ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.245.2017:22
sp. zn. 5 Azs 245/2017 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: O. Z., státní
příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem Majakovského 25, Karlovy Vary, zastoupená Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 30 A 171/2016 - 60, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 A 171/2016 - 60, se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2016, č. j. MV-108394-4/SO-2016, žalovaná zamítla odvolání
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 12. 5. 2016, č. j. OAM-27725-33/TP-2013, jímž byla podle §75 odst. 2
písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost stěžovatelky
o vydání povolení k trvalému pobytu.
[2] Správní orgány konstatovaly, že stěžovatelka pobývala na území České republiky v době
ode dne 8. 4. 2009 do dne 7. 4. 2011 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání – účast v právnické osobě. Na území České republiky stěžovatelka žije se svým
druhem, nezl. dcerou a v době vydání rozhodnutí žalovaného očekávala narození dalšího dítěte.
Správní orgány ve svých rozhodnutích dovodily, že stěžovatelka neplnila účel povoleného
pobytového oprávnění, a to od 31. 12. 2010 (vznik společnosti L., s. r. o.) minimálně do začátku
podzimu roku 2013, neboť funkci jednatelky ve společnosti L., s. r. o., fakticky nevykonávala.
Uvedeným jednáním stěžovatelka podle názoru správních orgánů ve smyslu §75 odst. 2 písm. g)
zákona o pobytu cizinců závažným způsobem narušila veřejný pořádek, tj. dlouhodobě neplnila
účel svého předchozího pobytu na území České republiky. Žalovaná dále v napadeném
rozhodnutí zdůraznila, že zamítnutí žádosti stěžovatelky nepředstavuje zásah do jejího
soukromého a rodinného života. Stěžovatelka může na území České republiky nadále se svým
druhem a dcerou pobývat, neboť je držitelkou pobytového oprávnění dle §47 odst. 2 zákona o
pobytu cizinců; stěžovatelka podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání a řízení o této žádosti
dosud není pravomocně skončeno.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojila stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 A 171/2016 - 60, zamítl.
[4] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelka napadla kasační stížností.
Zároveň navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[5] V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelka uvedla, že na území České
republiky žije již dlouhou dobu a má zde vytvořeno silné rodinné a společenské zázemí.
Poukázala na to, že na území České republiky žije její dcera a její druh. Se svým druhem
má intenzivní vztah od roku 2010, přičemž v roce 2016 se jim narodil syn. Její druh se podílí
na výchově dětí. Dcera stěžovatelky v České republice navštěvuje základní školu a má k České
republice silný citový vztah. Stěžovatelka na území České republiky žije od roku 2008 a za celou
dobu nespáchala žádný trestný čin ani přestupek. Domnívá se, že by pro ni nucený návrat
do země původu představoval nenahraditelnou újmu, jež by byla zjevně nepřiměřená důvodům
vydání napadeného rozhodnutí. Dle názoru stěžovatelky přiznáním odkladného účinku nemůže
vzniknout jiným osobám jakákoliv újma a jeho přiznání nemůže být ani v rozporu s veřejným
pořádkem. Aby se stěžovatelka vyhnula správnímu vyhoštění, musela by opustit území České
republiky, což by mělo za následek vznik dalších nákladů spojených s jejím vycestováním.
Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Dále poukázala rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, publ. pod č. 3169/2015 Sb. NSS, podle něhož
je ve věcech správního vyhoštění nezbytné přiznávat odkladný účinek. Stěžovatelka odkázala
rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37, podle
kterého byl dle jejího názoru v obdobné věci odkladný účinek kasační stížnosti přiznán.
[6] Žalovaná má za to, že pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou splněny
podmínky, neboť výkon jejího rozhodnutí by neznamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší
újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Hrozící újma musí
být skutečná a závažná, přičemž povinnost tvrdit a prokázat možný vznik újmy má stěžovatelka.
Připomněla, že neudělením trvalého pobytu stěžovatelce nebyl udělen zákaz pobytu na území
České republiky a může si tedy požádat o jiné pobytové oprávnění. Uvedla rovněž,
že stěžovatelka v současné době pobývá na území České republiky na základě fikce pobytu dle
§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť má podanou žádost o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě, o které dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelce tak nutnost vycestování z území České republiky
nehrozí.
[7] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou a dále skutečností
vyplývajících ze soudního spisu a napadeného rozhodnutí žalované dospěl k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107
odst. 1 s. ř. s. nejsou naplněny.
[9] Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení
před okamžitým výkonem či jinými právními následky pro něj nepříznivého soudního,
resp. správního rozhodnutí. Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc
rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné, dokud není případně jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[10] Stěžovatelka, která přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení
a povinnost důkazní; je tedy na ní, aby konkretizovala a doložila (prokázala), jakou konkrétní
újmu by pro ni výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatelka zejména
musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí být závažná a reálná,
nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatelka musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak
dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje
na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu,
aby za stěžovatelku vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí
být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[11] Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelkou tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k závěru,
že výkon, resp. jiné právní následky rozhodnutí pro stěžovatelku samy o sobě nemohou
znamenat újmu, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Předmětem řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku krajského soudu, jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání
a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
[12] Je třeba zdůraznit, že pobytový status stěžovatelky se zamítnutím její žádosti o vydání
povolení k trvalému pobytu na území České republiky nikterak nezměnil. Stěžovatelka neměla
a ani po provedeném správním řízení a řízení před krajským soudem nemá povolen trvalý pobyt
na území České republiky. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ani vůči rozhodnutí
žalované, by přitom na uvedeném ničeho nezměnilo, jak níže rozvedeno.
[13] V této souvislosti není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, v němž Nejvyšší správní soud v řízení
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení povolení trvalého
pobytu dovodil, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by sice stěžovatel mohl
být donucen až v souvislosti s rozhodnutím o jeho vyhoštění, tato skutečnost ovšem nemůže
být důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť lze jen stěží
předpokládat, že cizinec má předejít případné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon
nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku správního vyhoštění.
Uvedený případ je však skutkově odlišný od nyní posuzované věci, neboť stěžovatel v případě,
jímž se zabýval citovaný rozsudek, pobýval na území České republiky na základě povolení
k trvalému pobytu, které mu bylo následně napadeným rozhodnutím odňato. Přiznáním
odkladného účinku tedy bylo dočasně obnoveno jeho oprávnění k pobytu na území České
republiky. V nyní projednávané však byla „pouze“ zamítnuta žádost stěžovatelky o trvalý pobyt
na území České republiky; k odnětí, resp. zániku jakéhokoli oprávnění k pobytu nedošlo.
Pobytový status stěžovatelky by se tedy nezměnil ani v případě, že by byl odkladný účinek kasační
stížnosti přiznán, neboť jeho přiznání, které má za následek dočasné navrácení do právního stavu
před právní moc žalobou napadeného rozhodnutí, by s ohledem na povahu věci nemohlo mít
za následek vznik nebo obnovení oprávnění stěžovatelky k pobytu na území České republiky.
[14] Za případný nelze považovat ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37. V odkazované věci byl řešen jiný případ,
a to odkladný účinek v souvislosti se správním vyhoštěním. V nyní posuzované věci byla
stěžovatelce zamítnuta žádost a vydání povolení k trvalému pobytu.
[15] Jak již bylo zmíněno, výše uvedeným se nyní posuzovaná věc liší od případů,
v nichž rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o odnětí stávajícího pobytového oprávnění,
mají bezprostřední následek v podobě povinnosti cizince území České republiky opustit
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100,
ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 Azs 135/2016 - 37, či ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 Azs 224/2016 - 35).
Z vyjádření žalované ostatně vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě, o které dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto; z uvedeného důvodu stěžovatelka v současné době pobývá
na území České republiky oprávněně na základě fikce pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Pokud by byla její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
v budoucnu pravomocně zamítnuta, měla by stěžovatelka možnost brojit proti tomuto
rozhodnutí správní žalobou a s ní spojit návrh na přiznání odkladného účinku takové žalobě
směřující proti rozhodnutí, jímž by fakticky došlo k odnětí pobytového oprávnění stěžovatelky
na území České republiky.
[16] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelkou tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatelku samy
o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jejích právech. Není proto splněna hned
první podmínka pro přiznání odkladného účinku.
[17] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[18] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu