ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.33.2017:33
sp. zn. 6 As 33/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: JUDr. M. S., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem
Národní třída 16, Praha 1, zastoupená JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12,
Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise
žalované ze dne 28. ledna 2013, sp. zn. K 82/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 6 Ad 9/2013 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Kárný senát Kárné komise žalované (dále jen „kárný senát“) rozhodl dne 30. září 2011
pod sp. zn. K 82/2011, že se žalobkyně dopustila kárného provinění tím, že poté, co v souvislosti
s kupní smlouvou uzavřenou dne 2. listopadu 2010 mezi D. F., B. M. a V. S. jako prodávajícími
a manžely A. T. a M. T. jako kupujícími na základě smlouvy o úschově ze dne 3. června 2010
převzala od kupujících část kupní ceny ve výši 5.600.000 Kč, kterou se zavázala vyplatit
prodávající D. F. co do výše 1.808.000 Kč, prodávající B. M. co do výše 1.807.000 Kč
a prodávajícímu V. S. co do výše 1.807.000 Kč, to vše do 5 pracovních dnů ode dne předložení
dokladů ve smlouvě o úschově blíže popsaných, a poté, co dohodnuté podmínky byly splněny,
dne 6. prosince 2010 vyplatila pouze prodávající D. F. částku 1.808.000 Kč, přičemž prodávajícím
B. M. a V. S. nejméně do 7. března 2011 nevyplatila nic, ačkoliv k tomu byla prodávajícími
opakovaně vyzývána. Kárný senát proto žalobkyni uložil kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu
advokátů [§32 odst. 3 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů].
Žalobkyně po celou dobu kárného řízení s žalovanou nekomunikovala, nepřebírala zásilky
a nedostavila se ani na jednání kárného senátu.
[2] Dne 16. května 2012 podala žalobkyně návrh na povolení obnovy kárného řízení,
v němž namítala závažné procesní vady kárného řízení. Ty spatřovala zejména v doručování
písemností na adresu sídla její kanceláře (zatímco v jiné věci jí žalovaná doručovala na adresu
trvalého bydliště, kde poštu přebírá) a v termínu jednání kárného senátu,
v němž byla dlouhodobě hospitalizována. Žalobkyně se tedy z omluvitelných důvodů nemohla
seznámit s písemnostmi vztahujícími se ke kárnému obvinění, vyjádřit se k nim a předložit
důkazy na svoji obhajobu.
[3] Kárný senát rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2012 sp. zn. K 82/2011 návrh žalobkyně
na povolení obnovy kárného řízení zamítl. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí odvoláním,
které odvolací kárný senát odvolací kárné komise žalované (dále jen „odvolací senát“) zamítl
rozhodnutím označeným v záhlaví.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího senátu žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Ten konstatoval, že jediná otázka, kterou lze v řízení o návrhu
na povolení obnovy kárného řízení zkoumat, je, zda žalobkyně poukázala na nové skutečnosti
či důkazy, které v době původního řízení existovaly, ale nebyly jí známy, a nemohla je proto
uplatnit. Shodně s žalovaným však dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Účelem obnovy řízení
není přezkum zákonnosti správního rozhodnutí či řízení, jež mu předcházelo, ale náprava
skutkových zjištění. Předmětem řízení před městským soudem je rozhodnutí o povolení obnovy
řízení, nikoli rozhodnutí o kárném provinění. Žalobkyně však v žalobě neuvedla žádnou námitku,
ze které by vyplývalo, že byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, její námitky
směřovaly proti rozhodnutí o kárném provinění. Proto městský soud dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná, a zamítl ji.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost. Namítala, že městský soud zaujal zmatečný extenzivní výklad ustanovení §35c odst. 2
zákona o advokacii, který vymezuje podmínky pro podání návrhu na povolení obnovy kárného
řízení. Městský soud si navíc ve svém rozhodnutí protiřečí. Stěžovatelka zopakovala,
že předkládané skutečnosti či důkazy nemohla uplatnit v kárném řízení, neboť o něm nikoli
vlastním zaviněním nevěděla, přičemž s touto otázkou se městský soud nevypořádal. Městský
soud náležitě nezohlednil ani možnost stěžovatelky dostát oznamovací povinnosti podle §29
zákona o advokacii a nedostatečně posoudil doručování stěžovatelce fikcí. Stěžovatelka nemohla
v kárném řízení uplatnit svá procesní práva, a to ani v odvolání proti rozhodnutí o kárném
provinění, neboť o probíhajícím řízení nevěděla. S ohledem na to splňují uváděné skutečnosti
a důkazy podmínky novosti a zajisté odůvodňují jiné řešení otázky, jež byla předmětem kárného
řízení. Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření označila kasační stížnost za nedůvodnou a navrhla
ji zamítnout. Stěžovatelka setrvala na své dosavadní argumentaci, kterou však městský soud
shledal nedůvodnou. To, že stěžovatelka nevěděla o probíhajícím kárném řízení, si zavinila
nesplněním oznamovací povinnosti podle §29 zákona o advokacii.
[7] V replice k vyjádření žalované stěžovatelka uvedla, že pro svůj zdravotní stav nemohla
splnit oznamovací povinnost podle §29 zákona o advokacii, ani sledovat datovou schránku.
Žalovaná podle ní stále argumentuje formalisticky. Stěžovatelka proto na svých návrzích setrvává.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Podle §35c odst. 1 zákona o advokacii, skončilo-li kárné řízení rozhodnutím, které nabylo právní
moci, lze v něm proti témuž kárně obviněnému a pro téže kárné provinění pokračovat, jen byla-li povolena obnova
kárného řízení; obnovu kárného řízení nelze povolit, bylo-li pravomocným rozhodnutím kárné řízení zastaveno.
Druhý odstavec citovaného ustanovení umožňuje podat návrh na povolení obnovy kárného
řízení účastníku tohoto řízení tehdy, vyjdou-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které bez zavinění
účastníka nemohly být v kárném řízení uplatněny, a které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi
a důkazy, známými již dříve, vést k příznivějšímu rozhodnutí pro kárně obviněného.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud toto ustanovení vyložil příliš
extenzivně, aniž by k tomu měl nějaký důvod. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé,
v čem měla přílišná šíře výkladu městského soudu spočívat a stěžovatelka v tomto směru nic
konkrétního netvrdila; totéž platí o námitce, že si městský soud protiřečí.
[11] Městský soud žalobu posoudil správně. Obdobně jako §100 odst. zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, slouží i §35c zákona o advokacii
„k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny
skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení je tedy nutné
označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním
orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti
pravomocného rozhodnutí. […] ‘Skutečnosti‘ […] jsou nepochybně okolnosti skutkového charakteru. Jinými slovy
v kontextu celého ustanovení a ustáleného významu institutu obnovy řízení se musí jednat o okolnosti, které nově
vypovídají o skutkové stránce věci, neboť k tomuto cíli směřuje mj. i smysl a účel daného institutu i citované právní
úpravy“ [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74
(č. 2144/2010 Sb. NSS)].
[12] Stěžovatelka však žádné skutečnosti vztahující se k jejímu kárnému provinění
ani v návrhu na obnovu řízení, ani v odvolání neuváděla. Stejně tak v žalobě napadala zejména
průběh kárného řízení. Ten však není okolností vypovídající o skutkové stránce věci,
neboť nemůže na posouzení viny stěžovatelky nic změnit. Stěžovatelka sice opakovaně uváděla,
že v důsledku procesních pochybení žalované nemohla nové skutečnosti a důkazy uplatnit,
nezmínila však, o jaké skutečnosti či důkazy se jedná. Výjimku v tomto směru představoval výpis
z katastru nemovitostí, který stěžovatelka k návrhu na obnovu řízení přiložila. Kárný senát však
tento důkaz posoudil tak, že nemůže přinést pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí,
a stěžovatelka tento závěr dále nerozporovala.
[13] Řízení o povolení obnovy kárného řízení je plně ovládáno dispoziční zásadou.
Předpokladem pro povolení obnovy je tedy uvedení okolností, které (ač v tu dobu existovaly)
kárný senát nemohl vzít v původním řízení v úvahu a které by mohly odůvodnit jiné,
pro stěžovatelku příznivější posouzení věci. Jak uvedl Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne
16. září 2011, č. j. 62 Af 8/2010 - 112, obnova řízení je „institut mimořádný; pokud by měl žalovaný
relevanci ‚nově objevených‘ skutečností a důkazů, na nichž je žádost o obnovu řízení založena, ve vztahu
k závěru, který učinil v řízení ve věci již skončené, posuzovat až v nově obnoveném řízení ve věci, znamenalo by to
fakticky, že by toto řízení musel obnovovat vždy, pokud by žádost o obnovu řízení doložená ‚čímkoli novým‘
byla podána, a v takovém případě by se prolomení již pravomocného rozhodnutí ve správním řízení, a tedy i jeho
již nastalých účinků, nevyznačovalo svojí mimořádností a výjimečností, nýbrž všedností a pravidelností.“
[14] Na druhou stranu, kárný senát v řízení o návrhu na obnovu řízení nemůže posuzovat
nic víc, než zda nově uváděné skutečnosti existovaly již v době původního řízení,
zda je stěžovatelka bez vlastního zavinění nemohla uplatnit a zda mohou přinést změnu
původního rozhodnutí v její prospěch (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
10. února 2015, č. j. 11 A 285/2011 - 34). Úvahy ohledně oznamovací povinnosti stěžovatelky
podle §29 odst. 1 zákona o advokacii (Advokát je povinen oznámit Komoře bez odkladu po zahájení
výkonu advokacie své sídlo, způsob, jakým vykonává advokacii, jakož i další skutečnosti nezbytné pro vedení
seznamu advokátů stanovené stavovským předpisem; advokát je povinen oznámit Komoře bez odkladu i změny
těchto skutečností, a to do jednoho týdne poté, co nastaly.) tedy žalovaná vyslovila již nad rámec nutného
odůvodnění. Nosným důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelky totiž byla absence jakýchkoli
skutečností odůvodňujících obnovu řízení, nikoli případné zavinění stěžovatelky na tom,
že skutečnosti nebyly uvedeny dříve. Na závěru, že v případě stěžovatelky nebyly dány důvody
pro obnovu kárného řízení, potvrzeném městským soudem, však nemohly tyto úvahy nic změnit.
[15] Jelikož byl i přezkum provedený městským soudem omezen na otázku, zda žalovaná
nepochybila, když neshledala důvod pro povolení obnovy kárného řízení, nemohou být důvodné
ani námitky, že se městský soud nezabýval dostatečně otázkami vztahujícími se k průběhu
kárného řízení, případně že nedostatečně přezkoumal úvahy žalované ohledně oznamovací
povinnosti stěžovatelky. Tyto námitky totiž míří mimo předmět řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu
poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, jak však Nejvyšší správní soud
konstatoval již v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87 (č. 1260/2007 Sb.
NSS), „Česká advokátní komora je nepochybně, jak plyne ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, orgánem veřejné správy, který na svěřeném úseku vykonává samosprávnou mocí svěřené veřejné
funkce. Jde o právnickou osobu, která má zákonem předvídaným způsobem ustavené orgány, které ji reprezentují
navenek (srov. §40 a násl. zákona o advokacii), ve vztahu k předmětu řízení před Nejvyšším správním soudem
pak disponuje dokonce specializovaným orgánem, který se otázkám kárné odpovědnosti věnuje (§47 ve spojení
s §33 odst. 1 zákona o advokacii). Předmět řízení se tedy týká vlastního výkonu pravomocí žalované jako
samosprávné korporace, k němuž sama žalovaná ustavuje své specializované orgány. Považovat v takové situaci
za účelně vynaložený náklad náklady právního zastoupení žalované, které se v meritu věci omezí na konstatování
toho, co v podstatě konstatoval příslušný orgán žalované v řízení, které vedl, […] nelze. Mimo nákladů právního
zastoupení pak Nejvyšší správní soud neshledal žádné náklady, které by významně přesáhly náklady běžné
úřední činnosti, a proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení žalované nepřiznává.“ K tomu lze dodat
už jen to, že v nyní projednávané věci žalovaná žádné náklady řízení, které by jí
měly být přiznány, ani nevyčíslila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. březen 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu