ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.129.2017:36
sp. zn. 6 Azs 129/2017-36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. A. S., zastoupen
Mgr. Jakubem Krčem, advokátem, se sídlem Politických obětí 118, Frýdek – Místek, proti
žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2017, č. j. KRPU-242823-64/ČJ-2016-040022-SV-ZZ, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3.
2017, č. j. 42 A 9/2017 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jakubu Krčovi, se sídlem Politických obětí 118,
Frýdek – Místek, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 11.606 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 3. 2017, č. j. 42 A 9/2017 - 16, (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2017,
č. j. KRPU-242823-64/ČJ-2016-040022-SV-ZZ (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 3 ve spojení s §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) o 60 dnů ode dne 21. 2. 2017.
[2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že žalobci bylo dne
21. 12. 2016 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle šetření ze dne 13. 2. 2017 odvolací
řízení nadále probíhalo a o odvolání nebylo do uvedeného data rozhodnuto. Žalovaná
považovala prodloužení zajištění za žádoucí, neboť se jedná o další nezbytný krok k pokračování
přípravy výkonu správního vyhoštění. Z jednání cizince bylo zřejmé, že existovalo nebezpečí,
že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jediným cílem jeho cesty byla Spolková
republika Německo („SRN“), kde by chtěl získat práci. Žalovaná stanovila prodloužení zajištění
o 60 dní s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.
Žalovaná dále dospěla k závěru, že v případě žalobce existoval reálný předpoklad realizace
výkonu vyhoštění.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. V žalobě tvrdil, že žalovaná řádně
nezdůvodnila závěr o tom, že žalobce bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o zajištění.
Z ničeho nevyplývalo, že by žalovaná činila nutné úkony nebo urgovala státní orgány v Pákistánu
k tomu, aby bylo možné realizovat správní vyhoštění. V případě žalobce nedocházelo k řádným
přípravám výkonu vyhoštění. Mezinárodní organizace pro migraci v současné době neprováděla
ani asistované dobrovolné návraty do Pákistánu, a to z důvodu persekuce navrácených státních
příslušníků Pákistánu. Vyhoštění bylo tak v dohledné době nerealizovatelné. Žalobce odkázal
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, č. j. 3 A 168/2011 – 19, z něhož plyne,
že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění musí obsahovat úvahy k realizovatelnosti vyhoštění.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k námitce, že existence nebezpečí
maření výkonu správního vyhoštění není zdůvodněna ani doložena, nejprve citoval z napadeného
rozhodnutí žalované. Dospěl k závěru, že žalovaná se touto námitkou přezkoumatelně zabývala.
Žalovaná podle krajského soudu shledala existenci tohoto nebezpečí v tom, že žalobce
by nevyčkal rozhodnutí o správním vyhoštění a jeho realizace a pokračoval by v souladu
s jeho původními úmysly v nelegální cestě do SRN. Tento závěr má jednoznačnou oporu
v obsahu správního spisu a tento důvod trvá po celou dobu zajištění.
[5] K námitce, že žalovaná nečinila kroky k vyhoštění, soud uvedl, že z obsahu správního
spisu jednoznačně vyplývají úkony směřující k realizaci správního vyhoštění (vydáno rozhodnutí
o správním vyhoštění, konzulární pohovor). Adekvátnost těchto kroků dokládá skutečnost,
že po vydání žalobou napadeného rozhodnutí byla totožnost žalobce ověřena. Ani námitku
nerealizovatelnosti účelu zajištění neshledal krajský soud důvodnou. Ze závazného stanoviska
vyplývá, že vycestování žalobce je možné. Žalovaná neshledala žádné skutečnosti, a žalobce
žádné takové skutečnosti v rámci správního řízení neuvedl, ze kterých by bylo možné dovodit,
že v případě návratu do země původu by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Z výše uvedených
důvodů krajský soud žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
Poté prostřednictvím ustanoveného zástupce kasační stížnost doplnil, s odkazem na důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) a písmena d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel v žalobě namítal, že zde není reálný předpoklad, že by mohl být do své země
v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn, na podporu citoval rozsudek Městského soudu v Praze
č. j. 3 A 168/2011 - 19, a nyní poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Azs 242/2016 - 24. Na tuto námitku však nebylo krajským soudem nijak reagováno, nebylo
ani odůvodněno, proč se touto námitkou nezabýval, když s obsahem citovaného rozhodnutí
městského soudu se nijak nevypořádal. Část napadeného rozsudku je tak nepřezkoumatelná.
[8] Dále stěžovatel namítal, že lhůta prodloužení zajištění o 60 dní byla stanovena
nepřezkoumatelně. Krajský soud sám na s. 5 uznal, že otázkou realizovatelnosti správního
vyhoštění se zabýval pouze v obecné rovině. Krajský soud konstatoval, že nebyly zjištěny
takové skutečnosti, které by odůvodňovaly hrozbu nebezpečí vážné újmy. Hrozbou závažné újmy
je např. i hrozba hladomoru, přičemž tomuto lze zabránit např. zajištěním lepších ekonomických
podmínek. Stěžovatel připomenul rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ze dne 15. 11. 1996 „Chahal proti Spojenému království“, kde soud po smluvním
státu požaduje dokonce důkazy o tom, že bezpečnost stěžovatele nebude ohrožena.
Nic takového krajský soud neměl k dispozici. V této části stěžovatel spatřoval nesprávné
posouzení právní otázky týkající se hrozby závažné újmy a zákonnosti a přezkoumatelnosti
60 denního prodloužení.
[9] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě. Stěžovatel
podle žalované neuvedl konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel mylně uvádí,
že krajský soud sám na s. 5 uznává, že otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění se (žalovaný
– pozn. žalovaného) zabýval pouze v obecné rovině. Ve skutečnosti krajský soud uvedl: „V obecné
rovině se realizovatelností správního vyhoštění žalobce zabýval žalovaný již v odůvodnění rozhodnutí o prvotním
zajištění.“ Tedy tato obecná rovina byla odůvodněna v rozhodnutí prvotním, nikoliv současně
napadeném. Zde již měla žalovaná k dispozici závazné stanovisko OAMP MV ČR, které bylo
podkladem rozhodnutí o prodloužení zajištění a bylo využito i k odůvodnění realizovatelnosti
správního vyhoštění ohledně důvodů znemožňujících vycestování, tedy i skutečného nebezpečí
vážné újmy. Tato skutečnost je obsažena v odůvodnění napadeného rozhodnutí i napadeného
rozsudku, ihned za citovanou větou. Závěr stěžovatele byl tedy vytržen z kontextu a neodpovídá
skutečnosti. Hrozba hladomoru se netýká případu stěžovatele, neboť sám nijak nenaznačil,
že by on nebo jeho rodina trpěli hladem, a zmínka o hladomoru je v daném případě ničím
nepodložená. V případě Chahal ESLP dospěl k závěru, že závazek nevystavení nikoho reálnému
nebezpečí špatného zacházení je absolutní povahy a nemůže být poměřován či překonán
veřejným zájmem, na případ stěžovatele nedopadá, neboť stěžovateli žádná obdobná újma
ze strany Pákistánu nehrozí a nebyla samotným stěžovatelem uplatněna. Žalovaná vzhledem
k výše uvedenému navrhla kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel opustil území Pákistánu
přibližně dne 24. 3. 2016. V Pákistánu zůstala jeho manželka a šest dětí. Jediným důvodem
jeho odchodu bylo získat práci v Evropě, neboť v Pákistánu není práce a potřebuje uživit
svoji rodinu. Chtěl se dostat do Německa, přičemž v Německu by požádal o azyl
a poté by se kontaktoval s příbuzným, který by mu sehnal práci. Za cestu zaplatil převaděčům
dohromady již 6000 euro. V České republice zůstat nechce, jeho cílovou zemi je Německo.
Do Pákistánu vycestovat může, ale raději by zůstal v Německu, kde by si vydělal peníze
pro svoji rodinu. Z Pákistánu neodešel proto, že by se cítil ohrožen na životě.
Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2016 bylo žalobci uděleno správní vyhoštění v délce jednoho roku.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Ze závazného stanoviska ze dne 30. 11. 2016,
ev. č. ZS32800, vyplývá, že vycestování stěžovatele do Pákistánu je možné. Dne 12. 1. 2017
se uskutečnil konzulární pohovor za účelem ověření totožnosti stěžovatele. První tajemník
Velvyslanectví Pákistánu v Praze sdělil, že materiály budou zaslány na ověření totožnosti
do Pákistánu, proces ověřování trvá minimálně dva měsíce. Ze sdělení Velvyslanectví
Pákistánu v Praze ze dne 21. 2. 2017 (po vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění),
č. j. Cons-2/2015 vyplývá, že totožnost stěžovatele byla ověřena.
[14] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[15] Podle §124 odst. 3 téhož zákona, (p)olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění
s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění
je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li
to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění
prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.
[16] Podle §179 odst. 1 téhož zákona, vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
[17] Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost části napadeného rozsudku. Stěžovatel
tvrdí, že krajský soud nereagoval na jeho námitku, že zde není reálný předpoklad vyhoštění
v době jeho zajištění. S tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský
soud se zabýval touto námitkou na s. 4 a 5 kdy, dospěl k závěru, že námitka
nerealizovatelnosti účelu zajištění není důvodná. V usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS (všechna zde citovaná
judikatura dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud formuloval následující právní
věty: „I. Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního
vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu
tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné
překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. II. O zajištění cizince nelze rozhodnout,
pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán
je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Nejvyšší správní soud dává
stěžovateli za pravdu v tom, že krajský soud se v odůvodnění nezabýval rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, č. j. 3 A 168/2011 - 19, označeným v žalobě. Podle žaloby
však z tohoto rozsudku vyplývá pouze to, že rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat
úvahy k realizovatelnosti vyhoštění. Tyto závěry vyplývají i z citovaného usnesení rozšířeného
senátu, a krajský soud v napadeném rozsudku posuzoval realizovatelnost vyhoštění a úvahy
žalované k této otázce, postupoval tak v souladu s judikaturou a se závěry, které měly vyplývat
mimo jiné i z citovaného rozsudku. Rozsudek ze dne 4. 1. 2017, č. j. 4 Azs 242/2016 – 24,
kterého se stěžovatel dovolává v kasační stížnosti, se týkal zajištění za účelem správního
vyhoštění do Íránské islámské republiky. V daném případě nebyla realizace správního vyhoštění
pravděpodobná, neboť z okolností případu bylo zjevné, že ambasáda cizinci cestovní
doklad nevystaví a návrat íránských občanů byl podle stanoviska velvyslanectví možný pouze
s jejich souhlasem. Rozsudek se proto týkal úplně odlišného skutkového stavu. Tvrzení
stěžovatele, že krajský soud sám uznává, že otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění
se zabýval pouze v obecné rovině, je, jak správně poukazuje žalovaná ve vyjádření, vytrženo
z kontextu celého odůvodnění. Napadený rozsudek proto nevykazuje žádné vady způsobující
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, veškerá citovaná rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[18] Dále stěžovatel namítá, že lhůta prodloužení zajištění byla stanovena nepřezkoumatelně.
Nejvyšší správní soud upozorňuje na to, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v žalobě
a v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. jsou námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
ač tak učinit mohl, nepřípustné. V žalobě stěžovatel namítal pouze to, že prodloužení zajištění
jako celek bylo nezákonné, z důvodu nedoložení, že stěžovatel bude mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytného konstatuje,
že žalovaná zdůvodnila, že 60 dní bylo stanoveno s přihlédnutím k předpokládané složitosti
přípravy výkonu správního vyhoštění a vyjmenovala konkrétní kroky učiněné správním orgánem
k zjištění totožnosti a zajištění cestovního dokladu na s. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud tak nesdílí názor stěžovatele, že délka prodloužení byla stanovena
nepřezkoumatelně.
[19] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil hrozbu vážné újmy, kdy hrozbou
závažné újmy je např. i hrozba hladomoru, stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na judikaturu
ESLP. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť se plně ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že v případě stěžovatele nebyly zjištěny takové skutečnosti,
které by odůvodňovaly hrozbu nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel opakovaně uváděl,
že jediným důvodem odchodu z Pákistánu byl jeho zájem najít si v Německu práci. Netvrdil
tak žádnou vážnou újmu, která by mu v Pákistánu mohla hrozit. Žalovaná taktéž nezjistila hrozbu
vážné újmy, když vycházela nejen z výpovědi stěžovatele, ale i z obsahu závazného stanoviska,
v rámci něhož nebylo zjištěno riziko vážné újmy ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud neshledal odkaz na případ Chahal proti Spojenému království,
v němž se primárně jednalo o porušení čl. 3 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod
rozhodnutím o vyhoštění, relevantní pro nyní posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud
ze všech výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[21] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[22] Zástupcem stěžovatele v řízení o kasační stížnosti byl usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 Azs 129/2017 - 18, ustanoven advokát Mgr. Jakub Krč,
jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému advokátovi
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu
za promeškaný čas dle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 a 4 a §14
odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
konkrétně 3.100 Kč za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravy zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti; paušální náhradu hotových výdajů 600 Kč (2 x 300 Kč);
dále cestovní výdaje ve výši 1.992 Kč; (soud vycházel z technického průkazu vozidla doloženého
advokátem ke sp. zn. 6 Azs 60/2017, dále srov. vyhlášku č. 440/2016 Sb., o změně sazby
základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné
ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad) a náhradu za promeškaný čas
v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 800 Kč, celkem tedy 9.592 Kč. Zdejší soud
zástupci nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu a studium spisu, protože se nejedná
o samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu
při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního
tarifu, nýbrž o součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení
dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 - 40). Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se uvedený nárok o částku 2.014 Kč odpovídající příslušné sazbě daně
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkem
tedy byla výrokem IV. tohoto rozsudku přiznána částka 11.606 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu