ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.33.2017:31
sp. zn. 5 As 33/2017 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. K., zast.
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
24. 1. 2017, č. j. 54 A 6/2016 - 25, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2016, č. j. KUJCK 91124/2016, žalovaný změnil rozhodnutí
Magistrátu města České Budějovice ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 9619/15 Ha, v označení
zákonného ustanovení ve výroku, kterým byla žalobci uložena pokuta podle §125c odst. 5
písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), ve výši 4000 Kč [v prvostupňovém rozhodnutí byl uveden §125c odst. 4 písm. e)
zákona o silničním provozu], a v označení zákonného ustanovení ve výroku, kterým byl žalobci
podle §125c odst. 6 písm. c) bod 1 téhož zákona uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu po dobu čtyř měsíců (v prvostupňovém rozhodnutí byl uveden
§125c odst. 5 téhož zákona).
Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 a §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterých
se dopustil z nedbalosti tím, že dne 6. 12. 2015 v době kolem 15:03 hodin řídil motorové vozidlo
tovární značky BMW 530 XD, RZ X na ulici Pražská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od
ulice Okružní k ulici U Čertíka, když mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na
pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 50 km/hod, naměřena silničním radarovým
rychloměrem AD9C rychlost 73 km/hod. Po odečtení možné odchylky měřicího přístroje byla
určena výsledná rychlost vozidla 70 km/hod. Dále bylo zjištěno, že vozidlo, které žalobce užil k
jízdě, nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, resp. nemělo
platné osvědčení o technické způsobilosti vydané stanicí technické kontroly. Žalobce svým
jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle
§4 písm. b) zákona o silničním provozu v souběhu s §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona a
v souběhu s ustanovením o rychlosti podle §18 odst. 4 téhož zákona.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 54 A 6/2016 - 25, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) následně napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že mu hrozí
nenapravitelná újma spočívající ve ztrátě zaměstnání a ohrožení jeho podnikatelské činnosti
z důvodu pozbytí řidičského oprávnění, neboť mobilita je pro stěžovatele nezbytná pro výkon
jeho práce. Mobilitu pro soukromé účely je sice stěžovatel schopen zajistit prostřednictvím
prostředků hromadné dopravy, ovšem těmito prostředky již není schopen substituovat mobilitu
při výkonu „své pracovní činnosti dle pracovní smlouvy“. Stěžovatel dále uvedl, že je jednatelem
společnosti F. T. s.r.o., která svou činnost vykonává pod značkou Kulturistika.com,
má 4 zaměstnance a 6 externistů po celé ČR. Náplní práce stěžovatele je být v osobním kontaktu
se zaměstnanci, resp. externisty, při kterém se řeší a zadávají témata článků zveřejňovaných
v magazínu Kulturistika.com. Dále musí být stěžovatel v kontaktu s dodavateli, protože
společnost F. T. s.r.o. je se svými odběry klíčovým partnerem a jistá neaktivita stěžovatele
v tomto směru „by mohla narušit vzhledem ke konkurenčnímu boji potřebný obrat společnosti“. Stěžovatel
má proto za to, že by nepřiznáním odkladného účinku utrpěl nepoměrně větší újmu, než by
mohla vzniknout jiným osobám. Odkladný účinek dle stěžovatele neohrožuje
závažným způsobem ani veřejný zájem. K posouzení důvodnosti návrhu na odkladný účinek
odkázal stěžovatel na rozhodnutí zdejšího soudu č. j. 8 As 26/2005 – 76, ze dne 4. 10. 2005,
a č. j. 6 As 29/2013 – 80, ze dne 10. 4. 2013.
Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných a dokládaných stěžovatelem
a dále skutečností vyplývajících ze spisu krajského soudu, Nejvyššího správního soudu
i ze správního spisu dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. nejsou naplněny.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012 - 32, www.nssoud.cz). Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj
znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností
to vyvozuje. Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že zástupce
stěžovatele používá jakési „formulářové“ a „typizované“ odůvodnění návrhu na přiznání
odkladného účinku, které uplatňuje ve více soudních sporech (např. řízení o kasační stížnosti
vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 191/2015, 7 As 63/2016 a 7 As 64/2016).
A priori jistě nelze vytýkat, pokud právní zástupce v podáních užívá dílčí, v minulosti
již vytvořené textové pasáže u skutkově a právně obdobných věcí, pokud by jinak pouze jinými
slovy opisoval totéž. To však neznamená, že lze rezignovat na individualizaci každého případu
a především na prokázání tvrzených skutečností tak, aby soud byl schopen vyhodnotit,
zda je daný konkrétní případ provázen natolik mimořádnými okolnostmi, že je na místě přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
Uvedenému stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Stěžovatel spatřoval hrozící
újmu zejména v nemožnosti vykonávat pracovní činnost podle pracovní smlouvy ve společnosti
F. T. s.r.o., ve které je současně jednatelem. Náplní práce stěžovatele je podle jeho tvrzení osobní
kontakt jak s jednotlivými zaměstnanci a externisty po celé ČR, tak s dodavateli společnosti F. T.
s.r.o., neaktivita stěžovatele v tomto směru by mohla narušit potřebný obrat společnosti.
Nejvyšší správní soud k uvedenému podotýká, že stěžovateli byl uložen zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř měsíců. Pokud jde o obchodní
vedení společnosti, tzn. výkon funkce jednatele, zdejší soud z obchodního rejstříku ověřil,
že stěžovatel je skutečně jednatelem společnosti F. T. s.r.o., resp. jedním ze dvou jednatelů této
společnosti, přičemž každý z jednatelů zastupuje společnost samostatně. S ohledem na uvedené,
kdy společnost má dva jednatele, přičemž každý z nich je oprávněn jednat za společnost
samostatně, je možno konstatovat, že „imobilita“ stěžovatele jako jednatele společnosti by
nemohla znamenat ohrožení podnikatelské činnosti společnosti F. T. s.r.o., jak tvrdí stěžovatel.
Pokud jde o tvrzenou pracovní činnost dle pracovní smlouvy, Nejvyšší správní soud především
konstatuje, že stěžovatel pracovní smlouvu, ze které by vyplývalo, na jaké konkrétní pozici u
zaměstnavatele pracuje, a že je pro tuto pozici používání automobilu nezbytné a nenahraditelné,
nedoložil. Stěžovatel rovněž neprokázal, proč by po dobu zákazu činnosti nemohl využít pro
zprostředkování tvrzeného nutného osobního kontaktu se zaměstnanci, resp. dodavateli,
hromadnou dopravu či pomoc třetí osoby.
Nejvyššímu správnímu soudu za této situace nezbývá než konstatovat, že v návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané stěžovatelem proti rozsudku krajského
soudu neuvedl stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné splnění podmínek
pro přiznání odkladného účinku dovodit, proto Nejvyšší správní soud dle §107 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu