ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.84.2016:96
sp. zn. 4 As 84/2016 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: Mgr. L. J., proti žalované:
Vojenská policie, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, Sekce právní, Odbor pro právní
zastupování, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2016, č. j. 10 A 212/2015 -
88,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2016,
č. j. 10 A 212/2015 - 88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Velitel Velitelství Vojenské policie Tábor rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11-
64/2014-4215, částečně vyhověl žádosti žalobce ze dne 22. 3. 2012 a přiznal mu nárok na výplatu
odměny za služební pohotovost podle §19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“), vykonanou na pozici 4. operátora operačního
střediska a na pozici vyšetřovatele u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období
od 22. 3. 2009 do 1. 2. 2012 v celkové výši 30.640 Kč. Dále prvoinstanční orgán nepřiznal žalobci
úroky z prodlení z přiznaných odměn. Ve zbytku pak jeho žádost zamítl a nepřiznal mu nárok
na výplatu odměny za služební pohotovost podle §19 zákona o platu v souvislosti s plněním
úkolů bojové a mobilizační pohotovosti.
Podle odůvodnění rozhodnutí prvního stupně se žadatel po dobu pohotovosti
vykonávané na pozici operátora a vyšetřovatele musel zdržovat v místech s dostupností signálu
pro mobilní telefon, aby mohl být telefonicky vyrozuměn a schopen se v rámci stanovené časové
normy dostavit na pracoviště ve stavu způsobilém plnit úkoly. Dále se žadatel nemohl účastnit
kulturních, sportovních či jiných soukromých aktivit a byl tak kvalitativně a kvantitativně omezen
ve svém osobním volnu. Obsahem uvedených druhů pohotovostí pak byla povinnost žadatele
dostavit se na stanovený signál na pracoviště nejdéle do 360 minut od aktivace, která by probíhala
za použití mobilního telefonu cestou stálého operačního dozorčího velitelství na základě
rozhodnutí náčelníka operačního střediska. Po zvážení těchto skutečností dospěl prvoinstanční
správní orgán k závěru, že pohotovosti 4. operátora operačního střediska a vyšetřovatele
Vojenské policie nařizované žadateli v období od března 2009 do ledna 2012 naplňují
z materiálního hlediska znaky služební pohotovosti mimo vojenský objekt.
Ve vztahu k žadateli nařízené bojové a mobilizační pohotovosti však správní orgán
prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o služební pohotovost ve smyslu §30 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích
z povolání“). Proto žadateli nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle §19 zákona
o platu z titulu bojové a mobilizační pohotovosti nepřiznal.
Nejprve velitel Velitelství Vojenské policie nastínil systém a obsah relevantních vnitřních
předpisů. Konstatoval, že podle rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, o vyčleňování
vojáků z povolání a občanských zaměstnanců v rezortu Ministerstva obrany k plnění úkolů
bojové a mobilizační pohotovosti (dále jen „rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku“),
se bojovou a mobilizační pohotovostí rozumí činnost, kterou Ministerstvo obrany vykonává
při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu, přičemž k jejímu plnění jsou vyčleňováni
všichni vojáci. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti byli vojáci,
respektive vojenští policisté a občanští zaměstnanci, zařazování do plánu uvádění do bojové
připravenosti, který zpravidla jednou týdně upřesňoval příslušný vedoucí zaměstnanec. Rozkaz
ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku výslovně stanovil, že zařazení vojáků do plánu uvádění
do bojové připravenosti nelze považovat za oprávnění k vyhlášení služební pohotovosti
ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání a že před vyhlášení služební pohotovosti je příslušný
vedoucí zaměstnanec povinen určit vojákovi místo, kde se bude v době služební pohotovosti
zdržovat, způsob, jakým bude vyrozuměn o povinnosti nastoupit do služby, a způsob, jakým
se dopraví do místa výkonu služby. Na rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku navázala
nařízení náčelníka Generálního štábu č. j. V 154/2007-1618 a č. j. V 528/2011-1160, podle nichž
vyčlenění vojáci přecházejí do pohotovosti až na základě zvláštního nařízení náčelníka
Generálního štábu a do té doby se pouze připravují k plnění úkolů bojové a mobilizační
pohotovosti. Podle navazujících nařízení náčelníka Vojenské policie č. j. V105-22/2007-5104
a č. j. V26/2012-5104 měl v případě přechodu do pohotovosti vydat náčelník Vojenské policie
zvláštní nařízení, které by navazovalo na zvláštní nařízení náčelníka Generálního štábu.
Vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie ani jiným opatřením nebylo žadateli
stanoveno, kde se má zdržovat v době služební pohotovosti, nebyl stanoven způsob, jakým
by měl být vyrozuměn, ani způsob dopravy do určeného místa. Ze zjištění nevyplynulo
ani prověřování dosažitelnosti příslušníků útvaru v rámci bojové a mobilizační pohotovosti.
Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že služební orgán neměl v úmyslu nařídit žadateli
služební pohotovost ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání. Nadto by bylo za uvedených
okolností toliko otázkou náhody, zda by se podařilo žadatele zastihnout. V této souvislosti
prvoinstanční správní orgán poukázal na §29 zákona o vojácích z povolání a uvedl, že „pokud
služební orgán vojáka jakýmkoliv způsobem již zastihnul, mohl mu nařídit výkon služby, a proto by postrádalo
jakýkoliv smysl, aby vojákovi byla nařizována placená služební pohotovost, aniž by vojákovi bylo stanoveno místo,
kde se má v době služební pohotovosti zdržovat nebo způsob jeho vyrozumění.“ Na základě uvedených závěrů
správní orgán prvního stupně uzavřel, že v letech 2009 až 2012, za něž žadatel požaduje
proplacení bojové a mobilizační pohotovosti, byl v České republice jen mírový stav,
nadto nedošlo k vydání žádného zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu, a proto
se žadatel nemohl nacházet v režimu pohotovosti a nebyl žádným způsobem omezen.
Na podporu svých závěrů prvoinstanční správní orgán poukázal na výpověď svědka
mjr. v záloze L., který vypověděl, že smyslem zařazení příslušníka ve vnitřních rozkazech velitele
Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 do bojové a mobilizační
pohotovosti s povinností dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě
do 360 minut bylo toliko vymezení osob pro plnění úkolů v případě vyšší bojové pohotovosti.
Časová norma byla vázána na vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Podle mjr. L.
se tak nikdo nemohl domnívat, že mu byla nařízena pohotovost pouhým zařazením do vnitřního
rozkazu. Obdobným způsobem se ve své výpovědi vyjádřil bývalý velitel útvaru plk. Generálního
štábu D., bývalý zástupce velitele útvaru pplk. v záloze Ch. a náčelník operační skupiny útvaru
mjr. G. V rozporu s těmito výpověďmi svědčil jen bývalý náčelník štábu pplk. K., podle kterého
smyslem zařazení příslušníků Velitelství Vojenské policie ve vnitřních rozkazech do bojové a
mobilizační pohotovosti s povinností dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové
normě do 360 minut bylo plnění úkolů, avšak k aktivaci nebylo nutno vyhlašovat vyšší stupně
bojové pohotovosti. Pplk. v záloze K. je však žadatelem v jiném správním řízení v obdobné věci
a má na výsledku tohoto řízení přímý zájem. Jeho výpověď proto prvoinstanční správní orgán
označil za účelovou, respektive vyvrácenou ostatními výpověďmi.
Na základě svědeckých výpovědí správní orgán prvního stupně označil za prokázané,
že k poučování příslušníků útvaru docházelo jednou ročně v rámci velitelských příprav útvaru
a v rámci zdokonalovacích příprav. Plk. Generálního štábu D. jako velitel útvaru ani zástupce
velitele útvaru pplk. v záloze Ch. osobně poučení příslušníků útvaru k bojové a mobilizační
pohotovosti neprováděli. Pplk. K. dále sice uvedl, že poučování prováděl jeho podřízený,
tedy náčelník operačního oddělení mjr. v záloze L. Ten však ve svědecké výpovědi zmínil,
že „smyslem zařazení příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ve vnitřním rozkaze VR č. 1
v roce 2011 a 2012 do dosažitelnosti V. - zařazení do BoMoPo s povinností být připraven se dostavit
na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut bylo určení osob pro plnění úkolů v případě
vyšší bojové pohotovosti. Tito příslušníci by plnili úkoly v případě přechodu z mírového na válečný stav. Jednalo
se o stav ohrožení státu nebo válečný stav. Jednalo se tedy o seznam příslušníků k plnění úkolů v případě vyšší
bojové pohotovosti.“ Prvoinstanční orgán poukázal také na vyjádření mjr. G., podle něhož poučování
o bojové a mobilizační pohotovosti probíhalo jednou ročně a vyhotovovala se o něm tzv. třídní
kniha s podpisy všech účastníků. Příslušníci byli poučeni, že budou případně uvedeni do
pohotovosti až za stavu ohrožení státu či válečného stavu. Podle mjr. G. poučení prováděl
náčelník štábu a v případě jeho nepřítomnosti zástupce náčelníka štábu útvaru Vojenské policie.
Na základě těchto důkazů byl podle prvoinstančního správního orgánu skutkový stav věci zjištěn
v dostatečném rozsahu a důkazy navržené žadatelem jsou tak nadbytečné, když navíc některé
z nich ani nejsou přípustné.
Správní orgán prvního stupně připustil, že vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské
policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 stanovily povinnost dostavit se na signál na určené
místo v časové normě do 360 minut, jednalo se však toliko o nepřesnou formulaci, přičemž
žadatel se za popsaných okolností nemohl domnívat, že se nachází ve výkonu pohotovosti.
Správní orgán prvního stupně rovněž přihlédl ke skutečnosti, že podle §48 odst. 1 písm. a)
zákona o vojácích z povolání je jednou ze základních povinností vojáka důsledně a přesně plnit
úkoly vyplývající z právních předpisů a rozkazů nadřízeného, přičemž podle čl. 4 rozkazu
ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku zařazení vojáka do plánu uvádění do bojové připravenosti
se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti. Náčelník
Generálního štábu pak nevydal žádné zvláštní nařízení a žalobce se proto nemohl nacházet
v režimu pohotovosti.
Konečně prvoinstanční správní orgán vysvětlil, že dne 31. 1. 2012 došlo k změně
relevantních vnitřních předpisů a k zrušení všech dříve určených časových norem k dosažení
pohotovosti na pracovišti a zavedení povinnosti dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání.
S ohledem na svědecké výpovědi plk. D. a mjr. L. však správní orgán prvního stupně uzavřel, že
žadatel nemá nárok na odměny za nařízenou služební pohotovost mimo pracoviště ani v období
po 1. 2. 2012, neboť kromě požadavku na udržování spojení s útvarem již v době mimo službu
nebyl žádným jiným způsobem omezen. Rovněž mu nebyl určen časový limit k dostavení se na
pracoviště ani místo, na kterém se má zdržovat. Použitá formulace „dostavit se v co nejkratší
době do zaměstnání“ je sice nepřesná, avšak nezakládá žádné omezení, neboť ji nelze objektivně
určit. Sama o sobě tedy nezakládá služební pohotovost ve smyslu §30 zákona o vojácích
z povolání.
S uvedenými závěry se ztotožnil i náčelník žalované v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015,
č. j. 96-25-26/2012-5104, kterým odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 10 A 212/2015 -
88, zrušil rozhodnutí náčelníka žalované a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2013, č. j. 6 Ads 47/2013 - 41, a ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012 - 47,
podle kterých příslušníkům Vojenské policie náleží odměna za „dosažitelnost“, pokud jim sice
nebylo určeno konkrétní místo výkonu pohotovosti, avšak byl jim stanoven časový limit,
ve kterém se musí dostavit na pracoviště, neboť se jedná o služební pohotovost ve smyslu §30
zákona o vojácích z povolání. Vojáci jsou výkonem dosažitelnosti omezeni stejným způsobem,
ať už mají stanoveno místo, kde se musí zdržovat, nebo nikoliv.
V nyní posuzované věci se krajský soud zabýval otázkou, zda i takzvaná bojová
a mobilizační pohotovost představuje pohotovost ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání.
Krajský soud přitom označil za nesporné, že žalobce byl zařazen do plánu pro uvádění do bojové
připravenosti podle rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Rozkazy č. 1/2011
a č. 1/2012 velitel Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav uložil žalobci povinnost,
aby byl v době mimo výkon služby dosažitelný, to znamená, aby byl ve stálém telefonickém
spojení a aby byl schopen dostavit se na pracoviště do 360 minut od vyhlášení signálu.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že nadřízené služební orgány nepravidelně kontrolovaly
telefonické spojení s žalobcem, a to například před státními svátky. Podle krajského soudu
je rovněž nesporné, že k výkonu bojové a mobilizační pohotovosti byli vyčleněni všichni vojáci.
Příprava těchto vojáků byla organizována v pracovní době a byla spojena se zvláštním
příplatkem. Krajský soud připomněl, že podle §30 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání
je nadřízený oprávněn nařídit vojákovi služební pohotovost, pokud to vyžaduje zájem služby.
Služební pohotovostí se přitom rozumí přítomnost vojáků ve vojenských objektech
nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. V této souvislosti
krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013,
č. j. 4 Ads 55/2013 - 59. Krajský soud z dodatku k pracovní smlouvě k bojové a mobilizační
pohotovosti zjistil, že žalobce byl mimo jiné povinen držet pracovní pohotovost k plnění úkolů
bojové a mobilizační pohotovosti podle požadavku příslušného vedoucího zaměstnance.
V návaznosti na týdenní vnitřní rozkaz velitele byl tedy žalobce povinen být na telefonickém
spojení, to znamená, že u sebe musel mít mobilní telefon dostupný mobilnímu signálu, musel
se zdržovat ve vzdálenosti od místa určení odpovídající časovému limitu dojezdu a rovněž
byl povinen zdržet se požívání alkoholu či jiných omamných látek, neboť z vnitřních předpisů
Vojenské policie vyplývá, že výkon práce pod vlivem alkoholu je zakázán. Krajský soud poukázal
i na skutečnost, že žalobce byl v době pracovní pohotovosti omezen co do způsobu trávení
volného času apod. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem proto uzavřel, že žalobci
stanovená pohotovost představovala služební pohotovost podle §30 zákona o vojácích
z povolání.
Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že v žalobcově případě nebyla naplněna
materiální stránka služební pohotovosti, neboť nedošlo k vyhlášení stavu ohrožení státu
či válečného stavu. Konstatoval, že žalovaná se na základě namítané skutečnosti nemůže zprostit
povinnosti vyplatit žalobci odměnu za výkon pohotovosti, neboť omezení vyplývající z výkonu
dosažitelnosti objektivně sloužila ke stejnému účelu jako služební pohotovost podle §30 zákona
o vojácích z povolání. I v případě zajištění funkcí armády v mírovém období je nezbytné
udržovat systém pohotovostí, aby mohly být plynule plněny úkoly armády spojené s přechodem
do válečného stavu či stavu ohrožení státu. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentu žalované,
že žalobci byl vyplácen za výkon bojové a mobilizační pohotovosti zvláštní příplatek, přičemž
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012 - 47,
podle něhož zvláštní příplatek nemůže nahrazovat odměnu za služební pohotovost. Konstatoval,
že omezení, která žalobci vznikla v souvislosti s požadavkem dosažitelnosti do 360 minut,
přetrvávají i v případě dosažitelnosti bez časového limitu. Příslušníci byli i v případě
takto stanovené pohotovosti povinni být dostupní na telefonu, zdržet se konzumace
alkoholických nápojů, popřípadě nastoupit k plnění úkolů v rámci pohotovosti, přičemž časový
limit k nástupu do služby jim byl stanoven až v rámci zvláštního nařízení. Krajský soud
nadto z obsahu správního spisu zjistil, že nadřízení vojáky nikterak nepoučili o obsahu tohoto
druhu pohotovosti, což samo o sobě vede k závěru o jeho účelovosti. Zdůraznil, že omezený
rozpočet a potřeba zajistit výkon pohotovostního režimu nemůže být důvodem k porušování
práv vojáků, a ztotožnil se závěry veřejného ochránce práv ve stanovisku ze dne 20. 8. 2013,
podle kterých je nezákonné jakékoliv omezení vojáka mimo dobu služby, které nemá oporu
v právním předpise.
Krajský soud však přisvědčil žalované, že žalobci nenáleží nárok na odměnu
za dosažitelnost bez časové normy v období od 1. 2. 2012 do podání jeho žádosti,
a to v případech, kdy do této pohotovosti týdenními rozkazy vůbec nebyl zařazen.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V jejím doplnění stěžovatelka uvedla, že žalobce v letech 2011 a 2012 s ohledem
na aktuální bezpečnostní situaci v České republice nemohl být a také nebyl na základě vnitřních
rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v nepřetržité služební pohotovosti
z důvodu jeho zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti. Tuto právní otázku krajský soud
posoudil nesprávně a napadený rozsudek je tak nezákonný.
Podle stěžovatelky totiž hotovostní systém u Vojenské policie byl a stále je konstruován
jako komplexní systém, přičemž bojová a mobilizační pohotovost je pouze jednou z jeho
součástí. Jedná se o systém určený (nejen) k zabezpečení úkolů spojených se zajištěním vnější
i vnitřní bezpečnosti státu. Vedle zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení
bojové a mobilizační pohotovosti byl hotovostní systém u Vojenské policie koncipován
též pro zabezpečení plnění úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření
nebo nepředvídatelných událostí prostřednictvím institutu služební pohotovosti (dosažitelnosti).
Přestože jednotlivé druhy pohotovostí fungovaly u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav
souběžně, každá z nich plnila jiný účel, respektive každá z nich byla určena pro zabezpečení
jiného typu úkolů. Z hlediska účelu je především nezbytné rozlišovat mezi bojovou a mobilizační
pohotovostí na straně jedné a pohotovostí spojenou s plněním úkolů plynoucích z krizového
řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí mimo mimořádné stavy na straně
druhé.
Zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační
pohotovosti se vztahuje výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu, tedy na mimořádné
situace vojenské povahy pro případy napadení České republiky, ohrožení její svrchovanosti,
územní celistvosti či demokratických zásad a společné obrany v rámci mezinárodních závazků.
Jedná se tedy o postupný přechod vojenského útvaru z mírového stavu přes stav ohrožení státu
na stav válečný. Naproti tomu zabezpečení plnění úkolů plynoucích z krizového řízení
a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí má vazbu na zajištění vnitřní bezpečnosti
státu, tedy na mimořádné situace nevojenské povahy, které souvisejí buď s plněním úkolů
vyplývajících z věcné působnosti Vojenské policie, tj. typicky služební pohotovost vyšetřovatele,
člena výjezdové skupiny a psovoda, nebo s plněním úkolů Vojenské policie v rámci
integrovaného záchranného systému, což jsou typicky havárie.
Stěžovatelka vymezila relevantní mimořádné stavy a jejich právní zakotvení, jakož
i společné znaky obou typů pohotovostí. Připomněla, že ozbrojené síly mají v době po vyhlášení
mimořádných stavů plnit úkoly, které se významně odlišují od úkolů v době míru. Především
jde o nutnost zabezpečení obrany státu s výrazně vyšším počtem osob a materiálu, než je mírová
organizační struktura ozbrojených sil. Protože k rozšíření není možné dojít z hodiny na hodinu,
je připraven již v době míru poměrně podrobný plán zabezpečující rozvinutí ozbrojených sil
a dosažení takového stupně připravenosti, aby jednotlivé útvary byly schopny plnit nové úkoly,
jež v souvislosti s obranou státu mají. Tento plán počítá s určitými opatřeními již před vyhlášením
těchto stavů, která jsou aktivována zvláštním nařízením. Konkrétně v případě zabezpečení plnění
úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti se jedná o zvláštní
nařízení náčelníka Generálního štábu a v návaznosti na něj též o zvláštní nařízení náčelníka
Vojenské policie, po nichž by došlo i k samotnému nařízení služební pohotovosti v rámci bojové
a mobilizační pohotovosti. V době míru tedy vyčlenění příslušníci mimo službu neplnili žádné
úkoly směřující k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti a nebyli povinni dostavit
se v určené časové lhůtě na určené místo. Rozvinutí sil a prostředků k vedení boje a podpůrných
prací představuje déletrvající složitý proces plánování a přípravy trvající v řádu týdnů až měsíců.
Stěžovatelka vysvětlila, že v době míru byla pro případ hrozícího zhoršení bezpečnostní situace
pro zabezpečení plnění tzv. předběžných opatření (tedy v zásadě přípravných a plánovacích akcí)
využita struktura řízení určená prioritně k reakci na mimořádné situace, při kterých
byla nařizována týdenními vnitřními rozkazy služební pohotovost. V rozsahu, v jakém žalobce
vykonával pohotovost na základě týdenních rozkazů, stěžovatelka nikterak nezpochybnila jeho
nárok na služební odměnu.
Stěžovatelka se následně zaměřila na rozdíly mezi uvedenými typy pohotovostí, které
podle ní spočívají v účelu a zabezpečovaných úkolech. Právě pro odlišnost činnosti je potřeba
vyčlenit vojáky a občanské zaměstnance do určitých skupin a na určité funkce odlišné
od mírového služebního nebo pracovního zařazení, připravovat je, proškolit apod. Nařízení
pohotovosti v mírovém stavu u Vojenské policie bez zvláštního nařízení náčelníka Generálního
štábu a následně zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie by bylo nesmyslné, protože
by nebylo s kým, pro koho a jak plnit úkoly bojové a mobilizační pohotovosti, pokud
by nedocházelo současně k rozvinování ozbrojených sil. Jako příklad stěžovatelka uvedla
argument žalobce, že jej dne 26. 1. 2012 povolal náčelník operačního střediska do zaměstnání
z důvodu mimořádné události, tj. pádu parašutisty, to znamená k plnění úkolů bojové
a mobilizační pohotovosti. Z výše uvedeného je však podle stěžovatelky zřejmé, že se nejednalo
o uvedený typ pohotovosti, nýbrž o výkon služby nad základní týdenní dobu dle §29 odst. 1
zákona o vojácích z povolání.
Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami pohotovostí však krajský soud zcela pominul,
v důsledku čehož je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Stěžovatelka se vymezila rovněž proti argumentaci krajského soudu na straně 11 a 12
odůvodnění napadeného rozsudku, která je podle ní zmatečná. Uvedla, že krajský soud v rozporu
se spisy zaměnil týdenní zařazování do služební pohotovosti spojené s plněním úkolů plynoucích
z krizového řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí s institutem zařazování
do bojové a mobilizační pohotovosti. Uvedená záměna přitom vedla k chybnému závěru,
že stěžovatelka usilovala obejít institut služební pohotovosti podle §30 zákona o vojácích
z povolání institutem bojové a mobilizační pohotovosti. Nařízení služební pohotovosti
konkrétním týdenním rozkazem pro zabezpečení plnění úkolů plynoucích z krizového řízení
a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí není v zásadě vázáno na žádnou další
podmínku. Složitější je to v případě zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení
bojové a mobilizační pohotovosti. Ta představuje vnější událostí, případně ohrožením státu,
iniciovaný, postupný a organizovaný proces přechodu ze stavu mírového na stav válečný,
což je spojeno s postupným rozvinutím sil a prostředků. Celý proces začíná v návaznosti
na hrozící bezpečnostní riziko přijetím tzv. předběžných opatření v míru. S tím související úkoly
plní pouze příslušníci zařazení v konkrétním týdenním vnitřním rozkazu do tzv. Operačního
střediska Skupiny velení a řízení, jimž byla nařízena služební pohotovost.
V následující části stěžovatelka podrobně vysvětlila proces přechodu ze stavu mírového
na stav válečný, a to na základě nařízení náčelníka Generálního štábu pro zabezpečení bojové
pohotovosti v rezortu Ministerstva obrany č. j. V528/2011-1160. Uvedla, že v rámci předběžných
opatření při zabezpečování bojové pohotovosti dochází k přípravě na provedení uvědomování
a povolávání příslušníků útvarů Vojenské policie, to však v řádu několika dnů až měsíců, nikoliv
hodin.
Stěžovatelka připomněla, že žalobce opřel svůj nárok na výplatu odměn za nařízenou
služební pohotovost o zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti podle vnitřních rozkazů
velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012. K tomu stěžovatelka
uvedla, že vnitřní rozkaz velitele útvaru má povahu interního řídícího aktu, který upravuje
každodenní chod útvaru, a to pravidelně od pátku do příštího pátku. Vyjma uvedených vnitřních
rozkazů obsahovaly všechny další vnitřní rozkazy ustanovení krátkodobé povahy vztahující
se ke konkrétní události, například udělení řádné dovolené, vyslání na služební či pracovní cestu,
nařízení konkrétní služební nebo pracovní pohotovosti konkrétní osobě na konkrétní termín,
nařízení služby nad základní týdenní dobu služby apod. V tomto ohledu měly vnitřní rozkazy
č. 1/2011 a č. 1/2012 výjimečné postavení, neboť se od ostatních vnitřních rozkazů zásadně
odlišovaly a obsahovaly spíše obecná organizační ustanovení dlouhodobé povahy platná po celý
aktuální kalendářní rok. Stěžovatelka vysvětlila, že v podmínkách Velitelství Vojenské policie
bylo zavedenou praxí, že nařízení služební pohotovosti, tedy skutečné omezení vojáka na určitou
konkrétní dobu, bylo stanoveno výlučně v týdenních rozkazech velitele, v nichž byli vojáci
zařazeni na konkrétní pozici v rámci jednotlivých skupin hotovostního systému, tj. například
operátoři operačního střediska, výjezdová skupina, vyšetřovatel, psovod, pyrotechnik apod.
Žalobce však byl podle stěžovatelky ve vnitřních rozkazech velitele Velitelství Vojenské
policie Stará Boleslav vždy pouze předurčen jako příslušník výjezdové skupiny a jako příslušník
operačního střediska a od roku 2010 také jako vyšetřovatel, a to aniž by z tohoto organizačního
vyčlenění pro tuto osobu vyplývala jakákoli omezení mimo dobu služby. Teprve v následujících
týdenních vnitřních rozkazech velitele byly žalobci zpravidla uvedením jeho jména v příslušné
tabulce určeny na jasně vymezené a časově omezené období (zpravidla kalendářní týden)
konkrétní úkoly spojené již s konkrétní funkcí, kterou měl zastávat a s níž se pojila povinnost
dostavit se v určené časové lhůtě od tzv. aktivace na pracoviště nebo jiné určené místo. Pouze
v těchto případech byla žalobci nadřízeným nařízena služební pohotovost. V zásadě identický
systém jako v případě služební pohotovosti nařizované z důvodu zabezpečení plnění
neodkladných úkolů v reakci na krizové nebo jinak nepředvídatelné situace by platil po vyhlášení
zvláštních opatření v případě služební pohotovosti nařizované z důvodu plnění úkolů bojové
a mobilizační pohotovosti. Z pouhého předurčení k bojové a mobilizační pohotovosti však
žalobci nevyplývala žádná omezení. Stěžovatelka podotkla, že v tomto duchu, zejména
o skutečnosti, podle níž zařazením do systému bojové a mobilizační povinnosti ve vnitřním
rozkaze nedochází ipso facto k nařízení služební pohotovosti, byli příslušníci předmětného
vojenského útvaru, včetně žalobce, výslovně poučováni. Výše uvedené závěry podle stěžovatelky
prokazuje rovněž samotná dikce příslušných pasáží vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012, která
sama o sobě přímo nenařizuje služební pohotovost.
Stěžovatelka konstatovala, že popsanému fungování hotovostního systému u Velitelství
Vojenské policie Stará Boleslav ve zkoumaném období odpovídají i výpovědi svědků
pplk. v záloze K., mjr. v záloze L., mjr. G., plk. Generálního štábu D. a pplk. v záloze Ch.
Stěžovatelka vysvětlila, že požadovala a prověřovala kontaktní údaje příslušníků Velitelství
Vojenské policie na základě Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav z let 2011
a 2012, a to zcela legitimně s cílem zabezpečit aktuální spojení na příslušníky pro případy zhoršení
bezpečnostní situace, respektive při přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti. Stejný cíl
stěžovatelka sledovala i v rámci plošných prověrek před svátky. Žalobce přitom neuvedl jediný
argument nasvědčující závěru, že stěžovatelka toliko nezjišťovala aktuálnost spojení, popřípadě,
že by z nemožnosti navázat spojení vyvodila jakýkoliv postih.
V důsledku právního názoru krajského soudu by podle stěžovatelky bylo nutné připustit,
že žalobce a v zásadě všichni příslušníci daného vojenského útvaru byli minimálně po dobu dvou
let bez ustání a bez ohledu na neexistenci relevantní bezpečnostní hrozby zatíženi povinnostmi
zdržovat se na místech pokrytých signálem mobilního operátora, zvednout mobilní telefon,
zdržet se konzumace alkoholu a být v dosahu 360 minut od místa určení. Nadto, by uvedená
situace zřejmě trvala až dosud. Takový závěr však stěžovatelka označila za absurdní, neboť
tak výrazné omezení by bylo pro většinu příslušníků a zřejmě i pro žalobce nepřijatelné. Podle
stěžovatelky lze předpokládat, že za uvedených podmínek by Ministerstvo obrany jen stěží
hledalo zaměstnance. Nadto, bylo by nelogické nařídit trvalou služební pohotovost příslušníků
Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v případě absence bezpečnostní hrozby, kdyby
takto určení vojáci nemohli plnit úkoly spojené s bojovou a mobilizační pohotovostí, protože
by neměli s kým, pro koho a jak úkoly bojové a mobilizační pohotovosti plnit.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že stěžovatelka zamlčela některé aspekty
věci. Ohradil se proti tvrzení, že do spisového materiálu byly vloženy listinné důkazy na jeho
žádost. Prvoinstanční orgán podle žalobce neprovedl ani jeden z výslechů, o které žádal;
nadto do spisu nezaložil nařízení k zabezpečení svátků z let 2011 a 2012, úkolové listy ani jednací
řád z roku 2012. Konstatoval, že prvoinstanční orgán byl již od začátku řízení rozhodnut
nevyhovět jeho žádosti a tomu přizpůsobil svůj postup. Žalobce odmítl, že by svou žádost opřel
toliko o nešťastně zvolenou větu ve vnitřních rozkazech. Zdůraznil, že vyšel zejména z poučení,
kterého se mu dostalo od náčelníka štábu pplk. K., jenž zastřešoval hotovostní systém
u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. Žalobce zopakoval, že se počátkem roku 2011
zúčastnil školení pod vedením náčelník štábu pplk. K., který uvedl, že všichni příslušníci útvaru
jsou po celý rok zařazeni do pohotovosti s časovou normou 360 minut a každý příslušník
velitelství musí být po pracovní době dostupný na telefonu pro případ mimořádných událostí.
Toto poučení podle žalobce potvrzuje rovněž výpověď pplk. B., kterého nelze považovat za
nedůvěryhodného, neboť o proplacení pohotovosti nežádal. Ani pplk. B. přitom neměl znalosti o
podstatě bojové a mobilizační pohotovosti. K tvrzení stěžovatelky, že primárním zdrojem
informací k systému bojové pohotovosti bylo nařízení náčelníka Generálního štábu
č. j. V528/2011-1160, žalobce uvedl, že se zřejmě jednalo o dokument v režimu vyhrazeno,
a proto se s ním nemohl seznámit. Žalobce uvedl, že stěžovatelka podrobněji vymezila bojovou
a mobilizační pohotovost až v kasační stížnosti, nic jí však nebránilo, aby tak učinila
už ve správním řízení, respektive, aby tak poučila příslušníky Vojenské policie. Žalobce
konstatoval, že neměl informace o systému bojové a mobilizační pohotovosti; tyto otázky se totiž
netýkaly obsahu jeho služební náplně a nekonalo se k nim žádné školení. To ostatně potvrdili
i plk. D. a mjr. G. v rámci své svědecké výpovědi. Ten na otázku, zda může blíže vysvětlit systém
bojové a mobilizační pohotovosti, uvedl, že to není možné z důvodu utajení. Žalobce
Nejvyššímu správnímu soudu sdělil jména konkrétních osob, které mu potvrdily, že ani do
současné doby se neúčastnily žádného školení k problematice bojové a mobilizační pohotovosti.
Žalobce se důrazně ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že byl poučen o systému bojové
pohotovosti, neboť součástí spisu není jediný výslech, který by jej jmenovitě s takovým poučením
spojil.
Žalobce konstatoval, že plošné prověrky aktuálnosti spojení byly prováděny prakticky
před každým svátkem. Z tohoto důvodu žalobce žádal o doplnění dokazování nařízeními velitele
Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení svátků z let 2011 a 2012. Tento důkaz
však správní orgány neprovedly. Nadto, žalobce konstatoval, že některé prověrky na pokyn
nadřízeného prováděl přímo on sám. Přitom se nejednalo o pouhé zjištění aktuálnosti spojení.
V textu nařízení je uvedeno, že účelem telefonických prověrek je zabezpečení dosažitelnosti
podřízených. S ohledem na definici dosažitelnosti je podle žalobce zřejmé, že příslušník musel
být telefonicky dostupný a současně musel být připraven dostavit se v časové normě
do zaměstnání. Žalobce připomněl, že i náčelník Vojenské policie v rozhodnutí ze dne
29. 9. 2015, č. j. 96-25-26/2012-5104, uvedl, že prověrky spojení byly „[…] prováděny za účelem
možného kontaktování příslušníků útvaru a eventuálně jejich povolání do výkonu služby v případě naléhavé
potřeby.“ Podle žalobce by bylo provádění prověrek za stěžovatelkou deklarovaným účelem
nelogické, neboť prověření spojení by postačovalo až v okamžiku zhoršení bezpečnostní situace.
Žalobce poznamenal, že na základě vnitřního rozkazu a poučení, kterého se mu dostalo, udržoval
spojení s útvarem a v letech 2011 a 2012 také byl několikrát povolán do zaměstnání.
V této souvislosti žalobce předložil protokol o události, ke které byl povolán dne 26. 1. 2012,
a požádal o výslech npor. Ing. R. K. k dalším případům, kdy se tak stalo. K tvrzení stěžovatelky,
že žalobce v těchto situacích nebyl povolán v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, žalobce
namítl, že se jednalo o mimořádnou událost. Přitom předmětné ustanovení o bojové a
mobilizační pohotovosti se mělo, podle výpovědi pplk. K., ale i dřívějšího tvrzení mjr. L.,
vztahovat právě k řešení mimořádných událostí. K tvrzení stěžovatelky, že za neuskutečnění
telefonického spojení nebyl nikdy vyvozen jakýkoliv postih, žalobce uvedl, že rovněž nebyl
doložen jediný případ, kdy by příslušník nenavázal spojení.
Žalobce konstatoval, že požadavkem na dosažitelnost, respektive telefonickou
dostupnost, byl reálně omezen, neboť u sebe musel mít neustále funkční a nabitý telefon
a nemohl se zdržovat v místech bez signálu mobilního operátora, tedy ani na vlastní rekreační
chatě. Žalobce podotkl, že musel udržovat v provozuschopném stavu vlastní automobil, neboť
prostředky hromadné dopravy by se do zaměstnání nedostal v požadovaném časovém limitu.
Žalobce se rovněž vyjádřil k tvrzení stěžovatelky, že služební pohotovosti byly nařizovány
zejména týdenními vnitřními rozkazy a žalobci tak muselo být zřejmé, že v případě bojové
pohotovosti se o služební pohotovost nejedná. K tomu uvedl, že některé pohotovosti
u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav vůbec nebyly ve vnitřních rozkazech uvedeny.
Skutečnost, že bojová pohotovost byla nařízena toliko předmětným rozkazem, proto v žalobci
nevzbudila žádné pochybnosti; jednalo se o nepřetržitou pohotovost. Nadto, poučení, které
proběhlo ve vztahu k této pohotovosti, bylo v souladu se zavedenou praxí a odpovídalo
textu v rozkaze a v jednacím řádu. Žalobce konstatoval, že v projednávané věci
nelze vycházet ze systematiky bojové pohotovosti, jak ji vysvětlila stěžovatelka, ale výlučně
z toho, co bylo uvedeno ve vnitřních rozkazech včetně jednacího řádu a zejména z provedeného
poučení. Namítl, že příslušník nemá reálnou možnost přezkoumávat rozkazy svých nadřízených,
popřípadě odmítnout splnění jejich požadavků s tím, že neodpovídají systematice bojové
pohotovosti. Jediným důvodem pro odmítnutí rozkazu je, že by jím byl spáchán trestný čin.
Žalobce uvedl, že svědci plk. D., pplk. Ch., a mjr. L. nevypovídali pravdu a kpt. JUDr. Š.
neprováděl důkazy zákonným způsobem, působil na svědky a upravoval jejich výpovědi.
Konstatoval, že výpověď mjr. L. ze dne 7. 10. 2014 nebyla pro správní orgány výhodná, a proto
byl svědek po šesti dnech vyslechnut ke stejným otázkám znovu. Žalobce poukázal na rozsudky
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2015, č. j. 36 Ad 62/2013 - 42, a ze dne 30. 11. 2015, č. j. 36
Ad 63/2013 - 43, a uvedl, že žalobci v těchto případech tvrdili, že bojová pohotovost byla v jejich
útvaru nařizována na základě rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, přičemž krajský
soud k argumentaci žalovaného systematikou bojové pohotovosti nepřihlédl. Z těchto případů je
podle žalobce patrné, že ani u jiných vojenských útvarů nebyl systém bojové a mobilizační
pohotovosti nastaven v souladu s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku a že jejich
příslušníci neměli povědomí o tomto systému tak, jak je vysvětlen v kasační stížnosti. Žalobce
také poukázal na zprávu o šetření Veřejné ochránkyně práv sp. zn. 2145/2014/VOP/VBG a
vysvětlil, z jakých historických důvodů správní orgány přijaly nesprávnou rozhodovací praxi.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem bylo podle žalobce na místě zrušit rozhodnutí
správních orgánů.
V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že nařízení náčelníka Generálního
štábu č. j. V528/2011-1160 bylo schváleno dne 23. 12. 2011 a nabylo účinnosti až dne 1. 2. 2012,
avšak předmětná ustanovení v rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav
č. 1/2011 nabyla účinnosti již ke dni 1. 1. 2011. Vzhledem k tomu podle žalobce
nelze vysvětlovat systematiku bojové pohotovosti prostřednictvím nařízení, které v posuzované
době neexistovalo. Naopak je zřejmé, že vojáci s tímto dokumentem nemohli být seznámeni
a rozkaz č. 1/2011 nemá se systematikou bojové pohotovosti nic společného. Žalobce
konstatoval, že požádal bývalé příslušníky Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav,
aby se vyjádřili k otázce, zda byli seznámeni se systematikou bojové pohotovosti, přičemž všichni
uvedli, že tomu tak nebylo. Žalobce zaslal soudu dokument označený „výstavba a plánování“,
ze kterého dovodil, že od 1. 1. 2011 byla u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav nařízena
bojová a mobilizační pohotovost.
S obsahem vyjádření ke kasační stížnosti polemizovala stěžovatelka v následné replice,
v níž dále zopakovala argumentaci uvedenou ve stížnostních námitkách a v žalobním řízení.
Na tuto repliku reagoval žalobce duplikou, jejíž přesný obsah není rovněž nutné pro potřeby
rozhodování o této kasační stížnosti reprodukovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že byla podána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. V ní sice stěžovatelka uvedla, že krajský soud kromě nezákonnosti zatížil
své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti, neboť pominul rozdíl mezi bojovou
a mobilizační pohotovostí a pohotovostí spojenou s plněním úkonů plynoucích z krizového
řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí a týdenní zařazování do druhé
z těchto pohotovostí, na jehož základě již byla žalobci přiznána odměna za služební pohotovost,
zaměnil s institutem zařazování do bojové a mobilizační povinnosti. Tyto kasační námitky však
představují argumenty, jimiž stěžovatelka zpochybnila závěr krajského soudu o nařízení služební
pohotovosti žalobce z důvodu jeho zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti. Stěžovatelka
tak ve skutečnosti považuje napadený rozsudek toliko za nezákonný, protože v něm krajský soud
posoudil stěžejní právní otázku nesprávně.
Nesprávné právní posouzení jakožto důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §30 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může
nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských
objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Podle §19 odst. 2 zákona
o platu za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci
odměna ve výši 15 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25 % poměrné části platového tarifu, osobního
příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla
pracovní pohotovost.
Nejvyšší správní soud se výkladem těchto zákonných ustanovení v předmětné věci
již v minulosti zabýval. V rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013 - 59, z důvodů
tam uvedených dospěl k závěru, že o služební pohotovost vykonávanou na jiném místě
než ve vojenských objektech ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání se může jednat
i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy
vojáku mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební
pohotovosti (tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém
limitu), a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době
služební pohotovosti zdržovat. Za takto nařízenou služební pohotovost pak vojáku náleží
odměna podle §19 odst. 2 zákona o platu. Jelikož rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 3. 5. 2013, č. j. 45 Ad 12/2012 - 39, a rozhodnutí náčelníka stěžovatelky o odvolání
ze dne 12. 10. 2012, č. j. 96-25-3/2012-5104, vycházely z opačného právního názoru,
tak byly v předchozím řízení o kasační stížnosti zrušeny. V dalším řízení bylo rozhodnutím
náčelníka stěžovatelky ze dne 18. 2. 2014, č. j. 96-25-12/2012-5104, zrušeno i předchozí
rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ze dne 29. 6. 2012, č. j. 60-6/2012-
2664, a věc mu byla vrácena k novému projednání.
Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013 - 59, řešil
jen v obecné rovině právní otázku, zda vojáku náleží odměna za rozkazem nařízenou pohotovost,
ať již je jakkoliv nazvaná, v jejímž rámci má být připraven nastoupit k plnění služebních úkolů
v určitém časovém limitu bez uvedení konkrétního místa, na němž se má zdržovat. Z kladné
odpovědi na tuto otázku však není možné automaticky dovodit, že žalobci musel být v novém
řízení před správními orgány přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost
v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Takovým právním názorem totiž
Nejvyšší správní soud služební orgány nezavázal, což ostatně nemohl učinit, neboť v předchozím
řízení o kasační stížnosti se s ohledem na tehdy uplatněné stížnostní námitky vůbec nezabýval
právní povahou bojové a mobilizační pohotovosti ani způsobem jejího výkonu žalobcem
ve vztahu k ustanovením §30 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání a §19 odst. 2 zák ona
o platu.
V dalším řízení proto mohly správní orgány v tomto směru učinit samostatnou úvahu.
Takto byly oprávněny postupovat i za situace, kdy vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské
policie Stará Boleslav ze dne 3. 1. 2011, č. 1/2011, a ze dne 2. 1. 2012, č. 1/2012, byl žalobce
dnem 1. 1. 2011 a 1. 1. 2012 výslovně zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností
být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut.
Samotné zařazení žalobce do této pohotovosti totiž automaticky neznamenalo nařízení služební
pohotovosti ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání. Jestliže tedy služební orgány v novém
řízení nepřiznaly žalobci nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle §19 odst. 2
zákona o platu z titulu bojové a mobilizační pohotovosti, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat
nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013 - 59.
V novém řízení o žalobě krajský soud oproti oběma správním orgánům dospěl k závěru,
že žalobci z důvodu jeho zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti ve vnitřních rozkazech
velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 byla nařízena služební
pohotovost ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání. Uvedený závěr opřel o znění těchto
vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie ve spojení s rozkazem ministryně obrany
č. 7/2009 Věstníku. Úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o této kasační stížnosti
je tedy posoudit, zda na základě uvedených rozkazů byla žalobci skutečně nařízena služební
pohotovost z důvodu jeho zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, za kterou
by mu náležela odměna podle §19 odst. 2 zákona o platu. O její výplatu žalobce požádal
dne 22. 6. 2012, v němž doplnil svou původní žádost ze dne 22. 3. 2012 o zpětné přiznání
odměny za služební pohotovosti vykonávané v předchozích třech letech.
Institut bojové a mobilizační pohotovosti byl v rozhodném období vymezen především
v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Podle něho se bojovou a mobilizační
pohotovostí rozumí činnost vykonávaná Ministerstvem obrany při vyhlášení stavu ohrožení státu
a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se organizuje
příprava vojáků a občanských zaměstnanců, jimž za účast na této přípravě přísluší zvláštní
příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu podle zvláštního interního
normativního aktu a kolektivní smlouvy (bod 1). K plnění úkolů bojové a mobilizační
pohotovosti se podle bodu 2 vyčleňují všichni vojáci a též občanští zaměstnanci, je-li to potřebné
pro zabezpečení úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a je-li jejich plnění sjednané v pracovní
smlouvě nebo v dohodě o změně pracovních podmínek, a to v rozsahu uvedeném v příloze 1
k tomuto rozkazu. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se přitom
vojáci a občanští zaměstnanci zařazují do plánu uvádění do bojové připravenosti, který zpravidla
jednou týdně upřesňuje příslušný vedoucí zaměstnanec (bod 3). Podle bodu 4 však samotné
zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti
se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti ve smyslu §30
zákona o vojácích z povolání a §78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce č. 262/2006 Sb., přičemž
příslušný vedoucí zaměstnanec ji může vyhlásit z důvodu plnění úkolů bojové a mobilizační
pohotovosti pouze v případě naléhavé potřeby. V bodě 5 tohoto rozkazu se pak výslovně uvádí,
že před vyhlášením služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti určí
příslušný vedoucí zaměstnanec vojákovi místo, kde se bude v době služební pohotovosti
zdržovat, jakož i způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Za dobu
této služební pohotovosti pak náleží vojákovi odměna podle §19 a §24 zákona o platu.
Z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku tedy vyplývá, že bojová a mobilizační
pohotovost se uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. Stav ohrožení státu
může podle čl. 7 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky,
ve znění pozdějšího předpisu, vyhlásit Parlament na návrh vlády, je-li bezprostředně ohrožena
svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy. Podle čl. 43
odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
rozhoduje Parlament o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba
plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Úkoly bojové a mobilizační
pohotovosti se tedy vztahují výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných
stavech vojenské povahy. Pro plnění těchto úkolů jsou vyčleněni všichni vojáci, kteří se však
na ně v době míru toliko připravují a za tímto účelem jsou zařazováni do plánu uvádění
do bojové připravenosti. Uvedené zařazení se však nepovažuje za nařízení služební pohotovosti
podle §30 zákona o vojácích z povolání. Ta totiž může být z důvodu plnění úkolů bojové
a mobilizační pohotovosti vyhlášena jen v naléhavých případech, čemuž předchází určení místa
pobytu vojáka, způsobu jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Jen v těchto
výjimečných případech a za uvedených podmínek lze vojákovi před vyhlášením stavu ohrožení
státu či stavu válečného nařídit služební pohotovost v souvislosti s plněním úkolů bojové
a mobilizační pohotovosti s nárokem na přiznání odměny podle §19 zákona o platu. Taková
úprava je ostatně logická, neboť nařizování trvalé či velmi časté služební pohotovosti jednotlivým
vojákům z důvodu jejich plošného zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti by při absenci
vojenské hrozby nedávalo žádný smysl. Rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku
tak žalobci v roce 2011 a 2012 nebyla nařízena služební pohotovost.
Vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenská policie Stará Boleslav č. 1/2011
a č. 1/2012 byl sice žalobce zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti, nicméně toto opatření
evidentně navazovalo na již zmíněné ustanovení bodu 2 rozkazu ministryně obrany č. 7/2009
Věstníku, podle něhož se k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti vyčleňují všichni
vojáci. O tom svědčí vymezení účelu vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012, jenž spočívá
ve stanovení údajů trvalého charakteru nutných pro chod Velitelství Vojenské policie, které
vyplývají z norem vyšší právní síly, odborných předpisů a potřeb praxe. Navíc podle čl. 2 bodu
V vnitřního rozkazu č. 1/2011 a bodu V vnitřního rozkazu č. 1/2012 bylo do bojové
a mobilizační pohotovosti výslovně zařazeno celkem 225 respektive 221 příslušníků Velitelství
Vojenské policie Stará Boleslav, a proto by bylo absurdní považovat toto opatření za vyhlášení
nepřetržité služební pohotovosti značného množství vojáků po celé období roků 2011 a 2012,
v nichž nebyl vyhlášen mimořádný stav vojenské povahy. Navíc ve zmíněných ustanoveních
vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 se výslovně neuvádí, že se příslušníkům uvedeného
vojenského útvaru v souvislosti s jejich zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti nařizuje
služební pohotovost podle §30 zákona o vojácích z povolání.
V čl. 2 bodu V vnitřního rozkazu č. 1/2011 a bodu V vnitřního rozkazu č. 1/2012
byla příslušníkům Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav stanovena povinnost dostavit
se na signál na určené místo v časové normě do 360 minut. Nicméně jim nebylo určeno místo,
kde by se měli v době služební pohotovosti zdržovat, jakož ani způsob jejich vyrozumění
a dopravy do místa výkonu práce. Právě takové náležitosti však mělo vyhlášení služební
pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti obsahovat podle již zmíněného
bodu 5 rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Kromě toho vnitřní rozkazy č. 1/2011
a č. 1/2012 stanovily různé časové normy i při plnění dalších úkolů uvedeného vojenského
útvaru. Náčelníkovi operačního střediska, příslušníkům výjezdové skupiny a psovodu při služební
pohotovosti mimo pracovní dobu byla k dostavení se na pracoviště stanovena časová norma
do 120 minut. Dále podle vnitřního rozkazu č. 1/2011 při dosažitelnosti mimo pracovní dobu
byly stanoveny tyto časové normy: „a) Příslušníci OStřVelVP po jednom příslušníkovi od OOd,
OdLogPod, OdDPSI, OdOK, SOD, obsluhy KIS a OdZabZ s dosažením pohotovosti na pracovišti
do 360 min., b) Vyšetřovatel VP po jednom příslušníkovi z OdOK určovaném na dané období v souladu
s rozdělovníkem HVelVP s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360´, c) Příslušníci skupiny LIBEREC
s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 min., d) Skupiny doprovodů JE s dosažením pohotovosti
na pracovišti do 18 hodin.“. Ve vnitřním rozkaze č. 1/2012 byly časové normy při dosažitelnosti
mimo pracovní dobu vymezeny shodně s tímto rozdílem: „c) Příslušníci skupiny ochrany objektů MO
s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 min., ... e) Skupina doprovodu náhradního ošacení s dosažením
pohotovosti na pracovišti do 16 hodin.“. Ani v těchto případech však vnitřními rozkazy č. 1/2011
a č. 1/2012 nebyla příslušníkům Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav výslovně nařízena
služební pohotovost podle §30 zákona o vojácích z povolání. Takový postup by byl ostatně
velmi nelogický, neboť by znamenal plošné vyhlášení stálé služební pohotovosti všech
příslušníků dotčených skupin vojenského útvaru.
Je tedy zřejmé, že vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav
č. 1/2011 a č. 1/2012 obsahovaly jen obecná a organizační pravidla dlouhodobé povahy platná
po celý kalendářní rok 2011 a 2012. Těmito rozkazy nedošlo k vyhlášení plošné a stálé služební
pohotovosti ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání, nýbrž jen ke stanovení okruhu
příslušníků, kterým může být v průběhu těchto let služební pohotovost nařízena, včetně časových
norem, ve kterých se mají dostavit na pracoviště k plnění příslušných služebních úkolů. Stanovení
povinnosti vojáků zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti být připraven dostavit
se na stanovený signál na určené místo do 360 minut je tedy nutné s ohledem na celkový obsah
vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 ve spojení s dikcí a účelem rozkazu ministryně obrany
č. 7/2009 Věstníku chápat tak, že tato časová norma se uplatní až při výslovném nařízení služební
pohotovosti konkrétním příslušníkům Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v souvislosti
s plněním úkolů bojové a mobilizační pohotovosti.
Služební pohotovost ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání tak vůči příslušníkům
jednotlivých skupin uvedeného vojenského útvaru byla vyhlašována až následujícími vnitřními
rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, v nichž jim zpravidla na období
jednoho týdne byly stanoveny konkrétní úkoly v rámci hotovostního systému, včetně povinnosti
dostavit se do místa výkonu práce v určité časové normě, jak vyplývá z obsahu správního spisu.
V těchto navazujících vnitřních rozkazech byly v rozhodném období nařizovány služební
pohotovosti v souvislosti s plněním úkolů operátora operačního střediska, vyšetřovatele a člena
výjezdové skupiny taktéž žalobci, za něž mu byly rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu
přiznány odměny. Uvedenými vnitřními rozkazy krátkodobé povahy však žalobci nebyla nařízena
služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, a proto mu v souvislosti
s jeho pouhým zařazením do tohoto druhu pohotovosti nemohla náležet odměna podle §19
odst. 2 zákona o platu.
Na závěru o toliko rámcové povaze vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 nemůže
nic změnit ani 14. část Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie č. j. 156/2010-2664, která
upravuje problematiku bojové a mobilizační připravenosti a v níž se uvádí, že každý příslušník
tohoto vojenského útvaru je povinen nahlásit aktuální adresu bydliště a způsob vyrozumění
v době jeho nepřítomnosti, přičemž konkrétní spojení si volí samostatně a za jeho spolehlivost
je plně odpovědný. Stanovení povinnosti vojáka sdělit své kontaktní údaje totiž představuje
požadavek, který je obvyklý taktéž v pracovněprávních vztazích a který evidentně nepředstavuje
omezení srovnatelné s vyhlášením služební pohotovosti.
Vnitřním rozkazem velitele Velitelství Vojenské policie č. 6/2012 ze dne 3. 2. 2012
byl změněn bod III vnitřního rozkazu č. 1/2012 tak, že byla nově stanovena dosažitelnost
příslušníků tohoto vojenského útvaru mimo pracovní dobu bez časové normy s povinností
dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání. Tato změna se však netýkala vojáků zařazených
do bojové a mobilizační pohotovosti a nemohla se nikterak dotknout toliko obecné a organizační
povahy vnitřního rozkazu č. 1/2012, kterým nemohla být služební pohotovost vyhlášena.
Je tedy možné konstatovat, že na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské
policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 ve spojení s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009
Věstníku nebyla žalobci nařízena služební pohotovost podle §30 zákona o vojácích z povolání
v souvislosti s jeho zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti ani mu těmito rozkazy nebyla
v mimopracovní době uložena omezení srovnatelná se služební pohotovostí. Proto žalobci
v tomto případě nemohla náležet odměna podle §19 odst. 2 zákona o platu. Tuto právní otázku
krajský soud posoudil nesprávně, v důsledku čehož je naplněn důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto
zrušovacím rozsudku.
V dalším řízení tedy bude krajský soud vycházet z toho, že v důsledku zařazení do bojové
a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav
č. 1/2011 a č. 1/2012 žalobci nebyla nařízena služební pohotovost ve smyslu §30 zákona
o vojácích z povolání. Proto se vypořádá s dalšími žalobními námitkami, na jejichž základě
posoudí, zda žalobci byla nařízena služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační
pohotovosti na základě jiného vnitřního řídícího aktu. Především však krajský soud zváží,
jestli v souvislosti se zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti byla žalobci fakticky uložena
omezení, která by svou intenzitou byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti,
a jestli uvedený institut nebyl v rozporu s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku
zneužit k vyhlášení faktické neustálé služební pohotovosti příslušníků Velitelství Vojenské policie
Stará Boleslav i v mírové době, a to případně i za účelem plnění úkolů, jež nemají s bojovou
a mobilizační pohotovostí žádnou souvislost. Podle tvrzení uvedených v žalobě k této situaci
došlo, neboť nadřízení poučili žalobce o tom, že příslušníci uvedeného vojenského útvaru mají
při plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti po celý rok 2011 a 2012 nařízenu služební
pohotovost s časovou normou do 360 minut a s povinností být po pracovní době dostupní
na telefonu. V této souvislosti žalobce poukázal v žalobě na údajný nesprávný způsob provedení
a hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí a na odmítnutí důkazních prostředků, které
navrhl v řízení před správními orgány. Všechny tyto skutečnosti bude muset krajský soud
v novém řízení posoudit a zvážit, zda žalobci nelze odměnu za případnou faktickou,
byť nezákonně nařízenou, služební pohotovost přiznat z titulu povinnosti poskytnout ochranu
legitimního očekávání, který v něm případně vyvolal služební orgán svou ustálenou,
jednotnou a dlouhodobou činností při aplikaci institutu bojové a mobilizační pohotovosti
(srov. kupř. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Všemi těmito otázkami se doposud krajský soud nezabýval, a proto
je nemůže prozatím řešit ani Nejvyšší správní soud.
V dalším řízení krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu