ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.220.2017:83
sp. zn. 6 As 220/2017 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. M., zastoupen JUDr.
Vilémem Urbišem, advokátem, se sídlem Eduarda Beneše 21, Bruntál, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2013, čj: 230/580/13, 8387/ENV, v řízení o kasačních
stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j.
11 A 108/2013 – 127,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 6. 2017, č. j. 11 A 108/2013 – 127, se od m ít á .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 11 A 108/2013 – 127,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení všech výroků rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 11 A 108/2013 – 127 (dále „napadený
rozsudek“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2013,
č. j. 230/580/13, 8387/ENV (dále jen „napadené rozhodnutí“), ve věci uložení pokuty
dle ustanovení §88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).
[2] Žalovaný se rovněž včas podanou kasační stížností současně domáhá zrušení výroku II.
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 11 A 108/2013 – 127 (dále „napadený
rozsudek“), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[3] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen „ČIŽP“) ze dne
4. 12. 2012, č. j ČIŽP/49/OOP/SR01/1206762.015/12/VTH (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci jako fyzické osobě podnikající uložena
dle §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, pokuta ve výši 100.000 Kč. Žalobce
se měl dopustit správního deliktu tím, že na pozemku p. č. 3621/108 v k. ú. Bruntál – město,
v období od 1. 12. 2011 do 9. 12. 2011, ořezem trvale poškodil 11 ks listnatých dřevin,
a to tím způsobem, že tyto dřeviny seřízl ve výšce cca 7 m a ponechané větve ořezal na pahýly
o délce cca 1-2,5 metru, čímž porušil §7 odst. 1 citovaného zákona. Žalovaný měl
za jednoznačně prokázané, že žalobce přijal telefonickou objednávku na ořez předmětných
dřevin a tento ořez byl žalobcem vyúčtován daňovým dokladem ze dne 21. 12. 2011. Žalobcem
upravený daňový doklad cca rok po datu vystavení i splatnosti původního dokladu
nebyl akceptován jako relevantní důkaz. Žalobce přijal objednávku na ořez předmětných dřevin
jako fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti. Odpovědnost za jiný správní delikt
má objektivní charakter, tedy jde o odpovědnost za následek a postačí tak příčinná souvislost
mezi porušením právního předpisu a následkem takového jednání. Za právnické osoby a shodně
i fyzické osoby při výkonu podnikatelské činnosti přitom jednají jejich zaměstnanci.
Proto má ministerstvo za nepodstatné zjišťovat konkrétní osobu, která fyzicky ořez předmětných
dřevin realizovala tím, že držela pilu. S ohledem na objektivní odpovědnost žalobce jako fyzické
osoby, která se dopustila protiprávního jednání v rámci své podnikatelské činnosti, je žalobce
za dané jednání odpovědný i v případě, že on sám fyzicky ořez dřevin nerealizoval. Žalovaný
tedy nepovažoval za rozhodné doplňovat dokazování o zjišťování konkrétní osoby, která daný
ořez fyzicky realizovala. Žalovaný se ve zbytku rozhodnutí vypořádal s dalšími odvolacími
námitkami a odvolání zamítl.
[4] Žalobce v žalobě ze dne 10. 6. 2013 podrobně popsal průběh správního řízení.
Nesouhlasil s tím, že žalovaný provedl výklad správnosti obsahu účetního dokladu,
neboť k tomu není povolán. Měl za to, že provedeným dokazováním nebyly dostatečně
odstraněny pochybnosti stran toho, kdo provedl samotný pořez („kdo držel pilu v ruce“),
resp. zda daná osoba jednala jménem žalobce jako jeho zaměstnanec. Žalovaný proto měl provést
další důkazy, zejm. jím navrhovaný výslech školníka. Vyslovil podezření na manipulaci
se správním spisem, neboť ten nebyl číslován, tudíž není zřejmé, zda po celou dobu obsahoval
tytéž dokumenty. Zopakoval, že dostal zaplaceno pouze za použití plošin, nikoli za samotný ořez.
Nesouhlasil rovněž s tím, že výše pokuty několikanásobně převyšuje zisk z předmětné činnosti.
Pokud žalovaný v tomto směru odkazuje na míru poškození stromů, jedná se podle žalobce
o subjektivní kategorii, kterou je nutné podrobit podrobnějšímu zkoumání. Je proto nutné
zkoumat, zda uložená pokuta splňuje zákonné podmínky, zejm. zda je proporcionální
a nelikvidační. Pokud by této argumentaci soud nepřisvědčil, navrhoval, aby soud výši pokuty
moderoval.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 11 A 108/2013 – 78, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť nebylo prokázáno,
kdo skutečně jednal („držel pilu“) a v jakém vztahu byl k žalobci. Tento rozsudek byl ke kasační
stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017,
č. j. 6 As 31/2016 – 25, jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud byl ořez stromů
objednán u žalobce a tomu byl také provedený ořez zaplacen, přičemž objednatel nikomu
jinému za ořez stromů nezaplatil, žalobce byl ořezu přítomen a osobně obsluhoval plošinu, bylo
na základě všech skutkových okolností možné dojít k závěru o tom, že jako fyzická osoba
podnikající odpovídá za daný správní delikt. Pokud se na ořezu podílela jiná osoba, z okolností
případu je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že tak činila v zájmu žalobce,
a také „na jeho účet“.
[6] Městský soud proto ve věci rozhodoval znovu a rozsudkem ze dne 6. 6. 2017,
č. j. 11 A 108/2013 – 127, výrokem I. žalobu jako nedůvodnou zamítl a výrokem II. rozhodl,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku podrobně popsal průběh správního a soudního řízení. Odkázal
na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, který postavil na jisto, že žalobce
je odpovědný za předmětný správní delikt. Za této situace proto městskému soudu nezbylo
nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
II. Kasační stížnosti a vyjádření
[7] Žalobce podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vyšel z toho, že ve věci již jednou Nejvyšší správní soud rozhodoval,
avšak předchozí rozsudek se týkal pouze objektivní odpovědnosti za předmětný správní delikt.
Vyslovil názor, že odpovědnost za předmětný delikt byla prekludována, neboť napadené
rozhodnutí bylo v době od prvního rozsudku městského soudu do zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu zrušeno, tudíž nelze takové rozhodnutí nově potvrdit,
když v mezidobí uplynula prekluzivní lhůta. Měl rovněž za to, že uložená sankce je nepřiměřená,
a to i s ohledem na délku rozhodování. Poukazoval rovněž na to, že již v žalobě navrhoval,
aby soud pokutu moderoval, s čímž se městský soud vůbec nevypořádal.
[8] Žalovaný podal proti výroku II. napadeného rozsudku kasační stížnost podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil s tím, že soud nerozhodl o tom, že žalobce, resp. jeho zástupce,
je povinen vrátit náhradu nákladů řízení, kterou mu zaplatil na základě předchozího rozsudku
městského soudu, tudíž nebyl respektován zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Tyto peněžní prostředky si žalobce za dané situace ponechává bez právního důvodu.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti žalobce vyjádřil v přípisu ze dne 28. 7. 2017 tak,
že předmětná kasační stížnost je nepřípustná podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Pokud se žalobce dovolává uplynutí prekluzivních lhůt, odkázal na ustanovení §41 s. ř. s.,
podle kterého po dobu soudního řízení tyto lhůty neběží. Nesouhlasil dále s tím, že by žaloba
obsahovala konkrétní moderační návrh. Výši pokuty v dané věci ostatně nemůže ovlivnit
ani délka řízení, neboť to byl žalobce, kdo důsledně využíval svých procesních práv, což mělo
negativní vliv na délku řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného vyjádřil v přípisu ze dne 7. 8. 2017,
v němž namítal, že kasační stížnost proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná
podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Navrácení těchto peněžních prostředků je možno
dosáhnout prostřednictvím obrany proti bezdůvodnému obohacení, nikoli podáním kasační
stížnosti coby mimořádného opravného prostředku. Setrval na své argumentaci,
že při rozhodování o výši sankce je nutné přihlédnout k délce řízení. V podání ze dne 9. 8. 2017
setrval na stanovisku, že žalovaný má navrácení nákladů řízení řešit jinou právní cestou,
jak ostatně vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 108/2013 – 150 ze dne
31. 7. 2017.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti obou kasačních stížností,
přičemž zjistil, že jsou podány včas, osobami oprávněnými, jež splňují podmínky předpokládané
v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda není na místě kasační stížnosti
odmítnout dle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého „Kasační stížnost je dále
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu“ Recentní judikatura týkající se ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. se vztahuje zásadně na případy, kdy kasační stížnost podává opětovně tentýž účastník
řízení, tedy ten, jehož kasační stížnosti bylo ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
vyhověno. I z tohoto důvodu judikatura užívá termín opakovaná kasační stížnost
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165). Ve vztahu k jinému účastníku řízení, tedy tomu, který dosud v řízení
kasační stížnost nepodal, by bylo ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. aplikovatelné v případě,
kdy by tento účastník brojil proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace
právního názoru Nejvyššího správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným“ (srov. již citované usnesení č. j. 1 As 79/2009 - 165).
[13] V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud posuzuje kasační stížnost žalobce
poprvé, tudíž je nutné dovodit přípustnost jeho kasační stížnosti v rozsahu, v níž napadá
jiné otázky než ty, které již Nejvyšší správní soud zodpověděl v předchozím zrušujícím rozsudku,
resp. pokud by dovozoval, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Ve vztahu ke kasační stížnosti žalovaného je sice nutné podotknout,
že ten podává kasační stížnost již podruhé, avšak nyní napadá zcela jinou problematiku
než v předchozí kasační stížnosti. Proto je nutné konstatovat, že kasační stížnosti nelze
odmítnout z důvodu uvedeného v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnout nelze.
[14] Ve vztahu ke kasační stížnosti žalovaného je však nutné dospět k závěru, že je nutné
ji odmítnout podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „Kasační stížnost, která směřuje
jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“ Nejvyšší správní
soud se aplikací tohoto ustanovení již v minulosti zabýval, když v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, dospěl k právnímu závěru,
že „Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku
o nákladech řízení.“ Nejvyšší správní soud ověřil, že kasační stížnost žalovaného směřuje
pouze a výlučně proti výroku, kterým městský soud rozhodl o náhradě nákladů předmětného
řízení. S ohledem na tuto skutečnost a výše uvedené závěry rozšířeného senátu je tak na místě,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §104 odst. 2 s. ř. s.
[15] Kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že napadený rozsudek
takovými vadami trpí a že kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že žalobce v žalobě namítal
nejen to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že nemůže být odpovědný za předmětný
správní delikt, na což zaměřil svou pozornost městský soud, když odkázal na předchozí zrušující
rozsudek Nejvyššího správního soudu, avšak brojil rovněž proti samotné výši uložené pokuty
(v podobě několikanásobného překročení žalobcem fakturované částky za jím provedenou
činnost, nepřiměřenosti a požadavku na podrobnější zhodnocení míry poškození předmětných
stromů) a údajné manipulaci se správním spisem, když poukazoval na to, že spis nebyl očíslován,
a proti porušení svých procesních práv z důvodu neprovedení navrhovaných důkazních
prostředků. Současně žalobce navrhoval, aby soud pokutu moderoval.
[17] Z obsahu napadeného rozsudku však plyne, že městský soud se předmětnými žalobními
námitkami a návrhem na moderaci, na rozdíl od „meritorní námitky“ v podobě nemožnosti uznat
žalobce odpovědného za předmětný správní delikt, nijak nezabýval a tedy se s nimi ani nikterak
nevypořádal. Přitom je ale z textu odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že městský soud
si byl vědom uváděných žalobních bodů a návrhu na moderaci, neboť v písemném vyhotovení
předmětného rozsudku na str. 1 až 3 z žaloby rekapituloval (volně parafrázováno): „spis není
číslován a že tím není dána jeho objektivita … uložená pokuta několikanásobně přesahuje fakturovanou
částku… stromy ořezem nezahynuly, byly poškozeny, nikoli však nenávratně… je nutné zkoumat, zda uložená
pokuta byla uložena v rámci zákona a zda respektuje princip proporcionality … správní orgán při rozhodování
o výši pokuty rozhodoval bez znalosti místní problematiky … byl zkrácen na svých právech, protože žalovaný
neprovedl navržené důkazy … Žalobce pak navrhl, aby upustil od trestu za správní delikt anebo je snížil
v mezích zákonem dovolených.“
[18] Posláním, resp. účelem, správního soudnictví v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí v rozsahu uplatněných
žalobních bodů. Soud se přitom musí výslovně vypořádat se všemi žalobními body, které žaloba
obsahuje a jež žalobce také pro danou žalobu považuje za významné. To koresponduje
i povinnosti žalobce uvést v žalobě, vedle dalších náležitostí, žalobní body (resp. alespoň jeden
žalobní bod), z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
[19] Odůvodnění rozsudku pak musí dát adekvátní odpověď na předmětné žalobní body
obsažené v podané žalobě. Není-li tomu tak, pak je takový rozsudek nutno považovat
a také označit za nepřezkoumatelný.
[20] Tento právní názor je opakovaně potvrzován konstantní judikaturou (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 ze dne 14. 7. 2005). Dané judikatuře je společné,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je
postaven základ jeho žaloby.“ Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, vyslovil, že „opomene-li krajský (městský) soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí,
jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů /§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s./“.
[21] Nejvyšší správní soud nemá ani v nyní projednávané věci důvod se od právních názorů
v uvedené judikatuře odchýlit, a proto shodně konstatuje, že jestliže v řízení před Městským
soudem v Praze stěžovatel uplatnil řadu výše popsaných žalobních námitek (žalobních bodů),
jimiž se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval a tedy je ani nijak
nevypořádal, je nutno napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[22] Ve vztahu k návrhu žalobce na moderaci pokuty Nejvyšší správní soud uvádí,
že ani tímto návrhem se městský soud nezabýval. Nebylo sice jeho povinností o tomto návrhu
samostatně rozhodnout, pokud návrh shledal nedůvodným (viz. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 34/2013 – 38), avšak měl své úvahy uvést do odůvodnění
napadeného rozsudku. Pokud tak neučinil, je i v této části napadený rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
O případné náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu