ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.21.2017:36
sp. zn. 4 Azs 21/2017 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobkyně: T. N.,
zast. Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 43 Az 7/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce Mgr. Gabriele Kopuleté,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016, č. j. OAM-39/ZA-ZA14-K01-2015, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný uvedl, že žalobkyně není politicky aktivní.
Neshledal ani, že by žalobkyni v zemi původu hrozilo pronásledování. V souvislosti s namítanými
zdravotními obtížemi žalobkyně žalovaný připustil, že v Moldavsku existují problémy
ve zdravotnickém systému, avšak nejsou takové intenzity, aby odůvodnily udělení azylu. Žalovaný
neudělil žalobkyni azyl ani podle §13 zákona o azylu, neboť žádnému z rodinných příslušníků
žalobkyně azyl udělen nebyl. Dále vysvětlil, že zdravotní péče v České republice je sice na vyšší
úrovni, avšak tato skutečnost jej nevedla k udělení humanitního azylu.
Žalovaný zhodnotil i skutečnost, že žalobkyně má v České republice dva nezletilé syny,
kterým byla udělena doplňková ochrana. V této souvislosti doplnil, že žalobkyně syny, kteří jsou
umístěni v Klokánku v H., navštívila toliko třikrát. Na těchto schůzkách byla podnapilá a při
jedné z vycházek syny nevrátila včas, přičemž byla hlídkou Policie ČR nalezena v podnapilém
stavu, kdy se v její přítomnosti a přítomnosti synů nacházeli další silně podnapilí muži. Žalovaný
podotkl, že žalobkyně na pobyt synů nijak finančně nepřispívá a celkově jedná v rozporu s jejich
zájmy. Ve vztahu k doplňkové ochraně ve smyslu §14a zákona o azylu žalovaný konstatoval, že
žalobkyni nehrozí vážná újma plynoucí z uložení či vykonání trestu smrti, ani mučení či jiné
ponižující jednání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle žalovaného se žalobkyně nechce o syny starat a nejeví o ně zájem. Její vysvětlení,
že syny nemůže navštěvovat z finančních důvodů, chápe žalovaný jako ryze účelové. Žalovaný
upozornil, že se žalobkyně sama vzdala doplňkové ochrany, vyřídila si nový cestovní doklad
za účelem vycestování do vlasti a teprve po 4 měsících znovu požádala o mezinárodní ochranu,
aby nebyla oddělena od synů. Žalovaný neshledal, že by svým negativním rozhodnutím
nepřiměřeně zasáhl do práva žalobkyně na rodinný život. Žalovaný ve vztahu k doplňkové
ochraně ve smyslu §14b zákona o azylu konstatoval, že žalobkyně zjevně nejeví o syny zájem
a nepečuje o ně, což svědčí o tom, že její tvrzení o rodinných vazbách jsou účelová.
Z nastíněných důvodů žalovaný neshledal, že by rodinné vazby žalobkyně a zájmy jejích synů
odůvodnily udělení doplňkové ochrany.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 43 Az 7/2016 - 35,
žalobu zamítl. Ztotožnil se závěry žalovaného ve vztahu k neudělení azylu podle §12 a §13
zákona o azylu. Krajský soud odkázal na závěry žalovaného i ve vztahu k §14 zákona o azylu,
kde neshledal důvody pro udělení azylu. Krajský soud s odkazem na rozhodnutí žalovaného
nedospěl k závěru o nezbytnosti udělit žalobkyni doplňkovou ochranu podle §14a a §14b
zákona o azylu.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. Zdůraznila, že žalovaný i krajský soud dostatečně nepřihlédli k tomu, že má na území
České republiky nezletilé syny, vůči nimž nebyla zbavena své rodičovské odpovědnosti. Podle
stěžovatelky krajský soud a žalovaný nevyhodnotili odpovídajícím způsobem rodinné vazby.
„Za pochybení považuje stěžovatelka rovněž nedostatečné zhodnocení toho, nakolik jsou přiléhavé důvody,
pro které získaly doplňkovou ochranu děti stěžovatelky, na situaci, v níže je sama stěžovatelka, a vyvodit z toho
odpovídající závěry, které jsou v souladu se zásadou, podle které při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nesmí vznikat nedůvodné rozdíly.“ Podle stěžovatelky je navíc provedené dokazování
chybné, což platí i o závěrech, které učinil z dokazování krajský soud. Tato pochybení mají
natolik závažnou povahu, že mají dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Nejvyššímu
správnímu soudu proto stěžovatelka navrhla, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkový stav případu. Poukázal
zejména na skutečnost, že stěžovatelka do České republiky přišla primárně z ekonomických
důvodů. O své syny, kterým byla udělena doplňková ochrana, se nijak nestará, a naopak její
chování je v rozporu s jejich zájmy obou synů. Žalovaný upozornil, že stěžovatelka svou žádostí
o mezinárodní ochranu zamýšlela legalizovat svůj pobyt na území České republiky. K legalizaci
pobytu však měla stěžovatelka využít primárně instituty podle zákon o pobytu cizinců, což však
neučinila. Podle žalovaného nebyly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany, a proto
Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána
splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.) či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104
s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103
odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky
procesní přípustnosti, je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
Stěžovatelka v rámci kasační stížnosti namítala, že krajský soud i žalovaný nedostatečně
vyhodnotili skutečnost, že na území České republiky má stěžovatelka dva nezletilé syny,
přičemž nebyla ve vztahu k nim zbavena rodičovské odpovědnosti. S těmito námitkami
stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Již dříve v rozsudku ze dne 31. 1. 2014,
č. j. 4 Azs 23/2013 - 39, konstatoval, že „Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že rozhodnutím žalovaného
(…) byla udělena doplňková ochrana v České republice nezletilé dceři stěžovatelky, a stěžovatelka
je tak rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkové ochrany ve smyslu §14b odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Tato skutečnost však nemůže bez dalšího vést k udělení doplňkové ochrany stěžovatelky za situace,
kdy ve správním řízení bylo na základě obsáhlého dokazování osvětleno, že se stěžovatelka se svojí dcerou stýká
pouze nepravidelně, nesdílí s ní společnou domácnost a významněji nepřispívá na její výchovu a péči o ni.“ Podle
Nejvyššího správního soudu nelze o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §14, respektive
§14b, zákona o azylu uvažovat v situaci, kdy stěžovatelka rodinné vazby na své syny uvádí ryze
účelově, neboť o syny nejeví vážnější zájem. Žalovaný prokázal, že stěžovatelka se stýká se syny
jen sporadicky, na jejich výchovu nepřispívá a nesdílí s nimi společnou domácnost. Tato
skutečnost vyplývá z podrobného dokazování provedeného žalovaným a má rovněž
přezkoumatelný odraz v odůvodnění rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu,
se kterými se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nejvyšší správní soud nepřijal ani námitku
domnělého legitimního očekávání stěžovatelky, že jí bude doplňková ochrana opětovně přiznána.
V tomto směru je rozhodující, že se v mezičase změnily skutkové okolnosti případu.
Ze samotného vyjádření stěžovatelky v řízení před žalovaným plyne, že se oproti předchozímu
řízení o udělení doplňkové ochrany již o syny nestará a nesdílí s nimi společnou domácnost.
Pokud tedy došlo k této změně skutkových okolností případu, nelze z povahy věci uvažovat
o vzniku legitimního očekávání, že stěžovatelce bude doplňková ochrana přiznána.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost. Lze dodat, že pokud stěžovatelka má i nadále zájem o pobyt na území
České republiky, je třeba, aby se orientovala na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců, jejichž
využití je v jejím případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupkyni stěžovatelky, která mu byla
soudem ustanovena k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně stěžovatelky Mgr. Gabriela Kopuletá, advokátka, provedla ve věci
v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní služby, a to převzetí a příprava
zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a písemné podání soudu
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, kterým bylo podání doplnění
kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč
podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovené zástupkyně
učinila v řízení před Nejvyšším správním soudem zmíněné dva úkony právní služby, odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů tak činí 6.800 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu