ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.142.2017:55
sp. zn. 5 Azs 142/2017 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Y. G. B., zast.
Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem, se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2017,
č. j. 17 A 30/2017 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlovi Grünerovi, advokátovi, se sídlem
Bělěhradská 1094/4, Karlovy Vary, se př i z ná v á odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši 8228 Kč; tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Dne 29. 11. 2016 bylo rozhodnutím č. j. KRPA-7971-52/ČJ-2015-000022 rozhodnuto
o správním vyhoštění žalobce (dále „stěžovatel“) na dobu 1 roku s vykonatelností od 13. 1. 2017,
a to za závažné narušování veřejného pořádku; stěžovatel se dopustil několika přestupků,
zejména proti občanskému soužití.
[2] Dne 7. 2. 2017 byl stěžovatel zajištěn hlídkou Policie ČR v budově Obvodního soudu
pro Prahu 10, neboť byl veden v evidenci nežádoucích osob; bylo s ním zahájeno řízení
o správním vyhoštění. V jeho rámci stěžovatel vypověděl, že do ČR přicestoval r. 1989,
od té doby z ČR opakovaně vycestoval, avšak vždy v rámci Evropy; naposledy se vrátil 6. 2. 2017
z důvodu předvolání k soudu z důvodu řešení střídavé péče o děti. Byl si vědom svého vyhoštění
z ČR, po vydání rozhodnutí o vyhoštění se zdržoval v Německu, ovšem svého neoprávněného
pobytu na území ČR si vědom nebyl. Uvedl také, že zde nemá žádný majetek a žádné finanční
prostředky, je zdravotně v pořádku, je svobodný a má dvě děti v ČR, na které hradí výživné.
Na dotaz, zda v ČR páchal trestnou činnost, odpověděl, že nikoli. V Etiopii má příbuzné
a s bratrem je pravidelně v kontaktu. Sdělil, že z ČR vycestuje dobrovolně.
[3] Z opisu rejstříku trestů bylo zjištěno, že stěžovatel ve skutečnosti byl 24. 3. 2016
pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin; z protokolu o jednání před Obvodním soudem
pro Prahu 10 dne 7. 2. 2017 bylo rovněž zjištěno, že tam uváděl jako den příjezdu do ČR
26. 1. 2017, tudíž v ČR pobýval i přes správní vyhoštění, přestože věděl, že je vyhoštěn.
Stěžovatel uvedl nepravdivý telefonní kontakt a nespolupracoval se správním orgánem.
Bylo po něm vyhlášeno pátrání. Znovu byl vyslechnut dne 23. 2. 2017; oproti předchozímu
výslechu doplnil, že poprvé do ČR přicestoval r. 1989 za účelem studia, v roce 1993 z ČR
odcestoval a cestoval po Evropě. Do ČR se vrátil v r. 2010 a až do 23. 12. 2016 tu pobýval
nepřetržitě.
[4] Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2017, č. j. KRPA-46592-31/ČJ-2017-000022, byl stěžovatel
zajištěn za účelem správního vyhoštění.
[5] Dne 24. 2. 2017 podal stěžovatel v Zařízení pro zajištění cizinců Balková žádost o udělení
mezinárodní ochrany, již odůvodnil tím, že má 2 dcery ve věku 6 let, které nemají žádného jiného
bližšího zdravotně a finančně zabezpečeného příbuzného. Jejich matka je ve zdravotně velmi
nezpůsobilém stavu, prakticky nezaměstnatelná a již více než 2 roky žije z podpory státu.
Stěžovatel je jediný, kdo dětem platí stavební spoření a zaopatřuje je jinými prostředky
potřebnými k životu, a je mu uložena vyživovací povinnost, kterou dodnes řádně platí.
Při jakémkoli vzdalování se od nich by bylo značně ohroženo jejich zdárné vychování a budoucí
život. Děti jsou na něj citově upnuté natolik, že by je to značně vnitřně zranilo.
[6] Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný podle krajského soudu
dostatečně zdůvodnil, že u stěžovatele je dán důvod zajištění podle §46 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu. Závěry žalovaného ohledně nemožnosti aplikace zvláštních opatření podle §47 odst. 1
zákona o azylu jsou podle krajského soudu přezkoumatelné a zákonným způsobem odůvodněné.
Krajský soud nepřisvědčil námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Odkaz žalovaného
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, který se týkal zajištění
podle zákona o pobytu cizinců, posoudil krajský soud jako přiléhavý i v projednávané věci,
odkázal přitom i na jiný rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23,
který takový postup aproboval. Krajský soud nepřisvědčil námitce neúčelnosti zajištění z důvodu,
že vyhoštění nebude možné realizovat po celou dobu zajištění, neboť probíhá řízení ve věci
mezinárodní ochrany. K námitce, že rozhodnutí žalovaného postrádalo vnitřní logiku a ukazovalo
spíše na důvod zajištění podle písm. c) ustanovení §46a odst. 1 zákona o azylu, zatímco výrok
rozhodnutí se opíral o písm. e) tohoto ustanovení, krajský soud poukázal na kumulaci podmínek
stanovených §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Přestože rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016
bylo rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele z důvodu narušování veřejného pořádku a napadené
rozhodnutí žalovaného obsahuje pasáž, z níž vyplývá, že stěžovatel je osobou, která soustavně
porušuje právní řád ČR i Evropské unie, jednalo se o marginální konstatování v celém řetězci
odůvodnění a není pochyb o tom, podle jakého ustanovení zákona o azylu žalovaný postupoval.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 24. 5. 2017 kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedl, že rozsudek krajského
soudu neobsahuje dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ve vztahu ke konkrétním žalobním
námitkám, přičemž stěžejními žalobními námitkami bylo tvrzení, že žalovaný neodůvodnil
přesvědčivě své rozhodnutí z hlediska naplnění důvodů pro uložení povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců a nedostatečně odůvodnil neuložení zvláštních opatření.
[8] Kasační stížnost, která je v podstatě zcela identická se žalobou, doplnil stěžovatel
prostřednictvím ustanoveného zástupce dne 14. 7. 2017. V doplnění zopakoval svoje
přesvědčení, že v jeho případě postačovalo k dosažení účelu zajištění účasti na probíhajícím řízení
uložení některého ze zvláštních opatření. Zrekapituloval průběh dosavadního řízení ve věci
zajištění dle zákona o azylu, jakož i předchozího řízení ve věci zajištění dle zákona o pobytu
cizinců a připomněl, že dne 24. 2. 2017 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Shodně jako
v žalobě poukázal na rozdílný účel zvláštních opatření ukládaných dle zákona o azylu a podle
zákona o pobytu cizinců a namítl, že v „aktuálním řízení ve věci mezinárodní ochrany se o vycestování
stěžovatele z území nejedná“. I v dalších námitkách stěžovatel opakoval svou žalobní argumentaci.
Namítl, že správní orgán vůbec nezvažoval možnost uložení zvláštních opatření dle zákona
o azylu, jestliže v rozhodnutí o zajištění citoval závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, který se týkal zajištění dle zákona o pobytu cizinců.
Dále uvedl, že žalovaný k závěru o nemožnosti uložení zvláštních opatření dospěl na základě
skutkového stavu zjištěného v předcházejícím řízení jiným správním orgánem a neprovedl úkony
směřující ke zjištění, zda není možné účast cizince na řízení o mezinárodní ochraně zabezpečit
jinak než detencí, jestliže v předchozím řízení byl dán důvodný předpoklad, že cizinec z území
nehodlá vycestovat dobrovolně. Žalovaný nevyužil možnosti přistoupit k zajištění až v případě,
kdy by stěžovatel porušil povinnost uloženou mu zvláštním opatřením. Stěžovatel dále namítl,
že v jeho případě měl žalovaný postupovat mírněji s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel
do České republiky vrátil zejména z důvodu úpravy styku s nezletilými dětmi a má v ČR rodinné
vazby. Jeho zajištěním došlo k negativnímu zásahu do soukromého a rodinného života,
což žalovaný ani krajský soud ve svých rozhodnutích nezohlednili. Shodně jako v žalobě namítal
stěžovatel nedostatečnou specifikaci důvodů a účelu zajištění. Zopakoval také námitku,
že žalovaný v rozhodnutí o zajištění neuvedl, jakých úkonů v řízení o udělení mezinárodní
ochrany se lze důvodně domnívat, že se jim stěžovatel nepodřídí, případně proč by stěžovatel
nebyl schopen vykonat povinnosti uložené zvláštním opatřením. Žalovaný přistoupil k zajištění
dle naplnění předpokladu §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, aniž by uvedl, za jakým
konkrétním účelem považuje setrvání stěžovatele v zajištění za nezbytné, a aniž by bylo
podloženo odůvodněním vztahujícím se ke konkrétní skutkové a právní okolnosti případu
stěžovatele. Podle stěžovatele nedostatečně jasná formulace důvodů zajištění znemožňuje
stěžovateli domáhat se jejich přezkoumání.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Plně se ztotožnil
s obsahem napadeného rozsudku, neboť krajský soud velmi podrobně, až nadstandardně,
reagoval na všechny námitky uplatněné v žalobě a své rozhodnutí precizně odůvodnil.
Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a účelovou, kasační námitky jsou podle žalovaného
obecné, nekonkrétní a stěžovatel v nich opakuje argumentaci, kterou předestřel již ve správní
žalobě.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
řešil, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o azylu provedená
s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony (čl. VI, část pátá novelizuje mimo jiné §46a zákona o azylu.)
Podle nyní účinného znění §46a odst. 9 zákona o azylu v případě, že je zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany nebo cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění
nebo o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení
zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ministerstvo neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.
[12] V projednávané věci však kasační soud informaci o ukončení zajištění stěžovatele
od žalovaného neobdržel.
[13] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského, kterou stěžovatel uplatnil, neboť v kasační stížnosti namítal, že se soud dostatečně
a přezkoumatelně nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Z obsahu kasační stížnosti
je zřejmé, že stěžovatel považuje za nedostatečný způsob, jakým se krajský soud zabýval
okolnostmi a zákonností zajištění stěžovatele - posouzením nutnosti jeho zajištění a možností
uložení zvláštního opatření. V projednávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal
takové vady napadeného rozsudku krajského soudu, které by odůvodňovaly jeho zrušení
pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně
odůvodnil a jeho právní názory jsou logické a srozumitelné. Argumentaci stěžovatele,
že se krajský soud nedostatečně zabýval zákonností jeho zajištění, naplněním důvodů pro uložení
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců a důvody neuložení zvláštních opatření,
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že krajský soud
se těmito námitkami zabýval, své závěry o nedůvodnosti těchto námitek přehledně,
logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž poukázal na relevantní judikaturu. Nejvyšší správní
soud rovněž nezjistil v řízení před krajským soudem procesní vadu, která by měla vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval zákonností zajištění stěžovatele v zařízení
pro zajištění cizinců.
[17] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
[18] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva
uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném
ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“
[19] Ve věci je nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení
pro zajištění cizinců, rovněž je nesporný výše popsaný průběh dosavadního pobytu stěžovatele
na území ČR. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu i žalovaného
v tom, že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tomuto závěru nasvědčuje skutečnost, že stěžovatel,
podal žádost teprve po přibližně šesti letech pobytu na území České republiky, a učinil
tak až v okamžiku, kdy byl zajištěn za účelem realizace pravomocně uloženého správního
vyhoštění. Ze spisového materiálu nevyplynulo nic, co by stěžovateli nebylo známo již před jeho
zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. To vše nasvědčuje tomu,
že motivací stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla pouze snaha
vyhnout se správnímu vyhoštění. Nastíněné závěry uvedl také žalovaný ve svém rozhodnutí,
přičemž Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že tyto závěry mají oporu
ve spise a jsou plně přezkoumatelné. Ostatně i z žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá,
že ji stěžovatel podal, protože nechce být vyhoštěn a tedy odloučen od dcer, o které, jak tvrdí, je schopen
jedině on pečovat.
[20] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je dále třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona.
V této souvislosti stěžovatel namítl, že bylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47
odst. 1 zákona o azylu, a že žalovaný tuto možnost dostatečně neposoudil a neodůvodnil.
[21] Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že možnost aplikace zvláštních opatření je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní
řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 7 Azs 195/2016 - 21).
[22] Žalovaný se možností uložení zvláštního opatření v napadeném rozhodnutí řádně
zabýval. Uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel vědomě a opakovaně pobýval
na území České republiky a Evropské unie neoprávněně bez jakéhokoliv pobytového oprávnění
a nerespektoval povinnost vycestovat z území České republiky a Evropské unie, a to ani poté,
co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Konstatoval, že o neúčinnosti zvláštního opatření svědčí
nejen dlouhodobé a vědomé nerespektování právního řádu a uložených povinností stěžovatelem,
ale i účelovost jeho jednání. Proto dospěl k závěru, že uložení zvláštního opatření by nebylo
účinné.
[23] Nejvyšší správní soud se s citovanými závěry žalovaného, které aproboval i krajský soud,
ztotožňuje. Ani podle jeho názoru nebylo uložení mírnějších opatření na místě, jestliže stěžovatel
nevycestoval z území členských států Evropské unie ani poté, co mu bylo uloženo správní
vyhoštění a v rozporu s ním setrval na území ČR, resp. krátce vycestoval do Německa,
a mařil tak jeho výkon. Na závěry žalovaného je navíc nutno nahlížet v kontextu celého
rozhodnutí, v němž žalovaný zrekapituloval pobytovou historii stěžovatele a jeho současnou
situaci, jak bylo ve stručnosti nastíněno výše, z čehož lze usoudit, že uplatnění zvláštních opatření
by bylo v případě stěžovatele opravdu neúčinné. Z napadeného rozhodnutí je také zjevný závěr
žalovaného, že byla prokázána snaha stěžovatele vyhnout se správnímu vyhoštění všemi
možnými dostupnými prostředky, a to v poslední řadě také žádostí o mezinárodní ochranu,
o které se lze z již uvedených důvodů domnívat, že byla podána účelově. Jednání stěžovatele
tak odůvodňuje nemožnost aplikace zvláštního opatření podle §47 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu. S ohledem na dosavadní jednání stěžovatele nelze reálně usuzovat, že by se jeho jednání
mohlo do budoucna zásadním způsobem změnit. Lze tedy přisvědčit názoru žalovaného,
že použití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu by v jeho případě nebylo účinné.
[24] K námitce stěžovatele, že žalovaný k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29,
jehož závěry byly relativizovány usnesením rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že žalovaný
řádně odůvodnil, z jakého důvodu nemohla být aplikována zvláštní opatření podle §47 zákona
o azylu, jak bylo konstatováno výše, není aplikace uvedeného rozsudku (který se vztahuje
k zajištění podle zákona o pobytu cizinců) důvodem zrušení rozsudku krajského soudu,
resp. rozhodnutí žalovaného; nadto závěry rozšířeného senátu nejsou nikterak s postupem
krajského soudu v rozporu.
[25] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že jak žalovaný, tak krajský soud
nezohlednili ve svých rozhodnutích skutečnost, že se do České republiky vrátil zejména z důvodu
úpravy styku se svými dětmi a má zde tak rodinné vazby, takže mělo být uplatněno některé
ze zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu, neboť jeho zajištěním v zařízení pro zajištění
cizinců došlo k negativnímu zásahu do soukromého a rodinného práva stěžovatele i jeho dětí.
[26] Dle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou nepřípustné námitky, které byly poprvé uplatněny
až v kasační stížnosti, ačkoliv mohly být uplatněny již v řízení před krajským soudem.
Námitku negativního zásahu do soukromého a rodinného práva stěžovatele i jeho dětí
neuložením zvláštního opatření namísto zajištění stěžovatel vznesl stěžovatel teprve v doplnění
kasační stížnosti, ačkoli tak mohl učinit již v řízení před krajským soudem. Tato námitka
je proto nepřípustná. Nad rámec Nejvyšší správní soud podotýká, že v rozhodnutí o zajištění
stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců žalovaný konstatoval, že v rámci řízení o vyhoštění
stěžovatele bylo zjištěno, „že stěžovatel se svými dětmi již dva roky nežije a stýká se s nimi sporadicky,
v období od února 2015 do listopadu 2016 vůbec, od prosince 2016 do února 2017 patrně dvakrát.
Obě děti byly rozhodnutím příslušných soudů již v r. 2013 svěřeny do péče matky a dle zjištění OPKPE Praha,
péči o ně zajišťuje výhradně matka a cizinec se na jejich výchově nijak nepodílí a vzhledem k absenci bydlení
a finančních prostředků toho ani není schopen“(viz str. 3 citovaného rozhodnutí).
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů
nepřiznal.
[29] Odměna zástupci stěžovatele Mgr. Pavlovi Grünerovi advokátovi, který byl stěžovateli
k jeho žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017,
č. j. 5 Azs 142/2017 – 25, jehož náklady tak nese stát, byla stanovena za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 7. 2017, podle §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní
tarif“). Za tyto úkony tak náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 2 x 3100 Kč podle §7
a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Dále zástupci stěžovatele náleží náhrada hotových
výdajů (režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy
zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6800 Kč. Vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
za zastupování o tuto daň ve výši 21%, tedy o 1428 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena
částka ve výši 8228 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu