ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.18.2017:33
sp. zn. 7 Ads 18/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. M., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 12. 2016, č. j. 53 Ad 10/2016 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal dne 3. 11. 2015 žádost o přiznání podpory v nezaměstnanosti.
Usnesením ze dne 7. 7. 2016, č. j. STC-2244/2016-E, Úřad práce ČR, krajská pobočka v Českých
Budějovicích (dále jen „úřad práce“) řízení ve věci přiznání podpory v nezaměstnanosti zastavil
podle §66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť se žádost stala zjevně
bezpředmětnou. V žalobcově případě totiž nastala překážka bránící v evidenci uchazečů
o zaměstnání dle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, takže úřad
práce již dne 4. 7. 2016 rozhodl o ukončení evidence žalobce jako uchazeče o zaměstnání,
neboť jeho evidence ode dne 3. 11. 2015 nebyla možná. Obdobné rozhodnutí o nezařazení
žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání vydal úřad práce již dne 29. 1. 2016, ovšem
toto první rozhodnutí žalovaný dne 29. 4. 2016 zrušil.
[2] Proti usnesení o zastavení řízení ve věci přiznání podpory v nezaměstnanosti ze dne
7. 7. 2016 podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 4. 8. 2016,
č. j. MPSV-2016/157720-421/1. Žalovaný připomněl, že když žalobce dne 3. 11. 2015
podal žádost o zprostředkování zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti, uvedl,
že jeho předchozí zaměstnání v Německu skončilo okamžitou výpovědí z pracovního poměru
ke dni 29. 10. 2015, ovšem protože s ní nesouhlasil, podal žalobu k pracovnímu soudu v Pasově.
Na základě rozhodnutí tohoto soudu ze dne 23. 11. 2015 došlo k tomu, že konec doby
jeho zaměstnání se posunul až k datu 26. 11. 2015, takže v období 3. 11. 2015 až 26. 11. 2015
nastal nedovolený překryv vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se zaměstnáním,
které nebylo tzv. nekolidujícím zaměstnáním ve smyslu §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
Při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání a o podporu v nezaměstnanosti dne 3. 11. 2015
tedy byly splněny podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, v průběhu
evidence však došlo ke změně rozhodných skutečností z důvodu rozhodnutí německého
pracovního soudu, který anuloval ukončení žalobcova zaměstnání v Německu ke dni 29. 10. 2015
a trvání pracovního poměru prodloužil do 26. 11. 2015. V důsledku toho žalobce neměl
být ke dni 3. 11. 2015 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a jeho žádost o podporu
v nezaměstnanosti se skutečně stala zjevně bezpředmětnou.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Budějovicích,
který jí rozsudkem ze dne 16. 12. 2016 vyhověl, zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí úřadu
práce a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud připomněl, že žalobce podal žalobu i ve věci svého vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání a této žalobě krajský soud vyhověl rozsudkem ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 54 Ad 6/2016 - 28, takže řízení o vedení žalobce v evidenci nebylo dosud skončeno. I v nyní
posuzovaném rozsudku tedy krajský soud vyšel z toho, že nebyl důvod vyřadit žalobce z evidence
z uchazečů o zaměstnání, protože dodržel povinnosti stanovené zákonem, byl pouze důvod
ukončit vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání v době souběhu vedení žalobce v této evidenci
s pracovním poměrem.
[5] Podle krajského soudu bylo tvrzení o bezpředmětnosti žalobcovy žádosti nesprávné
a rozporné se skutkovým stavem vyplývajícím ze správního spisu. Úřad práce zacházel
se žalobcem i po 30. 11. 2015, kdy mu bylo předloženo rozhodnutí německého pracovního
soudu, jako s osobou vedenou v evidenci uchazečů o zaměstnání, což odpovídalo
i tomu, že v této době již jeho pracovní poměr v Německu netrval. Z výzvy úřadu práce ze dne
3. 12. 2015 lze podle krajského soudu usoudit, že zaměstnanci úřadu práce se při vědomí
ukončení pracovního poměru žalobce k jinému datu mohli domnívat, že původní žádosti
postačují. Požadoval-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, aby žalobce podal novou žádost
po prokazatelně ukončeném pracovním poměru, pak pochybení úřadu práce, který po žalobci
nepožadoval novou žádost a fakticky s ním jednal, jako kdyby byl stále veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání, nemohlo jít k tíži žalobce. Nebyla tak splněna poučovací povinnost podle §4
odst. 2 správního řádu, ač není vyloučeno, že ani úřad práce si nebyl vědom toho, že je nutná
nová žalobcova písemná žádost, je-li prokázáno, že žalobcův pracovní poměr skončil. Důvod
nevést žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání každopádně trval pouze v době od 3. 11.
do 26. 11. 2015, po tomto datu tento důvod zanikl. Pokud správní orgány obou stupňů
postrádaly novou písemnou žádost, bylo jejich povinností v tomto smyslu žalobce poučit
a požadovat po něm uplatnění písemných žádostí, tím spíše za situace, kdy se žalobcem fakticky
jako s uchazečem o zaměstnání a žadatelem o podporu jednaly. Jestliže byl žalobce dne
3. 12. 2015 vyzván k předložení podkladů pro výpočet podpory v nezaměstnanosti a jeho
pracovní poměr již v té době zanikl, pak mohl žalobce důvodně předpokládat, že stále probíhá
řízení o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Následné využití chybějící písemné žádosti svědčí
o formalistickém přístupu odporujícím zásadám správního řízení o poučovací povinnosti a dobré
správě. Žalobce dne 30. 11. 2015 oznámil změnu ukončení pracovního poměru a z jeho podání
i z úředních záznamů ve spise plyne, že až po tomto datu požadoval, aby byl v evidenci uchazečů
o zaměstnání zapsán a byla mu poskytována podpora. Úřad práce jej v souladu s tím vyzval
k předložení podkladů pro výpočet podpory v nezaměstnanosti.
[6] Správní orgány dostatečně nerozlišily období od 3. 11. do 26. 11. 2015, kdy rozhodnutím
německého pracovního soudu došlo k posunu data ukončení žalobcova pracovního poměru
od následného období poté, co žalobce dne 30. 11. 2015 úřadu práce oznámil, že jeho pracovní
poměr skončil právě k 26. 11. 2015. Z podkladů obsažených ve spise plynulo, že žalobce
ví, že v období od 3. 11. do 26. 11. 2015 nebyl důvod vést jej v evidenci uchazečů o zaměstnání
a že neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti. Naopak po 30. 11. 2015, kdy byl žalobce zjevně
bez zaměstnání, mohl být jako uchazeč o zaměstnání evidován a mohl uplatnit nárok
na podporu v nezaměstnanosti, o nějž nyní jde. Žalobce přitom 30. 11. 2015 nárok na podporu
v nezaměstnanosti uplatnil, což bylo prokázáno výzvou úřadu práce z 3. 12. 2015, a stalo-li
se tak procesně nedostatečným způsobem, bylo úkolem úřadu práce pomoci žalobci
odstranit vadu podání. Vznikl-li žalobci nárok na podporu v nezaměstnanosti, nemůže být
na svých právech zkrácen tím, že bylo postupováno procesně vadně. Zastavení řízení podle §66
odst. 1 písm. g) správního řádu navíc přichází v úvahu pouze tehdy, nerozhoduje-li se o předmětu
řízení. Využití tohoto institutu však nelze zaměňovat se situací, kdy žádosti nelze vyhovět,
neboť pak je namístě žádost věcně zamítnout.
III.
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel nejprve poukázal na to, že poté, co krajský soud v souvisejícím řízení vedeném
pod sp. zn. 54 Ad 6/2016 rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 zrušil stěžovatelovo rozhodnutí ze dne
29. 4. 2016, vydal stěžovatel rozhodnutí ze dne 12. 1. 2017, č. j. MPSV-2016/276325-421/1,
kterým pro vnitřní rozpornost zrušil předchozí rozhodnutí úřadu práce, kterým nebyl žalobce
ode dne 3. 11. 2015 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Uložil přitom úřadu práce,
aby rozhodl buď o ukončení zařazení žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání podle §29
písm. a) zákona o zaměstnanosti, nebo o vyřazení žalobce z evidence podle §30 odst. 1 písm. b)
bod 2 téhož zákona. Nynější skutkový stav je tedy takový, že evidence žalobce založená žádostí
ze dne 3. 11. 2015 byla dle §29 písm. a) zákona o zaměstnanosti ukončena z důvodu prodloužení
pracovního poměru v zahraničí v důsledku rozhodnutí německého pracovního soudu.
[9] K samotné nesprávnosti rozsudku krajského soudu stěžovatel zejména uvedl, že spatřuje
jeho nepřezkoumatelnost v tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu neodpovídá
tomu, o čem mělo být rozhodováno, tedy že nesměřuje do řízení o žádosti o podporu
v nezaměstnanosti ze dne 3. 11. 2015. Z odůvodnění rozsudku se zdá, že ani krajský soud patrně
neměl pochybnost o tom, že žalobcově žádosti o podporu v nezaměstnanosti ze dne 3. 11. 2015
nebylo možno vyhovět, neboť žalobce nemohl být až do 26. 11. 2015 veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání. Krajský soud tedy podle odůvodnění rozsudku neřešil žádost ze dne 3. 11. 2015,
ale žalobcův požadavek na zařazení do evidence a na výplatu podpory po 26. 11. 2015. Takový
požadavek by byl ovšem předmětem nového správního řízení zahájeného novou žádostí
o podporu v nezaměstnanosti, pokud by se žalovaný ztotožnil s krajským soudem v názoru,
že se o novou žádost jednalo. V další části odůvodnění pak krajský soud uložil správním
orgánům, aby se zabývaly žalobcovým nárokem na podporu v nezaměstnanosti po 30. 11. 2015,
přestože úřad práce a žalovaný rozhodovali pouze o žádosti ze dne 3. 11. 2015. Krajský soud
tedy ve svém rozsudku vůbec neposuzoval podmínky pro zastavení řízení o žádosti podané
dne 3. 11. 2015, o níž rozhodoval úřad práce a žalovaný, ale zkoumal, zda se měl úřad práce
zabývat údajnou žalobcovou žádostí ze dne 30. 11. 2015. Zavázal je tak k určitému postupu
v řízení, které bylo údajně zahájeno 30. 11. 2015, které ovšem rozhodně nebylo předmětem
soudního sporu.
[10] Stěžovatel oproti názoru krajského soudu zdůrazňuje, že podle §42 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti náleží uchazeči o zaměstnání podpora obecně až od ode dne podání písemné
žádosti o podporu, nejvýše pak tři pracovní dny zpětně, přičemž řízení se zahajuje dnem,
kdy žádost dojde věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Podáním žalobcovy žádosti
o podporu v nezaměstnanosti tak bylo řízení zahájeno dne 3. 11. 2015, tedy do tří dnů poté,
co žalobci dne 29. 10. 2015 původně skončil pracovní vztah v zahraničí. Poté, co úřad práce
zjistil, že žalobcův pracovní vztah neskončil dne 29. 10. 2015, ale až 26. 11. 2015, začal řešit
samotnou možnost vést žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání, která musela být podle §29
písm. a) zákona o zaměstnanosti od počátku ukončena, neboť až do 26. 11. 2015 nesplňoval
žalobce podmínky pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě žádosti ze dne
3. 11. 2015 úřad práce souběžně posuzoval otázku, zda žalobci vznikl ke dni 29. 10. 2015
nárok na podporu v nezaměstnanosti, a vzhledem k tomu, že žalobce přestal v průběhu řízení
splňovat základní podmínku, aby mohla být žádost o podporu v nezaměstnanosti podána,
neboť od počátku přestal být uchazečem o zaměstnání, stala se dle stěžovatele žádost zjevně
bezpředmětnou a byly dány důvody pro zastavení řízení. Stěžovatel trval na názoru, že pozbytí
statusu uchazeče o zaměstnání je takovou změnou skutkových okolností, která způsobuje
bezpředmětnost žádosti. Krajský soud zavázal správní orgány k tomu, aby se zabývaly jakousi
žádostí ze dne 30. 11. 2015, taková údajná žádost však nemůže být důvodem ke zrušení správních
rozhodnutí týkajících se žádosti ze dne 3. 11. 2015. K rozhodnutí o této žádosti tak krajský soud
správní orgány fakticky nezavázal, ani se nevyslovil k tomu, že by zde nebyly dány důvody
její bezpředmětnosti.
[11] Z těchto důvodů stěžovatel navrhoval, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že dne 29. 10. 2015 obdržel od svého
německého zaměstnavatele okamžité zrušení pracovního poměru. Dne 3. 11. 2015 se proto
zaregistroval na úřadu práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání a o podporu
v nezaměstnanosti a oznámil, že se snaží okamžité zrušení pracovního poměru řešit soudní
cestou, takže úřad práce o této skutečnosti od počátku věděl. Poté, co dne 23. 11. 2015 rozhodl
pracovní soud v Pasově o prodloužení jeho pracovního poměru do 26. 11. 2015, oznámil žalobce
tuto skutečnost úřadu práce hned 24. 11. 2015 ústně a 30. 11. 2015 pak doložil písemné
rozhodnutí. Pracovnicím úřadu práce sám navrhoval podání nové žádosti k registraci uchazeče
o zaměstnání, což ale pracovnice odmítly a ujistily jej, že namísto nové žádosti má pouze doložit
zahraniční formuláře potřebné k vyplácení podpory v nezaměstnanosti, které následně doložil.
Úřad práce tedy mohl jeho evidenci ukončit ihned po doložení rozhodnutí o prodloužení
pracovního poměru a umožnit mu opětovné zaregistrování, což se však nestalo a jeho evidence
ze dne 3. 11. 2015 zůstala nepřerušena. Teprve dne 1. 2. 2016 mu bylo předáno rozhodnutí
o nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu zaevidování v době, kdy ještě trval
jeho pracovní poměr. Přitom úřadu práce sám sdělil, že po rozhodnutí soudu o prodloužení
pracovního poměru nepožaduje být od 3. 11. 2015 do 26. 11. 2015 veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání. Naopak od 27. 11. 2015 prokazatelně splnil nárok být veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání, přesto s ním úřad práce odmítá takto jednat.
[13] Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesrozumitelnosti rozsudku krajského
soudu. Je třeba předeslat, že žalobcova situace je ojedinělá a pro svou neobvyklost poměrně těžko
uchopitelná, jakkoli o vývoji žalobcova případu vlastně není mezi účastníky sporu. Způsoby,
kterými ji uchopil na straně jedné úřad práce a stěžovatel a na straně druhý krajský soud, jsou
ovšem natolik odlišné, že vedou až k nepochopení rozsudku krajského soudu ze strany
stěžovatele, který v něm spatřuje nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní
soud rozumí oběma přístupům, pouze jeden z nich je však souladný s účelem zákona
o zaměstnanosti, a to přístup krajského soudu.
[17] Podle stěžovatele se nyní posuzované soudní řízení týká výhradně žalobcovy žádosti
o přiznání podpory v nezaměstnanosti ze dne 3. 11. 2015, a bylo tedy namístě posuzovat pouze
to, zda byla žádost podána postupem dle §42 zákona o zaměstnanosti a zda žalobce splňoval
podmínky podle jeho §39, tedy zejména zda byl k rozhodnému dni veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání podle jeho §39 odst. 1 písm. b). Po rozhodnutí německého pracovního soudu
se ukázalo, že v době podání této žádosti stále ještě trval žalobcův pracovní poměr k německému
zaměstnavateli, byla zde tedy překážka pro jeho zařazení a vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání ve smyslu §25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle nějž platí: „Uchazečem
o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak, pouze fyzická osoba, která má na území České
republiky bydliště a která není
a) v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 a 6,(…)“
[18] Vzhledem k tomu, že ke dni 3. 11. 2015 byl žalobce ještě v pracovněprávním vztahu,
rozhodl úřad práce – s následnými procesními peripetiemi, které ovšem nejsou předmětem
tohoto řízení – že žalobce nemůže být zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Ke dni
3. 11. 2015 totiž žalobce nesplňoval podmínky pro to, aby byl v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Podal tedy žádost o podporu v nezaměstnanosti v době, kdy nemohl být evidován jako uchazeč
o zaměstnání, a taková žádost je podle úřadu práce a stěžovatele zjevně bezpředmětná ve smyslu
§66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
[19] Nejvyšší správní soud pokládá tento pohled na žalobcův případ představovaný v kasační
stížnosti za zužující, příliš mechanický a nepřípustně formalistický, neboť nijak nezohledňuje další
okolnosti žalobcova případu a posuzuje věc pouze pohledem ex post zjištěného právního stavu
ke dni 3. 11. 2015.
[20] Pohled krajského soudu oproti tomu zohledňuje právě ony atypické souvislosti žalobcova
případu. Žalobce vzápětí poté, co mu byl okamžitě zrušen pracovní poměr k německému
zaměstnavateli, požádal o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání a o přiznání podpory
v nezaměstnanosti. Pokud by byly žádosti posuzovány přímo v den svého podání, tedy
3. 11. 2015, pak by bylo třeba shledat, že překážka ve smyslu §25 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti u něj nebyla, neboť byl skutečně čerstvě nezaměstnaný. Právní stav platný ke dni
3. 11. 2015 se změnil až v důsledku smíru uzavřeného při jednání německého pracovního soudu,
z nějž vyplynulo, že žalobci uplyne výpovědní lhůta až ke dni 26. 11. 2015, čímž se jeho
pracovněprávní status ke dni 3. 11. 2015 změnil s účinky ex tunc. Žalobce tuto skutečnost
obratem nahlásil úřadu práce. Jinak řečeno, žalobce postupoval v každém svém kroku přesně
podle práva: v době, kdy podával dne 3. 11. 2015 propojené žádosti, u něj překážka ve smyslu
§25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti nebyla; po 26. 11. 2015, kdy o těchto žádostech úřad
práce rozhodoval, také ne. Tato překážka existovala pouze, pokud úřad práce po 26. 11. 2015
retrospektivně posuzoval právní stav ke dni 3. 11. 2015. Na sebe navazující rozhodování
úřadu práce odhlížející od těchto souvislostí ovšem vedlo k tomu, že žalobce nebyl ani veden
v evidenci uchazečů o zaměstnání, ani mu nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti, přestože
od 27. 11. 2015 nezaměstnaným byl.
[21] Krajský soud svým rozsudkem, tedy zrušením rozhodnutí obou stupňů, chtěl
tuto zjevnou nespravedlnost odstranit. Jeho odůvodnění, které se stěžovateli zdá být vnitřně
rozporným, přitom pouze upozorňuje na skutečnost, že při posuzování žádosti o přiznání
podpory v nezaměstnanosti ze dne 3. 11. 2015 nelze odhlížet od právě rekapitulovaných
atypických souvislostí a je třeba napravit nespravedlnost vzniklou dosavadním postupem
úřadu práce a stěžovatele. V odůvodnění navíc krajský soud jasně vysvětluje, že k uvedené
nespravedlnosti nemuselo dojít, pokud by úřad práce již v okamžiku prvotního posouzení
obou žalobcových žádostí nezapomněl na jejich vzájemnou souvislost. Jasně přitom úřadu
práce naznačuje, že když už se žalobcem po 3. 11. 2015 jednal jako s uchazečem o zaměstnání,
měl u toho setrvat i po 30. 11. 2015, kdy se dozvěděl o rozhodnutí německého pracovního
soudu, pouze měl vyloučit z doby nezaměstnanosti období do 26. 11. 2015, kdy bylo
ex post deklarováno, že žalobce nezaměstnaný nebyl. Pokud naopak úřad práce trval
na tom, že se žádostí ze dne 3. 11. 2015 takto manipulovat nelze a že je třeba striktně vycházet
z právního stavu, který byl nastolen ke dni jejího podání, měl žalobce v souladu se zásadami
dobré správy poučit, aby si podal žádost novou. Ta by byla podána již v době, kdy byl žalobce
opět nezaměstnaný, takže překážka ve smyslu §25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti
by zde opět nebyla.
[22] Není tedy pravdou, že krajský soud ukládal správním orgánům, aby se zabývaly „jakousi
žádostí ze dne 30. 11. 2015“, jak uvádí stěžovatel. Krajský soud pouze chtěl, aby se rozhodly,
zda posoudí materiálně žalobcovu žádost ze dne 3. 11. 2015 podle stavu existujícího v době
svého rozhodování, tedy po 30. 11. 2015, kdy již žalobce zaměstnaný nebyl; nebo zda budou
trvat na posouzení formálním podle změněného stavu konstatovaného ke dni podání žádosti
z 3. 11. 2015, a v tom případě měly žalobce poučit o možnosti podat za tohoto nového stavu
novou žádost. Správní orgány se namísto toho rozhodly pro zužující a formalistický přístup,
kvůli němuž se žalobce dostal do procesní pasti, a to jen proto, že veškeré kroky před úřadem
práce činil chvályhodně rychle a že relativně uspěl v řízení u německého pracovního soudu.
[23] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že aplikace §25 zákona o zaměstnanosti,
kterou krajský soud použil ve svém rozsudku, je podle Nejvyššího správního soudu zcela
srozumitelná a vychází z výkladu tohoto ustanovení respektujícího jeho účel, jak Nejvyšší
správní soud požadoval již v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, č. j. 6 Ads 67/2013 - 48. Není tedy
ani nesrozumitelná ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ani založená na nesprávném
posouzení právní otázky ve smyslu jeho písm. a).
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože nebyl v řízení
před Nejvyšším správním soudem zastoupen, takže mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu