ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.221.2017:16
sp. zn. 4 As 221/2017 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: T. V. Ch., zast.
JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 9. 2017, č. j. OAM-141/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 41,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 41,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Usnesením ze dne 2. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 16, krajský soud asistentkou soudce
ustanovil žalobci zástupce JUDr. Petra Hoška, advokáta, se sídlem Vysoká 92, Rakovník.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že žalobce nemá finanční příjmy, neboť se nachází v zařízení
pro zajištění cizinců a nemá ani majetek. Ustanovení zástupce je zapotřebí k ochraně práv
žalobce, neboť sám nebyl schopen specifikovat žalobní body a navrhnout důkazy. Krajský soud
odmítl ustanovit žalobcem navrženého zástupce Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta, se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, přičemž poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, a konstatoval, že s ohledem
na aktuální místo pobytu žalobce a místo konání soudního řízení ustanovil v zájmu
hospodárnosti řízení žalobci JUDr. Petra Hoška, který dle webu České advokátní komory přijímá
zastupování ex officio a vykonává generální praxi.
[2] Usnesením ze dne 23. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 41, krajský soud samosoudkyní
k námitkám žalobce potvrdil usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 16. V odůvodnění
usnesení soud uvedl, že JUDr. Petra Hoška ustanovil zástupcem žalobce s ohledem na aktuální
místo pobytu žalobce a místo konání soudního řízení, přičemž ustanovený zástupce
již zastoupení převzal, doplnil žalobu a není důvod se domnívat, že žalobci neposkytne kvalitní
právní pomoc.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti naposledy uvedenému usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včasnou kasační stížnost. V ní konstatoval, že v žalobním řízení nebyly důvody, aby mu nebyl
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Ten totiž pravidelně dojíždí
do Zařízení pro zajištění cizinců Balková, přičemž cestovní náklady nikdy neúčtuje, s věcí
stěžovatele je obeznámen a v minulosti již s ním vícekrát jednal. Stěžovatel konstatoval,
že si k Mgr. Lechovskému vybudoval důvěru a jeho ustanovení nepřináší žádné zvýšené náklady.
Stěžovatel sice striktně vzato neformuloval petit kasační stížnosti, avšak z jejího obsahu je zřejmé,
že navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ta směřuje výhradně proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu, a proto nechává hodnocení na úvaze Nejvyššího správního soudu.
Nadto žalovaný toliko konstatoval, že k posuzované problematice již existuje ustálená judikatura.
III. Posouzení kasační stížnosti
[1] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti
je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popřípadě je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně
vyložen.
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 21. 9. 2009,
č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, konstatoval, že „[…] vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce
bude namístě především tehdy, bude-li takový návrh opřen o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu
s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž
účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí z důvodů,
které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy,
má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho
zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem a jeho klientem
[…]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba jako zástupce věcí účastníka řízení
již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů
obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo má-li určité specifické vlastnosti,
schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci účastníka řízení, s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem, vystupovat účinněji než jiné osoby. Takovými specifickými schopnostmi, vlastnostmi
či dovednostmi může být dle rozšířeného senátu například specializace navrhovaného zástupce na určitá právní
odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým se dorozumí.“
[8] Rozšířený senát však v uvedeném rozsudku vymezil i určité limity výše citovaných závěrů,
neboť uvedl, že „[p]rávo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce totiž nemůže mít podobu práva
absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení
konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje
v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce
pak zcela jistě musí existovat pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu
na konkrétního zástupce, zneužití práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku
pro řízení před soudem apod.).“ Rozšířený senát tak shrnul, že v situacích, kdy „[…] navrhne účastník
řízení ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně
oprávněné důvody, pak je namístě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce mohou být především okolnosti, které svojí povahou či významem převažují
nad respektováním rozumných a věcně oprávněných důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu.“
[9] V této souvislosti je třeba také připomenout, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
31. 10. 2016, č. j. 3 As 171/2016 - 21, uvedl, že „[i] za situace, kdy se žádost o ustanovení konkrétního
advokáta opírá o rozumné a věcně oprávněné důvody, mohou být důvodem pro nevyhovění takovému návrhu
okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním těchto rozumných a věcně oprávněných
důvodů. V nyní posuzované věci, v souvislosti s pouhým konstatováním existence důvěry k Mgr. Lechovskému,
pramenící z jeho známosti a dobré pověsti mezi cizinci a jeho specializaci (jíž se ostatně zabývá rovněž i krajským
soudem ustanovený advokát), může krajským soudem zmiňovaná snaha o rovnoměrné zatížení advokátů
ustanovovaných ex offo v cizineckých věcech dle názoru zdejšího soudu skutečně převážit nad stěžovatelem
uváděnými důvody jeho návrhu. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že pokud by byl pouze jediný
advokát ustanovován na návrh každého cizince, a to pouze s poukazem na jeho známost a dobrou pověst mezi
cizinci a jeho specializaci, vedl by takový postup k neakceptovatelné monopolizaci právních služeb poskytovaných
ex offo v oblasti cizinecké agendy.“
[10] S ohledem na výše citované závěry Nejvyšší správní soud nepřisvědčil důvodům, pro které
krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení konkrétního zástupce JUDr. Jindřicha
Lechovského. Ze spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatel krajskému soudu nenavrhl,
aby mu jako zástupce ustanovil JUDr. Lechovského jen proto, že jde o známého advokáta,
avšak proto, že je seznámen s jeho případem a je schopen poskytnout mu s ohledem
na své profesní zaměření účinnou ochranu. Uvedené tvrzení svědčí o důvěře stěžovatele
vyplývající z jeho osobní znalosti JUDr. Lechovského. Stěžovatel podepřel návrh na ustanovení
konkrétního zástupce relevantní skutečností ve smyslu výše citovaného rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141. V takovém
případě bylo na krajském soudu, aby návrhu stěžovatele vyhověl, nebo konstatoval okolnosti,
které povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných
důvodů stěžovatele. Krajský soud takovou okolnost shledal ve vzdálenosti svého sídla, zařízení,
ve kterém je v současnosti zajištěn stěžovatel, a sídla navrženého zástupce. Uvedený důvod
však podle Nejvyššího správního soudu nemůže převážit nad oprávněným důvodem stěžovatele.
Předně, zařízení pro zajištění cizinců je v České republice jen několik a jsou rozmístěny
nerovnoměrně; ze zastupování cizinců zajištěných v těchto zařízeních by tak v důsledku právního
názoru krajského soudu byla vyloučena značná část advokátů, bez ohledu na dřívější
spolupráci a vybudovaný vztah důvěry. Nadto, dojezdová vzdálenost navrženého zástupce,
JUDr. Lechovského, ke krajskému soudu (cca 92 km) či do Zařízení pro zajišťování cizinců
(cca 95 km) není tak velká, aby převážila nad stěžovatelovým oprávněným zájmem.
Nad rámec uvedených závěrů však Nejvyšší správní soud neshledal jako relevantní tvrzení,
že si JUDr. Lechovský neúčtuje cestovní náhrady. Jak totiž konstatoval již Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 5 As 135/2017 - 25, „[…] Mgr. Jindřich Lechovský si zpravidla
ve věcech, v nichž je ustanoven zástupcem, neúčtuje náhradu cestovních výdajů ani náhradu za ztrátu času. Jedná
se přirozeně pouze o jeho dobrou vůli, která nic nemění na skutečnosti, že mu nárok na náhradu těchto výdajů
vzniká a v případě jejich oprávněného vyúčtování by mu je byl soud povinen přiznat.“
[11] Nejvyšší správní soud neshledal jako relevantní ani tvrzení krajského soudu, která učinil
až v usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 41, že ustanovený advokát JUDr. Petr
Hošek již v řízení učinil úkony právního zastoupení. Skutečnost, že tak JUDr. Hošek učinil poté,
co byl ustanoven zástupcem stěžovatele, nemůže zpětně odůvodnit jeho ustanovení.
IV. Závěr
[12] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s větou před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 41. Krajský soud v Plzni bude v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Plzni rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu