ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.10.2017:31
sp. zn. 7 As 10/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o.,
se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupena Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou
se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 9 A 129/2016 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4 114 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně
Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 3. 5. 2016, č. j. RRTV/950/2016-LOJ,
sp. zn. 2014/356/LOJ/FTV, byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 200.000 Kč za porušení §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), kterého se dopustila odvysíláním
pořadu Grimm, epizody Krysař dne 11. 3. 2014 od 7:45 hod. na programu Prima COOL. Pokuta
byla žalobkyni uložena za scény z uvedeného pořadu v časech 04:53-04:55 (nalezení mrtvého
učitele), 06:10-06:45 (scéna ohledávání místa činu) a 14:38-15:43 (záběry zohaveného těla
ve scéně z pitevny) od začátku záznamu. Žalovaná uvedla, že pře dmětné scény obsahují záběry
na brutálně zavražděného člověka, zobrazují znetvořené lidské pozůstatky, detaily zohaveného
těla jsou ztvárněny naturalisticky s vysokou mírou drastičnosti a děsivosti. V tom žalovaná
spatřovala ohrožení psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých, neboť tento pořad byl
vysílán v úseku od 6:00 hodin do 22:00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu
v Praze. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 9 A 129/2016 – 72, městský soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že v napadeném rozhodnutí chybí
vypořádání námitek žalobkyně o nerovném přístupu při stanovení výše pokuty, podpořených
konkrétními příklady (rozhodnutími) ze správní praxe žalované. Žalovaná nevysvětlila, jaké
specifické důvody a individuální okolnosti ji vedly k tomu, že žalobkyni za předmětné jednání
uložila pokutu ve výši 200.000 Kč, ačkoliv v předložených rozhodnutích, které lze s napadeným
rozhodnutím ohledně typu pořadu srovnat, došlo k rozdílným okolnostem při vysílání pořadu
a pokuta byla uložena ve shodné výši. Podle názoru městského soudu je třeba, aby se žalovaná
porovnáním 7 namítaných případů u jiných provozovatelů vysílání i u osoby žalobkyně zabývala
a vyjasnila, jaké okolnosti namítaných případů jsou relevantní ve vztahu k posouzení výše pokuty
v dané věci, v jakých kritériích se liší či alespoň rámcově shodují a jak správní praxe uložení pokut
v těchto případech ovlivňuje úvahy žalované o výši pokuty v této věci.
[4] Městský soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve specifikovaném
rozsahu nepřezkoumatelné, protože neobsahuje pro účely vypořádání námitky porušení §2 odst.
4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
potřebné úvahy o výši pokuty z hlediska dosavadní správní praxe žalované.
III.
[5] Proti rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka uvedla, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku naplnění zásady
rovnosti podle §2 odst. 4 správního řádu a její aplikace na problematiku kritérií výše sankce
v rámci zákona o vysílání. V této souvislosti pak následně dospěl k nesprávnému závěru,
že stěžovatelka porušila zásadu rovnosti tím, že se nezabývala srovnáním kritérií svých
předchozích rozhodnutí, na která upozornila žalobkyně. Stěžovatelka učinila zásadě rovnosti
zadost tím, že extenzivně popsala a prozkoumala zákonem explicitně stanovená kritéria
pro stanovení výše sankce. Vzala v úvahu postavení žalobkyně na mediálním trhu, povahu
programu a další kritéria, která mají za úkol individualizovat a přesně popsat řadu faktorů, které
musí vzít v potaz. Zákonodárce tvořil tato kritéria mimo jiné právě za účelem naplnění zásady
rovnosti. Městský soud tuto zásadu nesprávně aplikoval, a to tak, že k jejímu naplnění mělo dojít
de facto nezákonným a zákonem nepředvídaným rozšířením kritérií pro výši sankce, přičemž tato
nadstavba by se zabývala podrobným srovnáním žalobkyní libovolně předložených správních
rozhodnutí.
[7] Základní zásada rovnosti, zakotvená v rámci §2 odst. 4 správního řádu, je principem
obecným, který není možné aplikovat způsobem, jaký naznačuje městský soud a žalobkyně.
Tento princip je transponován do speciální úpravy obsažené v zákoně o vysílání, a to právě
s ohledem na jedinečnost problematiky mediálního sektoru. Nelze tedy jednoduše usoudit, jak
činí žalobkyně a s ní i městský soud, že je s žalobkyní zacházeno jinak než s ostatními
sankcionovanými subjekty a že nestejnost sankcí za domněle stejný skutek je automaticky
porušením zásady rovnosti.
[8] Dále stěžovatelka namítala, že se městský soud dopustil nezákonného nahrazování
správní úvahy stěžovatelky jakožto ústředního správního úřadu. Toliko stěžovatelka je ze zákona
nadána správní úvahou o obsahu jednotlivých kritérií rozhodných pro výši sankce podle zákona
o vysílání. Rovněž upozornila na nepřípustnou snahu městského soudu o rozšíření zákonných
kritérií pro výši sankce nad rámec stanovený zákonem o vysílání.
[9] Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že městský soud na str. 12 svého rozsudku uvedl
nepravdivou informaci, že „Žalobkyně pak v žalobě poukazuje ještě na obdobný případ odvysílání dílu
„Krysař“, kterým se žalovaná rovněž v potřebném porovnání nezabývala.“ V žalobě přitom není o případu
odvysílání dílu s názvem „Krysař“ ani zmínka. Městský soud tak své rozhodnutí založil
na nesprávně zjištěném stavu věci.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka svou argumentací míjí
podstatu napadeného rozsudku. Důvodem pro zrušení jejího rozhodnutí městským soudem totiž
nebyla rovnost přístupu stěžovatelky k dohlíženým subjektům. Nezákonnost napadeného
rozhodnutí podle názoru městského soudu spočívala v tom, že přes závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, který byl vyjádřen v rozsudku ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 As 70/2015 - 42, v něm chybělo vypořádání námitek žalobkyně ohledně nerovného
přístupu při stanovení výše pokuty, podpořených konkrétními příklady ze správní praxe
stěžovatelky.
[12] Městský soud se nesnažil jakýmkoliv způsobem nahradit správní uvážení ani správní
orgán v jeho odborné kompetenci. Naopak v souladu se stěžovatelkou uváděným rozsudkem
ze dne 12. 6. 2014, č. j. 9 Afs 127/2013 – 56, městský soud plnil svoji povinnost „posoudit,
zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem…“ Městský
soud uvedl, že napadené správní rozhodnutí neobsahuje naznačené a pro účely vypořádání
námitky porušení §2 odst. 4 správního řádu potřebné úvahy o výši pokuty z hlediska dosavadní
správní praxe stěžovatelky, a proto toto rozhodnutí zůstává stále nepřezkoumatelné
pro neúplnost úvah a odůvodnění o výši uložené pokuty. Právě to, že se stěžovatelka
nedostatečně vypořádala se zjištěným skutkovým stavem, když neodůvodnila dostatečně některé
úvahy vedoucí k udělení sankce, je důvodem, pro který městský soud napadené správní
rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
[13] Tvrzení stěžovatelky o nesprávném posouzení právní otázky porušení zásady rovnosti,
nahrazování správní úvahy stěžovatelky úvahou soudu, nebo v závěru tvrzené, ale nijak
nerozvedené, rozšíření kritérií pro výši sankce ukládané podle zákona o vysílání tak nedopadá
na napadený rozsudek ani na jeho odůvodnění.
[14] Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že městský soud užil slova „Krysař“ na odvysílání
jiného dílu totožného seriálu ze série Grimm, který se jmenuje „Zlaté vejce“, z kontextu rozsudku
plyne, že se jedná o drobnou, zjevnou chybu v psaní. Stěžovatelka nijak nedovozuje, jaké
důsledky má mít tato zjevná chyba v psaní pro posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
[15] Z výše uvedených důvodů žalobkyně považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto
navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Na úvod Nejvyšší správní soud považuje za nutné konstatovat, že argumentace
stěžovatelky, uvedená v kasační stížnosti, se z převážné části míjí s podstatou napadeného
rozsudku městského soudu. Na tuto skutečnost ostatně poukázala i žalobkyně ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti. Městský soud totiž zrušil rozhodnutí stěžovatelky nikoliv z toho důvodu,
že by dospěl k závěru o porušení §2 odst. 4 správního řádu ze strany stěžovatelky, ale proto,
že se stěžovatelka s předmětnou námitkou ve svém rozhodnutí nezabývala, tj. pro
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky, týkající se nesprávného
posouzení právní otázky porušení zásady rovnosti podle §2 odst. 4 správního řádu městským
soudem, je proto pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti irelevantní.
[19] Stěžovatelka ve věci rozhodovala znovu poté, kdy její původní rozhodnutí
ze dne 2. 9. 2014, č. j. LOJ/3318/2014, sp. zn. 2014/356/LOJ/FTV, o uložení pokuty žalobkyni
ve výši 200. 000 Kč bylo, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015,
č. j. 6 A 233/2014 – 48, jímž byla původní žaloba žalobkyně proti rozhodnutí o pokutě
zamítnuta, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 As 70/2015 - 42. Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu ohledně výše pokuty mimo jiné v tom, že se městský soud nedostatečně vypořádal
se žalobním bodem, týkajícím se porušení rovnosti v právech. Žalobkyně v původní žalobě
k námitce porušení zásady rovnosti podle §2 odst. 4 správního řádu předložila sedm rozhodnutí
stěžovatelky, která měla být vydána v typově podobných případech, dvě z těchto rozhodnutí
podrobněji rozebrala a poukázala na uložení nižších sankcí v závažnějších případech, než je
předmětné jednání žalobkyně. K této námitce podle Nejvyššího správního soudu městský soud
reagoval nedostatečně a jen obecně uvedl, že je třeba zkoumat konkrétní okolnosti daného
případu, a neuvedl, v čem byl obsah odvysílaných pořadů a míra drastičnosti vyšší než v nyní
posuzované věci. Proto bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč v dané situaci není aplikovatelný
§2 odst. 4 správního řádu, nebo proč je jednání, za které byla žalobkyně sankcionována, stejně
závažné či závažnější, než ta, která byla sankcionována v jí uváděných rozhodnutích (bod 42 až
44 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
[20] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí nejen stěžovatelky, ale i městského
soudu pro nepřezkoumatelnost úvah o výši pokuty, v závěru rozsudku (bod 72) vyslovil, že
nepovažuje za rozumné vracet věc nejprve městskému soudu, aby se s touto otázkou vypořádal,
neboť soudy ve správním soudnictví mají primárně přezkoumávat správnost úvahy v rozhodnutí
správních orgánů. Výslovně uvedl, že pokud je zřejmé, že rozhodnutí stěžovatelky neobstojí
z jiných důvodů a musí tak být stejně zrušeno a zároveň odůvodnění ohledně dodržení zásady
rovnosti v jejím rozhodnutí chybělo, pak je vhodnější, aby se s touto námitkou v novém
rozhodnutí vypořádala přímo stěžovatelka. Pokud by i s novým rozhodnutím žalobkyně
nesouhlasila, bylo by možné podrobit tuto úvahu správního orgánu soudnímu přezkumu.
[21] Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku
ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 As 70/2015 – 42, byla stěžovatelka v dalším řízení vázána (srov. §78
odst. 5 s. ř. s.) Stěžovatelka tedy v novém rozhodnutí byla povinna vypořádat i námitky
žalobkyně o porušení zásady rovnosti z hlediska vlastní dosavadní správní praxe.
[22] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že v žalobou napadeném
rozhodnutí ze dne 3. 5. 2016 se stěžovatelka nezabývala námitkou žalobkyně ohledně nerovného
přístupu při stanovení výše pokuty, která byla dokládána konkrétními rozhodnutími ze správní
praxe stěžovatelky. Tato skutečnost je nesporná a jednoznačně vyplývá z obsahu předmětného
rozhodnutí stěžovatelky. Stěžovatelka tak postupovala v rozporu se závazným právním názorem
zdejšího soudu, jenž byl vysloven ve zrušujícím rozsudku ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 As 70/2015 - 42. Městský soud proto nepochybil, když žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatelky zrušil pro nepřezkoumatelnost.
[23] Pokud stěžovatelka interpretuje právní názor městského soudu jako nepřípustně
rozšiřující kriteria pro stanovení výše sankce, není tomu tak. Městský soud toliko ve shodě
s předchozím názorem Nejvyššího správního soudu trval na potřebě dostatečného odůvodnění
výše sankce v konfrontaci se specifikovanými rozhodnutími, o nichž žalobkyně tvrdí, že se týkala
obdobných případů. Zda tomu tak skutečně je, či zda stěžovatelka akcentovala při rozhodování
konkrétní odlišnosti (např. čas vysílání, míru nevhodnosti a četnost zobrazených scén), však
vyplyne právě z řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí k této otázce. Stěžovatelka měla
při v pořadí druhém rozhodování k dispozici tvrzení žalobkyně o tom, ve vztahu ke kterým
rozhodnutím shledává porušení §2 odst. 4 správního řádu. Výhradu městského soudu, se kterou
se kasační soud ztotožňuje, proto nelze chápat jako jakýsi obecný a nelimitovaný požadavek
odůvodňovat výrok o výši sankce pomocí srovnání s veškerou dosavadní rozhodovací praxí
stěžovatelky.
[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud jde o tvrzení stěžovatelky,
že městský soud uvedl na str. 12 (správně na str. 13 – pozn. NSS) svého rozsudku nepravdivou
informaci, že „Žalobkyně pak v žalobě poukazuje ještě na obdobný případ odvysílání dílu „Krysař“, kterým
se žalovaná rovněž v potřebném porovnání nezabývala.“, jednalo se pouze o chybu v psaní, tj. o zjevnou
nesprávnost. Ve skutečnosti žalobkyně v žalobě poukazovala na odvysílání dílu téhož seriálu
(Grimm) s názvem „Zlaté vejce“. Tato zjevná nesprávnost však nemohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má právo na náhradu
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení sestávají z odměny
advokátky za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Protože advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a citované vyhlášky), zvyšuje se její
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka náhrady
nákladů řízení proto činí 4.114 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu
nákladů řízení spočívající v odměně advokátky za úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení), neboť tato advokátka zastupovala žalobkyni
již v řízení o žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu