jestliže se český
celní úřad spokojil s takovýmto sdělením, dopustil se porušení principu dobré správy.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Ve správním řízení
bylo zcela jasně doloženo, že stěžovatel neprokázal původ dovezeného zboží v Jordánsku,
resp. jím předložené důkazy původu (nejprve osvědčení EUR.1, a poté prohlášení na faktuře)
byly vyvráceny šetřením jordánských celních orgánů v podobě výsledků následné verifikace.
Argumentace stěžovatele je čistě formalistická a absolutně nezohledňuje skutečně prokázaná
fakta. Jestliže jordánské celní orgány zjistily, že dovezené zboží nemá původ v Jordánsku, nemůže
být přiznána preferenční smluvní sazba cla na totéž zboží na základě faktury vystavené
dodavatelem zboží. A to přesto, že čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 formálně umožňuje doložit
původ zboží i prohlášením na faktuře. Pokud krajský soud považoval dotčená ustanovení
Protokolu č. 3 za srozumitelná, nebylo jeho povinností řízení přerušovat a klást Soudnímu dvoru
předběžné otázky.
[11] K poprvé uplatněné argumentaci stěžovatele o tom, že se krajský soud a ani žalovaný
nezabývali správností postupu celních orgánů ČR během zjišťování původu zboží, žalovaný
uvádí, že prvoinstanční řízení vedl Celní úřad pro Jihomoravský kraj, jemuž nepřísluší
komunikovat s celními orgány jiných zemí ve věci ověření původu zboží. Z tohoto důvodu
je ve spisu založena pouze žádost o následnou verifikaci směřovaná k nadřízenému
orgánu, jímž tehdy bylo Celní ředitelství Brno, které žádost postoupilo specializovanému
útvaru žalovaného. Důvodem verifikace byly pochybnosti o původu a nečitelné razítko v kolonce
11 dokladu EUR.1. Právě otisk razítka je důležitým a povinným identifikačním údajem
a ukazatelem pravosti průvodních osvědčení (vzory otisků razítek byly mezi celními správami
předávány). Dále spis obsahuje záznam č. j. 55419-2/2013-530000-21 ze dne 2. 5. 2013
o komunikaci mezi jednotlivými útvary Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ve věci sdělení
výsledků verifikace. Z této písemnosti vyplývá, že celní úřad měl s ohledem na dřívější případy
podezření, že osvědčení EUR.1 je neplatně naskenovaným (padělaným) důkazem původu.
[12] Podle názoru žalovaného je sdělení jordánských celních orgánů sice stručné, avšak
jednoznačné a nebyl tu žádný důvod žádat jordánskou stranu o bližší specifikaci nebo opakovaně
žádat o následnou verifikaci důkazu původu vztahujícího se ke zboží, jehož původ byl ověřen.
Již v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že vztahy mezi smluvními stranami
Dohody jsou založeny na vzájemné důvěře. Jordánské celní orgány nejsou povinny své závěry
odůvodňovat a Česká republika (nebo jiný členský stát) výsledky ověření bez dalšího akceptuje.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou prokázání preferenčního původu zboží.
Podle čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 se Dohoda vztahuje na produkty pocházející ze Společenství
při dovozu do Jordánska a na produkty pocházející z Jordánska při dovozu do Společenství
po předložení jednoho z těchto dokladů o původu zboží: a) průvodního osvědčení EUR.1,
b) průvodního osvědčení EUR-MED, c) v případech uvedených v čl. 22 odst. 1 prohlášení
uvedeném vývozcem na faktuře, dodacím listu nebo jakémkoli jiném obchodním dokladu, které
popisuje dotyčné produkty dostatečně podrobně, aby umožnilo jejich ztotožnění.
[16] Podle čl. 22 odst. 1 Protokolu č. 3 může prohlášení na faktuře uvedené v čl. 16 odst. 1
písm. c) učinit: (i) schválený vývozce ve smyslu čl. 23, (ii) kterýkoliv vývozce pro jakoukoli zásilku
sestávající z jednoho nebo více nákladových kusů obsahujících původní produkty, jejichž celková
hodnota nepřesahuje 6000 EUR.
[17] V posuzovaném případě dokládal stěžovatel preferenční původ zboží nejprve osvědčením
EUR.1. Jelikož celní úřad pojal pochybnosti o pravosti předloženého osvědčení, postupem podle
čl. 33 Protokolu č. 3 požádal o jeho verifikaci. Následně stěžovatel předložil celnímu úřadu
také fakturu ve smyslu čl. 16 odst. 1 písm. c) Protokolu č. 3, na základě které byl preferenční
původ zboží uznán. Celní úřad následně obdržel vyjádření jordánských celních orgánů, podle
kterého předmětné zboží nemá původ v Jordánsku a průvodní osvědčení EUR.1 není pravé.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajským soudem měla být zodpovězena otázka,
zda je pro přiznání preference dostatečné, aby byl celnímu orgánu země dovozu předložen
alternativně jeden z dokladů uvedených v dispozici čl. 16 odst. Protokolu č. 3, a v případě,
kdy je kumulativně předloženo několik z uvedených dokladů, pak zpochybnění jednoho
z nich má následek sankci v podobě doměření dovozního cla, anebo nikoliv.
[19] V posuzovaném případě je zásadní, že jordánské celní úřady vedle pravosti osvědčení
EUR.1 popřely také preferenční původ zboží v Jordánsku. K obnovení celního dluhu tak nevedl
celní orgány závěr o zpochybnění pravosti osvědčení EUR.1, ale právě zpochybnění
preferenčního původu zboží v Jordánsku. Faktura č. 9/17.9.2011, kterou následně stěžovatel
předložil celnímu úřadu doplněnou prohlášením o původu zboží, byla přitom přílohou osvědčení
EUR.1 a celní úřad ji jordánským celním orgánům postoupil v příloze žádosti o následnou
verifikaci osvědčení o původu zboží ze dne 24. 2. 2012. Otázka pravosti faktury č. 9/17.9.2011
tudíž není způsobilá zpochybnit závěr o původu zboží a to zvláště v situaci, kdy jordánské celní
orgány měly tuto fakturu k dispozici.
[20] S ohledem na výše uvedené tak nevznikla pochybnost o výkladu Protokolu č. 3,
která by zakládala podmínky k předložení předběžné otázky podle č. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie. Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie přichází předložení předběžné
otázky v úvahu tehdy, když před národním soudem vyvstane otázka výkladu zakládacích smluv
(primárního práva) nebo otázka platnosti a výkladu sekundárního práva Evropské unie,
a současně národní soud považuje rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení
svého rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007,
č. j. 3 As 22/2006 – 138, „[p]rvní a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským
soudem nebo Nejvyšším správním soudem však je, že tyto soudy považují rozhodnutí Soudního dvora Evropských
společenství o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout.“
[21] Otázka výkladu Protokolu č. 3, kterou v kasační stížnosti předestřel stěžovatel,
tj. zda v případě předložení více podkladů podle čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 zpochybnění
jednoho z nich vede k automatickému doměření dluhu, v řízení před krajským soudem
nevyvstala, a nemohla tak být nezbytná k rozhodnutí věci krajským soudem. Totéž platí
i pro řízení o kasační stížnosti.
[22] Stěžovatel dále namítal, že žádné z ustanovení Dohody nebo Protokolu č. 3 nebrání
tomu, aby v případě přílišné stručnosti nebo nedostatečnosti sdělení dožádaného orgánu země
původu správní orgány svoji žádost buď opakovaly, nebo žádaly o bližší specifikaci. Podle
stěžovatele bylo sdělení jordánských celních orgánů zcela nedostatečné a příliš stručné. Celní úřad
se s ním proto neměl spokojit.
[23] Podle čl. 32 odst. 2 Protokolu č. 3: „Za účelem správného uplatňování tohoto protokolu
si Společenství a Jordánsko poskytují prostřednictvím příslušných celních správ vzájemnou pomoc
při kontrole pravosti průvodních osvědčení EUR.1 a EUR-MED, prohlášení na faktuře a prohlášení na faktuře
EUR-MED a při kontrole správnosti údajů obsažených v těchto dokladech.“
[24] Podle čl. 33 odst. 1 Protokolu č. 3: „Dodatečné ověření dokladů o původu zboží se provádí nahodile
anebo vždy v případech, kdy mají celní orgány země dovozu odůvodněné pochybnosti o pravosti těchto dokladů,
o statusu původu dotyčných produktů nebo o splnění jiných povinností stanovených v tomto protokolu.“
[25] Podle čl. 33 odst. 2 Protokolu č. 3: „Pro účely odstavce 1 vrátí celní orgány země dovozu průvodní
osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED a fakturu, pokud byla předložena, prohlášení na faktuře nebo prohlášení
na faktuře EUR-MED nebo kopii těchto dokladů celním orgánům země vývozu, a případně uvedou důvody
pro jejich žádost o ověření. Spolu se žádostí o ověření zašlou rovněž veškeré získané informace nebo doklady
nasvědčující, že údaje uvedené v dokladu o původu zboží nejsou správné.“
[26] Podle čl. 33 odst. 3 Protokolu č. 3: „Ověřování provádějí celní orgány země vývozu. Pro tyto účely
mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů vývozce nebo jinou kontrolu, kterou
považují za účelnou.“
[27] Podle čl. 33 odst. 5 Protokolu č. 3: „Celní orgány žádající o ověření jsou informovány o jeho výsledcích
co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé, zda lze dotyčné produkty považovat za produkty
pocházející ze Společenství, Jordánska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a zda tyto produkty
splňují ostatní podmínky stanovené v tomto protokolu.“
[28] Podle konstantní judikatury zdejšího soudu i Soudního dvora je verifikace původu
zboží provedená státem vývozce pro české celní orgány závazná. V rozsudku ze dne 7. 2. 2008,
č. j. 5 Afs 37/2007 - 49, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]ravomoc týkající se určení
původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry
legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. [Srovnej rozsudky Soudního dvora ze dne 12. 7. 1984,
Les Rapides Savoyards a další (218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27) a ze dne 9. 2. 2006,
Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio (C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36)]. (…)
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá
jednak v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu. [Srovnej rozsudek
Soudního dvora ze dne 9. 2. 2006, Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio (C-23/04 až C-25/04, Sb.
rozh. s. I-1265, bod 49)]. Celnímu ředitelství proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu s
poukazem na ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, vycházel-li, stejně jako celní úřad, pouze
z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s
Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů tak celní ředitelství
nemohlo porušit ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti.“
[29] Uvedené závěry dopadají také na posuzovaný případ. Podle výše citovaných ustanovení
Protokolu č. 3 je ověřování pravosti dokladů a údajů v nich obsažených prováděno celními
orgány země vývozu. Z výsledku ověření pak musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé
a zda lze dotyčné produkty považovat za produkty pocházejí z dotčených zemí. Ačkoliv vyjádření
jordánských celních orgánů neobsahuje odůvodnění, srozumitelně a jednoznačně z něj vyplývá,
že osvědčení EUR.1 není pravé a dotčené zboží nemá preferenční původ v Jordánsku. Pro účely
ověření preferenčního původu zboží je tedy dostatečné a české celní orgány z něj měly povinnost
vycházet. Za této situace by nebylo možné ani účelné žádat po jordánských celních orgánech
upřesnění jejich vyjádření.
[30] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud také námitku, že rozhodnutí celního úřadu
ze dne 28. 09. 2014 je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož v jeho rozhodnutí
nejsou specifikovány pochybnosti ohledně pravosti osvědčení o původu zboží.
[31] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů podobně jako
v případě soudních rozhodnutí spočívá v nedostatku důvodů skutkových, nikoliv v dílčích
nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se jednat o vady skutkových zjištění, o které správní
orgán opírá své rozhodovací důvody. Podle judikatury se ve vztahu k soudním rozhodnutím
typicky jedná o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení
byly provedeny (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[32] Nejvyšší správní soud konstatuje, že celní úřad v rozhodnutí ze dne 28. 9. 2014
ani žalovaný v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2015 neuvedly, v čem spočívaly pochybnosti o pravosti
osvědčení EUR.1, které vedly k podání žádosti o jeho dodatečné ověření. Ačkoliv v zájmu větší
přesvědčivosti odůvodnění dotčených rozhodnutí by bylo vhodné, aby správní orgány popsaly,
jaké důvody je vedly k podání žádosti o dodatečné ověření předloženého osvědčení, absence této
úvahy nevede k nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Důvodem
obnovy celního dluhu bylo vyjádření jordánských celních orgánů zpochybňujícího preferenční
původ dotčeného zboží. Tato skutečnost byla z rozhodnutí správních orgánů zřejmá. S ohledem
na výše uvedený výklad byly české celní orgány povinny z tohoto vyjádření vycházet bez ohledu
na to, jaké důvody je vedly k podání žádosti o dodatečné ověření osvědčení EUR.1.
[33] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 33 odst. 1
Protokolu č. 3 může být dodatečné ověření dokladů provedeno i nahodile a tedy bez konkrétního
důvodu. Ze správního spisu jsou dále pochybnosti, které celní úřad vedly k ověření původu
zboží, patrné. V žádosti o následnou verifikaci osvědčení původu zboží ze dne 24. 2. 2012
je v kolonce „Důvod verifikace“ uvedeno „Nečitelné razítko v odstavci č. 11“. Podle záznamu
o výsledku následné verifikace ze dne 2. 5. 2013 bylo jako důvod pochybností uvedeno,
že: „…existuje podezření, že se může jednat o nascenovanou kopii důkazu původu. U předchozího dovozu
za stejných podmínek (dovozce, vývozce, komodita), bylo předloženo průvodní osvědčení EUR. 1 s evidenčním
číslem vpravo nahoře v černé barvě (na námi verifikovaném má červenou barvu), přičemž důkaz původu předložený
u předchozího dovozu byl označen údajem „DOCUMENT NOT ACCEPTED“ (důvod – naskenovaná
kopie) a byl vrácen dovozci. V kolonce 11 je nečitelné razítko indosujícího orgánu.“ S těmito skutečnostmi
se měl stěžovatel v průběhu řízení možnost seznámit.
[34] Nedůvodná je nakonec také námitka, že krajský soud se nezabýval správností postupu
celních orgánů České republiky během zjišťování původů zboží u jordánských celních orgánů.
Stěžovatel takovou námitku v řízení před krajským soudem nevznesl a nejedná se o otázku,
kterou by se krajský soud musel zabývat z úřední povinnosti (srov. §76 s. ř. s.). Řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zásadou dispozitivní, a bylo tedy na stěžovateli,
aby v žalobě vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a všechny důvody, pro něž se domnívá,
že by napadené rozhodnutí správního orgánu mělo být zrušeno. Pokud tak neučinil, není možné
krajskému soudu vytýkat, že se touto námitkou nezabýval, a Nejvyšší správní soud se jí s ohledem
na zákaz novot v §104 odst. 4 s. ř. s. rovněž nemůže zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[36] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu