ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.296.2016:65
sp. zn. 6 As 296/2016 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. R., zastoupen
Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, 639 00 Brno, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, se
sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5.
2015, č. j. KRPB-299636-12/ČJ-2014-0600DP, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, č. j. 41 A 42/2015 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 28. 11. 2014 požádal žalobce o obnovu blokového řízení, v němž mu byla dne
11. 1. 2012 uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč za přestupek podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne
11. 1. 2012 kolem 12.50 hod. v Brně na ulici Nové sady jako řidič vozidla RZ X projel křižovatku
na červenou, čímž porušil povinnost dle §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.
Žalobce namítl, že daný přestupek objektivně nemohl spáchat, jelikož se od 9. 1. 2012 do 13. 1.
2012 nacházel ve Velké Británii, kde prezentoval moravská vína v restauraci ve městě Walton on
the Naze. V žádosti uvedl, že přikládá zvací dopis, doklad o stravování a čestná prohlášení
několika osob, nicméně žádná z těchto listin k podání připojena nebyla. Dále jako důkaz nabídl
porovnání podpisů na pokutových blocích, jelikož podpis na předmětném pokutovém se
neshoduje s jeho podpisem.
[2] Městské ředitelství policie Brno (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
žádost o obnovu řízení zamítlo rozhodnutím ze dne 15. 1. 2015,
č. j. KRPB-299636/ČJ-2014-0602KR-MAZ. Podle podkladů ve spise dle pokutového bloku
byla pokuta obviněným z přestupku na místě uhrazena. Správní orgán prvního stupně uvedl,
že z pokutového bloku je zřejmé, že policisté ověřili totožnost žalobce podle jeho občanského
průkazu a řidičského průkazu. Ztráta nebo odcizení těchto dokladů nebyly hlášeny. Podpisy
na pokutovém bloku a na žádosti o obnovu řízení se shodují. Tvrzení o pobytu v zahraničí
žalobce nijak nedoložil, přestože dle obsahu podání k němu měly být připojeny důkazy.
Za této situace nebylo nutné přistoupit ani k výslechu svědků. Odvolání žalobce zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 4. 5. 2015, č. j. KRPB-299636-12/ČJ-2014-0600DP (dále jen „napadené
rozhodnutí“), a výše uvedené rozhodnutí potvrdil. Argumentaci žalobce vyhodnotil
jako účelovou, jelikož nevznikla jakákoliv pochybnost, že žalobce jako přestupce skutečně
souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 41 A 42/2015 – 77 (dále jen „napadený rozsudek“). Dle krajského soudu správní orgány
v projednávané věci dostály požadavku zjistit skutkový stav věci, aniž by vznikla pochybnost
o tom, že žalobce příslušný přestupek spáchal. Rozhodujícími důkazy byly podpisy žalobce
na pokutovém bloku a žádosti o obnovu řízení a pokutový blok samotný, na němž je žalobce
ztotožněn dle občanského a řidičského průkazu, jejichž ztráta či odcizení nebyly hlášeny.
Žalobcem navrhované důkazy byly tudíž posouzeny jako nadbytečné. Krajský soud souhlasí
s žalovaným, jenž považuje za stěžejní důkaz skutečnost, že policisté, o jejichž věrohodnosti
zde nejsou pochyby, ztotožnili podobnost žalobce s fotografiemi na občanském a řidičském
průkazu.
II.
Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, replika žalobce
[4] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítá,
že krajský soud se nevypořádal s tvrzením, že správní orgány hodnotily pouze vlastní a nikoli
stěžovatelem navrhnuté důkazy. Takový postup je však možný pouze tehdy, pokud žalovaný
na základě relevantní a přezkoumatelné úvahy žalobcovy důkazy vyřadí např. pro nadbytečnost,
účelovost, nevěrohodnost atd. Pakliže by takto postupovaly všechny správní orgány,
nemělo by dokazování smysl, neboť by automaticky byly vyřazeny důkazy navržené účastníky.
Tímto postupem dochází k vytvoření značné nerovnosti v postavení účastníků a je zde vytvářen
prostor pro zjevnou svévoli správních orgánů.
[5] Krajský soud se vůbec nevypořádal s námitkou stěžovatele o nepravosti jeho podpisu
na pokutovém bloku. Stěžovatel opakovaně uváděl, že tento podpis není jeho, správní orgán
prvního stupně, resp. žalovaný si však sám udělal závěr o otázce pravosti, kterou je oprávněn
odpovědět toliko znalec. Správní orgány nejsou oprávněny samostatně posuzovat otázky,
k nimž je potřeba určitá odbornost a vzdělání.
[6] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný vůbec nepochopil obsah usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 – 65. Žalovaný totiž zamítl
žádost o obnovu řízení z důvodu, že stěžovatel nezpochybnil spáchání předmětného přestupku,
a závěry předmětného usnesení tak neaplikoval. Pokud však žadatel o obnovu řízení relevantním
způsobem zpochybní spáchání přestupku v blokovém řízení, je na místě provést řádné
dokazování za účelem prokázání, zda důkazní břemeno ohledně nespáchání přestupku přiměřeně
unesl či nikoliv.
[7] Žalovaný se rovněž nevyjádřil k námitce spočívající v přednostním posouzení žádosti
o obnovu řízení jako žádosti o určení právního vztahu dle §142 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), ve smyslu odlišného stanoviska JUDr. Jaroslava Vlašína
k citovanému usnesení rozšířeného senátu. Krajský soud měl tedy napadené rozhodnutí zrušit
pro nepřezkoumatelnost. Krajský soud navíc ani nevysvětlil, proč přes zcela přesvědčivou
a relevantní argumentaci žalovaný neměl přednostně postupovat dle uvedeného odlišného
stanoviska. Ostatně ani většinový názor rozšířeného senátu přesvědčivě nevysvětlil, jak je možné
obnovit blokové řízení, které nikdy neproběhlo.
[8] Žalovaný dle stěžovatele v zásadě nerozumí obsahu volného hodnocení důkazů a krajský
soud se k podstatě této námitky vůbec nevyjádřil, pročež je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Stěžovatel nezpochybňuje možnost neprovedení důkazů pro jejich účelovost,
ani možnost žalovaného vyhodnotit, které důkazy jsou rozhodující a které nikoli. Pouze setrvale
argumentuje, že pokud nabídl žalovanému řadu relevantních důkazů, měl je žalovaný
buď provést, anebo jejich neprovedení (z tvrzeného důvodu účelovosti) přesvědčivým
a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, což však žalovaný neučinil. Na základě relevantních
důkazů předložených stěžovatelem zde byly minimálně dva konkurující si scénáře,
tedy i alternativní scénář, že stěžovatel se přestupku nedopustil a například osoba jemu podobná
se znalostí jeho podpisu se na základě ve vozidle ponechaných dokladů za stěžovatele vydávala.
Jde o zcela reálnou možnost a potvrdit či vyvrátit ji lze pouze na základě řádného a komplexního
hodnocení všech relevantních důkazů.
[9] Krajský soud, stejně jako žalovaný, odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví jako nadbytečný, aniž by tento svůj postup přezkoumatelným způsobem
odůvodnil.
[10] Námitku trestní povahy bodového systému krajský soud vypořádal s tím, že sankční body
zaznamenává do registru řidičů příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a přidělování
bodů tak nespadá do pravomoci žalovaného. Nadále zůstává nezodpovězena zásadní námitka,
že s obviněným řidičem není vedeno řízení o udělení trestných bodů, nemá možnost se hájit,
o trestu se dozví až ex post a navíc se proti přidělení trestných bodů nemůže ani efektivně bránit.
Celá právní úprava přidělování trestných bodů je tak zcela ústavně nekonformní
a bylo na krajském soudu, aby se s touto námitkou přesvědčivě a přezkoumatelně vypořádal.
Kdyby správní orgány zahájily se stěžovatelem ihned trestní řízení o přidělení bodů, mohl
proti pokutovému bloku brojit již krátce po jeho vystavení, a za daleko příznivější důkazní
situace.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v napadeném rozhodnutí vychází
ze skutečnosti, že žalobce byl v místě a čase přestupku ztotožněn prostřednictvím dvou veřejných
listin, na nichž byla vyobrazena jeho podoba (občanský průkaz a řidičský průkaz), žádná z nich
nebyla hlášena jako ztracená či odcizená. Správní orgány porovnaly podpisy na pokutovém bloku
a podání stěžovatele a neshledaly žádné odlišnosti. Žalobci se nepodařilo závěrem o spolehlivě
zjištěném skutkovém stavu otřást ani svými tvrzeními ani doloženými důkazy. Proto žalovaný
neprovedl pro nadbytečnost další dokazování, stejně pak učinil i krajský soud v řízení o žalobě
proti napadenému rozhodnutí.
[12] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného namítá, že ve správním řízení i před soudem
navrhoval řadu relevantních důkazů, které byly opomenuty nebo neprovedeny s odkazem
na nadbytečnost či účelovost, aniž by jejich neprovedení bylo přesvědčivým a přezkoumatelným
způsobem odůvodněno. Jako špatný vtip zní závěr žalovaného, že se stěžovateli nepodařilo
se závěry žalovaného otřást ani svými tvrzeními ani doloženými důkazy, když vzápětí v další větě
uvádí, že pro nadbytečnost tyto důkazy nevyhodnotil, a navíc ani žádným přesvědčivým
a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil neprovedení důkazů pro údajnou nadbytečnost
či účelovost. Žalovaný a posléze soud si zřejmě předběžně učinili závěr o míře pravděpodobnosti
obou verzí události, zřejmě vyhodnotili verzi žalovaného jako více pravděpodobnou, a na základě
toho se rozhodli neprovést žádný navržený důkaz s odkazem na jeho nadbytečnost či účelovost.
Není však na místě spekulovat o míře pravděpodobnosti verze stěžovatele,
protože jím předložená a relevantními důkazy doložená verze je možná. Pokud se nabízel důkaz
ve formě znaleckého porovnání podpisů žalobce na pokutovém bloku a jeho pozdějšího podání,
bylo na žalovaném, aby takový důkaz provedl.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[15] Podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu,
nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti,
důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Obnovou
blokového řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v již citovaném usnesení ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 1 As 21/2010 – 65, přičemž dospěl k závěru, že obnova řízení na žádost účastníka podle §100
odst. 1 písm. a) správního řádu přichází v úvahu u přestupku, který byl vyřízen v blokovém řízení postupem
podle §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jen v případě, že žadatel neudělil souhlas s uložením
pokuty v blokovém řízení. Jestliže tedy žadatel v žádosti o obnovu řízení zpochybní souhlas
s uložením pokuty v blokovém řízení, musí při splnění ostatních podmínek pro obnovu řízení
být provedeno šetření za účelem zjištění, zda tento souhlas skutečně udělil, či nikoliv. Tvrzení
o neudělení souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení tudíž může představovat skutkovou
novotu, pro kterou lze vést řízení o žádosti o obnovu řízení. Z rozhodnutí rozšířeného senátu
dále vyplývá, že jestliže se správní orgán rozhodující o obnově řízení po provedeném šetření
neztotožní s tvrzením obviněného o neudělení souhlasu s vyřízením přestupku v blokovém
řízení, žádost o obnovu blokového řízení podle §100 odst. 6 věty třetí správního řádu zamítne
(bod [42] usnesení).
[16] Uvedená východiska jsou v zásadě nesporná a nebyla zpochybněna žalovaným
ani stěžovatelem. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom,
že by z napadeného rozhodnutí vyplývalo nepochopení žalovaného ve vztahu k citovanému
usnesení rozšířeného senátu. Uvedené závěry samozřejmě nelze chápat tak, že již ze samotné
existence pokutového bloku vyplývá souhlas osoby na něm uvedené s projednáním přestupku
v blokovém řízení, čímž by de facto byla nepřípustná každá žádost o obnovu blokového řízení.
Nic takového ovšem v napadeném rozhodnutí uvedeno není. Žalovaný neodůvodnil rozhodnutí
o zamítnutí žádosti tím, že by stěžovatel vůbec nevznesl pochyby o udělení souhlasu
s projednáním přestupku v blokovém řízení. Dospěl toliko k závěru, že ve světle shromážděných
podkladů se stěžovateli nepodařilo průběh blokového řízení relevantním způsobem skutečně
zpochybnit, neboť svá tvrzení v žádosti žádným způsobem před správním orgánem prvního
stupně nedoložil, ač tak učinit mohl.
[17] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2014, č. j. 6 As 162/2013 – 54,
na který účastníci řízení taktéž odkazují, důvody pro obnovu řízení je tedy třeba zkoumat
podle dvou kritérií: 1) formálního, tedy zda jde v daném případě o nové skutečnosti nebo důkazy,
zda tyto skutečnosti existovaly v době původního řízení a zda je stěžovatel nemohl v původním
řízení uplatnit; a 2) materiálního, tedy zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou vést k jinému
rozhodnutí ve věci. Materiální korektiv má chránit zájem na hospodárnosti řízení a zachování
právní jistoty. Jeho úkolem je zcela zjevně odfiltrovat ty případy, kde je již při prvotním
posouzení žádosti o obnovu řízení zřejmé, že obnovené řízení by objektivně nemohlo přinést
změnu přijatého řešení. Tam, kde nelze takto kategorický závěr bez složitějšího dokazování
učinit, jeví se obecně vhodnější obnovu řízení připustit a s předloženými tvrzeními a důkazy
se vyrovnat v rámci obnoveného řízení.
[18] Pro obnovu řízení na žádost účastníka řízení zároveň platí, že povinnost tvrdit a dokládat
skutečnosti, které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování,
ve smyslu §100 odst. 1 správního řádu, má žadatel o obnovu řízení. V tomto řízení je povinností
žadatele o povolení obnovy prezentovat skutečnosti a důkazy, které relevantním způsobem
zpochybní závěry, k nimž došel správní orgán při svém dřívějším rozhodování. Jedná se
totiž o mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu nesprávných skutkových zjištění
v již pravomocně skončeném řízení. Navíc, jak plyne i z výše citovaného usnesení rozšířeného
senátu (viz zejm. bod [33] uvedeného usnesení), k výkladu možnosti obnovy blokového řízení
je třeba přistupovat tak, aby nebyl zcela popřen smysl blokového řízení jako neformálního typu
řízení o přestupku, v němž se zachycují skutkové otázky zjednodušeným způsobem,
a aby se z institutu obnovy řízení nestal způsob, jak v případech původně řešených v blokovém
řízení uniknout sankci za přestupek (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 6. 2013, č. j. 1 As 103/2011 – 89).
[19] Smyslem obnovy blokového řízení je odstranění zjevné nespravedlnosti v případě,
kdy později vyjde najevo, že osoba, která je na pokutovém bloku jako přestupce uvedena,
se daného přestupku objektivně nemohla dopustit. Nemá a nemůže sloužit jako svého druhu
standardní opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v blokovém řízení. Uvedenou právní
úpravu nelze vykládat tak, že účastník řízení se může omezit na pouhé prohlášení, že souhlas
s projednáním v blokovém řízení neudělil, resp. v době spáchání přestupku se na místě přestupku
nenacházel, a správní orgány by jej měly poté vyzývat k doplnění či odstranění obsahových vad
žádosti nebo dokonce rovnou samy začít vyšetřovat, kde se účastník řízení v době spáchání
přestupku skutečně nacházel. Takový výklad by naprosto popřel smysl právní úpravy blokového
řízení. Žadatel o obnovu řízení by naopak měl v těchto případech tvrdit a doložit takovou verzi
reality, která je způsobilá jeho souhlas s vyřízením věci v blokovém řízení zpochybnit. Správnímu
orgánu poté přísluší hodnotit, zda žadatel břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru
unesl a je na místě obnovu řízení povolit, zda je třeba dokazování doplnit, nebo zda jsou tvrzení
a žadatelem doložené důkazy natolik „slabé“, že samy o sobě nemohou doposud zjištěný
skutkový stav relevantně zpochybnit.
[20] V posuzovaném případě stěžovatel v žádosti o obnovu řízení tvrdil, že přestupek nemohl
spáchat, jelikož se v době jeho spáchání nacházel ve Velké Británii. Uvedl, že jako důkaz
předkládá zvací dopis, doklad o stravování a čestné prohlášení provozovatele restaurace ve Velké
Británii, p. D. G. Dále výpověď několika svědků, z nichž jeden s ním měl absolvovat část cesty
do Norimberku, dále uvedl spolupracovníka, rodiče a další dva vinaře, jejichž vína
byla prezentována na uvedené akci ve Velké Británii. Z podání není zřejmé, jestli a kteří z nich
měli se stěžovatelem v uvedeném období ve Velké Británii pobývat. Dále nabídl porovnání
podpisů na jednotlivých pokutových blocích, jelikož podpis na předmětném bloku se neměl
shodovat s jeho podpisem. Žádný z uvedených důkazů však k podání připojen nebyl. Správní
orgán prvního stupně poté provedl srovnání podpisů na podání stěžovatele a na předmětném
pokutovém bloku a dospěl k závěru, že se shodují. Zjistil, že stěžovatel byl ztotožněn na základě
fotografií v platném občanském průkazu a řidičském průkazu, které byly policistům předloženy.
Nebylo tedy zpochybněno, že se přestupku dopustil stěžovatel. Tvrzený pobyt v zahraničí navíc
ničím nedoložil. Z uvedených důvodů nebylo nutné provádět ani výslech navrhovaných svědků.
[21] Teprve v řízení o odvolání stěžovatel doložil toliko anglicky psané přípisy podepsané
jménem D. G. (zvací dopis, doklad o stravování a čestné prohlášení provozovatele restaurace ve
Velké Británii). Zároveň v odvolání namítal, že žádná ze zmíněných skutečností orgánem prvního
stupně neprokazuje, že by byl na místě přestupku. Neví, z jakého důvodu se neznámá osoba
prokazovala jeho průkazy totožnosti a jestli doklady byly pravé nebo šlo o falzifikáty. Žalovaný v
napadeném rozhodnutí vyhodnotil argumentaci stěžovatele jako účelovou a ztotožnil se s
hodnocením správního orgánu prvního stupně, neboť nevznikla jakákoli pochybnost o
ztotožnění pachatele přestupku a že skutečně souhlasil s projednáním v blokovém řízení.
[22] Nejvyšší správní soud nepokládá uvedený postup správních orgánů v posuzovaném
případě za nezákonný. Je třeba upozornit, že v žádosti o obnovu řízení stěžovatel svůj tvrzený
pobyt ve Velké Británii ničím nedoložil. V odvolání doložil pouze několik dopisů podepsaných
jménem D. G., a to bez bližší identifikace. Nelze souhlasit s tvrzením, že nebyla prokázána
přítomnost stěžovatele na místě přestupku. Všechny shora uvedené skutečnosti nasvědčují tomu,
že stěžovatel skutečně na místě přestupku souhlasil s vyřízením přestupku v blokovém řízení.
Naopak, stěžovateli se nepodařilo nijak doložit, že by se v době spáchání přestupku nacházel ve
Velké Británii. Přitom pokud tomu tak skutečně bylo, nemělo by činit větší problém tuto
skutečnost prokázat. Jelikož dle vlastního vyjádření stěžovatel ponechává řidičský průkaz a
občanský průkaz ve vozidle v České republice (i existenci pokutového bloku si stěžovatel
vysvětluje tím, že přestupku se dopustila osoba jemu podobná se znalostí jeho podpisu, přičemž
se za něj vydávala na základě dokladů ponechaných ve vozidle, viz č. l. 17 soudního spisu
krajského soudu), měl by disponovat minimálně letenkou nebo jiným obdobným jízdním
dokladem pro cestu do Velké Británie.
[23] Pokud jde o navrhované důkazy, z rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu
vyplývá, že jejich provedení bylo shledáno nadbytečným. Stěžovateli lze dát za pravdu, že shoda
či odlišnost podpisů je zpravidla předmětem znaleckého zkoumání. K tomu však nemusí dojít
vždy, zejména pokud jsou oba podpisy do té míry podobné, že tuto podobnost dokáže zhodnotit
i laik. I judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, aby si o určité otázce v některých
jednodušších případech učinil soud úsudek sám, přestože jde o otázku v prvé řadě
odbornou (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015,
č. j. 7 As 69/2014 – 50). I v tomto bodě je třeba připomenout, že se v posuzovaném případě
nejedná o ex offo vedené sankční řízení, ale o řízení o mimořádném opravném prostředku
na žádost účastníka řízení, v němž břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží primárně na straně
tohoto účastníka. Správní orgány by se naopak jistě musely vypořádat s případným znaleckým
posudkem předloženým stěžovatelem, z nějž by vyplývalo, že se v případě podpisu
na pokutovém bloku jedná o mimořádně zdařilé falzum.
[24] Z důvodu nadbytečnosti správní orgány neprovedly ani výslech navrhovaných svědků.
Z žádného podání stěžovatele nadto nevyplývá, ke kterým skutečnostem se měli tito svědci
vyjádřit. Pokud snad stěžovatele označení spolupracovníci, rodiče a vinaři na tvrzené zahraniční
cestě do Velké Británie doprovázeli, tím spíše by měl být k dispozici nějaký objektivní doklad
uskutečnění této cesty. Pokud jej nedoprovázeli, nemohli by k jeho přítomnosti ve Velké Británii
přinést žádné informace.
[25] Stěžovatel v žádosti alternativně navrhoval, aby byla žádost posouzena jako návrh
na určení právního vztahu dle §142 správního řádu a aby správní orgán rozhodl, že právní vztah
na základě uložení pokuty v blokovém řízení za uvedený přestupek nevznikl. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl správní orgán prvního stupně, že nemůže být pochyb o tom, že odpovědnostní
vztah stěžovatele za přestupek vznikl (a trvá) na základě pravomocného rozhodnutí v blokovém
řízení. Na to stěžovatel reagoval v odvolání tvrzením, že nadále trvá na svém názoru, že
nejefektivnějším vyřízením celé věci je postup uvedený v alternativním návrhu. K tomuto tvrzení
se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyjádřil, na což stěžovatel upozornil ve správní žalobě.
V dalším ze svých podání v řízení před krajským soudem poté uvedl, že bylo předně volbou
žalovaného, že celou věc řešil jako obnovu řízení, když žalobce již v žádosti o obnovu blokového řízení… požádal,
aby v souladu s dle jeho názoru vhodnějším a logičtějším stanoviskem soudce Nejvyššího správního soudu
JUDr. Vlašína řešil přednostně žádost jako návrh na určení právního vztahu (srov. č. l. 46 soudního spisu
krajského soudu). Nejvyššímu správnímu soudu tak není zcela zřejmé, kam míří kasační námitka
ohledně přednostního posouzení žádosti jako návrhu na určení právního vztahu. V rozhodnutí
prvního stupně je zcela jasně uvedeno, že správní orgán má za to, že odpovědnostní vztah
stěžovatele za uvedený přestupek vznikl a trvá. V odvolání stěžovatel nic konkrétního nenamítl,
pouze uvedl, že efektivnější by dle jeho názoru bylo řízení o určení právního vztahu. V žalobě
pak namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tomto směru, nicméně pro absenci
konkrétní odvolací námitky žalovaný neměl co vypořádávat. Sám stěžovatel pak v jiném podání
v řízení před krajským soudem přiznává žalovanému právo volby v tom, jak celou věc řešit,
tj. zda jako obnovu řízení nebo řízení o určení právního vztahu. Dodává, že obnova řízení
je složitým a nevhodným prostředkem, jelikož se stěžovatelem žádné řízení nikdy neproběhlo.
Napadený rozsudek krajského soudu tak nelze hodnotit jako nepřezkoumatelný, jelikož v žalobě
nebyla vznesena žádná konkrétní námitka. Naprosto nelogicky pak vyznívá argumentace
ve prospěch nemožnosti obnovy blokového řízení, jelikož jednak byla vyvrácena citovaným
rozhodnutím rozšířeného senátu, a zároveň podporuje správnost výroku napadeného rozhodnutí,
kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut.
[26] Zcela mimo předmět tohoto řízení míří poukaz stěžovatele na trestní povahu záznamu
bodů v registru řidičů. Předmětem řízení je v posuzovaném případě rozhodnutí,
kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení ve věci přestupku, který byl vyřízen v blokovém
řízení, a nikoliv záznam bodů v registru řidičů.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu