ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.237.2016:40
sp. zn. 7 As 237/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce:
ECOWOOD s. r. o., se sídlem Ječná 550/1, Praha 2, zastoupen Mgr. Radkem Vachtlem,
advokátem se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 6 A 167/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „ČIŽP“), uložila
rozhodnutím ze dne 18. 5. 2012, č. j. ČIŽP/41/OOO/SR01/1203010.003/12/PSV, žalobci
pokutu ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle §40 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/2002 Sb.,
o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), kterého
se měl dopustit tím, že bez povolení podle §17 odst. 1 téhož zákona provozoval střední zdroj
znečišťování ovzduší, totiž kompostárnu o celkové kapacitě 4 000 tun zpracovávaných biologicky
rozložitelných odpadů za rok. ČIŽP provedla dne 2. 3. 2012 na základě podnětu kontrolu
žalobcovy kompostárny umístěné na pozemku parc. č. X, k. ú. Unhošť. Při kontrole, jíž nebyl
přítomen statutární zástupce žalobce, zjistila, že je kompostárna provozována od června 2011 na
zpevněné ploše bývalého polního hnojiště a používá technologii aerobního kompostování. Tato
kompostárna byla středním zdrojem znečišťování ovzduší podle bodu 5.2 přílohy č. 1 k tehdy
účinnému nařízení vlády č. 615/2006 Sb., o stanovení emisních limitů a dalších podmínek
provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. Při stanovení výše pokuty
zohlednila ČIŽP skutečnost, že dne 20. 3. 2012 podal žalobce ke Krajskému úřadu Středočeského
kraje žádost o vydání povolení ke zdroji znečišťování ovzduší. Toto povolení bylo dne
18. 4. 2012 vydáno, čímž došlo ke sjednání nápravy předchozího žalobcova protiprávního
jednání, nicméně i z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že od června 2011 byl tento střední zdroj
znečišťování ovzduší provozován bez povolení příslušného orgánu ochrany ovzduší. Rozhodnutí
o pokutě bylo následně zasláno na žalobcovu adresu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí ČIŽP včasným odvoláním, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 23. 8. 2012, č. j. 1301/500/12. Přiznal, že bylo chybou, že rozhodnutí ČIŽP
nebylo doručeno zástupci žalobce, nicméně žalobcova procesní práva tím nebyla významně
omezena, protože žalobce podal včasné odvolání. Nemohl být zkrácen na svých procesních
právech tím, že ČIŽP změnila termín kontrolní prohlídky, neboť předmětný delikt je pouze
administrativní povahy a žalobce měl dostatečnou lhůtu k podání stanoviska a vyjádření, ostatně
i podle judikatury Nejvyššího správního soudu je k efektivitě kontroly nutná jistá překvapivost.
Na povinnost získat souhlas dle zákona o ochraně ovzduší byl žalobce upozorněn Krajským
úřadem Středočeského kraje již v roce 2009. K žalobcově poukazu na skutečnost, že polní
hnojiště bylo na daném místě zkolaudováno již v roce 1986, žalovaný připomněl, že podle
územního plánu města Unhošť je daná plocha kategorizována jako polní plocha, na které
je přípustné polní hnojiště coby součást zemědělské živočišné produkce, nyní provozovaná
kompostárna je ovšem již nezemědělskou výrobou. Navíc hnojné plato a kompostárna jsou zcela
jinak kategorizovány z hlediska nařízení vlády č. 615/2006 Sb. Stěžovatelem zmiňované
stanovisko ČIŽP ze dne 3. 9. 2009, č. j. ČIŽP/41/OOH/0914065.003/11/PSP, bylo pouze
vyjádřením k poskytnutí dotace na technologické vybavení kompostárny od Státního fondu
životního prostředí a nešlo o správní řízení vedené dle zákona o ochraně ovzduší, takže
pro nynější řízení o správním deliktu nebylo relevantním podkladem.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Žalovaný podle městského soudu použil zcela běžný způsob odůvodnění, když ve svém
rozhodnutí rekapituloval žalobcovy odvolací námitky a vzápětí je vypořádal. Žalobce nebyl
zkrácen ani na svém právu vyjadřovat se k provedeným důkazům, neboť spisy ČIŽP a Krajského
úřadu Středočeského kraje nebyly použity jako důkazní prostředky. Ohledně postupu ČIŽP,
která uskutečnila kontrolu v jiném termínu, než který se žalobcem předem dohodla, městský soud
dospěl k závěru, že ČIŽP pochybila a jednala nestandardně, když se žalobcem sjednala termín
kontroly a následně, aniž by o tom byl žalobce informován, kontrolu provedla v jiném termínu.
Dané pochybení však městský soud nezhodnotil jako natolik závažné, aby jím mohlo být dotčeno
žalobcovo právo podávat stanoviska a vyjádření, ostatně se v průběhu řízení několikrát
ke kontrole vyjádřil. Při samotné kontrole postupovali kontrolní pracovníci v souladu s §11
písm. a) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Skutečnosti zjištěné při fyzické kontrole,
tedy popis kompostárny, nebyly pro danou věc rozhodné, neboť pokuta byla uložena za porušení
povinnosti disponovat příslušným povolením. Jeho neexistence byla zjištěna až v době následující
po faktické prohlídce kompostárny. To, že se jedná o provoz vyžadující povolení, dokládá
následně vydané rozhodnutí. Proti hodnocení provozu a z toho vyplývajícímu závěru, že musí
mít povolení, přitom žalobce nic konkrétně nenamítal. Co se týče vady řízení spočívající
v tom, že prvostupňové rozhodnutí nebylo doručováno žalobcovu právnímu zástupci, neměla
podle městského soudu tato vada vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když i přes toto
pochybení ČIŽP žalobce v zákonné lhůtě podal odvolání, o kterém žalovaný rozhodl. Žalobou
napadené rozhodnutí pak již bylo v souladu s §34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, doručeno právnímu zástupci žalobce.
[5] Městský soud odmítl i žalobcovu námitku, že napadené rozhodnutí nemělo oporu
ve správním spise. Z předloženého spisového materiálu i z obou rozhodnutí bylo zřejmé,
že ČIŽP nashromáždila dostatek důkazů a podkladů, které ve svém souhrnu prokazují
porušení zákonné povinnosti ze strany žalobce. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že byla
stavba kompostárny zkolaudována v roce 1986 jako polní hnojiště, nicméně v současnosti
je provozována zcela odlišným způsobem jako nezemědělská výroba, konkrétně jako
kompostárna uvedená v příloze č. 1 v bodu 5.2 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. K posouzení
provedenému ČIŽP v řízení vedeném pod č. j. ČIŽP/41/OOH/0914065.003/11/PSP městský
soud uvedl, že se toto posouzení týkalo poskytnutí dotace na technologické vybavení
kompostárny, takže provoz kompostárny byl sice posouzen i z hlediska ochrany životního
prostředí, ovšem pouze za tímto účelem, přičemž nešlo o řízení vedené dle zákona o ochraně
ovzduší. Z hlediska posouzení deliktní odpovědnosti žalobce bylo toto vyjádření irelevantní
a nemuselo tak být zahrnuto ve spisu jako podklad rozhodnutí, když navíc bylo ČIŽP známo
z úřední činnosti.
III.
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[7] Podle stěžovatele je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť namísto
samostatných úvah žalovaného je v něm pouze polemika se stěžovatelovými argumenty,
což neodpovídá smyslu činnosti odvolacího orgánu, který nemá vystupovat jen jako ochránce
správního orgánu prvního stupně, omlouvající jeho případná pochybení. Stěžovatel vytkl
žalovanému, že v reakci na opravné prostředky nepostupuje vůči ČIŽP jako svému podřízenému
orgánu s potřebnou přísností, ale s nekonečnou benevolencí a opakovaně omlouvá jeho chyby.
[8] Dále pak stěžovatel zkritizoval i odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, zejména
to, že ČIŽP označila spisy navržené stěžovatelem jako důkazy za nesouvisející s posuzovanou
věcí, naopak žalovaný spisem Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 073546/2009/KUSK
OŽP/Sk fakticky doplnil dokazování ve věci, což je nesrozumitelný postup, neboť žalovaný
měl v takové situaci prvostupňové rozhodnutí zrušit.
[9] Stěžovatel připomněl, že kontrolní prohlídku kompostárny provedla ČIŽP v jiném
termínu, než který si s ním původně domluvila, a tím mu bylo znemožněno se prováděné
kontroly zúčastnit. I podle žalovaného a městského soudu byl takový postup chybný, tedy
protizákonný. Žalovaný i městský soud účelově snižovali význam této prohlídky, to však nebyl
důvod pro nevyrozumění stěžovatele o jejím termínu. Stěžovatel byl zbaven možnosti vyjádřit
se přímo na místě k předpokladům správního řízení, vysvětlit používanou technologii a podobně,
byl omezen jen na písemnou formu vyjádření. Městský soud svým poukazem na administrativní
povahu deliktu předjímal argumentaci žalovaného. Podle stěžovatele však není v právním státě,
v němž je správní orgán vázán svými rozhodnutími, možné, aby kontrolní činnost správního
orgánu spočívala v absolutní konspiraci realizované uvedením účastníka řízení v omyl ohledně
termínu konání kontroly a následném provedení kontroly v absolutně neočekávaném termínu.
ČIŽP následně zdůrazňovala, že se prohlídka uskutečnila bez přítomnosti stěžovatele, který
se na ni nedostavil.
[10] Obdobně benevolentně postupoval žalovaný i v otázce ignorování právního zastoupení
stěžovatele, jemuž ČIŽP chybně doručovala své rozhodnutí přímo, nikoli jeho právnímu
zástupci. Přitom tuto vadu nemohla zhojit ani skutečnost, že stěžovatel přesto podal odvolání
včas, neboť úkon účastníka řízení nemůže zhojit vadu postupu správního orgánu. Stěžovatel
tak byl zkrácen na lhůtě k přípravě a podání odvolání, což lze pokládat za znemožnění uplatnění
práv ve smyslu §4 odst. 4 správního řádu.
[11] Podle stěžovatele správní orgány nesprávně posoudily charakter jeho činnosti v daném
místě. Celá technologie kompostárny využívá bez jakýchkoli stavebních úprav stavbu
zkolaudovanou v roce 1986 jako polní hnojiště. Z materiálního hlediska přitom není mezi funkcí
hnojného plata a kompostárny rozdíl, takže i kompostárnu je třeba pokládat za zemědělskou
stavbu ve smyslu §14 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území,
a měla by tudíž spadat pod kategorii „jiná opatření pro zemědělství“. Současné využití území
tudíž odpovídá kolaudačnímu rozhodnutí pro využití předmětného pozemku jako polního
hnojiště. ČIŽP již předmětnou kompostárnu posuzovala v řízení vedeném pod č. j. ČIŽP/41/
OOH/0914065.003/11/PSP a stěžovatel označil za nesmyslné a rozporné s principem
hospodárnosti správního řízení, aby byla tatáž kompostárna následně posuzována výlučně a čistě
formálně z hlediska zákona na ochranu ovzduší. Stěžovatel mohl důvodně očekávat, že ČIŽP
při posouzení dopadů činnosti kompostárny na životní prostředí posoudila tuto činnost
i s ohledem na ochranu ovzduší, ostatně v rozhodnutí ze dne 3. 9. 2009 ji ČIŽP posoudila
bez připomínek i z hlediska ochrany ovzduší.
[12] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu
a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména připomněl, že ve svém rozhodnutí
stejně jako ČIŽP označil stěžovatelem zmiňované spisy ČIŽP a Krajského úřadu Středočeského
kraje za nesouvisející s danou věcí, pouze k rozhodnutí krajského úřadu ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 050216/2012/KUSK, jímž bylo nakonec potřebné povolení uděleno, uvedl, že jej bere
na vědomí a že i z něj vyplývá, že kompostárna byla od června 2011 provozována bez povolení
dle §17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Žalovaný opět přiznal, že změna termínu kontroly
bez informování stěžovatele byla pochybením ČIŽP, nicméně vzhledem k tomu, že kontrolu
je možno vykonat i bez ohlášení, a vzhledem k povaze daného deliktu nemohl mít tento procesní
postup negativní vliv na stěžovatelova procesní práva. Stěžovatel mohl závěry ČIŽP rozporovat,
předkládat příslušná povolení či doklady. Rozhodnutí ČIŽP se navíc o závěry z kontroly v zásadě
ani neopírá, neboť absence příslušného povolení vyšla najevo až následně. Dále žalovaný
připomněl, že kompostárnu je oproti hnojnímu platu nutno vnímat jako nový zdroj znečišťování
ovzduší, a proto ji nelze bez příslušného povolení beze změny provozovat na původně
zemědělské stavbě hnojiště. Z těchto důvodů navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel nejprve kritizoval, že rozhodnutí žalovaného tvoří pouze polemika
s jeho námitkami. Žalovaný ve svém rozhodnutí skutečně rekapituloval jednotlivé odvolací
námitky a následně posoudil jejich důvodnost. Nejvyšší správní soud ovšem souhlasí s městským
soudem, že tato forma rozhodnutí je v rozhodnutí o odvolání zcela běžná a pro svou přehlednost
vhodná a naplňující požadavky §68 odst. 3 správního řádu. Podle něj má být v odůvodnění
uvedena mimo jiné „informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků.“
Nelze tedy spatřovat pochybení žalovaného v tom, že své rozhodnutí strukturoval právě podle
jednotlivých odvolacích námitek, neboť jejich vypořádání je jedním z hlavních úkolů odvolacího
řízení. Ze skutečnosti, že se žalovaný se stěžovatelovými odvolacími námitkami neztotožnil,
pak jistě nelze dovozovat, že vystupoval jako „ochránce správního orgánu prvního stupně“.
[17] Stejně tak žalovaný nepochybil ani v tom, jak využil spis Krajského úřadu Středočeského
kraje č. j. 073546/2009/KUSK OŽP/Sk, neboť jeho využití bylo pouze reakcí na stěžovatelovu
odvolací námitku. Stěžovatel požadoval zohlednění tohoto spisu v řízení před ČIŽP, která ovšem
v prvostupňovém rozhodnutí uvedla, že se tento spis týká odpadového hospodářství, a proto
nemá souvislost s řešeným správním deliktem. V reakci na stěžovatelovo odvolání žalovaný
na straně 3 a 4 svého rozhodnutí pouze uvedl, že tento stěžovatelem zmiňovaný spis obsahuje
rozhodnutí ze dne 7. 7. 2009, které se týká odpadového hospodářství a ve svém odůvodnění
obsahuje upozornění, že byl stěžovatel povinen získat souhlas k provozování středního
zdroje znečišťování ovzduší. Jinak řečeno, žalovaný pouze zopakoval tvrzení ČIŽP, že se toto
rozhodnutí týká souhlasu podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších
zákonů, takže nebylo v samotném řízení před ČIŽP potřebné tento spis provádět jako důkaz.
Nad tento rámec žalovaný pouze zmínil, že i v tomto rozhodnutí jej Krajský úřad Středočeského
kraje upozornil na nutnost získat souhlas k provozování středního zdroje znečišťování v souladu
se zákonem o ochraně ovzduší. Jádrem zmínky o tomto rozhodnutí nicméně bylo přitakání
ČIŽP, že tento spis týkající se souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadů podle zákona
o odpadech skutečně nemusel být proveden jako důkaz.
[18] Naopak pochybením ze strany ČIŽP skutečně bylo, pokud nejprve sjednala
se stěžovatelem určitý termín provedení kontroly a následně kontrolu provedla v jiném
termínu. Tento postup ČIŽP už ovšem dostatečně zkritizoval jak žalovaný, tak městský
soud, kteří také vysvětlili, proč toto pochybení nevedlo k nezákonnosti samotného rozhodnutí
ČIŽP. Žalovaný ve svém rozhodnutí upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005 - 51, publ. pod č. 865/2006 Sb. NSS; jím uvedená citace
však pochází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53,
publ. pod č. 1034/2007 Sb. NSS, v němž taktéž ve vztahu ke kontrole prováděné ČIŽP uvedl:
„K efektivitě kontroly ve fázi zjišťovací je nezřídka nutná i jistá její překvapivost, aby kontrolovaná osoba
nemohla účel kontroly, jímž je zjištění skutečného stavu věcí, zmařit tím, že by tento skutečný stav věcí před jeho
zjištěním rychle ‚zaretušovala‘, a tak se vyhnula případné zákonem předvídané sankci. K tomu by však mohlo
dojít tehdy, pokud by po kontrolním orgánu bylo vyžadováno, aby k faktickému započetí kontroly v určité
relativně samostatné organizační jednotce kontrolované osoby přistoupil až po jejím fyzickém oznámení
statutárnímu orgánu kontrolované osoby, anebo doručením písemného oznámení do jejího sídla.“
[19] Je pravdou a vyplývá to ze samotné povahy některých kontrol prováděných v oblasti
ochrany životního prostředí, že provedení kontrol není v mnoha případech nutno ohlásit
kontrolovanému subjektu předem a že v těchto případech nejsou zjištění z provedené neohlášené
kontroly nepřípustným důkazem. Kontrolu existence kompostárny přitom lze označit za příklad
takové situace. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že z povahy deliktu,
za nějž byla stěžovateli uložena pokuta, nevyplývá, proč by bylo pro ochranu jeho procesních
práv potřeba, aby byl provedení kontroly přítomen. Již před posouzením meritorních kasačních
námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že byl stěžovatel potrestán za delikt podle §40 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně ovzduší. Podstatnými znaky zde uvedené skutkové podstaty
je provozování zvláště velkého, velkého nebo středního stacionárního zdroje znečišťování
ovzduší a absence příslušného povolení. Předmětem kontroly konané dne 2. 3. 2012 bylo pouze
ověření existence a velikosti kompostárny, tedy skutečností, k nimž přítomnost statutárního
orgánu stěžovatele skutečně nebyla nutná.
[20] Skutečnost, že ČIŽP provedla kontrolu v čase, který stěžovateli předem neohlásila,
a zjištění z této kontroly následně využila v rozhodnutí o uložení pokuty, tedy není na újmu
zákonnosti tohoto rozhodnutí. ČIŽP se měla rozhodnout, zda chce provést ohlášenou nebo
neohlášenou kontrolu. Vzhledem k tomu, že kontrolovala toliko existenci a velikost
kompostárny, byly by oba postupy přípustné a možné. Bylo jistě jejím pochybením, že namísto
volby jediné z těchto cest nejprve ohlásila kontrolu na jeden den a pak ji provedla v den jiný.
Takový postup si zasluhuje kritiku, které se ČIŽP dostalo již od žalovaného i městského soudu
a s níž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Zároveň však souhlasí i se závěrem, že toto
pochybení nemělo vliv na zákonnost samotného rozhodnutí o pokutě. Na ně je totiž třeba
nahlížet prostě jako na rozhodnutí založené mimo jiné na zjištěních učiněných při neohlášené
kontrole, což je přípustné.
[21] Skutečnost, že ČIŽP před provedením přípustné neohlášené kontroly domlouvala se
stěžovatelem datum kontroly ohlášené, tedy že se chovala, jako by k němu postupovala vstřícněji,
než musela, a tento příslib následně nedodržela, nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Tento postup mohl potenciálně představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s., ovšem
posouzení toho, zda šlo skutečně o zásah nezákonný, městskému soudu v řízení proti rozhodnutí
podle §65 s. ř. s. nepříslušelo.
[22] Naopak je třeba odmítnout stěžovatelovu výtku, že tak byl zbaven možnosti vyjádřit
se přímo na místě k předpokladům správního řízení a vysvětlit používanou technologii.
Nic mu totiž nebránilo, aby veškerá tato vyjádření provedl písemně, přičemž v omezení
na písemnou formu nelze spatřovat zkrácení jeho práv. Stěžovatel tuto možnost opakovaně
využil, přičemž mu byla i prodloužena lhůta k předložení dokumentů, jak požadoval.
[23] Zcela shodně je třeba posoudit i další stěžovatelovu námitku týkající se nedoručení
rozhodnutí ČIŽP jeho právnímu zástupci. Žalovaný i městský soud správně konstatovali,
že šlo ze strany ČIŽP o pochybení a že prvostupňové rozhodnutí mělo být doručeno právě
stěžovatelovu zástupci. Stejně tak ovšem správně konstatovali, že toto pochybení nemělo žádný
vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí či na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Tento závěr
správně opřeli o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51,
publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS: „Je-li rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno žalobci namísto
jeho právnímu zástupci, jedná se o vadu řízení. Žalobní námitka v tomto ohledu uplatněná však není důvodná,
pokud tato vada řízení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o odvolání (§78 odst. 7 s. ř. s.).“
[24] Chybný postup při doručování by měl vliv na zákonnost rozhodnutí o odvolání typicky
tehdy, pokud by kvůli němu stěžovatel zmeškal lhůtu pro podání odvolání. V takovém případě
by bylo nezákonným rozhodnutí, které by odvolání zamítlo pro opožděnost. K takové situaci
však ve stěžovatelově případě nedošlo. Stěžovatel podal včasné odvolání a to bylo podrobně
posouzeno. Pokud stěžovatel nyní namítá, že tak byla zkrácena lhůta, během níž mohl odvolání
připravovat, nic mu nebránilo upozornit žalovaného v odvolacím řízení na pochybení ČIŽP,
které i žalovaný jako pochybení vnímal, a požadovat prodloužení lhůty k podání, respektive
doplnění odvolání. To však stěžovatel neučinil a bylo by nepřiměřenou reakcí ze strany
městského soudu, pokud by zrušil rozhodnutí žalovaného jen proto, že tuto lhůtu neprodloužil
sám od sebe. Ze strany žalovaného by pak bylo nepřípustnou reakcí, pokud by zrušil rozhodnutí
ČIŽP, které bylo zákonné, pouze pro pochybení, k němuž došlo po jeho vydání, totiž
při doručování. Ani v případě takovéhoto pochybení při doručování rozhodnutí subjektu,
kterému má být doručeno, totiž není vhodným procesním prostředkem ochrany žaloba proti
samotnému rozhodnutí, nýbrž žaloba proti nezákonnému zásahu podle §82 s. ř. s., jak analogicky
plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 2 As 190/2014 - 52,
publ. pod č. 3289/2015 Sb. NSS: „(Ne)doručení rozhodnutí o odvolání jednomu z účastníků řízení není
pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení. Lze tedy proti němu brojit zásahovou žalobou
podle §82 a násl. s. ř. s.“
[25] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelovou meritorní kasační námitkou.
Stěžovatel v ní opakuje výtky, které již posoudil jak žalovaný, tak městský soud, a Nejvyšší
správní soud se s jejich posouzením zcela ztotožňuje. Stěžovatel ostatně používá toliko
argumenty týkající se posouzení jím provozované kompostárny v jiných řízeních, zejména v řízení
kolaudačním a v předchozím řízení vedeném ČIŽP, které se ovšem týkalo poskytnutí dotace
na technologické vybavení kompostárny od Státního fondu životního prostředí. Tato řízení
však nesouvisejí s podstatou věci, tedy s tím, že stěžovatel nedodržel povinnost vyplývající z §17
odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, tedy že provozoval střední stacionární zdroj znečišťování
ovzduší bez stanoviska vydaného podle tohoto ustanovení. Na spáchání tohoto deliktu nemůže
nic změnit skutečnost, že se ČIŽP v minulosti vyjádřila k téže kompostárně, ovšem v řízení
majícím úplně jiný účel a zohledňujícím jiné aspekty jejího fungování. Nelze přitom vytýkat
ČIŽP, že při posouzení kompostárny v jednom řízení neprovedla rovnou posouzení i pro účely
všech jiných povolení, která by mohla být k provozu kompostárny potřeba, když to sám
stěžovatel nenavrhl.
[26] Důvodná není ani námitka, že měla kompostárna spadat pod kategorii jiná opatření
pro zemědělství. Pro účely řízení o pokutě podle zákona o ochraně ovzduší totiž byla rozhodná
toliko kategorizace podle nařízení vlády č. 615/2006 Sb. V bodu 5.2 jeho přílohy č. 1 je jasně
vymezeno, že se za střední zdroj znečišťování ovzduší považují „Kompostárny a zařízení
na biologickou úpravu odpadů“ definované jako „zařízení k využívání biologicky rozložitelných odpadů
o projektované kapacitě rovné nebo větší než 10 t na jednu zakládku a zařízení k využívání biologicky
rozložitelných odpadů o projektované kapacitě rovné nebo větší než 150 t zpracovaného odpadu ročně.“
Ve správním řízení nevznikly pochyby, že stěžovatelem provozovaná kompostárna tyto znaky
splňuje. Argumenty směřující ke kategorizaci kompostárny z hlediska jiných právních předpisů
přitom nejsou pro posuzovanou věc relevantní.
[27] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu