ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.321.2017:37
sp. zn. 6 As 321/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobkyně: Underline, a.s., IČ 25294482, se sídlem Štulcova 89/4, Praha 2, zastoupená
JUDr. Filipem Winterem, advokátem, se sídlem Hanusova 3a, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. září 2015, č. j. MPO-42161/2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017,
č. j. 11 A 171/2015 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní (dále
jen „magistrát“) zahájil se žalobkyní dne 25. listopadu 2009 správní řízení ve věci podezření
z porušení §2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy o změně a doplnění
zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Rozhodnutím ze dne 3. června 2010,
č. j. MHMP-842116/09/V/Še-1023 uložil magistrát žalobkyni za správní delikt podle §8a odst. 3
zákona o regulaci reklamy pokutu ve výši 100 000 Kč. Správního deliktu se žalobkyně měla
dopustit tím, že jako zpracovatel reklamy vyhotovila žlutá reklamní trička s nápisem „Měl jsem
se líp učit“ a s odkazem na www.skoly.cz, do nichž byli následně oblečeni pracovníci romského
etnika stavební společnosti Šlehofer s.r.o. K odvolání žalobkyně žalovaný snížil uloženou pokutu
na 80 000 Kč, neboť přisvědčil námitce, že žalobkyně nijak neovlivnila, kteří konkrétní dělníci
si reklamní trička oblékli (rozhodnutí ze dne 16. srpna 2010, č. j. 27848/10/04400). Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) jednání žalobkyně za porušení zákona nepovažoval
a rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 3 A 111/2010 - 39 rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
magistrátu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 1 As 46/2013 - 44, č. 2945/2014 Sb. NSS, vyhověl
a rozsudek městského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku zabýval
výkladem §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy, přičemž dospěl k závěru, že „jakákoliv diskriminace
z důvodu rasy, pohlaví nebo národnosti automaticky představuje rozpor [reklamy] s dobrými mravy.“ Nejvyšší
správní soud dále upozornil, že „pro posouzení snížení lidské důstojnosti jako hodnoty, kterou je třeba
chránit, není nutné prokazovat postoj zúčastněných dělníků k nošení žlutých triček.“ Ve vztahu k tvrzené
diskriminaci manuálně pracujících se však Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského
soudu, že v tomto ohledu reklama nedosáhla intenzity rozporu s dobrými mravy a měla
zde převážit svoboda projevu.
[3] Následně městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
rozhodnutí žalovaného opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne
30. června 2014, č. j. 3 A 111/2010 - 93) s výtkou týkající se zadávání znaleckých posudků
ve správním řízení. Žalovaný totiž nechával znalce odpovídat na právní otázky, což je
nepřípustné, a zároveň nevysvětlil, proč dal závěrům jednoho znalce přednost před stanoviskem
jiného. Nad rámec žalobních bodů městský soud rovněž shledal vady ve výroku rozhodnutí
magistrátu, který postrádal časové určení deliktního jednání, a ve strohém odůvodnění výše
uložené pokuty.
[4] V návaznosti na rozsudek městského soudu žalovaný rozhodnutím ze dne 22. září 2014,
č. j. MPO 37294/2014 zrušil rozhodnutí magistrátu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Rozhodnutím ze dne 14. srpna 2015, č. j. S-HMHP-842116/2009/B-Še-2781 uložil
magistrát žalobkyni pokutu ve výši 60 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §8a odst. 3
písm. f) zákona o regulaci reklamy, kterého se žalobkyně jako zpracovatel reklamy dopustila
ve dnech 6. – 7. října 2009 jednáním specifikovaným výše v bodu [1] odůvodnění
tohoto rozsudku. Magistrát tentokrát nevycházel ze znaleckých posudků, jejichž užití
v předcházejícím řízení mu vytkl městský soud, a na základě vlastních úvah dospěl k závěru,
že žalobkyně zpracovala reklamu, která je v rozporu s dobrými mravy z důvodu diskriminace
romského etnika a snižování lidské důstojnosti zúčastněných dělníků.
[6] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí magistrátu žalovaný zamítl rozhodnutím
označeným v záhlaví. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou k městskému
soudu, ten ji však v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení. Stejně jako v žalobě i v odvolání proti rozhodnutí magistrátu stěžovatelka brojila
proti tomu, že jí byla přisouzena odpovědnost za celou reklamní kampaň, ačkoli jako zpracovatel
reklamy pouze vymyslela a vyrobila trička se žertovně míněným úslovím „Měl jsem se líp učit“
a dohodla se se stavební firmou, která tato trička následně poskytla svým pracovníkům. Etnický
původ těchto pracovníků stěžovatelka neznala a rozdávání triček podle etnického klíče
by odmítla. Stěžovatelka jako zpracovatel reklamy by v žádném případě neměla být odpovědná
za její šíření. Zároveň by však bylo absurdní postihovat skutečné šiřitele reklamy – dělníky,
které jsou z pohledu žalovaného jakýmisi oběťmi této reklamy.
[8] Stěžovatelka dále namítala, že napadená rozhodnutí konstruují vážný právní problém
a zcela pomíjejí prvek vtipu a nadsázky, stejně jako dobrovolnou účast dělníků v kampani.
Pozastavila se nad tím, že žádný z dělníků nevystupoval ve správním řízení v pozici
„poškozeného“ a nebyl ani k věci vyslechnut. Stěžovatelka rovněž vznesla otázku, „zda pokutování
zcela dobrovolného veřejného projevu s prvky jisté sebeironie neodporuje až ústavní ochraně svobody projevu“.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření upozornil, že stěžovatelka v podstatě pouze opakuje
svoji žalobní argumentaci, respektive argumentaci z předchozích fází řízení, k níž se již vyjádřil
jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud. Žalovaný proto plně odkázal na své vyjádření
k žalobě, o níž rozhodl městský soud nyní napadeným rozsudkem. Ve vztahu k otázce kolize
svého rozhodnutí se svobodou projevu stěžovatelky, která v žalobě vznesena nebyla,
potom žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 46/2013 - 44,
z něhož ve správním řízení vycházel. Svobodu projevu lze omezit zákonem – v tomto případě
zákonem o regulaci reklamy, jehož porušení ze strany žalobkyně již bylo potvrzeno správními
soudy. V závěru žalovaný zpochybnil, zda byla kasační stížnost řádně odůvodněna, a navrhl ji
zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud na rozdíl od žalovaného neshledal, že by kasační stížnost
neobsahovala důvody. Jelikož dospěl městský soud ke stejným právním závěrům jako žalovaný,
není projednatelnosti kasační stížnosti na překážku, že stěžovatelka výslovně argumentovala
proti napadenému správnímu rozhodnutí, neboť tak implicitně zpochybňovala též rozsudek
městského soudu.
[11] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Je třeba zdůraznit, že drtivou většinu námitek vznesených stěžovatelkou již Nejvyšší
správní soud posuzoval – byť nepřímo, prostřednictvím kritiky prvního rozsudku městského
soudu (č. j. 3 A 111/2010 - 39). Ve výše citovaném rozsudku č. j. 1 As 46/2013 - 44 Nejvyšší
správní soud uznal v reklamě zpracované stěžovatelkou přítomnost nadsázky s ohledem
na postavení skupiny manuálně pracujících (kopáčů), i když ji označil za nevkusnou.
Tímto právním posouzením je vázán i ve věci nyní rozhodující šestý senát Nejvyššího správního
soudu, neboť není a nemůže být v pozici „přezkumné instance“ vůči předchozímu kasačnímu
rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího správního soudu, a to i kdyby měl na řešení věci
odlišný názor (srov. podobnou situaci, jíž čelil Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 4/06 – nález
z 20. března 2007, N 54/44 SbNU 665). Přehodnocování právních závěrů vyplývajících
z kasačního rozsudku jiného senátu Nejvyššího správního soudu v téže věci (byť z pohledu
předmětu řízení se nyní jedná o přezkum jiného rozsudku a jemu předcházejícího správního
rozhodnutí než tomu bylo v dřívějším rozsudku Nejvyššího správního soudu), aniž by v mezidobí
do řešení předmětných právních otázek promluvila jiná vyšší soudní autorita (rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud či Soudní dvůr Evropské unie nebo příslušný
mezinárodní soud, jehož rozhodnutí je pro Českou republiku závazné), by byla porušena
závaznost právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dle §110 odst. 4 s. ř. s.
[13] Uvedené platí i o dalších právních závěrech vyplývajících z rozsudku č. j. 1 As 46/2013 -
44. Reklamu obsahující jakoukoli diskriminaci z důvodu rasy, pohlaví nebo národnosti, je tedy
stále nutné považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tedy se zákonem o regulaci reklamy.
Posuzovaná reklama přitom obsahuje prvky rasové diskriminace, neboť, jak Nejvyšší správní
soud zdůraznil již v citovaném rozsudku, „jakékoliv označování Romů a upozorňování na jejich špatnou
úroveň vzdělanosti je třeba v kontextu situace a postavení Romů v České republice posuzovat velmi přísně. Těžko
si proto lze představit, že by označení romských dělníků a upozornění na jejich nevzdělanost mohlo obstát jako
sdělení, které v sobě neobsahuje diskriminaci z důvodu rasové příslušnosti k romskému etniku.“ Totéž platí o
snížení lidské důstojnosti zúčastněných dělníků. Stěžovatelka v tomto směru argumentovala
pouze tím, že dělníci se svou účastí na reklamní akci souhlasili. S touto okolností se však Nejvyšší
správní soud ve svém předcházejícím rozsudku rovněž vypořádal: „I případná dobrovolnost kopáčů
tedy v posuzované věci nebude hrát roli. Práva na zachování lidské důstojnosti, jako nezadatelného a
nezcizitelného práva, se totiž nelze vzdát.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku věnoval
i otázce svobody projevu a dospěl k závěru, že její ochranu nelze považovat za bezbřehou. „Vždy
je třeba poměřovat a vyvažovat jednotlivé zájmy, kupř. zájem na zachování svobody projevu a zájem na ochraně
určité skupiny či jednotlivce před tímto projevem. Záleží proto i na povaze, formě a načasování projevu, povaze a
stupni zásahu a povaze společenské potřeby. […] Co se týče reklamy jako formy realizace projevu, český právní
řád omezuje svobodu tohoto projevu prostřednictvím zákona o regulaci reklamy, přičemž mimo jiné stanovuje,
že reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy). Reklamy, které jsou
rozporné s dobrými mravy tak ochrany z hlediska svobody projevu nepožívají.“ To platí i pro reklamu
zpracovanou stěžovatelkou, neboť ta, jak již bylo v tomto řízení mnohokrát řečeno, byla
v rozporu s dobrými mravy.
[14] Stěžovatelka dále namítala, že nemohla ovlivnit, kteří konkrétní dělníci si trička obléknou,
a nelze jí tedy přičítat, že se jednalo o příslušníky romského etnika – fakticky tedy poukazovala
na absenci zavinění na své straně. Zavinění však není znakem skutkové podstaty správního
deliktu (terminologií nové úpravy správního trestání přestupku) podle §8a odst. 3
zákona o regulaci reklamy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2007,
č. j. 6 As 25/2006 - 78). Odpovědnost za takový delikt je odpovědností objektivní,
tedy odpovědností za výsledek, jak také konstatoval Nejvyšší správní soud v předcházejícím
rozsudku č. j. 1 As 46/2013 - 44. Tím je v tomto případě porušení §2 odst. 3 zákona o regulaci
reklamy, jež bylo ve správním řízení prokázáno.
[15] Stěžovatelka spáchala správní delikt v roli zpracovatele reklamy, jímž je pro účely zákona
o regulaci reklamy právnická nebo fyzická osoba, která pro sebe nebo pro jinou právnickou nebo fyzickou
osobu zpracovala reklamu (§1 odst. 6 tohoto zákona). Reklamou se rozumí oznámení, předvedení
či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména
podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv
nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak (§1
odst. 2 zákona o regulaci reklamy). Za reklamu tedy lze považovat sdělení veřejnosti mající za cíl
propagaci určitého výrobku či služby. V posuzovaném případě reklamu nepředstavovala
pouze trička s nápisem „Měl jsem se líp učit“ a s odkazem na web www.skoly.cz, nýbrž to,
že si tato trička oblékli dělníci provádějící výkopové práce. To potvrdila již na počátku správního
řízení i sama stěžovatelka, která ve vyjádření doručeném magistrátu dne 9. listopadu 2009 uvedla,
že „ke sdělení ústřední myšlenky reklamy, kterou je význam vzdělání v moderní společnosti, použila agentura
ustálenou, hojně rozšířenou a pravdivou myšlenku, podle které ten, kdo se v dětství dobře učí, má většinou v životě
snazší práci – a naopak.“ Tuto myšlenku bezesporu nemohla vyjádřit samotná trička, nýbrž bylo
zapotřebí, aby si je oblékly osoby vykonávající onu „méně snadnou práci“. Stěžovatelka
přitom od počátku zajišťovala provedení reklamy v celém tomto rozsahu. Ve smlouvě
o spolupráci ze dne 6. října 2009, kterou stěžovatelka předložila ve správním řízení, se zadavatel
reklamy zavazuje poskytnout stěžovatelce „možnost použít odkaz www.skoly.cz na tričkách,
ve kterých budou během své práce oblečeni pracovníci výkopových prací.“ Byla to přitom stěžovatelka,
která uzavřela smlouvu se stavebním podnikem Šlehofer, s.r.o., z níž vyplývá, že zaměstnanci
této firmy budou ve stanovených termínech vykonávat práci v tričkách zhotovených
stěžovatelkou.
[16] Stěžovatelka byla jakožto zpracovatel reklamy povinna zajistit, aby tato reklama
neporušovala zákon. Je tedy zodpovědná za celkový dojem, který reklama vyvolala. Ten byl
již předcházejícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu v této věci shledán rozporným
s dobrými mravy a tudíž i se zákonem. Stěžovatelka tedy nesplnila povinnosti, které jí plynou
ze zákona o regulaci reklamy, a proto je za spáchání správního deliktu odpovědná. Nadto je
možno konstatovat, že se nejeví jako přesvědčivou argumentace, že nemohla ovlivnit,
kdo si trička oblékne – ovlivnit, resp. kontrolovat to jistě mohla, např. pokud by si to vymínila
ve smlouvě uzavřené se stavebním podnikem Šlehofer, s.r.o.
[17] Tvrzený nedostatek zavinění stěžovatelky (přesněji namítanou skutkovou okolnost) bylo
možné zohlednit pouze jako polehčující okolnost při ukládání sankce, což také žalovaný
ve svém prvním rozhodnutí (ze dne 16. srpna 2010, č. j. 27848/10/04400) učinil, neboť snížil
pokutu uloženou stěžovatelce z původních 100 000 Kč na 80 000 Kč. Nyní posuzovaným
rozhodnutím byla stěžovatelce uložena ještě o čtvrtinu nižší pokuta (60 000 Kč) představující
pouhá 3 % zákonné horní hranice [dle §8a odst. 7 písm. b) zákona o regulaci reklamy
lze za porušení §2 odst. 3 tohoto zákona uložit pokutu ve výši až 2 000 000 Kč]. Ačkoli tedy
lze žalovanému, respektive magistrátu vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí (v části
věnované právě výši uložené pokuty) tuto okolnost výslovně nezmínil, nepovažuje Nejvyšší
správní soud toto pochybení za tak závažné, aby mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí
žalovaného jako takového.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Stěžovatelka se fakticky domáhala revize právních závěrů vyslovených Nejvyšším
správním soudem v rozsudku č. j. 1 As 46/2013 - 44. K takovému postupu však již není, jak bylo
uvedeno výše v odstavci [12], v tomto řízení prostor.
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu
poslední věty §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu