ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.41.2017:30
sp. zn. 4 Azs 41/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: P. S., zast. Mgr. Ing. Janem
Procházkou, LL.M.eur, advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A
89/2016 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016, č. j. CPR-8413-5/ČJ-2016-930310-V234,
žalovaná zamítla odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství
policie hlavního města Prahy (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 24. 2. 2016, č. j. KRPA-
510663-33/ČJ-2015-000022, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republice a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s tím,
že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla
stanovena na tři roky.
Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí o odvolání shrnula, že žalobce pobýval na území
České republiky minimálně od 1. 1. 2008 do 22. 12. 2015 neoprávněně bez cestovního dokladu
a od 1. 1. 2000 do 22. 12. 2015 bez víza, čímž naplnil skutkovou podstatu podle §119 odst. 1
písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců a porušil povinnost uvedenou v §103 odst. 1
písm. n) téhož zákona. K námitce, že prvoinstanční orgán dostatečně nezohlednil žalobcův
soukromý a rodinný život, žalovaná uvedla, že prvoinstanční orgán postupoval v souladu s §174a
zákona o pobytu cizinců, neboť posoudil závažnost a druh protiprávního jednání žalobce, jakož
i délku jeho pobytu na území České republiky. Žalovaná konstatovala, že žalobce se po celou
dobu svého pobytu nesnažil svou situaci jakkoliv řešit, ačkoliv si byl vědom, že v České republice
nemůže pobývat bez pobytového oprávnění a cestovního dokladu. Nelze tedy dovodit,
že by se snažil integrovat do české společnosti, popřípadě, že by respektoval český právní řád.
Nadto, podle vlastního vyjádření žalobce po dobu svého pobytu v České republice pracoval;
bez oprávnění k pobytu a povolení k zaměstnání tak ovšem nemohl činit legálně. Žalovaná
přihlédla ke skutečnosti, že si žalobce mohl za dobu svého pobytu vytvořit v České republice
zázemí, avšak také ke skutečnosti, že zde nemá žádné rodinné příslušníky a že celá jeho rodina
žije na Ukrajině. Žalobce je zdravý, dokáže se sám o sebe postarat, je oprávněn pracovat a bydlet
na Ukrajině a může se vrátit do domu své matky. Dotčení rodinného života žalobce je tak zcela
únosné a v porovnání s veřejným zájmem na legálním pobytu cizinců v České republice také zcela
přiměřené. Žalovaná uvedla, že žalobce brojil proti závaznému stanovisku ze dne 4. 2. 2016,
ev. č. ZS 28815, které Ministerstvo vnitra vydalo podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
k jeho možnosti vycestovat. Žalovaná proto podle §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, požádala Ministerstvo vnitra o změnu či potvrzení závazného
stanoviska. Závazným stanoviskem ze dne 5. 9. 2016, č. j. MV-52641-2/OAM-2016, ministr
vnitra potvrdil předchozí závazné stanovisko a uvedl, že žalobce může vycestovat. K novému
závaznému stanovisku se již žalobce nevyjádřil, přestože k tomu měl příležitost. K námitce
proti délce stanovené doby, po kterou žalobce nesmí pobývat v členských státech Evropské unie,
žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009,
č. j. 9 As 32/2008 - 57, a ze dne 23. 5. 2012, č. j. 1 As 38/2012 - 38, a konstatovala, že délka
stanovené doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských státech Evropské
unie, odpovídá délce jeho neoprávněného pobytu a vztahu k domovskému státu, takže
se v tomto směru nejedná o příliš tvrdé rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A 89/2016 - 17, žalobu
proti rozhodnutí žalované zamítl. V odůvodnění shrnul skutkové okolnosti věci a odmítl,
že by správní orgány nezjistily stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Žalované
nelze klást za vinu, že neposuzovala skutečnosti, které jí nebyly známy a které žalobce během
řízení nesdělil. Při posuzování námitky ohledně zásahu do soukromého a rodinného života
žalobce soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 1 As 17/2013 - 50, a uvedl, že, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.,
neshledal, že by vyhoštěním žalobce došlo k zásahu do jeho rodinného a soukromého života,
protože je svobodný, bezdětný a na území České republiky nesdílí domácnost s jiným občanem
Evropské unie ani se o takovou osobu nemusí starat. Žalobce sice pobýval v České republice
přibližně 15 let, po celou dobu, s výjimkou 5 dnů, však nelegálně. Nadto, po dobu nejméně 13 let
žalobce v České republice nelegálně pracoval. Žalobce neuvedl, že by měl v České republice
sociální, společenské či kulturní vazby; naopak výslovně ve své výpovědi ze dne 23. 12. 2015
uvedl, že nemá žádné vazby na Českou republiku. Kromě toho, žalobce konstatoval, že se může
vrátit na Ukrajinu ke své matce. Soud přihlédl k imigrační historii žalobce a k délce a závažnosti
porušení veřejného pořádku a dovodil, že tyto skutečnosti svědčí v jeho neprospěch.
Soud nepřisvědčil ani námitce, že prvoinstanční orgán stanovil neoprávněně délku doby,
po níž žalobce nesmí pobývat na území členských států Evropské unie. V této souvislosti znovu
poukázal na délku a okolnosti jeho neoprávněného pobytu na území České republiky, přičemž
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74. Soud
připustil, že ve prospěch žalobce svědčí jediná polehčující okolnost, totiž, že se dne 22. 12. 2015
dostavil na policii z důvodu řešení svého neoprávněného pobytu. Vzhledem k těmto
skutečnostem soud posoudil délku stanovené doby, po kterou žalobce nesmí pobývat na území
členských států Evropské unie, za přiměřenou. Soud nepřisvědčil námitce, že prvoinstanční
rozhodnutí bylo v této části nepřezkoumatelné, a uvedl, že z něj dostatečně vyplývalo, co vedlo
prvoinstanční orgán ke stanovení doby vyhoštění v dané délce trvání. Prvoinstanční orgán podle
soudu v tomto směru vycházel především z délky nelegálního pobytu žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedl, že správní orgány nesprávně posoudily
dopady rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel
si za dobu svého pobytu vybudoval v České republice zázemí, přičemž s ohledem na jeho věk
a postavení není podstatné, v jakém státě se nacházejí jeho příbuzní, ke kterým nemá žádnou
vyživovací povinnost. Samotná délka pobytu na území České republiky měla být podle
stěžovatele indikací, že zde má soukromý život. Správní orgány se měly v souladu se zásadou
materiální pravdy touto otázkou dále zabývat a vzhledem k tomu, že tak neučinily, jsou jejich
rozhodnutí nezákonná. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu
neobsahuje jakékoliv odůvodnění zákazu pobytu v délce trvání tří let, která byla stanovena
v horní polovině zákonného rozsahu. To tedy znamená, že přitěžující okolnosti hodnotil
jako početnější než polehčující okolnosti. Z rozhodnutí však nevyplývá, které okolnosti
považoval prvoinstanční správní orgán za přitěžující a které za polehčující a jak je přitom
ve vzájemném vztahu vyhodnotil. Žalovaná přisvědčila stěžovateli v jediné polehčující okolnosti,
to znamená, že se dobrovolně dostavil na policii, což ovšem vylučuje její tvrzení, že se nesnažil
svou pobytovou situaci jakkoliv řešit. Z prvoinstančního rozhodnutí není možné dovodit,
co bylo považováno za přitěžující okolnosti. To vyplývá až z rozhodnutí žalované. Taková
dodatečná náprava nesrozumitelného a nepřezkoumatelného rozhodnutí však není přípustná.
Nadto proti jediné přitěžující okolnosti, tedy délce neoprávněného pobytu na území České
republiky, stojí polehčující okolnost; není tak jasné, jak mohly správní orgány uložit zákaz pobytu
v horní polovině zákonné sazby. Městský soud v Praze podle stěžovatele nezohlednil jeho
námitky, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na zaslaný spisový materiál.
Usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 41/2017 - 18, Nejvyšší správní soud vyhověl
návrhu stěžovatele a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením, že již samotná délka pobytu naznačuje,
že stěžovatel má v České republice soukromý a rodinný život, přičemž správní orgány měly
tuto skutečnost v souladu se zásadou materiální pravdy podrobněji zkoumat. Vzhledem
k tomu, že skutečnosti spojené se soukromým a rodinným životem stěžovatele se dotýkají jeho
„intimní sféry“, Nejvyšší správní soud konstatuje, obdobně jako například v rozsudku
ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 Azs 84/2016 - 39, že na stěžovateli přinejmenším leželo břemeno
tvrzení ohledně existence a intenzity jeho rodinných a soukromých vazeb na území České
republiky. Jediná skutečnost, které se však dovolává, je délka jeho pobytu. Ostatně, v protokolu
o podání vysvětlení prvoinstančnímu orgánu ze dne 23. 12. 2015 uvedl, že zůstával v České
republice za účelem výdělku, aniž by měl důvod, proč by nemohl vycestovat z České republiky.
Konkrétní okolnosti svědčící o existenci soukromého a rodinného života v České republice
stěžovatel neuvedl ani v žalobě či kasační stížnosti. Stěžovatel rovněž nezpochybnil závěr
žalované, že na území České republiky pobýval minimálně od 1. 1. 2008 do 22. 12. 2015
neoprávněně bez cestovního dokladu a od 1. 1. 2000 do 22. 12. 2015 bez víza. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 Azs 283/2014 - 33, „[s]myslem správního
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců je pak snaha zamezit dalšímu pobytu
cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“ Ústavní
soud v nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 493/15, rovněž konstatoval, že je povinností
každého cizince, který má zájem pobývat na území České republiky, zajistit si k tomuto pobytu
oprávnění. Podle Nejvyššího správního soudu se tak stěžovatel v nyní projednávané věci nemůže
dovolávat samotného dlouhodobého pobytu, neboť k němu po značnou většinu doby
nebyl oprávněn. Předmětná námitka je tedy nedůvodná.
Z úředního záznamu ze dne 22. 12. 2015, který je součástí spisové dokumentace, vyplývá,
že se stěžovatel dostavil k prvoinstančnímu orgánu s žádostí o řešení svého neoprávněného
pobytu na území České republiky. Samotná skutečnost, že se stěžovatel dobrovolně dostavil,
aby řešil patnáct let trvající nelegální pobyt, podle Nejvyššího správního soudu neznamená,
že by prvoinstanční orgán mohl upustit od správního vyhoštění podle §119 zákona o pobytu
cizinců. Jedná se však o okolnost, kterou by se správní orgány měly zabývat při stanovení doby,
po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Podle
Nejvyššího správního soudu se však správní orgány s touto otázkou vypořádaly. Prvoinstanční
orgán ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že „[…] nepřehlédl, že se cizinec sice dostavil ke správnímu
orgánu dobrovolně, ale již v době jeho neoprávněného pobytu.“ Uvedené tvrzení přitom není v rozporu
se závěrem, že se stěžovatel „[…] po celou dobu neoprávněného pobytu na území České republiky tuto svou
situaci legální cestou neřešil a neřešil rovněž získání nového cestovního dokladu.“ Je totiž zřejmé,
že prvoinstanční orgán stěžovateli vyčetl, že chtěl řešit svou situaci poprvé až po patnácti letech
nelegálního pobytu. Stěžovateli nelze přisvědčit, že z odůvodnění prvoinstančního orgánu
není zřejmé, které okolnosti hodnotil jako přitěžující. Naopak, v části, ve které posuzoval délku
doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, uvedl,
že stěžovatel neoprávněně pobýval na území České republiky, a to bez cestovního dokladu
nejméně od 1. 1. 2008 do 22. 12. 2015 a bez víza od 1. 1. 2000 do 22. 12. 2015. Prvoinstanční
orgán sice výslovně neuvedl, že tuto skutečnost hodnotí v neprospěch stěžovatele, to je však
zřejmé z povahy věci, jakož i ze systematického zařazení uvedeného argumentu.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že délka doby, po kterou stěžovateli nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovená v horní polovině zákonné
sazby, značí, že prvoinstanční orgán vycházel z vyššího počtu přitěžujících okolností
než polehčujících okolností. Skutečnosti svědčící ve prospěch a v neprospěch stěžovatele nemají
toliko kvantitativní, ale i kvalitativní stránku. V nyní posuzované věci je přitom zřejmé,
že polehčující okolnost spočívající v projevení snahy dobrovolně řešit nelegální pobyt nemůže
vyvážit přitěžující okolnost spočívající v tom, že se tak stalo po patnácti letech nelegálního
pobytu. Stejnou, byť jen velmi stručnou, myšlenkovou úvahu přitom lze dovodit i z posledního
odstavce na páté straně prvoinstančního rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního
orgánu ohledně stanovení doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, tak dostálo zákonným požadavkům. Žalovaná toliko doplnila odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí, neboť při posuzování jeho přiměřenosti podle §174a zákona
o pobytu cizinců v České republice, ve čtvrtém odstavci na čtvrté straně žalobou napadeného
rozhodnutí, v neprospěch stěžovatele přihlédla ke skutečnosti, že na území České republiky
nelegálně pracoval. Podle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na území České
republiky může činit délka doby, po kterou nelze vyhoštěnému cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, nejvýše tři roky. Žalovaná již tedy s ohledem na další přitěžující
okolnost nemohla délku uvedené doby prodloužit, a protože neměla důvod, aby ji zkrátila,
ponechala ji ve stanovené délce. V takovém postupu však Nejvyšší správní soud žádné pochybení
neshledal.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil toliko obecně formulované námitce, že Městský soud
v Praze nepřihlédl k žalobním námitkám stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé,
že se k námitkám stěžovatele zcela konkrétně vyjádřil.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v tomto řízení úspěšný
a žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní
soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu