ECLI:CZ:NSS:2017:4.AFS.206.2016:62
sp. zn. 4 Afs 206/2016 - 62
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Alešem Roztočilem v právní věci
žalobce: PCV Computers, s. r. o., IČ: 260 84 121, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1,
zast. společností Ariadna, s. r. o., se sídlem Bořivojova 21/2419, Praha 3, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016, č. j. 8 Af 11/2012 – 57,
takto:
I. Bod 34 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 4 Afs 206/2016 – 32, se opravuje tak, že správně zní:
Důvodná není ani námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nezohlednil celkovou
výši škody. Z rozsudku ve věci Kordárna je totiž zřejmé, že Nejvyšší správní soud přihlédl rovněž
k faktickým ekonomickým aspektům, když v bodě 37 konstatoval, že „nelze přehlédnout společenskou
a ekonomickou realitu. Uplatňování nadměrných odpočtů, na které nemá plátce ve skutečnosti nárok,
ať již s podvodným záměrem nebo v důsledku omylu či nepřesností, se při reálném fungování společného systému
DPH Evropské unie vyskytuje natolik často a v natolik významném rozsahu, že tomu je nutno přizpůsobit
i aplikační praxi v jednotlivých členských státech EU, tedy i v České republice. Správce daně musí mít k dispozici
určitý časový prostor k základnímu prověření oprávněnosti uplatněného nároku a rozřazení jednotlivých nároků
na ty, u nichž pochybnost, která by vyžadovala provádět další šetření, nevzniká, a na ty, kde se taková pochybnost
objevuje. Správce daně má být schopen si takový prvotní úsudek učinit relativně rychle, avšak nikoli v situaci silné
časové tísně. Nelze ani přehlédnout, že procesní pravidla (doručování písemností, minimální lhůty pro vyjádření
daňového subjektu k výzvě správce daně aj.) jsou nastavena tak, že za běžných okolností správci daně neumožňují
komunikovat s plátcem rychleji než v horizontu několika dnů až týdnů.“ Následně v bodech 40 a 41
vyslovil, že „v případech, které správce daně podrobí důkladnějšímu zkoumání typicky pomocí postupu
k odstranění pochybností, si musí být vědom „ceny“, kterou pro něho čas věnovaný prověřování bude mít v případě,
že se po prověření ukáže, že plátcova tvrzení odpovídají skutečnosti. Touto „cenou“ je úrok z vratitelného
přeplatku podle ust. §155 odst. 5 daňového řádu za dobu od uplynutí tříměsíční lhůty počínající běžet
dnem následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období (prodlouženou případně o dobu
odpovídající době mezi uplynutím lhůty k podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období a dnem jeho
podání, bylo-li podáno opožděně) do dne uhrazení nadměrného odpočtu správcem daně. Pokud však správce daně
prověřováním zjistí, že nárok plátce na nadměrný odpočet je zcela či zčásti neoprávněný, nemá plátce za tu část
uplatněného nároku, která mu nebyla přiznána, nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle ust. §155 odst. 5
d. ř. proto, že mu takový přeplatek nevznikl.“
II. Bod 39 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 4 Afs 206/2016 – 32, se opravuje tak, že správně zní:
Nejvyšší správní soud dále ve věci Kordárna vyložil, proč je třeba počátek vzniku nároku
na úrok z vratitelného přeplatku navázat na konec příslušného zdaňovacího období
prodlouženého o tři měsíce s ohledem na §105 odst. 1 zákona o DPH a přihlédl jak k situaci,
kdy plátcem tvrzený nárok na nadměrný odpočet odpovídá skutečnosti (jak tomu bylo
i v posuzované věci), tak k situaci, kdy tomu tak zcela či částečně není, neboť v bodě 40
citovaného rozsudku vyslovil, že „v případech, které správce daně podrobí důkladnějšímu zkoumání typicky
pomocí postupu k odstranění pochybností, si musí být vědom „ceny“, kterou pro něho čas věnovaný prověřování
bude mít v případě, že se po prověření ukáže, že plátcova tvrzení odpovídají skutečnosti. Touto „cenou“ je úrok
z vratitelného přeplatku podle ust. §155 odst. 5 daňového řádu za dobu od uplynutí tříměsíční lhůty počínající
běžet dnem následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období (prodlouženou případně o dobu
odpovídající době mezi uplynutím lhůty k podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období a dnem jeho
podání, bylo-li podáno opožděně) do dne uhrazení nadměrného odpočtu správcem daně. Pokud však správce daně
prověřováním zjistí, že nárok plátce na nadměrný odpočet je zcela či zčásti neoprávněný, nemá plátce za tu část
uplatněného nároku, která mu nebyla přiznána, nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle ust. §155 odst. 5
d. ř. proto, že mu takový přeplatek nevznikl.“ K samotné otázce výše úroku postačuje odkázat a není
třeba cokoli dodávat k závěrům uvedeným v bodě 44 rozsudku ve věci Hamaga, kde zdejší soud
uvedl, že „jelikož v případě, kdy byl řádně uplatněn nadměrný odpočet, došlo ke „vzniku“ vratitelného
přeplatku, bylo na správci daně, aby tento přeplatek daňovému subjektu vrátil a současně k vraceným finančním
prostředkům poskytl i příslušný úrok z vratitelného přeplatku (nadměrného odpočtu) dle §155 odst. 5 daňového
řádu. Sedmý senát tak aplikoval nejbližší právní úpravu dopadající na danou věc a nelze souhlasit
se stěžovatelem, že si soudy doplnily novou kategorii úroku, která nemá oporu v zákoně. Stejně tak výše úrokové
sazby byla stanovena dle tohoto zákonného ustanovení, proto soudy neměly možnost výši úrokové sazby
modifikovat a je nadbytečné nyní polemizovat o její přiměřenosti. Jak je uvedeno již výše, soudy postupovaly
v souladu s judikaturou Soudního dvora a vlastně s principy, na nichž je vystavěno evropské právo, a byly povinny
nalézt právní úpravu, kterou by bylo možno v souladu se závěry přijatými Soudním dvorem k posuzované
problematice aplikovat na případ vnitrostátní úpravou konkrétně neřešený.“
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 – 32, rozhodl
o kasační stížnosti žalovaného ve shora uvedené právní věci tak, že kasační stížnost se zamítá
a žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Tento rozsudek nabyl právní moci
dne 18. 1. 2017.
[2] Podle ustanovení §54 odst. 4 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož
i jiné zjevné nesprávnosti.
[3] Z uvedeného ustanovení vyplývá, že opravit rozsudek je možné jen v případech,
že jde o chyby v psaní a počtech či další takové chyby, které je možno pokládat za jiné zřejmé
nesprávnosti podobného charakteru, jako chyby v psaní a počtech; zřejmost takové nesprávnosti
je na první pohled patrná zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním,
popř. i z jiných souvislostí.
[4] Nejvyšší správní soud zjistil, že k takové zřejmé nesprávnosti došlo při vyhotovení
písemného vyhotovení rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 – 32, tím, že v bodech
34 a 39 odůvodnění byl nedopatřením citován bod 40 rozsudku zdejšího soudu ze dne
25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, ve znění, které není aktuální a neplatí, neboť bylo opraveno
opravným usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 47.
[5] Při vyhotovení rozsudku tak došlo k chybě v psaní, kterou je možno napravit cestou
vydání opravy rozsudku. Proto předseda senátu za použití ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. tak učinil
vydáním tohoto opravného usnesení, a to tak, že v bodech 34 a 39 odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 – 32, je citován bod 40
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, ve znění
opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 47.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu