ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.48.2017:26
sp. zn. 6 Azs 48/2017 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: B. T. L.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. OAM-
327/ZA-ZA11-H10-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 6. 1. 2017, č. j. 60 Az 30/2016 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce požádal dne 5. 4. 2016 o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Zemi
původu opustil na začátku dubna 2015 za účelem studia na univerzitě v Charkově na Ukrajině.
V srpnu 2015 Ukrajinu opustil z důvodu neklidné bezpečnostní situace a po nelegálním přechodu
schengenské hranice přicestoval do České republiky, kde žijí jeho dvě tety a strýc. Z Ukrajiny
se nevrátil do země původu, jelikož tam má dluhy a obává se nebezpečí ze strany osob,
které mu poskytly půjčku. Obává se o život, a jelikož se jedná o tzv. černou půjčku, státní orgány
do toho nemohou zasahovat.
[2] Žalovaný o žádosti žalobce rozhodl rozhodnutím č. j. OAM-327/ZA-ZA11-H10-2016
ze dne 22. 9. 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že se mezinárodní ochrana žalobci
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Žalobce napadl citované rozhodnutí žalobou
u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Namítal obecně nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí ve vztahu k důvodům udělení azylu, doplňkové ochrany, a ve vztahu
k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Konkrétně pak namítal,
že v České republice má veškerou svou základní rodinu, kdežto ve Vietnamu nikoho nemá a není
schopen si tam najít práci a uplatnění. Žalovaný se v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu nezabýval možností udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu s ohledem
na zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Nelze též opomenout, že Ukrajina
jako poslední země, v níž žalobce před přicestováním do České republiky pobýval, je zmítána
občanskou válkou a žalobci tudíž hrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu.
[3] Rozsudkem ze dne 6. 1. 2017, č. j. 60 Az 30/2016 – 36 (dále jen „napadený rozsudek“),
krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V napadeném rozhodnutí žalovaný správně
konstatoval, že jednání soukromých osob nelze označit za pronásledování dle §12 zákona
o azylu. To platí zejména za situace, kdy žalobce tvrdil, že by mu státní orgány v zemi původu
neposkytly ochranu, aniž by se pokusil na ně obrátit. Ohledně neudělení doplňkové ochrany
žalobce argumentoval situací na Ukrajině, avšak správní orgány správně podmínky pro udělení
doplňkové ochrany posoudily ve vztahu k zemi státní příslušnosti žalobce. Ve Vietnamu
neprobíhá ozbrojený konflikt, který bylo možné považovat za vážnou újmu dle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu. Pokud jde o žalobní námitku, že se žalovaný nezabýval ustanovením
§14a odst. 2 písm. d) zák. o azylu, tj. že nelze a priori konstatovat, že k rozporu s mezinárodními
závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života
žalobce, z výpovědi žalobce vyplynulo, že jeho nejbližší rodina v České republice nepobývá.
Žalobce jednoznačně uvedl, že jeho nejbližší příbuzní jsou v zemi původu, a to rodiče a sestra,
kdežto v České republice má pouze tetu.
[4] Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Mimo
obecných proklamací o nezákonnosti, nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
namítá nesprávné vypořádání žalobní námitky proti nepřiznání humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Stěžovatel se důvodně obává návratu do své rodné země, neboť mu hrozí
nebezpečí ze strany osob, od kterých si půjčil peníze. Uvedl, že násilné vymáhání nebankovních
půjček je ve Vietnamu státními orgány tolerováno, a proto se nebude moci obrátit na oficiální
orgány s žádostí o pomoc. Dle stěžovatele je taktéž zřejmé, že je v jeho případě dáno skutečné
nebezpečí závažné újmy podle §14a zákona o azylu, a to především z důvodu podle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na správnosti napadeného rozhodnutí.
Ohledně obav stěžovatele z jednání věřitelů žalovaný jednak upozorňuje, že toto jednání
soukromých osob ještě nenastalo. I pokud by k němu došlo, stěžovatel má možnost obrátit se
s žádostí o ochranu na státní orgány v zemi původu. Nebylo prokázáno, že by mu vi etnamské
úřady nebyly ochotny či schopny takovouto ochranu poskytnout. Se závěrečnou námitkou
nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný nesouhlasí,
jelikož ve Vietnamu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno
ve vztahu ke stěžovateli pokládat za vážnou újmu.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemusí být
usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by
v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud
nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[7] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, Nejvyšší správní soud uvedl: O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti. Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti ničeho
neuvedl a ani Nejvyšší správní soud žádný důvod přijatelnosti v posuzovaném případě neshledal.
[8] Stěžovatel uvádí, že se v zemi původu obává osob, od kterých si půjčil peníze.
V těchto obavách spatřuje důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Jak také správně dodává, na udělení humanitárního azylu není právní nárok, lze jej udělit
jen v případech hodných zvláštního zřetele, a i v takových případech je přiznání humanitárního
azylu věcí správního uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 1 Azs 200/2014 – 27). Smysl institutu humanitárního azylu totiž spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, v nichž nejsou dány
důvody dle §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout.
Mezi obvyklé důvody udělování humanitárního azylu lze zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám
přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory. V případě stěžovatele žádné důvody hodné zvláštního zřetele dány
nejsou.
[9] Hrozba vážné újmy ze strany soukromých osob by mohla představovat důvod udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 zákona o azylu pouze v případě nemožnosti nebo neochoty
státních orgánů poskytnout žadateli ochranu před vážnou újmou. Jinými slovy, o hrozbu vážné
újmy by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by žadateli byla ochrana v zemi původu odepřena.
Stěžovatel doposud žádnému násilnému jednání ze strany věřitelů nečelil. V pohovoru k žádosti
o mezinárodní ochranu uvedl, že půjčku ve Vietnamu splácí a polovinu má již splacenou.
Z informací shromážděných žalovaným nevyplývá, že by státní orgány v zemi původu stěžovatele
nebyly schopny nebo ochotny poskytnout ochranu před násilným jednáním vůči dlužníkům.
Obavy z věřitelů navíc stěžovatel nezmínil ani ve správní žalobě, kde konkrétně argumentoval
pouze rodinnými důvody pro udělení doplňkové ochrany. Tuto argumentaci krajský soud
přesvědčivě vyvrátil. Stěžovateli nemohla být udělena ani doplňková ochrana podle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu, jelikož krajský soud (stejně jako žalovaný) správně konstatoval,
že ve Vietnamu neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by pro stěžovatele představovaly
hrozbu vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.
[10] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu