ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.22.2017:43
sp. zn. 4 Azs 22/2017 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. K., zast. Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017, č. j. 32 Az 54/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátovi, se sídlem
Ječná 548/7, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 6.800 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-603/ZA-ZA02-ZA02-2015,
rozhodl tak, že žalobkyni se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[2] Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud
zamítl rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 32 Az 54/2015 – 31, a rozhodl dále, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud předeslal, že žalobkyně v žalobě
brojila toliko proti výroku o neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany podle §14
a §14a zákona o azylu. Krajský soud shledal, že žalovaný měl dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, v rámci svých úvah se s nimi náležitě vypořádal a otázku případného udělení
humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci
žalobkyně, stejně jako k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Dostupnost psychiatrické péče
na Ukrajině plyne ze žalovaným opatřených informací o zemi původu. Její úroveň je sice
ve srovnání s péčí poskytovanou v České republice nižší, nicméně nižší úroveň zdravotní péče
není dle ustálené judikatury důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně neprokázala,
že by její zdravotní potíže byly natolik závažné, že by bylo možné uvažovat o udělení
humanitárního azylu. Lékařská zpráva přiložená žalobkyní k žalobě dokládá, že žalobkyně
je pro psychické potíže v ambulantní psychiatrické léčbě a její stav není život ohrožující.
[3] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně pro případ návratu
do vlasti kromě svých zdravotních potíží, nedostatku materiálního zázemí a obecné obavy
ze současné tamní situace neuvedla žádnou konkrétní hrozbu vůči své osobě. Po zhodnocení
výpovědí žalobkyně, hlavního motivu jejího odchodu z vlasti, důvodů a okolností podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a relevantních informací, dospěl krajský soud k závěru,
že v případě žalobkyně nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Žalobkyni v případě
návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů
podle §14a odst. 2 zákona o azylu.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti tomuto rozsudku krajského soudu včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž namítala, že se krajský soud nezabýval její námitkou,
v níž poukázala na katastrofální stav ukrajinských psychiatrických léčeben, v nichž dochází
k systematickému porušování lidských práv i práv pacientů. Podle stěžovatelky byl žalovaný
povinen zabývat se otázkou zacházení s pacienty v ukrajinských psychiatrických ústavech,
a to navzdory skutečnosti, že stěžovatelka tuto svou obavu v průběhu správního řízení výslovně
nezmínila. Podle stěžovatelky je žalovaný povinen zkoumat z úřední povinnosti všechny
okolnosti, které mohou vést ke vzniku vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu
a nikoli pouze reagovat na obavy, které žadatel o mezinárodní ochranu v řízení zmíní.
V případě stěžovatelky je přitom hrozba, že bude umístěna do psychiatrické léčebny a bude
tam podrobena naprosto nehumánnímu zacházení, relevantní, neboť je psychicky vážně
nemocná a již v minulosti se pokusila o sebevraždu. V této souvislosti stěžovatelka poukázala
na jiné rozhodnutí žalovaného, v němž podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu udělil
ukrajinské státní občance doplňkovou ochranu právě z důvodu rizika umístění do psychiatrické
léčebny. Závěr žalovaného i krajského soudu, že na Ukrajině je sice psychiatrická péče dostupná
v nižší míře, než v České republice, ovšem tento rozdíl není tak markantní, aby zdůvodnil udělení
humanitárního azylu, je podle stěžovatelky příliš optimistický. V psychiatrické oblasti
ukrajinského zdravotnictví panují poměry, které nejenže nejsou adekvátní léčbou psychickou
poruch, nýbrž mohou pacientovi velmi ublížit. Závěrem stěžovatelka uvedla, že přijatelnost
své kasační stížnosti spatřuje v zásadním pochybení krajského soudu spočívajícím
v nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a dále v doposud Nejvyšším správním soudem
neřešené otázce, zda je správní orgán rozhodující o žádosti o mezinárodní ochranu povinen
zkoumat i ty důvody, které žadatel nezmiňuje, pokud ze své úřední činností ví, že se osoby
v obdobné situaci s tímto problémem potýkají.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Vyjádřil přesvědčení,
že náležitě reagoval na stěžovatelkou uvedené důvody žádosti o mezinárodní ochranu
a shromáždil ve vztahu k nim dostatek podkladových informací. Konstatoval, že sama
stěžovatelka připouští, že obavu z umístění do ústavní psychiatrické péče v průběhu správního
řízení neuvedla. Ani z lékařské zprávy přiložené k žalobě nevyplývá, že by se stěžovatelka
na území České republiky takové formě léčby podrobovala, naopak z této zprávy vyplývá,
že stěžovatelka je léčena ambulantně. Ve vztahu k povinnosti tvrzení žadatele o udělení
mezinárodní ochrany stěžovatelka poukázala na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48, a ve vztahu k možnému navrácení osob
s velmi závažným onemocněním do zemí, v nichž jim nemusí být vždy poskytnuta adekvátní
lékařská péče, žalovaný poukázal na judikaturu ESLP zmíněnou v usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48. Rozsudek krajského soudu podle
žalovaného vypořádává obsah jednotlivých žalobních námitek v potřebném rozsahu a v souladu
se zákonem. Krajský soud tak podle žalovaného důvody svého rozhodnutí ozřejmil dostatečnou
měrou a srozumitelným způsobem.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(„s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že krajský soud se přezkoumatelně vyjádřil
ke všem námitkám vzneseným stěžovatelkou v žalobě. Nesouhlas stěžovatelky se způsobem
a rozsahem vypořádání námitek nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Krajský soud zhodnotil dostupnost psychiatrické péče na Ukrajině, když konstatoval,
že její úroveň je ve srovnání s péčí poskytovanou České republice nižší, a nelze proto přisvědčit
námitce stěžovatelky, že se nezabýval její námitkou, v níž poukázala na nevyhovující stav
ukrajinských psychiatrických léčeben.
[11] Nejvyšší správní soud ve své dosavadní judikatuře v obdobných případech popsal, jakým
způsobem má správní orgán a krajský soud posoudit požadavek na udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu z důvodu zdravotního stavu žadatele včetně poruch vyžadujících
psychiatrickou péči. V nyní projednávané věci lze konstatovat, že, jak žalovaný, tak i krajský soud
se dostatečně zabývaly výkladem a aplikací neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního
zřetele“ na potíže stěžovatelky (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 7/2011 - 132). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, jak v podobných
případech posoudit požadavek na udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu včetně
relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která odepření či nevhodnou zdravotní
péči v některých případech považuje za porušení zákazu mučení či nelidského a ponižujícího
zacházení a v nyní projednávané věci lze na tento rozsudek odkázat. Ve světle judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze rozhodnutí žalovaného ani napadenému rozsudku nic vyčítat.
[12] K poukazu stěžovatelky na její špatný psychický stav, Nejvyšší správní soud v prvé řadě
konstatuje, že v lékařské zprávě, kterou stěžovatelka přiložila k žalobě, je uvedeno, že zdravotní
stav stěžovatelky je vážný a její psychiatrická léčba probíhá ambulantně, přičemž je vhodné ji léčit
v klidném prostředí. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatelka uvedla, že pracovala jako servírka 9 měsíců a poté začala mít zdravotní problémy,
pro které byla propuštěna z práce. Zmínila, že se v minulosti pokusila spáchat z důvodu svých
psychiatrických obtíží sebevraždu, a byla z toho důvodu hospitalizována. Zároveň uvedla,
že když byla v klášteře, už psychologa nepotřebovala, neboť jí duchovní psychologa nahradila.
Psychicky se zklidnila a naučila se žít se svojí bolestí. Klášter ji pomohl v bezvýchodné situaci,
kdy se neměla na koho obrátit. Při svém pobytu v ČR žije u sestřenice, stará se o její děti
a má pocit, že konečně žije.
[13] S ohledem na výše uvedené skutečnosti má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka
má sice psychické problémy, které však nejsou natolik vážné, aby vyžadovaly její hospitalizaci
v psychiatrickém zařízení, a znemožnily tak stěžovatelce se o sebe postarat a žít v podstatě běžný
život s určitými omezeními pramenícími z jejího zdravotního postižení (nutnost podstupovat
léčbu a nevystavovat se pokud možno stresujícím situacím). Ostatně také v řízení před správním
orgánem i krajským soudem byla stěžovatelka schopna řádně komunikovat a její podání jsou
smysluplná. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že z těchto důvodů a také
s přihlédnutím k tomu, že v řízení o kasační stížnosti je stěžovatelka zastoupena advokátem,
již nepovažoval za nutné ustanovit stěžovatelce opatrovníka k ochraně jejích zájmů.
[14] V posuzovaném případě se tedy nejedná o právní otázku, která by nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu vyřešena, nebo by k ní bylo přistupováno rozdílně, a stěžovatelka
neuvedla žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly judikaturní odklon. Závěry krajského soudu
jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudek neobsahuje vady, které
by měly dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky.
[15] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky vznesené stěžovatelkou
v její kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
[16] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou a proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
[17] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
[18] Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátovi, který
byl stěžovatelce k její žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 22/2017 – 23, jehož náklady tak nese stát, byla stanovena za dva
úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
3. 4. 2017, podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za tyto úkony tak náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši
2 x 3.100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Dále zástupci stěžovatelky náleží
náhrada hotových výdajů (režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
nezvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň. Zástupci stěžovatelky tak bude vyplacena částka
ve výši 6.800 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu