ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.179.2016:38
sp. zn. 5 As 179/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. J. O.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, zast. JUDr. Janem
Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu
České advokátní komory ze dne 9. 1. 2014, č. j. K 115/03, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 3 Ad 9/2014 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jako nedůvodná jeho žaloba proti rozhodnutí senátu odvolací kárné komise České
advokátní komory (dále také „ČAK“ nebo „žalovaná“) ze dne 9. 1. 2014, č. j. K 115/03.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí kárného senátu
kárné komise žalované ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. K 115/03, kterým byl stěžovatel shledán
vinným, že „poté, co mu jeho klient firma D.H. a.s. dne 17. 1. 2003 vypověděla plnou moc, kterou mu dne
12. 9. 1996 udělila k zastupování ve všech sporech proti České republice, jakož i plnou moc ze dne 1. 2. 1998,
postupoval proti zájmům tohoto svého bývalého klienta, a to zejména tak, že dne 3. 5. 2003 v době mezi sedmou
a osmou hodinou ranní po předchozí dohodě navštívil předsedu vlády ČR v Kramářově vile v Praze a předal mu
písemný podklad vysvětlující, že celkový oprávněný nárok na náhradu škody uplatňovaný v rozhodčím řízení firmu
D.H. a.s. žalobou proti České republice není 2 miliardy Kč, ale jen cca 1 miliarda Kč, a proto je na České
republice, aby učinila v rozhodčím řízení příslušný obranný návrh k ochraně svého majetku,“ tedy při výkonu
advokacie porušil povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl
v souvislosti s poskytováním právních služeb, čímž závazně porušil §21 odst. 1 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) a dopustil se tím kárného provinění
podle §32 odst. 2 zákona o advokacii, za což mu bylo uloženo kárné opatření pokuta ve výši
200 000 Kč a povinnost zaplatit náklady kárného řízení.
V napadeném rozhodnutí městský soud shledal nedůvodnou námitku stěžovatele,
že kárný žalobce nenavrhl v kárné žalobě klíčový důkazní prostředek – výslech PhDr. V. Š.
Městský soud konstatoval, že uvedené pochybení, tzn. absence výslechu PhDr. Š. v seznamu
navrhovaných důkazů v kárné žalobě, nedosahuje takové závažnosti, aby mohlo mít vliv na
zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Nedůvodnou shledal městský soud rovněž námitku nekonkrétní formulace skutku
v kárné žalobě. Dle městského soudu kárný žalobce vymezil konkrétním způsobem čas a místo
skutku, a přestože okolnosti a způsob skutku byly vymezeny obecněji, z popisu skutku
je nepochybné, co bylo stěžovateli kladeno za vinu. Výrok prvostupňového rozhodnutí vychází
z kárné žaloby a byla zachována totožnost skutku.
Městský soud dále odmítl námitku souběhu kárných opatření a porušení zákazu více
postihů za jeden skutek. Konstatoval, že předchozí kárné opatření, které bylo stěžovateli uloženo
za stejný skutek, tj. vyškrtnutí ze seznamu advokátů, bylo zrušeno, proto nebránilo uložení
nového kárného opatření. Soud rovněž neshledal porušení zásady ne bis in idem.
Městský soud nepřisvědčil námitce nepřiměřenosti uložené pokuty. Jestliže stěžovatel
argumentoval ztrátou příjmu, kterou utrpěl v důsledku zákazu činnosti, pak městský soud
konstatoval, že přiměřenost sankce nelze posuzovat ve vztahu ke škodě, která měla vzniknout
v důsledku sankce.
K námitce, že výslech PhDr. V. Š. provedla žalovaná až po cca 8,5 letech ode dne, kdy
se měl stěžovatel dopustit kárného provinění, městský soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl,
jaký vliv mělo namítané prodlení na zákonnost provedeného výslechu, resp. na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Advokátní kárné řízení není spojeno s prekluzivními lhůtami, jejichž
uplynutím by zanikala odpovědnost za kárný delikt, soud se proto nezabýval délkou kárného
řízení.
Námitku neprokázání skutku výpovědí předsedy vlády hodnotil městský soud jako
nedůvodnou. Uvedl, že samotná výpověď PhDr. Š. nebyla přímým důkazem, který by prokazoval
vytčený skutek, ale byla jedním z nepřímých důkazů, který v kontextu dalších indicií vedl kárný
senát k přesvědčení, že stěžovatel skutek spáchal.
Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, byl podle městského soudu prokázán
a námitky, které stěžovatel vznesl k neprokázání skutku, posoudil městský soud jako nedůvodné.
Z důkazních prostředků podrobně specifikovaných v napadeném rozsudku měl městský soud
za prokázané, že stěžovatel se po předchozí domluvě setkal dne 3. 5. 2003 mezi 7 a 8 hodinou
v Kramářově vile s předsedou vlády ČR PhDr. V. Š., se kterým jednal o postupu ve věci DH
proti České republice. Během tohoto setkání stěžovatel předal předsedovi vlády memorandum,
jehož obsahem byly informace, které se stěžovatel dozvěděl v souvislosti s poskytováním
právních služeb DH, a k nimž byl dle §21 odst. 1 zákona o advokacii vázán mlčenlivostí.
Pro aplikaci zásady in dubio pro reo neshledal městský soud v posuzovaném případě podmínky,
stejně jako pro zastavení kárného řízení s ohledem na jeho délku a amnestii prezidenta republiky,
která zastavila trestní řízení trvající více než 8 let.
II. Podstatný obsah kasační stížnost a vyjádření žalované
Stěžovatel svou kasační stížnost rozdělil do osmi kasačních bodů, které Nejvyšší správní
soud níže postupně vypořádal. Stěžovatel ve všech kasačních bodech namítá důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně:
- nesprávné posouzení právní otázky „vykonání trestu“ uloženého za stejný skutek
předchozím kárným opatřením,
- nesprávné posouzení právních důsledků nenavržení důkazu svědeckou výpovědí PhDr. Š.
v kárné žalobě,
- nesprávné posouzení důsledků pětileté lhůty stanovené v §35 zákona o advokacii,
- nesprávné posouzení přiměřenosti pokuty 200 000 Kč,
- nesprávné posouzení vyjádření PhDr. Š. pro televizi,
- nesprávné posouzení svědecké výpovědi PhDr. Š.,
- nesprávné posouzení zákonnosti důkazů provedených v kárném řízení,
- nesprávné posouzení, zda nastalo prolomení advokátní mlčenlivosti.
Již v pořadí první tři shora uvedené námitky stačí dle stěžovatele k tomu, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek a jemu předcházející rozhodnutí odvolacího kárného senátu
ČAK a kárného senátu ČAK zrušil a zavázal kárný senát právním názorem, že má být kárné
řízení zastaveno bez vydání meritorního rozhodnutí. Pokud by soud podle stěžovatelova návrhu
nerozhodl, dalších pět následujících námitek by mělo dle stěžovatele vést k tomu, že Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zruší a věc vrátí městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Nesouhlasila s tím,
že napadený rozsudek obsahuje nesprávné posouzení stěžovatelem uváděných otázek a odkazuje
na konkrétní části rozsudku, ve kterých městský soud vypořádal námitky vznesené v kasační
stížnosti. Odmítla, že by v případě stěžovatele došlo k porušení zákazu dvojího postihu.
Rozhodnutí o uložení kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů je vykonáno dnem,
kdy nabylo právní moci, jeho důsledky však trvají nejméně 5 let. V daném případě bylo dříve
uložené kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů zrušeno, a to po uplynutí doby kratší
než 5 let. Při novém rozhodnutí o kárné vině a kárném opatření byla zachována totožnost skutku
a kárné senáty přihlédly k dosavadnímu průběhu řízení, včetně důsledků soudem zrušeného
kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, a při zachování totožnosti skutku znovu
rozhodly v souladu se závazným právním názorem. K zastavení kárného řízení bez vydání
meritorního rozhodnutí nevidí žalovaná důvod. Nenavržení důkazu v kárné žalobě není
nezměnitelnou skutečností; důkaz výslechem PhDr. Š. byl v průběhu kárného řízení proveden
a hodnocen spolu s ostatními důkazy. Časový odstup měl vliv na podrobnosti výpovědi svědka,
nikoliv na dosvědčení rozhodujících skutečností. Povinnost mlčenlivosti advokáta je absolutní
a z výpovědi svědka PhDr. Š. vyplynulo, že stěžovatel svědka informoval právě o skutečnostech
krytých povinností mlčenlivosti. Žalovaná nesouhlasí s názorem, že při ukládání kárného opatření
měla být zohledněna tvrzená ztráta příjmů stěžovatele; výše pokuty byla stanovena v rámci
zákonné sazby a s přihlédnutím k relevantním skutečnostem. Kárné senáty obou stupňů dosáhly
důkazní jistoty, proto nebyl důvod pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.), ověřil, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, (§109 odst. 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k samotným námitkám vzneseným v kasační
stížnosti, zjistil ze spisového materiálu následující podstatné skutkové okolnosti.
Dne 10. 12. 2003 podal předseda kontrolní rady žalované na stěžovatele kárnou žalobu
pro skutky uvedené pod body 1) až 5) kárné žaloby. Kárný senát žalované rozhodnutím ze dne
23. 5. 2005, sp. zn. K 115/03 -147, uznal stěžovatele vinným kárným proviněním pro skutek
pod bodem 2) kárné žaloby, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že poté, co mu jeho klient
firma D.H. a.s. dne 17. 1. 2003 vypověděla plnou moc, kterou mu dne 12. 9. 1996 udělila
k zastupování ve všech sporech proti České republice, jakož i plnou moc ze dne 1. 2. 1998,
postupoval v řadě směrů proti zájmům tohoto svého bývalého klienta, a to zejména tak, že dne
3. 5. 2003 v 7.00 hod ráno po předchozí dohodě navštívil předsedu vlády ČR v Kramářově vila
v Praze, kterému sdělil řadu skutečností, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním
právních služeb firmě D.H. a.s. ve sporu s Českou republikou, a kterému předal písemný podklad
s touto věcí související. Uvedeným jednáním stěžovatel porušil povinnost uloženou advokátovi
v §21 odst. 1 zákona o advokacii a bylo mu uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu
advokátů. Současně byl stěžovatel uvedeným rozhodnutím zproštěn kárné žaloby, pokud jde
o skutky uvedené pod body 3), 4) a 5) kárné žaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se tyto
skutky staly. Ohledně skutku pod bodem 1) kárné žaloby bylo řízení zastaveno, neboť kárná
žaloba byla podána opožděně.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu žalované zamítl odvolací senát
žalované rozhodnutím ze dne 4. 7. 2007 a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí
odvolacího kárného senátu se stěžovatel bránil žalobou podanou k městskému soudu. Městský
soud rozhodnutím ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007 - 55, zrušil rozhodnutí odvolacího
kárného senátu ze dne 4. 7. 2007 a věc vrátil tomuto senátu k dalšímu řízení; důvodem byla
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatcích důvodů rozhodnutí; městský soud konstatoval,
že výrok napadeného rozhodnutí je vadný, obsahuje nekonkrétní formulace skutku, postrádá
konkrétní popis informací a opírá se o jediný listinný důkaz, ač správní spis obsahuje další
podklady, s nimiž se kárný senát nevypořádal. Na základě tohoto rozsudku městského soudu
odvolací kárný senát žalované rozhodnutím ze dne 15. 10. 2009 zrušil rozhodnutí kárného senátu
kárné komise ze dne 23. 5. 2005, č. j. K 115/03 – 147, a vrátil věc kárnému senátu k dalšímu
řízení. Uložil mu přitom, aby znovu vyhodnotil všechny podklady kárného spisu, provedl důkazy,
nově se se všemi důkazy vypořádal a při zachování totožnosti skutku formuloval konkrétněji
výrok kárného rozhodnutí.
Po doplnění dokazování ve smyslu vytknutých pochybení rozhodl ve věci kárný senát
žalované rozhodnutím ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. K 115/03 - 245, kterým uznal stěžovatele
vinným porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost, tedy porušením §21 odst. 1 zákona
o advokacii, pročež bylo stěžovateli uloženo kárné opatření ve formě pokuty za současné náhrady
nákladů kárného řízení. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na základě kterého odvolací
kárný senát ČAK napadené rozhodnutí kárného senátu kárné komise ze dne 16. 11. 2012,
sp. zn. K 115/03, zrušil a věc vrátil kárnému senátu k dalšímu řízení a rozhodnutí s pokynem
k doplnění dokazování a úpravě popisu skutku tak, aby byl v souladu s rozsudkem Městského
soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 8 Ca 352/2007, tedy aby bylo porušení mlčenlivosti blíže
konkretizováno.
Kárný senát kárné komise následně rozhodl rozhodnutím ze dne 30. 8. 2013,
č. j. K 115/03, proti kterému podal stěžovatel odvolání, jež bylo zamítnuto rozhodnutím
odvolacího kárného senátu žalované ze dne 9. 1. 2014, č. j. K 115/03; proti rozhodnutí
odvolacího kárného senátu podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem nyní
napadeným kasační stížností (viz výše).
K samotným kasačním námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Námitka „nesprávného posouzení právní otázky vykonání trestu“ .
Stěžovatel v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítal, že již vykonal v pořadí první
uložené kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Odkazoval přitom na §35a zákona
o advokacii, podle nějž „Rozhodnutí o uložení kárného opatření napomenutí, vyškrtnutí ze seznamu
advokátů nebo vyškrtnutí ze seznamu advokátních koncipientů je vykonáno dnem, kdy nabylo právní moci.“
Městskému soudu vytýká nesprávný závěr, že stěžovatel vykonal část kárného opatření vyškrtnutí
ze seznamu advokátů. Tento závěr je podle stěžovatele v rozporu s právním stavem, neboť kárné
opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů bylo vykonáno celé, a to již od 22. 8. 2007,
kdy rozhodnutí o uložení kárného opatření nabylo právní moci. Rozsudek městského soudu
ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007 - 55, nabyl právní moci dne 11. 8. 2009, a zrušil kárné
opatření, „které již cca dva roky před tím bylo úplně vykonáno“. Jestliže bylo stěžovateli následně
uloženo druhé kárné opatření - pokuta, byla porušena zásada ne bis in idem. Městskému soudu
pak stěžovatel vytýká, že pominul, že odvolací kárný senát nerespektoval „zákaz dalšího stíhání
za skutek, za který již byl trest uložen a vykonán, ale i zákaz uložení dalšího trestu za skutek, za který
již dotyčná osoba (zde stěžovatel) již byla odstíhána.“ K uvedenému stěžovatel odkázal na nález
Ústavního soudu IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995.
Tato námitka není důvodná. Rozhodnutí, kterým stěžovatel argumentuje, tzn. rozhodnutí
žalované o uložení kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů ze dne 23. 5. 2005
(nikoli 4. 7. 2007, jak uvádí stěžovatel, pozn. NSS), nabylo právní moci dne 22. 8. 2007,
ale následně bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího kárného senátu ze dne 15. 10. 2009,
a věc byla vrácena kárnému senátu k dalšímu řízení. Zrušením uvedeného pravomocného
rozhodnutí tak byla odstraněna překážka stíhání stěžovatele pro týž skutek a novým rozhodnutím
o kárném provinění proto nedošlo k porušení zásady ne bis in idem – zákazu dvojího odsouzení
a potrestání za týž čin. K této otázce městský soud přiléhavě poukázal na analogii s trestním
řízením. V situaci, kdy by v trestním řízení byl v rámci mimořádného prostředku zrušen
odsuzující rozsudek a věc byla přikázána příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí,
pak tento soud, bez ohledu na to, že dříve uložený trest byl již obviněným vykonán, pokračuje
v řízení, ve kterém musí znovu rozhodnout o podané obžalobě, tzn. rozhodnout o vině
a případně uložit nový trest. Stěžovatel se zásadně mýlí, jestliže se domnívá, že v popsaném
případě by „soud, kterému by Nejvyšší soud věc přikázal (§265s trestního řádu) musel řízení zastavit“,
takový závěr nemá oporu v zákoně.
V nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 81/95, ze dne 18. 9. 1995, na který stěžovatel odkazuje,
dovodil Ústavní soud porušení zásady ne bis in idem právě v situaci, kdy – na rozdíl,
od projednávané věci - novému odsouzení a potrestání stěžovatele bránilo předchozí (nezrušené)
pravomocné rozhodnutí – stěžovatel byl opakovaně stíhán a potrestán za stejný trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách. Odkaz na citovaný nález je proto pro projednávanou
věc nepřiléhavý.
Námitka „nesprávného posouzení právních důsledků toho, že v kárné žalobě nebyl navržen důkaz
svědeckou výpovědí PhDr. Š.“
Stěžovatel vytýká městskému soudu, že zásadním způsobem přihlédl k výpovědi PhDr. Š.,
ačkoliv se jedná o nepřípustný důkaz, neboť jeho provedení nebylo kárným žalobcem navrženo
v kárné žalobě, což je v rozporu s §7 zákona o advokacii. Podle §33 zákona o advokacii
se o kárném provinění rozhoduje jen na základě kárné žaloby podané kárným žalobcem do šesti
měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do dvou let
ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že návrh důkazů
v kárné žalobě mohl být doplněn ve lhůtě dvou let ode dne 3. 5. 2004, kdy podle kárné žaloby
došlo ke kárnému provinění. Žalovaná však navrhla doplnění důkazu výslechem PhDr. Š.
až v roce 2007. Postupem soudu i obou kárných senátů, které „založily svá rozhodnutí na výpovědi
PhDr. Š.“, bylo zásadním způsobem porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, které
je zakotveno v Listině základních práv a svobod.
Námitka není důvodná.
Námitku nenavržení důkazního prostředku - výslechu PhDr. V. Š. v kárné žalobě
vypořádal městský soud na str. 7 napadeného rozsudku tak, že uvedený nedostatek neovlivnil
zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud se závěry městského soudu souhlasí.
Nutno dodat, že k tvrzení stěžovatele, že k navržení a provedení důkazu došlo v rozporu s §33
zákona o advokacii, tedy po uplynutí dvouleté objektivní lhůty pro podání kárné žaloby,
se městský soud vyjádřit nemohl, neboť je stěžovatel uvedl až v kasační stížnosti.
Kárná žaloba musí splňovat zákonné náležitosti, aby o ní mohl kárný senát jednat.
Náležitosti kárné žaloby přitom stanoví §7 odst. 2 vyhl. č. 244/1996 Sb., advokátní kárný řád
(dále jen „kárný řád“), a patří mezi ně i návrh na provedení důkazů v kárném řízení. Neobsahuje-
li žaloba stanovené náležitosti, je kárný žalobce vyzván, aby vady svého podání odstranil. Kárný
žalobce má tedy povinnost důkazní, splnění této povinnosti však nelze zužovat na povinnost
navrhnout, resp. označit veškeré důkazy již v kárné žalobě. Stěžovatel se rovněž mýlí, jestliže
dovozuje, že návrh důkazů musel kárný žalobce doplnit v objektivní dvouleté lhůtě, kterou
stanoví §33 zákona pro podání kárné žaloby. Jak správně uvedl městský soud, v advokátním
kárném řízení se neuplatní zásada koncentrace, není proto vyloučeno, pokud v průběhu řízení
vyvstane potřeba provedení dalších důkazů, aby kterákoliv ze stran, resp. kárný senát, navrhla
kdykoliv další důkazy; je potom na kárném senátu, aby posoudil, zda navržené důkazy provede,
popřípadě je odmítne. Na kárnou žalobu nelze klást přísnější požadavky než na obžalobu
podávanou v trestním řízení. Městský soud v této souvislosti vhodně poukázal na to, že §177
písm. d) trestního řádu, stanoví mezi náležitostmi obžaloby návrh důkazních prostředků, přitom
státní zástupce i po podání obžaloby může navrhovat provedení potřebných důkazů,
které v obžalobě nebyly navrženy. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené nesouhlasí
s názorem stěžovatele, že nemělo být přihlíženo k důkazu výslechem svědka PhDr. Š. Vytýká-li
stěžovatel městskému soudu nesprávné posouzení důsledků nenavržení zmíněného důkazu, pak
zdejší soud podotýká, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, jaké důsledky má na mysli. Pokud
jde o napadený rozsudek, tak městský soud se zabýval případným krácením procesních práv
stěžovatele v důsledku nenavržení důkazu výslechem PhDr. Š. v kárné žalobě. Poukázal na to, že
stěžovatel krácení svých práv ani netvrdil, a správně konstatoval, že stěžovatel krácen na svých
právech nebyl, neboť u výslechu PhDr. Š. konaném následně dne 16. 11. 2011 byl osobně
přítomen a svá práva aktivně uplatňoval.
Námitka „nesprávného posouzení důsledků pětileté lhůty stanovené v §35 zákona o advokacii“.
Stěžovatel v rámci této námitky znovu poukazuje na porušení zákazu dalšího stíhání
pro stejný skutek, za který již vykonal trest vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Dále poukazuje
na §35 zákona o advokacii (pozn. NSS: stěžovatel má zřejmě na mysli §35b písm. d) zákona
o advokacii), který stanoví: Na advokáta nebo advokátního koncipienta se pro účely kárného řízení hledí,
jako by se nedopustil kárného provinění, popřípadě jako by mu nebylo uloženo kárné opatření … uplynula-li
ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů doba pěti let, bylo-li advokátovi uloženo kárné opatření vyškrtnutí
ze seznamu advokátů. Dle mínění stěžovatele vzhledem k tomu, že po dobu pěti let od uložení
kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, a po jeho úplném vykonání, nebylo stěžovateli
uloženo žádné kárné opatření, mělo být pokračující kárné řízení zastaveno bez uložení kárného
opatření.
Obsahově stejnou námitku stěžovatel sice neuplatnil v řízení před městským soudem,
uvedená argumentace ale souvisí s námitkou „nesprávného posouzení právní otázky vykonání trestu“,
ke které se Nejvyšší správní soud vyjádřil výše. Jak bylo shora uvedeno, rozhodnutí o uložení
kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů ze dne 23. 5. 2005 bylo zrušeno rozhodnutím
odvolacího kárného senátu ze dne 15. 10. 2009, a věc byla vrácena kárnému senátu k dalšímu
řízení. Zrušením pravomocného rozhodnutí tak odpadl podklad pro výkon kárného opatření
vyškrtnutí ze seznamu advokátů, tomu odpovídá i skutečnost, že stěžovatel byl do seznamu
advokátů znovu zapsán ke dni právní moci rozsudku městského soudu ze dne 7. 7. 2009,
č. j. 8 Ca 352/2007 - 55. Ustanovení §35b zákona o advokacii, který upravuje institut odstranění
právních důsledků uložení kárného opatření, se proto v daném případě ve vztahu ke (zrušenému)
kárnému opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů neuplatní.
Námitka „nesprávného posouzení přiměřenosti pokuty 200 000 Kč“.
Námitka je nedůvodná. Městský soud se námitkou nepřiměřenosti pokuty zabýval
na str. 9 pod bodem 4. napadeného rozsudku. S ohledem na závažnost protiprávního jednání,
pro které byl stěžovatel shledán vinným, jeho následku a dalším okolnostem případu, neshledal
soud pokutu ve výši 200 000 Kč nepřiměřenou. Přestože se městský soud výslovně nevyjádřil
k neprovedení důkazu potvrzením o ušlém příjmu, z odůvodnění rozsudku je jasně patrný jeho
závěr, že přiměřenost uložené pokuty nelze posuzovat ve vztahu ke škodě, která by mohla
stěžovateli v důsledku této sankce vzniknout; z uvedeného je zřejmé, proč městský soud
neprovedl důkaz, který stěžovatel navrhoval k prokázání tvrzeného ušlého zisku. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že městský soud přiměřenost pokuty posoudil, jeho závěry jsou srozumitelné,
přezkoumatelné a Nejvyšší správní soud o nich nemá pochyby.
Námitka „nesprávného posouzení vyjádření PhDr. Š. pro televizi.“
Stěžovatel uvedl, že městský soud ve svém prvním rozsudku, tj. v rozsudku ze dne
7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007 - 55, přisvědčil stěžovateli, že se „ČAK v kárném vyjádření
nevypořádala s důkazem – vystoupením PhDr. Š. pro televizi.“ A důkaz vyjádřením PhDr. Š. pro televizi,
kde měl PhDr. Š. uvést, že stěžovatel mu nedal žádnou listinu, neprovedla žalovaná ani v dalším
řízení, což je podle stěžovatele pochybení, které mělo zásadní význam „pro obě kárná opatření“
uložená v tomto řízení. Městskému soudu pak stěžovatel vytýká, že uvedené pochybení žalované
nevytknul.
Námitka není důvodná.
Stěžovatel sice namítá pochybení městského soudu, ve skutečnosti ale jeho námitka
směřuje proti postupu kárného senátu žalované, který dle stěžovatele nevypořádal důkaz –
vystoupení PhDr. Š. v televizi. Tvrzené pochybení kárného senátu však mohl stěžovatel uplatnit
už v řízení před odvolacím kárným senátem, resp. ve správní žalobě. Pokud tak učinil
až v kasační stížnosti, jedná se o nepřípustné rozšíření důvodů nad rámec žaloby a kasační
stížnost je v této části nepřípustná. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává,
že městský soud skutečně v rozsudku ze dne 7. 7. 2009 č. j. 8 Ca 352/2007 - 55, k námitce
stěžovatele uvedl, že kárné senáty obou stupňů se ve svých rozhodnutích nijak nevyjádřily
k důkazu předloženému stěžovatelem, tj. k přepisu televizního vystoupení tehdejšího předsedy
vlády PhDr. Š. V pokračujícím kárném řízení však kárný senát žalované provedl (prostřednictvím
dožádaného soudu) důkaz výslechem svědka PhDr. Š., ostatně stěžovatel byl tomuto výslechu
osobně přítomen. Z protokolu o výslechu svědka PhDr. Š. přitom vyplývá, že v jeho průběhu byl
svědkovi předložen přepis reportáže TV Nova ze dne 13. 6. 2004 a komentář ze serveru novinky.
cz ze dne 18. 6. 2004, ve kterých se svědek vyjadřoval ke schůzce se stěžovatelem dne 3. 5. 2003.
Svědek se k předloženým přepisům vyjádřil tak, že tato vyjádření v podstatě souhlasí s jeho
výpovědí v kárném řízení. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí pak kárný senát posoudil
veškeré provedené důkazy, včetně výpovědi svědka PhDr. Š. a jeho reakce na předložené listiny.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné dodat, že z vyjádření PhDr. Š. v přepisu reportáže TV
Nova, resp. z komentáře na novinky.cz, nevyplývá, že by PhDr. Š. uvedl, že mu stěžovatel „nedal
žádnou listinu“. PhDr. Š. uvedl, že nepředával žádné dokumenty parlamentní vyšetřovací komisi,
resp. že nechal rozebrat informace, „které poskytl pan O., ukázalo se, že z hlediska vedení při sporu
nemají celkem vzato nějakou velkou váhu a někde jsou prostě uloženy v běžné dokumentaci“. Totožně
vypovídal PhDr. Š. ve své svědecké výpovědi v rámci kárného řízení.
Námitka „nesprávného posouzení svědecké výpovědi PhDr. Š.“
Podle stěžovatele se městský sud dopustil pochybení, když svědeckou výpověď PhDr. Š.
posoudil jako nepřímý důkaz, který uzavírá okruh nepřímých důkazů. Dle stěžovatele je výpověď
PhDr. Š., který byl jako jediný přítomen jednání stěžovatele, pro které je vedeno kárné řízení,
přímým důkazem, který však neprokazuje, že listina, která byla PhDr. Š. předložena v průběhu
jeho svědecké výpovědi, je totožná s listinou, kterou měl podle kárné žaloby PhDr. Š. předat
stěžovatel při setkání dne 3. 5. 2003.
Námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud má za to, že argumentace stěžovatele není v rozporu
s odůvodněním napadeného rozsudku. Jestliže stěžovatel namítá, že svědecká výpověď PhDr. Š.
neprokazuje obsah listiny, resp. memoranda, kterou měl stěžovatel předat PhDr. Š. dne
3. 5. 2003, pak toto tvrzení koresponduje se závěry městského soudu. Městský soud na str. 10
pod bodem 6 napadeného rozsudku totiž uvedl, že „…samotná výpověď svědka PhDr. Š. není přímým
důkazem, který by prokazoval vytčený skutek. Z tohoto důkazního stavu vycházel i kárný senát na str. 9 až 10
prvostupňového rozhodnutí, kde připustil, že nemá přímý důkaz o skutku a že výpověď svědka toliko prokázala
setkání žalobce a svědka, předmět tohoto setkání a skutečnost, že žalobce předal svědkovi memorandum, které se
týkalo sporu DH proti České republice.“ Stěžovatel své námitky soustředí na to, zda svědecká
výpověď byla přímým nebo nepřímým důkazem o totožnosti listiny, která byla svědkovi
předložena, s listinou, kterou měl stěžovatel svědkovi předat při jejich jednání. Přitom ale
stěžovatel pomíjí, že k takovému závěru žalovaná, ani soud, nedospěli. Námitka je proto
nedůvodná.
Námitka „nesprávného posouzení zákonnosti důkazů provedených v kárném řízení.“
V této námitce stěžovatel uvedl, že na základě trestních oznámení bývalého klienta
stěžovatele, společnosti D.H. a.s., byl vyzván policejním orgánem k podání vysvětlení
a předložení různých listin. „Poté tyto listiny z policejního spisu získala společnost DH nezákonně,
…Vzhledem k tomu, že společnost DH získala dotyčnou listinu nezákonně, tak ji i nezákonně předala ČAK,
tudíž ČAK nezákonně užila tuto listinu jako důkaz, toho, že stěžovatel údajně porušil povinnost advokátní
mlčenlivosti“. Nic z toho, co stěžovatel uvedl nebo předal policejnímu orgánu ve fázi prověřování,
nemůže být použito jako důkaz v následném trestním řízení; totéž platí pro vztah kárného řízení
a předcházejícího stížnostního řízení.
Námitka není důvodná.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel v kasační námitce fakticky pouze opakuje žalobní
výhrady proti zákonnosti důkazů provedených v kárném řízení. To vše bez toho,
že by polemizoval s hodnotícími závěry městského soudu k této otázce. Nejvyšší správní soud
proto z hlediska přezkumu posoudí to, zda jsou odpovídající závěry městského soudu
přezkoumatelné, srozumitelné a v souladu s principy obecné a právní logiky.
Stěžovatel při své argumentaci vychází z přiměřené aplikace trestního řádu, jak vyplývá
z §35e odst. 2 zákona o advokacii, který stanoví: Nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného
nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.
Městský soud hodnotil zákonnost a použitelnost důkazních prostředků na str. 15
v bodu 7.4 napadeného rozsudku. K listinám zajištěným policií v přípravném řízení, tedy
k dokumentům vztahujícím se k setkání stěžovatele s předsedou vlády, které policii poskytl sám
stěžovatel, konstatoval městský soud, že jejich poskytnutí bylo dobrovolnou iniciativou
stěžovatele, proto je nelze hodnotit jako nepoužitelné z důvodu zákazu sebeobviňování. Pokud
jde o úřední záznam o podaném vysvětlení (čl. 19 až 26 stížnostního spisu) městský soud
si je vědom omezení jeho použitelnosti. S uvedeným hodnocením a výhradou ve vztahu k použití
důkazu úředním záznamem Nejvyšší správní soud souhlasí. V této souvislosti je ale podstatná
skutečnost, že úřední záznam nebyl rozhodujícím důkazem pro prokázání vytýkaného skutku
(k provedení důkazu listinami z policejního spisu přistoupil kárný senát až na pokyn odvolacího
senátu v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2013, když i bez těchto důkazů v rozhodnutí ze dne
16. 11. 2012 shledal stěžovatele vinným kárným proviněním). Po podání kárného návrhu byly
kárným senátem provedeny další, procesně způsobilé důkazy, jejichž podrobnému rozboru
se městský soud věnoval na str. 11 – 13 napadeného rozsudku (např. podání stěžovatele žalované
dne 8. 7. 2003), a kterými bylo prokázáno předání memoranda předsedovi vlády.
Námitka „nesprávného posouzení, zda nastalo prolomení advokátní povinnosti mlčenlivosti.“
Vzhledem ke skutečnosti, že ohledně nároků společnosti D.H. a.s. vůči České republice
byla zřízena parlamentní vyšetřovací komise, což je známá skutečnost, k jejímuž prokázání nebylo
třeba navrhovat důkaz, měl městský soud dospět „minimálně k pochybnosti“ , zda stěžovatel „mohl
důvodně usuzovat na to, že jeho povinnost mlčenlivosti je prolomena ohledně údajů, které nasvědčují, že společnost
DH páchá trestný čin podvodu vůči ČR tím, že v rozhodčím řízení vedeném proti ČR předložila nepravdivé
údaje“, a uplatnit zásadu in dubio pro reo.
Námitku porušení zásady in dubio pro reo uplatnil stěžovatel rovněž před správním soudem;
městský soud se s touto námitkou řádně vypořádal na str. 16 napadeného rozsudku. V kasační
stížnosti stěžovatel proti uvedenému závěru městského soudu nikterak konkrétně nebrojil,
vznesl však zcela nový argument „zřízení parlamentní komise“. Ačkoliv stěžovatel mohl vznést tuto
námitku již v žalobě, neučinil tak, a námitka je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto
soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu