ECLI:CZ:NSS:2017:6.AFS.35.2017:34
sp. zn. 6 Afs 35/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V okno s.r.o.,
IČO 255 27 266, se sídlem Skaštice 149, zastoupen společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová
kancelář s.r.o., se sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 8. 2014, č. j. 20700/14/5000-14307-710132, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č. j. 29 Af 72/2014 – 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č. j. 29 Af 72/2014 – 53,
se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále též „správce daně“) na základě výsledků daňové
kontroly třemi platebními výměry ze dne 18. 6. 2013, č. j. 1107271/13/3304-24801-704171,
č. j. 1107274/13/3304-24801-704171 a č. j. 1107276/13/3304-24801-704171, doměřil žalobci
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2007, prosinec 2007 a leden 2008 v celkové výši
228 000 Kč. Současně jej vyrozuměl o povinnosti uhradit penále dle §37b odst. 1 písm. a) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), ve spojení s §264 odst. 13 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), v celkové výši 45 600 Kč. Správce daně
neuznal žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z plnění, která měla být
dle předložených faktur přijata od společnosti ELEVANTO s.r.o., na základě příslušných smluv
o reklamě. Správce daně nezpochybnil, že fakturovaná reklama byla provedena, v průběhu řízení
však nebylo prokázáno, že by tato reklama byla uskutečněna společností ELEVANTO s.r.o.
Odvolání žalobce proti uvedeným platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne
8. 8. 2014, č. j. 20700/14/5000-14307-710132 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a závěry správce
daně potvrdil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“). Namítal, že z výpovědi jednatele společnosti ELEVANTO s.r.o. Petera
Kubiše a jeho bratra M. K. jednoznačně vyplývá, že reklamní služby byly společností
ELEVANTO s.r.o. provedeny v rozsahu uvedeném na předložených daňových dokladech.
Správce daně neuvedl žádné konkrétní důkazy, které by zpochybnily svědecké výpovědi
nebo tvrzení žalobce a předložené doklady ve věci poskytnutých reklamních služeb. Pochybnosti
správce daně se netýkaly žalobce, ale pouze společnosti ELEVANTO s.r.o. jako dodavatele
a jedná se o skutečnosti, které žalobce nemohl nijak ovlivnit. Zásadní pochybení žalovaného
spatřuje žalobce i v tom, že v daňovém řízení nebyl proveden výslech Jaroslava Galánka,
jednatele společnosti RALLY-CAR s.r.o., která pro společnost ELEVANTO s.r.o. reklamu
zajišťovala.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 29 Af 72/2014 – 53 (dále
jen „napadený rozsudek“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud shrnul právní úpravu důkazní povinnosti v daňovém řízení dle §92 daňového řádu.
Podle tohoto ustanovení prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v daňovém přiznání. Správce daně poté dle §92 odst. 5 daňového řádu prokazuje skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných
daňovým subjektem. Prokáže-li správce daně důvodné pochybnosti ve smyslu tohoto ustanovení,
přesouvá se důkazní břemeno opět na daňový subjekt, který musí svými dalšími tvrzeními
a doloženými důkazy pochybnosti správce daně rozptýlit. Správce daně zpochybnil tvrzení
žalobce a doložené důkazní prostředky odkazem na obsah svědeckých výpovědí Petera Kubiše,
M. K. a Radoslava Kubiše. Svědci dle správce daně neposkytli takové údaje, které by realizaci
plnění od společnosti ELEVANTO s.r.o. jednoznačně potvrdily. Svědek M. K. vypovídal vždy
odlišně, v rozporu s výpovědí Petera Kubiše a nebyl schopen specifikovat, kdo konkrétně
předmětnou reklamu provedl. Správce daně uzavřel, že jeho výpověď je nevěrohodná a nemá
žádnou vypovídací hodnotu. O to pak ve zprávě o daňové kontrole opřel závěr, že z faktur a
smluv doložených žalobcem není zřejmé, že reklamu uskutečnila společnost ELEVANTO s.r.o.,
a žalobce tudíž neunesl své důkazní břemeno.
[4] Obsahem svědeckých výpovědí však bylo prokázáno pouze to, že Radoslav Kubiš odmítl
vypovídat a druhý jednatel společnosti Peter Kubiš pověřil zastupováním společnosti
ELEVANTO s.r.o. svého bratra M. K., který k vlastnímu fungování společnosti sdělil pouze
nejasné a obecné informace. Obsah svědeckých výpovědí tak nevyvrací důkazní hodnotu
prostředků ve vztahu k tvrzením žalobce, a to ani s přihlédnutím k odlišné výpovědi M. K.
v rámci trestního řízení. Správce daně neuvedl žádné jiné své pochybnosti kromě těch, jež měly
vyplynout právě z provedených svědeckých výpovědí. Správce daně tudíž neunesl důkazní
břemeno dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, jelikož neprokázal skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost tvrzení žalobce podložených formálními doklady a
částečně i výpověďmi svědků. Nejasný a obecný obsah provedených svědeckých výpovědí nelze
přičítat k tíži žalobce.
[5] V odvolacím řízení pak žalovaný pochybil, když nevyhodnotil čestná prohlášení (Petera
Kubiše a Jaroslava Galánka) jako důkazní prostředky. Se skutečnostmi uvedenými
v těchto čestných prohlášeních se měl žalovaný vypořádat v rámci hodnocení důkazů,
nikoliv takový důkaz a priori nepřipustit. Měl-li žalovaný pochybnosti o věrohodnosti
tohoto důkazního prostředku, čemuž nasvědčuje jeho argumentace, měl případně Jaroslava
Galánka vyslechnout jako svědka, pakliže by to bylo z nějakého důvodu potřebné. Žalobce
v důsledku postupu žalovaného sice navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení, ovšem žalovaný
je nepřijal, o čemž žalobce uvědomil až napadeným rozhodnutím. Poukaz na skutečnost,
že žalobce sám výslech Jaroslava Galánka nenavrhl, tak není zcela přesný, protože žalobce v dané
chvíli netušil, že důkaz čestným prohlášením bude odmítnut. Při posuzování čestného prohlášení
Jaroslava Galánka žalovaný uvedl, že toto sdělení nemá oproti svědecké výpovědi téměř žádnou
důkazní sílu a následně tuto listinu jako důkaz nepřijal. V případě, že správní orgán dokument
jako důkaz nepřijímá, je nadbytečné hovořit o jeho důkazní síle, když nemůže být za důkaz
označen. Naopak, pokud dokument má určitou důkazní sílu, přestože malou, je nutné,
aby se s ním správní orgán vypořádal jako s důkazem.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný /stěžovatel/ napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítá,
že krajský soud se odchýlil od předcházejícího způsobu rozhodování skutkově obdobných
případů v rozsudcích č. j. 62 Af 23/2013 – 45 a č. j. 30 Af 26/2013 – 49, které byly navíc
potvrzeny rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014 – 26,
a ze dne 9. 12. 2015, č. j. 3 Afs 163/2015 – 63. V těchto rozsudcích krajský soud rozhodnutí
orgánů finanční správy, které neuznaly nárok plátců na odpočet DPH za zdanitelné plnění přijaté
od společnosti ELEVANTO s.r.o., za srovnatelných skutkových okolností potvrdil. Krajský soud
se svým postupem dopustil nepřípustné jurisdikční libovůle, která představuje zásah do principu
právní jistoty a rovnosti účastníků soudního řízení.
[7] Krajský soud dále pochybil, když konstatoval, že správce daně relevantním způsobem
nezpochybnil věrohodnost a průkaznost tvrzení a důkazních prostředků předložených žalobcem.
Důvodné pochybnosti správce daně vyplývají zejména ze srovnání svědeckých výpovědí M. K. a
Petera Kubiše a výpovědí týchž osob před slovenskými orgány činnými v trestním řízení.
Výpovědi M. K. a Petera Kubiše před slovenskými trestními orgány přitom krajský soud úplně
opomenul. Stěžovatel odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č.
j. 6 Afs 246/2016 – 33, v němž soud dospěl v obdobném případě k závěru, že úvahy krajského
soudu neodpovídají odůvodnění rozhodnutí stěžovatele, který nárok žalobkyně na odpočet
neuznal z toho důvodu, že nevyvrátila pochybnosti ohledně realizace reklamy konkrétním
dodavatelem. Žalobce byl povinen, uplatňoval-li nárok na odpočet, prokázat přijetí zdanitelného
plnění od konkrétního plátce – společnosti ELEVANTO s.r.o. Tento závěr vyplývá i z výše
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014 – 26.
[8] Stěžovatel dále uvádí, že čestné prohlášení nelze použít jako důkaz dle §93 daňového
řádu, jelikož neprokazuje v něm tvrzené skutečnosti. Rovněž v rozsudku ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 77/2005 – 43, Nejvyšší správní soud vyloučil použití čestného prohlášení jako důkazu
v daňovém řízení. Obsahem čestného prohlášení Jaroslava Galánka pak bylo pouze sdělení,
že jako jednatel společnosti RALLY-CAR s.r.o. zpracovával pro společnost ELEVANTO s.r.o.
reklamu a polepy pronajatých reklamních ploch na závodech Rallye. Toto čestné prohlášení nijak
neprokazuje, že konkrétní fakturovanou službu provedla pro žalobce právě společnost
ELEVANTO s.r.o.
[9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvádí, že rozsudky Nejvyššího správního soudu,
na něž odkazuje stěžovatel, se týkaly situace, kdy daňový subjekt nepředložil dostatečné množství
důkazních prostředků. Žalobce však v posuzovaném případě předložil důkazní prostředky
obsáhlejší, když k odvolání proti platebním výměrům připojil i čestné prohlášení Jaroslava
Galánka. Ke správní žalobě poté přiložil protokol o jeho výslechu u jiného subjektu,
ze kterého bylo patrno, že samotné práce zajišťoval on, a že si objednal výrobu polepů u D. G. z
Valašských Klobouk. Stěžovatel se rovněž nemůže dovolávat principu právní jistoty či principu
legitimního očekávání, neboť tyto principy svědčí pouze ochraně soukromých osob před zásahy
veřejné moci.
[10] Správce daně je povinen zjistit skutečný stav věci. Nelze tedy dospět k závěru, že žalobce
neunesl důkazní břemeno pouze na základě formálních nedostatků předložených dokladů
a smluvních ujednání, pokud je nepochybné, že tvrzené plnění bylo žalobci poskytnuto a byly
jednoznačně identifikovány subjekty, které se na jeho poskytnutí podílely (shodně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 8 Afs 144/2014 – 46).
[11] Pokud měl stěžovatel po provedeném výslechu svědků Petera Kubiše a M. K.
pochybnosti o skutkovém stavu, měl pokračovat v dalším dokazování. Zejména výslech Jaroslava
Galánka se jeví v dané věci klíčovým, neboť mohl potvrdit faktické dodání reklamy společností
ELEVANTO s.r.o. žalobci.
[12] Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že krajský soud napadené rozhodnutí zrušil
z důvodu toho, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. Krajský soud zrušil napadené
rozhodnutí pro podstatné vady řízení, neboť stěžovatel neprovedl výslech svědka Jaroslava
Galánka, přestože z jeho čestného prohlášení vyplývá, že byl subdodavatelem reklamních služeb
pro společnost ELEVANTO s.r.o.
[13] Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 11. 2016
ve věci C-446/15 (Signum Alfa Sped Kft. proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Kiemelt Adó- és
Vám Főigazgatóság). Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že samotná skutečnost, že plnění
neuskutečnila osoba uvedená na daňovém dokladu, nemůže vést k odmítnutí nároku na odpočet
daně, ledaže daňový subjekt věděl nebo musel vědět, že je zapojen do daňového podvodu.
Stěžovatel tedy nemohl odmítnout nárok na odpočet pouze proto, že měl pochybnosti o dodání
reklamy společností ELEVANTO s.r.o., když faktickou realizaci reklamy nezpochybnil.
[14] Při existenci zásadních odlišností od předešlých řízení vedených ve věci dodavatele
ELEVANTO s.r.o. u Nejvyššího správního soudu a při existenci nových závažných skutečností
(citovaný rozsudek Soudního dvora), jsou splněny podmínky pro to, aby se Nejvyšší správní soud
odklonil od své stávající judikatury ve věci reklamy poskytované společností ELEVANTO s.r.o.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[17] Správce daně s ohledem na výpověď M. K. a Petera Kubiše před slovenskými orgány
činnými v trestním řízení pojal pochybnosti, zda společnost ELEVANTO s.r.o. v letech 2007 –
2008 skutečně poskytovala reklamní služby spočívající v polepech vozidel při závodech rallye pro
různé daňové subjekty tak, jak byly tyto služby fakturovány a zaplaceny. Finanční orgány poté za
obdobné skutkové a právní situace, jako v nyní posuzovaném případě odmítly těmto daňovým
subjektům uznat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jelikož se daňovým subjektům
nepodařilo vyvrátit pochybnosti ohledně skutečnosti, zda reklamní služby byly poskytnuty právě
společností ELEVANTO s.r.o. Krajský soud žaloby daňových subjektů v těchto věcech zamítl
rozsudky č. j. 62 Af 23/2013 – 45 a č. j. 30 Af 26/2013 – 49, kasační stížnosti daňových subjektů
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014 – 26, a ze dne 9. 12.
2015, č. j. 3 Afs 163/2015 – 63.
[18] V těchto věcech (skutkově i právně obdobných) Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že samotné pochybné hospodaření společnosti ELEVANTO s.r.o. není daňovému subjektu
přičítáno k tíži. Argumentace finančních orgánů je založena na tom, že stěžovatel jako příjemce
zdanitelného plnění, který uplatňuje nárok na odpočet daně, musí být schopen prokázat, že přijal
konkrétní zdanitelné plnění od konkrétního plátce a že je použil pro uskutečnění své ekonomické
činnosti. K uznání nároku na odpočet je tedy třeba prokázat to, že subjekt, který stěžovateli
jako odběrateli službu fakturoval a jemuž bylo placeno, byl i tím subjektem, který mu službu
skutečně poskytl. Z dokazování provedeného správcem daně stejným způsobem jako v nyní
posuzovaném případě vyplynulo, že o uskutečnění plnění společností ELEVANTO s.r.o. jsou
důvodné pochybnosti. Nemůže být sporu o tom, že v důsledku protokolů o výslechu svědků M.
K. a Petera Kubiše před slovenským policejním orgánem takové pochybnosti vznikly.
[19] Od výše uvedeného způsobu rozhodování se krajský soud odchýlil v rozsudku ze dne
21. 9. 2016, č. j. 62 Af 1/2015 – 50, v němž argumentoval obdobně jako v nyní souzené věci.
Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 246/2016 – 33, s odůvodněním, že zamítal-li krajský soud
v přecházejících řízeních žaloby proti rozhodnutím stěžovatele za skutkově obdobných okolností,
měl by se této rozhodovací praxe držet i nadále, pokud neshledá skutkové odlišnosti nebo odlišné
právní důvody, které by změnu právního názoru soudu odůvodňovaly. Krajský soud
se s touto otázkou ve svém rozsudku nijak nevypořádal. Nejvyšší správní soud taktéž zopakoval,
že pro uznání nároku na odpočet DPH je plátce povinen prokázat, že přijal konkrétní zdanitelné
plnění od konkrétního plátce a že toto plnění použil k uskutečnění své ekonomické činnosti
(§72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů). Soud se vyjádřil i v tom směru, že pochybnosti vyplývající mimo jiné z rozporů
ve výpovědích zástupců společnosti ELEVANTO s.r.o. před slovenskými orgány činnými
v trestním řízení a v daňovém řízení, správci daně vznikly, a je úkolem krajského soudu posoudit,
zda se daňovému subjektu podařilo pochybnosti vyvrátit. Krajský soud následně rozsudkem
ze dne 8. 2. 2017, č. j. 62 Af 1/2015 – 70, zamítl žalobu daňového subjektu,
přičemž argumentoval obdobně jako v rozsudcích krajského soudu a Nejvyššího správního
soudu citovaných v bodě [17] tohoto rozsudku.
[20] Za této situace musí Nejvyšší správní soud krajskému soudu obdobně jako v rozsudku
ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 246/2016 – 33, vytknout, že se nijak nevypořádal s důvody,
které jej vedly k odklonu od dosavadní rozhodovací praxe, kdy za stejné skutkové situace dospěl
k závěru, že správce daně důkazní břemeno ohledně pochybností ve smyslu §92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu unesl. Neunesení důkazního břemene ohledně pochybností o průkaznosti
dokladů předložených žalobcem přitom bylo jedním z rozhodujících důvodů pro zrušení
napadeného rozhodnutí. Žalobce se mýlí, pokud ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí,
že jediným zrušujícím důvodem byla vada řízení spočívající v neprovedení svědecké výpovědi
Jaroslava Galánka.
[21] Žalobce k odvolání proti dodatečným platebním výměrům předložil čestné prohlášení
Jaroslava Galánka ze dne 21. 6. 2013, v němž pan Galánek uvádí, že jako jednatel subdodavatele
společnosti ELEVANTO s.r.o. zajišťoval na základě objednávek jejího zmocněnce v letech 2007
a 2008 „grafické zpracování reklamy a polepy pronajatých reklamních ploch závodních vozidel relly.“ Nejvyšší
správní soud již v minulosti (ve vztahu k tehdy platnému zákonu o správě daní a poplatků)
judikoval, že použití čestného prohlášení jako důkazu v daňovém řízení je vyloučeno (rozsudek
ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 77/2005 – 43, č. 1049/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 1. 2011,
č. j. 7 Afs 45/2009 – 104); postavení čestného prohlášení namísto důkazního prostředku
se ani podle nyní platného daňového řádu nezměnilo.
[22] Uvedené závěry se vztahují zejména k čestnému prohlášení samotného daňového
subjektu, které není ve vztahu k jeho daňové povinnosti ničím jiným, než prostým tvrzením.
Daňový řád ukládá správci daně co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné
zjištění a stanovení daně, přičemž není vázán jen návrhy daňových subjektů. I když tedy žalobce
výslech svědka nenavrhl, je na uvážení správce daně, zda k obsahu čestného prohlášení,
které není možné použít jako důkaz, pokládá za potřebné vyslechnout jako svědka osobu,
která čestné prohlášení učinila (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2015,
č. j. 4 Afs 123/2015 – 53). Předložené čestné prohlášení samozřejmě nelze zcela pominout,
což však stěžovatel ani neučinil. Na str. 12 napadeného rozhodnutí uvedl, že Jaroslav Galánek
prohlašuje pouze to, že pro společnost ELEVANTO s.r.o. prováděl reklamní polepy
na závodech rallye. Neuvedl však, které reklamy provedl a neuvedl ani konkrétní logo
společnosti. Stěžovatel dále uvedl, že jelikož čestné prohlášení nemá téměř žádnou důkazní sílu
a žalobce výslech svědka nenavrhl, čestné prohlášení nebylo jako důkaz přijato. Stěžovatel
sice teoreticky mohl na základě čestného prohlášení z vlastní iniciativy výslech pana Jaroslava
Galánka provést, jelikož však v tomto ohledu leželo důkazní břemeno na žalobci, nelze
mu současně vyčítat, že tak neučinil (obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 246/2016 – 33). Obsahem předloženého čestného prohlášení
pak není ani tvrzení, že společnost ELEVANTO s.r.o. poskytla žalobci reklamní služby,
což je v posuzovaném případě rozhodná sporná skutečnost.
[23] Tato skutečnost nevyplývá ani z protokolu o výslechu Jaroslava Galánka ve věci jiného
daňového subjektu (společnosti VAŠSTAV s.r.o.), který žalobce předložil až v řízení
před krajským soudem. Nadto je nutné upozornit, že je v zásadě nepřípustné, aby daňový subjekt,
který v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno, navrhoval až v řízení před správním soudem
takové důkazní prostředky, které mohl uplatnit již v daňovém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, nebo ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 4 Afs 142/2014 – 22). Výslech Jaroslava Galánka ve věci daňového subjektu přitom proběhl
dne 3. 4. 2014, tedy více než 4 měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí, a zástupce žalobce
se jej účastnil.
[24] Pokud se jedná o žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2015, č. j. 8 Afs 144/2014 – 46, uvedený rozsudek se týkal daně z příjmů právnických osob.
Soud zde výslovně vyložil, že při posuzování uznatelnosti daňového nákladu podle §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů je nerozhodné, zda deklarované plnění bylo skutečně poskytnuto subjektem uvedeným
jako dodavatel na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za deklarované plnění. Závěry
tohoto rozhodnutí tudíž nelze v nyní souzené věci využít.
[25] Nejvyšší správní soud se nemůže blíže zabývat poukazem žalobce na rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 11. 2016 ve věci C-446/15, který žalobce učinil poprvé
ve vyjádření ke kasační stížnosti. Uvedená argumentace se totiž zcela míjí s důvody zrušujícího
výroku napadeného rozsudku krajského soudu, který se k ní ani nemohl doposud nijak vyjádřit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vyjádřeným výše.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu