ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.291.2017:31
sp. zn. 6 Azs 291/2017 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
O. S., zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha
2, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského
kraje, se sídlem Křižíkova 279/8, Praha 8, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. srpna 2017, č. j. KRPS-260294/ČJ-2017-010022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2017, č. j. 44 A 35/2017 – 24,
takto:
I. Řízení se za s t a vu je .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vratislavu Polkovi, advokátu, se sídlem
Vinohradská 1233/22, Praha 2, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný zahájil dne 18. srpna 2017 se žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění.
Žalovaný vyšel z toho, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob z důvodu
trestu vyhoštění uloženého mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
24. června 2015, sp. zn. 3 T 35/2015. Žalobce uložený trest nerespektoval, na území České
republiky zůstal a požádal zde o mezinárodní ochranu. Jeho žádosti však nebylo vyhověno
a řízení bylo pravomocně ukončeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
29. června 2017, č. j. 9 Azs 76/2017 - 31, kterým byla kasační stížnost žalobce ve věci
mezinárodní ochrany odmítnuta pro nepřijatelnost. V současné době tedy žalobce pobývá
na území České republiky bez platného víza a v rozporu s uloženým trestem vyhoštění.
[2] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný žalobce zajistil podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný konstatoval,
že žalobce vědomě, úmyslně a opakovaně porušuje právní předpisy České republiky
a nerespektuje vykonatelná rozhodnutí českých státních orgánů. Uložení mírnějších
donucovacích opatření a zvláštního opatření za účelem vycestování dle §123b zákona o pobytu
cizinců žalovaný vyloučil. Posoudil též, zda je správní vyhoštění žalobce realizovatelné,
a neshledal žádné překážky vycestování. Jelikož žalovaný neprodleně učiní všechny kroky
směřující k realizaci správního vyhoštění, lze očekávat, že k výkonu tohoto rozhodnutí dojde
v době zajištění, která byla stanovena na 60 dnů.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“)
zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud se zabýval pouze námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a absence přepisu vysvětlení žalobce
v tomto rozhodnutí, neboť obecná tvrzení žalobce o porušení jednotlivých ustanovení zákona
o pobytu cizinců a správního řádu nepovažoval za samostatné žalobní body. Uznal,
že v napadeném rozhodnutí není výslovně uvedeno, že se žalobcem bylo zahájeno řízení
o správní vyhoštění, ze správního spisu je však tato okolnost zjevná. Za srozumitelné
a přezkoumatelné považoval krajský soud i zdůvodnění žalovaného, proč nepřistoupil k žádné
z alternativ k zajištění, které zákon o pobytu cizinců nabízí. Úvahy žalovaného ohledně
přiměřenosti zajištění označil krajský soud za obecné, v kontextu správního spisu jsou
však přezkoumatelné. Rovněž konstatoval, že žalovaný není povinen přepisovat do rozhodnutí
obsah všech listin, které jsou součástí správního spisu, je-li zřejmé, že vzal okolnosti
z těchto listin vyplývající v úvahu.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto rozsudku i rozhodnutí žalovaného a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Prostřednictvím ustanoveného zástupce stěžovatel doplnil kasační
stížnost o následující námitky.
[5] Stěžovatel předně namítl nedostatečně zjištění skutkového stavu a porušení základních
zásad správního řízení s tímto souvisejících. Žalovaný nepřihlédl ke specifickým okolnostem
případu a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatele. Dle názoru stěžovatele nelze akceptovat,
že v rozhodnutí žalovaného chybí zákonný důvod zajištění, pouze s argumentem, že tento důvod
vyplývá ze správního spisu. Krajský soud se také nevypořádal se všemi námitkami vznesenými
stěžovatelem v žalobě. To platí zejména o otázce, zda bylo zajištění stěžovatele opravdu
nezbytné. S ohledem na širokou koncepci žalobních námitek má stěžovatel dále za to,
že rozsudek krajského soudu není dostatečně odůvodněn. Posouzení žalobních bodů ze strany
krajského soudu není srozumitelné a je pouze obecné, zcela pomíjí aktuální situaci stěžovatele.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu přitom soudům vyplývá povinnost
svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření pouze upozornil, že v doplnění kasační stížnosti je nesprávně
jako žalovaný označen Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Ke kasačním
námitkám se odmítl vyjádřit, a proto Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné zasílat podání
žalovaného stěžovateli k případné replice.
[7] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 29. září 2017
propuštěn ze zajištění v souvislosti s výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejprve
se tedy Nejvyšší správní soud musel vypořádat s důsledky novelizace zákona o pobytu cizinců
provedené zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. S účinností od 15. srpna 2017 totiž ustanovení §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců zní: V případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně. Podle čl. II odst. 1 první části zákona č. 222/2017 Sb. platí, že řízení podle zákona
č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené se dokončí
a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejvyšší správní soud toto ustanovení v rozsudku ze dne
24. srpna 2017, č. j. 2 Azs 229/2017 - 41 vyložil tak, že §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
v nyní účinném znění lze aplikovat pouze v řízeních zahájených po nabytí účinnosti zákona
č. 222/2017 Sb. Kasační stížnost stěžovatele byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne
6. září 2017, z časového hlediska je tedy aplikace nového znění §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců přípustná; krom toho i správní řízení a řízení o žalobě před krajským soudem byla
zahájena po nabytí účinnosti zákona č. 222/2017 Sb.
[8] Nejvyšší správní soud o této skutečnosti informoval oba účastníky řízení a vyzval je
k zaujetí stanoviska. Žalovaný reagoval sdělením, že dne 29. září 2017 skutečně došlo k ukončení
zajištění stěžovatele v Zařízení pro zajištění cizinců Balková a jeho správnímu vyhoštění.
S ohledem na to, že stěžovatel doplnil kasační stížnost až v den, kdy bylo jeho zajištění ukončeno,
a žalovaný byl o podání kasační stížnosti informován až posléze, nemohl Nejvyšší správní soud
o ukončení zajištění stěžovatele informovat neprodleně. Za podání informace o ukončení
zajištění stěžovatele však žalovaný považuje zaslání kopie spisového materiálu, z něhož tato
skutečnost vyplývá.
[9] Nejvyšší správní soud si však nutně musel položit otázku o ústavní konformitě
tohoto ustanovení, neboť jde o nezanedbatelnou překážku v přístupu zajištěného cizince
k soudní ochraně. V usnesení ze dne 25. září 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 - 24, kdy se zabýval
procesní situací zcela shodnou se situací stěžovatele, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že pokud krajský soud o žalobě proti rozhodnutí o zajištění meritorně rozhodl a Nejvyšší správní
soud následně rozhodl o zastavení řízení v důsledku ukončení zajištění, nebyl cizinci přístup
k soudu odepřen. „Nárok na soudní řízení v další instanci (navíc bezvýjimečný), pak není Ústavou
či Listinou nikde formulován a právem na spravedlivý proces ve věcech správního soudnictví ve smyslu čl. 36 odst.
2 Listiny, věty první není pokryt ani nejde o případ podle čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod uveřejněných pod č. 209/1992 Sb.“
[10] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od citovaného
právního názoru odchýlit. Byla naplněna hypotéza §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců –
zajištění stěžovatele bylo před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ukončeno. Rozhodnutí
o zajištění stěžovatele věcně přezkoumal krajský soud, byl tedy zároveň naplněn požadavek
vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Kasační stížnost je koncipována jako mimořádný opravný
prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání rozhodnout v souladu s §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
aplikovaným na základě §120 s. ř. s., ve spojení s §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
o zastavení řízení o kasační stížnosti.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[12] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2017,
č. j. 6 Azs 291/2017 - 13 ustanoven zástupcem advokát. Odměnu za zastupování
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci
byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“)], za nějž mu za každý náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Jelikož ustanovený advokát není
plátcem daně z přidané hodnoty, je uvedená částka konečnou výší jeho odměny a bude zástupci
stěžovatele proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu