ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.47.2017:24
sp. zn. 6 Ads 47/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Mgr. A. K.,
zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, se sídlem Ovesná 7, Ostrava – Nová
Bělá, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2017, č. j. 19 Ad 28/2016 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Zdeňce Doležílkové, advokátce, se sídlem
Ovesná 7, Ostrava – Nová Bělá, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 3. 1. 2017, č. j. 19 Ad 28/2016 - 41 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 7. 2016, č. j. X (dále „napadené
rozhodnutí“), kterým žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 4. 2016
tak, že podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci sociálního
zabezpečení“), se žalobkyni ukládá povinnost vrátit České správě sociálního zabezpečení
přeplatek v částce 64 472 Kč, jenž vznikl za období od 4. 5. 2015 do 31. 12. 2015 na starobním
důchodu, a to do 8 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala, že žalobkyni byl na základě
rozhodnutí ze dne 10. 3. 2015 přiznán od 13. 4. 2015 podle §31 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“) starobní důchod před dosažením důchodového věku ve výši 8 127 Kč měsíčně. Dále
uvedla, že podle §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výplata takového starobního
důchodu nenáleží až do dosažení důchodového věku pro případ, že poživatel tohoto důchodu
současně vykonává výdělečnou činnost nebo je mu poskytována podpora v nezaměstnanosti
nebo podpora při rekvalifikaci. Žalovaná přitom zjistila, že žalobkyně od 4. 5. 2015
do 31. 12. 2015 vykonávala výdělečnou činnost v rozsahu, který založil její účast na důchodovém
pojištění, tudíž jí výplata předčasného starobního důchodu za toto období nenáležela.
Proto musela rozhodnout o tom, že žalobkyně musí vrátit tento přeplatek na starobním důchodu
podle §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, který na tuto otázku speciálně
dopadá, přičemž odpovědnost za přeplatek je zde upravena objektivně, bez ohledu na zavinění
a bez možnosti liberace.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 2. 8. 2016 ke krajskému
soudu, v níž poukazovala na to, že se nachází ve velmi tíživé situaci. Souhlasila s tím, že jí byl
v roce 2015 přiznán předčasný starobní důchod ve výši 8 127 Kč, o který žádala z důvodu
nemožnosti najít si práci. Od května 2015 se jí však podařilo sehnat brigádu. Teprve následně se
dozvěděla, že jako příjemce předčasného starobního důchodu měla možnost přivýdělku
omezenu, což jí předtím její zaměstnavatel neřekl. Pokud jí o tom informoval pracovník Okresní
správy sociálního zabezpečení, tak si na to z důvodu špatného psychického stavu nepamatovala.
Vysvětlovala, že se pouze snažila řešit svou velice nepříznivou ekonomickou situaci. Vrácení
požadované částky by pro ni byla likvidační tragédie. S ohledem na složitost věci žádala, aby jí byl
ustanoven zástupce.
[4] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. 19 Ad 28/2016 – 15, ustanovil
žalobkyni jako zástupkyni JUDr. Zdeňku Doležílkovou, advokátku.
[5] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyšel z toho, že žalobkyně
nezpochybnila právně významné skutkové okolnosti, z nichž žalovaná vycházela, tj. že jí byl
od 13. 4. 2015 přiznán předčasný starobní důchod podle §31 zákona o důchodovém pojištění
a že v období od 4. 5. 2015 do 31. 12. 2015 vykonávala výdělečnou činnost v rozsahu,
který založil její účast na důchodovém pojištění. Soud přisvědčil žalované, že na danou situaci
dopadá §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, přičemž této objektivní
odpovědnosti se nelze zprostit. Je proto irelevantní obrana žalobkyně, že přeplatek nezavinila
a že navrácení přeplatku je pro ni likvidační. Subjektivní odpovědnost podle ustanovení §118a
odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení se na daný případ uplatnit nemůže,
neboť se jedná o přeplatek na starobním důchodu za situace, kdy jeho výplata žalobkyni
nenáležela z důvodu konkurence s příjmem z výdělečné činnosti, na což speciálně dopadá právě
§118a odst. 2 téhož předpisu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
Podrobně v ní popsala průběh řízení před žalovanou a před krajským soudem. Měla za to,
že soud nesprávně vyložil ustanovení §118a zákona o organizaci sociálního zabezpečení,
zejm. vztah mezi odstavcem 1 a 2 tohoto ustanovení. Souhlasila s tím, že na danou situaci dopadá
ustanovení §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, ale je podle ní nutné
přihlédnout i k pravidlům obsaženým v prvním odstavci téhož ustanovení, což jinak vede
k nepřiměřené tvrdosti zákona. Pokud takto není postupováno, nelze posuzovat věc individuálně.
Je tedy nutné zkoumat, zda příjemce důchodu tuto situaci nějakým způsobem zavinil. Měla
přitom za to, že s ohledem na svou tehdejší situaci nic neporušila, tj. že jednala v dobré víře.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §105
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení platí, že „Jestliže důchod byl
vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou
povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem
nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem
nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu
nesprávně vyplacené částky.“ Podle §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení
„Jestliže byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém
pojištění pro výplatu tohoto důchodu, 57) má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených
částek starobního důchodu, které nenáležely. To platí obdobně, zanikl-li nárok na vdovský nebo vdovecký důchod
z důvodu uzavření nového manželství nebo nárok na sirotčí důchod z důvodu dosažení 26. roku věku.“
Podle §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok
podle §31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována
podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují
podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.“
[11] Nejvyšší správní soud se musí ztotožnit se žalovanou a krajským soudem, že podmínky
vzniku přeplatku na důchodu podle §118a odst. 1 a 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení
nelze volně zaměňovat, jak činí stěžovatelka. Citovaná ustanovení totiž neobsahují dikci,
podle které by se měla aplikovat zároveň, resp. že v případě naplnění podmínek v ustanovení
§118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení je nutné zároveň aplikovat podmínky
obsažené v ustanovení §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení. Z povahy věci
je to ostatně podle názoru Nejvyššího správního soudu vyloučeno. Pokud je totiž vznik přeplatku
podle §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení postaveno na přísném
objektivním principu (tedy bez ohledu na zavinění příjemce důchodu, resp. jeho vědomosti;
viz Petr Tröster a kolektiv Právo sociálního zabezpečení, 4. vydání, Praha 2008, s. 107 - 108),
nelze v takovém případě aplikovat prvky obsažené v §118a odst. 1 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení, který naopak zjevně stojí na principu zavinění, neboť pro svou aplikaci
vyžaduje, aby příjemce dávky musel o relevantních skutečnostech vědět. Předpokladem objektivní
odpovědnosti nemůže být zavinění, neboť potom by se nejednalo o objektivní odpovědnost,
ale o odpovědnost subjektivní. Jestliže tedy byly splněny podmínky §118a odst. 2 zákona
o organizaci sociálního zabezpečení, nelze zároveň aplikovat §118a odst. 1 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení, který je vystaven na subjektivní odpovědnosti – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 – 54, a dále viz též Petr Tröster
a kolektiv Právo sociálního zabezpečení, 4. vydání, Praha 2008, s. 106.
[12] Nejvyšší správní soud v žádném případě nezpochybňuje pravděpodobně velmi tíživou
ekonomickou, osobní a sociální situaci stěžovatelky v průběhu roku 2015, avšak musí trvat
na tom, aby byla dodržena dikce §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení,
podle kterého (s ohledem na skutkové okolnosti případu) stěžovatelka musela pro účely výplaty
starobního důchodu přiznaného dle §31 zákona o důchodovém pojištění (tj. předčasného
starobního důchodu) dodržet povinnost spočívající v nevykonávání výdělečné činnosti.
Jestliže stěžovatelka vykonávala výdělečnou činnost, která naplňovala znaky výdělečné činnosti
podle zákona o důchodovém pojištění, potom byly naplněny podmínky §118a odst. 2 zákona
o organizaci sociálního zabezpečení pro uložení povinnosti vrátit takto vzniklý přeplatek
na starobním důchodu.
[13] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalované
pak nárok na náhradu nákladů řízení v případě věci týkající se důchodového pojištění přiznat
nelze – srov. §60 odst. 2 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud dále ustanovené zástupkyni JUDr. Zdeňce Doležílkové, advokátce,
se sídlem Ovesná 7, Ostrava – Nová Bělá, přiznal odměnu za zastupování (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Náklady řízení spočívají v odměně za 1 úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti], celkem
v částce 1 000 Kč [§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 o dst. 3
téže vyhlášky), celkem tedy 1 300 Kč. Ustanovený právní zástupce je plátcem DPH,
a proto se částka zvyšuje o příslušnou daňovou sazbu, celkem tedy na 1 573 Kč. Přiznaná
odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu