ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.248.2017:35
sp. zn. 5 Azs 248/2017 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: D. M. L., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 24. 8. 2017, č. j. 52 A 48/2017 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí
ze dne 28. 4. 2017, č. j. 99868/2017-OPL, jímž byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno usnesení
Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 6. 3. 2017, č. j. 753/2017-HANOI-II, o zamítnutí
jeho žádosti o upuštění od osobního podání žádosti k povolení k trvalému pobytu a o zastavení
řízení o žádosti.
[2] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) ve vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36,
publ. pod č. 3603/2017 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), dle něhož je věcně příslušným k rozhodnutí o žádostech o povolení
k pobytu na území České republiky Ministerstvo vnitra, je žalobou napadené rozhodnutí
nicotné. Z tohoto důvodu prohlásil ministr zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 3. 7. 2017,
č. j. 108783/2017-OPL, žalobou napadená rozhodnutí za nicotná. Stěžovatel dále uvedl,
že v důsledku prohlášení nicotnosti odpadl předmět řízení o žalobě a navrhl proto, aby krajský
soud žalobu odmítl.
[3] V návaznosti na prohlášení nicotnosti vzal žalobce podáním doručeným krajskému soudu
dne 4. 8. 2017 svou žalobu zpět.
[4] Krajský soud v usnesení ze dne 24. 8. 2017, č. j. 52 A 48/2017 - 52, výrokem I. řízení
zastavil, výrokem II. stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu
nákladů řízení ve výši 13 342 Kč a výrokem III. žalobci vrátil poměrnou část zaplaceného
soudního poplatku ve výši 2000 Kč.
[5] Stěžovatel napadl výroky I. a II. usnesení krajského soudu kasační stížností. Namítal,
že krajský soud měl žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení spočívající v odpadnutí předmětu řízení (prohlášení napadeného
rozhodnutí za nicotné). Takový postup zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne
27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 - 35. Žalobce totiž sice vzal žalobu zpět pro pozdější chování
stěžovatele, to však bylo vyvoláno objektivními okolnostmi spočívajícími v radikální změně
judikatury Nejvyššího správního soudu v již zmíněném rozsudku rozšířeného senátu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, publ. pod č. 3603/2017 Sb. NSS. Procesní postup
krajského soudu se promítl rovněž do povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení.
To však stěžovatel považuje za nespravedlivé, neboť on sám pouze respektoval jinou judikatorní
linii než tu, k níž se nakonec přiklonil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Na tomto
místě stěžovatel rovněž upozornil na možnost krajského soudu z důvodů hodných zvláštního
zřetele nepřiznat náhradu nákladů řízení (§60 odst. 7 s. ř. s.). Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil v rozsahu výroků
I. a II. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu, a podotkl, že se stěžovateli primárně jedná o výrok týkající se náhrady nákladů řízení.
Žalobce dále rozsáhle citoval rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS, a poznamenal,
že ač lze přisvědčit stěžovateli, že v úzké problematice zastavení řízení o žádosti mohla být
judikatura správních soudů rozdílná, judikatura, která přiléhala na případ žalobce (tj. k možnosti
podání žádosti o povolení k pobytu jako přílohy stížnosti na postup správního orgánu)
je dlouhodobě ustálená. Žalobce následně nesouhlasil s argumentací stěžovatele, dle níž je třeba
upřednostnit odmítnutí žaloby před zastavením řízení o žalobě, a označil stěžovatelem uváděné
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 - 35, za exces.
V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení dalších soudů, v nichž bylo v obdobné věci
rozhodnuto o zastavení řízení a o náhradě jeho nákladů, přičemž tento postup akceptoval
i Nejvyšší správní soud, když odmítl kasační stížnost stěžovatele usnesením ze dne 12. 9. 2017,
č. j. 6 Azs 267/2017 - 27. K poukazu stěžovatele na princip fair play žalobce poukázal na to,
že byla ve správním řízení slabší procesní stranou a kvůli opakovaným nezákonným a nicotným
rozhodnutím správních orgánů se musel bránit opakovanými podáními a za tímto účelem
vynaložit také nemalé finanční prostředky. Žalobce přesto ze své iniciativy navrhl postup,
podle něhož by v případě prohlášení rozhodnutí za nicotná okamžitě vzal žalobu zpět a ušetřil
tak stěžovateli alespoň náklady za další úkon. Za absurdní pak žalobce označil tvrzení stěžovatele,
že chování stěžovatele nemělo žádnou souvislost s podáním žaloby. Kdyby se stěžovatel
a správní orgán I. stupně řídili ustálenou judikaturou správních soudů a dikcí zákona, celá věc
byla předána Ministerstvu vnitra k meritornímu projednání a žádné zbytečné náklady by ani jedné
ze stran nevznikly. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
[7] Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalobce označil za nekorektní tvrzení, že hlavním
důvodem pro podání kasační stížnosti je výrok o náhradě nákladů řízení, a zdůraznil, že hlavním
důvodem je nesouhlas s právní kvalifikací dané věci, což stěžovatel v kasační stížnosti náležitě
zdůvodnil. Podstatou sporu je dle stěžovatele otázka příslušnosti správních orgánů k vydávání
rozhodnutí o pobytových žádostech, včetně rozhodnutí o zastavení řízení, přičemž nejednotnou
judikaturu v této oblasti sjednotil ve svém průlomovém judikátu až rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že by z šesti žalobcem citovaných usnesení
krajských soudů bylo možno dovodit, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 - 35, má charakter excesu, neboť celkem bylo podáno kolem
17 žalob obdobné povahy a ne ve všech případech již bylo rozhodnuto. Nesprávné
je dle stěžovatele rovněž tvrzení, že Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 12. 9. 2017,
č. j. 6 Azs 267/2017 - 27, akceptoval postup, kdy soudy zastavily řízení, neboť Nejvyšší správní
soud se v dané věci soustředil převážně na procesní aspekty usnesení, přičemž kasační stížnost
odmítl pro nepřípustnost, neboť procesní postavení stěžovatele by bylo stejné jak v případě,
kdy by byla žaloba odmítnuta, tak v případě, kdy bylo řízení zastaveno. Následně Nejvyšší správní
soud dle stěžovatele tautologicky dovodil, že je-li nepřípustnou stížnost proti hlavnímu výroku,
je současně nepřípustnou i její část brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel
závěrem uvedl, že ve smyslu fair play má soud poskytovat ochranu nejen právům navrhovatele,
ale i právům ostatních účastníků, a zdůraznil, že k prohlášení nicotnosti žalobou napadeného
rozhodnutí přistoupil nikoliv proto, že proti němu byla podána žaloba, nýbrž proto,
že akceptoval závazný právní názor vyslovený v citovaném rozsudku rozšířeného senátu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, publ. pod č. 3603/2017 Sb. NSS.
[8] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda jsou v dané věci splněny veškeré
podmínky řízení, a shledal, že kasační stížnost není přípustná. Předně je třeba podotknout,
že obsahově totožnou kasační stížností téhož stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve svém zmiňovaném usnesení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 - 27, v němž zdejší
soud konstatoval:
„[7]Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu upozorňuje, že kasační stížnost je
z objektivního hlediska přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, u něhož to zákon nevylučuje
(§102 s. ř. s.). Při hodnocení přípustnosti kasační stížnosti je však třeba posoudit i podmínky subjektivní
přípustnosti na straně stěžovatele. Ta je zde částečně splněna, neboť kasační stížnost podal účastník řízení před
krajským soudem. Tím se však subjektivní přípustnost kasační stížnosti nevyčerpává. „Z povahy kasační
stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat jen ten účastník, kterému
nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského
soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto
posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní
skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat kasační
stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího
výsledku, který krajský soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku,
který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím,
že kasační soud napadené rozhodnutí zruší“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
20. prosince 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 - 33).
[8] Stejně jako v citovaném usnesení či v usnesení č. j. 6 As 133/2016 - 25 ze dne 13. července 2016
musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že stěžovatel netvrdí, že by mu zastavením řízení byla způsobena
jakákoli újma na jeho právech. Stěžovatel se domáhá odlišného výroku v tom směru, že namísto zastavení řízení
požaduje odmítnutí žaloby. V důsledku odmítnutí žaloby by však bylo postavení stěžovatele shodné, jako je tomu
nyní – žaloba by nebyla věcně projednána a jeho rozhodnutí by nadále bylo nicotné, tedy fakticky neexistovalo.
Zde je nutno podotknout, že ani v případě odmítnutí žaloby by kasační stížnost žalovaného nebyla subjektivně
přípustná. Z toho plyne, že stěžovatel není oprávněn napadat výrok o zastavení řízení opravným prostředkem.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu odmítl podle §46
odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost i v rozsahu směřujícím proti výroku o nákladech
řízení, a to s odkazem na §46 odst. 1 písm. d) aplikovaný na základě §120 tohoto zákona. Podle §104
odst. 2 s. ř. s. totiž není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení.
Takový výrok lze napadnout pouze ve spojení s hlavním výrokem. Je-li však část kasační stížnost směřující proti
hlavnímu výroku rozhodnutí krajského soudu nepřípustná, následuje její osud i ta část, která napadá výrok
o náhradě nákladů řízení (bod 31 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. června 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS).
[10] Nejvyšší správní soud k povzdechu stěžovatele nad rozličným přístupem krajských soudů k dané
procesní situaci poznamenává, že to jistě není žádoucí, kasační stížnost však není univerzálním opravným
prostředkem a nemůže napravit, resp. sjednotit všechny aspekty rozhodování krajských soudů.“
[9] Za situace, kdy je skutkový a právní stav nyní posuzované věci zcela srovnatelný, nemá
Nejvyšší správní soud důvod zásadně revidovat právní názor vyjádřený v citovaném usnesení,
k čemuž by bylo třeba obrátit se dle §17 odst. 1 s. ř. s. na rozšířený senát. Ostatně na závěry
z citovaného usnesení navázal již Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 12. 10. 2017,
č. j. 5 Azs 247/2017 - 33, v němž dodal, že na závěrech zdejšího soudu nemůže ničeho změnit
ani dodatečně uplatněná argumentace stěžovatele, která míří primárně na posouzení předmětu
kasační stížnosti, tj. zda postupoval správně krajský soud, pokud řízení zastavil a žalobci přiznal
právo na náhradu nákladů řízení, nikoliv však na otázku, zda je kasační stížnost v dané věci
přípustná.
[10] V této souvislosti stěžovatel k citovanému usnesení ze dne 12. 9. 2017,
č. j. 6 Azs 267/2017 - 27, pouze poznamenal, že se v daném řízení Nejvyšší správní soud
soustředil převážně na procesní aspekty usnesení, přičemž kasační stížnost proti hlavnímu výroku
odmítl pro nepřípustnost a následně tautologicky dovodil, že je-li nepřípustnou stížnost proti
hlavnímu výroku, je současně nepřípustnou i její část brojící proti výroku o náhradě nákladů
řízení. Stěžovatel sám ovšem nijak nerozvádí, proč považuje citovaný závěr o nepřípustnosti
kasační stížnosti za nesprávný (s výjimkou jeho označení za „tautologický“).
[11] Nejvyšší správní soud přitom o celkové nepřípustnosti kasační stížnosti ani v dané věci
nepochybuje. Z argumentace stěžovatele obsažené v kasační stížnosti totiž plyne, že se nedomáhá
toho, aby krajský soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal, nýbrž prezentuje
konstrukci, dle níž nemělo být řízení o žalobě zastaveno, ale žaloba měla být odmítnuta.
Jak v případě zastavení řízení, tak v případě odmítnutí žaloby se ovšem řízení končí procesním
rozhodnutím, aniž by předmět řízení byl meritorně projednán a vyřešen autoritativním soudním
výrokem. Stěžovatel tedy nikterak nezpochybňuje skutečnost, že žaloba nebyla věcně projednána,
ani netvrdí, že by mu samotným zastavením řízení o žalobě vznikla újma. Je zřejmé,
že ve skutečnosti stěžovatel v této věci brojí výlučně proti povinnosti hradit náklady řízení jemu
uložené výrokem II. usnesení krajského soudu, čemuž účelově přizpůsobuje i svou argumentaci
týkající se výroku I. téhož usnesení.
[12] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost v souladu s §104 odst. 2 ve spojení s §46
odst. 1 písm. d) aplikovaným na základě §120 s. ř. s. odmítl (viz již zmiňované usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64,
publ. pod č. 2116/2010 Sb. NSS).
[13] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, nemohl se již Nejvyšší správní
soud zabývat meritorním posouzením kasačních námitek stěžovatele.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 aplikovaný na základě §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu