ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.98.2017:36
sp. zn. 6 As 98/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: M. Z zastoupená JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, se sídlem
Divadelní 9, Nový Jičín, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15,
Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. února 2015, č. j. ČOI
10624/15/O100/4000/15/Hl/Št, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2017, č. j. 22 A 25/2015 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 3 400 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Dariny Šustkové, advokátky, se sídlem Divadelní 9,
Nový Jičín.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně je podnikající fyzická osoba, která provozuje čerpací stanici pohonných hmot.
Dne 20. května 2014 provedla Česká obchodní inspekce, Inspektorát Moravskoslezského
a Olomouckého (dále též „oblastní inspektorát“) v provozovně žalobkyně ve Fulneku kontrolu
kvality LPG. Dle úředního záznamu byly kontrole přítomny za kontrolní orgán dvě osoby a dále
přizvaná osoba, a to pracovník SGS Czech Republic, s. r. o. (soukromá společnost zajišťující
laboratorní rozbory), jako odborně způsobilá osoba k odběru plynných paliv. Za žalobkyni byl
přítomen provozní J. Z. Dle protokolu o kontrole ze dne 11. června 2014 odebraný vzorek LPG
nesplnil požadavky technické normy pokud jde o limitní hodnoty síry, neboť byla zjištěna její
hodnota 127,5 mg/kg namísto maximální hodnoty 60 mg/kg. Proto ředitel oblastního
inspektorátu uložil rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2014 žalobkyni pokutu ve výši 260 000 Kč,
a to za porušení §3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích
pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pohonných hmotách“) a naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle §9 odst. 1 dle téhož zákona. Žalovaná napadeným rozhodnutím na základě podaného
odvolání pokutu snížila na 200 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdila.
Krajský soud v Ostravě (dále též“ krajský soud“) však její rozhodnutí zrušil
pro nepřezkoumatelnost. Vytkl žalované jednak to, že neodůvodnila, proč správní orgány
nevyslechly v průběhu řízení žalobkyní navrhované svědky J. Z. a V. Z., kteří měli potvrdit, že
odběr vzorku byl proveden v rozporu s právními předpisy, konkrétně že odběr prováděl místo
odborně způsobilé osoby provozní čerpací stanice, že vzorkovnice nebyla před odběrem
propláchnuta, a že na ní nebylo uvedeno číslo pečeti. Dále pak soud označil za nepřezkoumatelné
úvahy žalované o ekonomické situaci žalobkyně, které vedly ke snížení pokuty na částku
200 000 Kč.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též
„stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní namítala, že zamítnutí návrhu žalobkyně na výslech svědků
nevycházela jen z toho, že svědci k ní byli v příbuzenském poměru, ale zejména z toho,
že jejich výslech nemohl nijak přispět k objasnění věci. Průběh odběru je totiž zachycen
v úředním záznamu, na který stěžovatelka ve svém rozhodnutí odkazuje. Nadto stěžovatelka
dodala, že i kdyby výslechy svědků prokázaly pravdivost veškerých tvrzení žalobkyně,
na použitelnost odebraných vzorků by to nemělo žádný vliv. Zákon o pohonných hmotách
nepožaduje, aby odběr vzorku prováděla výhradně jen odborně způsobilá osoba, takže odběr
provedený provozním čerpací stanice pod dohledem odborně způsobilé osoby by také splnil
zákonná kriteria. Proplach vzorkovnice byl proveden v laboratoři před započetím kontroly
v souladu s akreditovaným postupem. Pokud jde o číslo pečeti, skutkový stav je jednoznačný
(pečeť samotná číslo neměla). Podle stěžovatelky k nezaměnitelnému označení vzorku postačí,
že byl označen číslem vzorku a zapečetěn. Jedná se zde o spor o právní výklad, k jehož vyřešení
by výslech svědků nemohl nijak přispět.
[3] Své úvahy o výši pokuty považuje stěžovatelka za logické a řádně odůvodněné.
Podle judikatury není žalovaný povinen použít matematicky přesnou metodu,
ale pouze zdůvodnit, zda pokuta nebude mít likvidační charakter (rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 As 9/2008 - 133). Stěžovatelka vypočítala z údajů za rok 2013, že aktiva žalobkyně
převyšují pasiva ve výši 404 806 Kč. Vzala v úvahu, že se finanční situace žalobkyně v roce 2014
zhoršila úvěrem ve výši 580 000 Kč. Nezohledňovala dlouhodobý majetek žalobkyně,
protože jeho prodej by mohl žalobkyni zkomplikovat podnikání. Nezohlednila ani daňovou
ztrátu z roku 2013, neboť je spíše ukazatelem míry úspěšnosti podnikání a nevypovídá
o schopnosti hradit běžné provozní náklady, která je pro úvahy o likvidační povaze pokuty
klíčová. Výsledná pokuta odpovídá pokutám ukládaným v obdobných případech a stěžovatelka
neshledala důvody k jejímu výraznějšímu snížení, než jaké učinila.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že svědci měli poukázat na nesprávný
postup při odběru vzorku. Za podstatu věci označila fakt, že použité jednoválcové vzorkovací
lahve neodpovídají příslušné evropské směrnici a nebyly schváleny inspekční společností.
Tyto lahve jsou opatřeny pouze jednoduchou číselnou visačkou na provázku, nejsou
přizpůsobeny k zaplombování, nejsou vybaveny uzávěry k zabezpečení svévolného úniku plynu
a chybí na nich řada důležitých informací. Žalobkyně také zpochybnila, že by její provozní
odebíral LPG pouze do svého vozidla před vlastním odběrem, jak vyplývá z úředního záznamu,
neboť jeho vozidlo bylo přestavěno na alternativní pohon až po provedené kontrole. K pokutě
uvedla, že správní orgány nezjistily všechny okolnosti svědčící v její prospěch a uložená pokuta
je neadekvátní.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud nerozporuje fakt, že správnímu orgánu je dána možnost neprovést
některé navržené důkazy, pokud je shledá nadbytečnými (§52 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů). Musí však takový postup v rozhodnutí odůvodnit. Žalovaná
uvedla v rozhodnutí pouze dva důvody pro neprovedení navrhovaných výslechů svědků,
a to jejich příbuzenský poměr k žalobkyni, a dále fakt, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn,
jak vyplývá z úředního záznamu o průběhu kontroly. Ani jeden z těchto argumentů nemůže
obstát.
[7] Pokud jde o příbuzenský poměr, Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že výpověď
svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit
jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský
vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového
svědka je porušením práva na spravedlivý proces (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. ledna 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847/2006 Sb. NSS). Co se týká dostatečného
zjištění skutkových okolností z úředního záznamu, jak správně upozornil krajský soud,
jde v podstatě o spekulativní předjímání výsledku provedení důkazu. Žalovaná dala předem
najevo, že ať už by svědci vypověděli cokoliv, neuvěřila by jim a dala by přednost skutečnostem
uvedeným v úředním záznamu. Takový přístup je ale v rozporu s právem na obhajobu osoby
obviněné ze správního deliktu. Správní orgán může samozřejmě svědeckou výpověď vyhodnotit
jako nehodnověrnou a dát přednost při rekonstrukci skutkového stavu jiným důkazům, může
tak ale učinit až poté, co se seznámí s obsahem toho, co svědek vypověděl. Zásada volného
hodnocení důkazů obsažená v §50 odst. 4 správního řádu se vztahuje jen na důkazy v řízení
provedené. Pokud správní orgán nedostojí povinnosti zamítnutí důkazu řádně odůvodnit,
vystavuje se nebezpečí zrušení svého rozhodnutí pro opomenutí navržených důkazů
[srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. prosince 2009
(N 254/55 SbNU 455), kde soud odůvodňoval neprovedení svědeckých výpovědí podobně,
jako žalovaná v nyní posuzovaném případě].
[8] Naopak relevantní z hlediska odmítnutí důkazních návrhů žalobkyně by mohla teoreticky
být argumentace stěžovatelky, podle níž, i kdyby se potvrdily všechny skutečnosti, o nichž mají
svědci vypovídat, nemohlo by to mít vliv na posouzení věci. Tato argumentace však v napadeném
rozhodnutí obsažena není (s výjimkou apodiktického konstatování, že by navrhované výslechy
k objasnění věci nevedly) a objevuje se poprvé až v soudním řízení. Proto k ní Nejvyšší správní
soud nemohl přihlížet ani ji nikterak hodnotit ve prospěch stěžovatelky. Jak již Nejvyšší správní
soud uvedl v předchozí judikatuře, nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání
se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě,
příp. v kasační stížnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 - 71).
[9] Pokud jde o druhý důvod pro zrušení napadeného správního rozhodnutí, zde se Nejvyšší
správní soud ztotožnil s krajským soudem pouze částečně. Stěžovatelka skutečně nezohlednila
všechny skutečnosti týkající se ekonomické situace žalobkyně. Na úvod nutno připomenout,
že cílem hodnocení těchto skutečností bylo vyloučit likvidační účinek pokuty na žalobkyni
jakožto podnikající fyzickou osobu. Stěžovatelka tudíž logicky zdůvodnila, že nepřihlížela
k dlouhodobému majetku žalobkyně, neboť jeho prodejem by sice teoreticky mohla získat
prostředky na uhrazení pokuty, avšak nepřiměřeně by se jí tím zkomplikovalo další podnikání.
Zcela vágně se však stěžovatelka vyrovnala s půjčkou, kterou si žalobkyně vzala v roce 2014
a která přesahuje její aktiva, jak je žalovaná vypočítala dříve, tudíž její plné započítání
do majetkové situace žalobkyně by vedlo k zápornému výsledku. Nejvyšší správní soud
proto souhlasí s krajským soudem, že tato část odůvodnění přiměřenosti výše pokuty
je nepřezkoumatelná a stěžovatelka ji bude muset v novém řízení lépe propracovat.
Naopak s krajským soudem se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit v tom, že by úvahy
stěžovatelky ohledně nezohlednění daňové ztráty žalobkyně z roku 2013 byly nesrozumitelné.
Daňová ztráta nepředstavuje závazek uhradit vyčíslenou částku. Naopak, pokud by v příštích
třech letech dosáhla žalobkyně lepších hospodářských výsledků, mohla by si daňovou ztrátu
z roku 2013 odečíst od základu daně a svou daňovou bilanci tak vylepšit (§5 odst. 3 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů). Ta část odůvodnění,
v níž stěžovatelka uvádí, že daňová ztráta je údajem, který vypovídá spíše o úspěšnosti
podnikatelské činnosti žalobkyně, ale nemá bezprostřední vliv na její schopnost hradit
své závazky, je tedy přezkoumatelná.
[10] Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Ostravě dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné,
jelikož neodůvodnila dostatečně, proč nevyslechla svědky navržené žalobkyní, a dále nevysvětlila
srozumitelně, proč neshledala uloženou pokutu likvidační ve vztahu k finanční situaci žalobkyně,
zejména s ohledem na její závazky z úvěru z roku 2014. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší
správní soud kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 větou
druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[11] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobkyně měla ve věci plný
úspěch, a proto jí Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež vyplynuly ze soudního
spisu.
[12] Žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně podala vyjádření ke kasační stížnosti.
Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí
podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněná advokátka nepředložila ani v řízení před krajským
soudem, ani v řízení před Nejvyšším správním soudem žádný doklad o tom, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty soud k odměně nepřičetl. Žalobkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně, hotových výdajích a dani z přidané hodnoty
advokáta v celkové výši 3 400 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovatelce stanovena
přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu