ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.302.2016:28
sp. zn. 7 As 302/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. S., zastoupen Mgr.
Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/3, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 10. 2016, č. j. 53 A 4/2016 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Písek (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 10. 2015,
č. j. MUPI/2015/36648, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. b) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu). Žalobci bylo prokázáno, že dne 12. 5. 2015 řídil v Písku nákladní automobil
pod vlivem návykové látky. Orientační vyšetření testrem DrugWipe 5S bylo totiž pozitivní
na amfetaminy/metamfetaminy a následné lékařské vyšetření, podepřené i znaleckým posudkem,
doložilo, že byl v době řízení vozidla pod vlivem metamfetaminu v nadlimitním množství
31,3 ng/ml v krevním séru, čímž porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Za to
mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6
měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku
ve výši 2 500 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
zamítl rozhodnutím ze dne 29. 2. 2016, č. j. KUJCK 30227/2016/ODSH/OI, a napadené
rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud zamítl výše
označeným rozsudkem. Krajský soud připomněl, že zákon jednoznačně upravuje situaci, kdy je
v krvi řidiče detekováno byť i jen minimální množství návykové látky uvedené v prováděcím
předpise, a to bez ohledu na subjektivní hodnocení žalobce či hodnocení jeho osoby ostatními
účastníky silničního provozu, potažmo svědky. V projednávané věci byl právně konformním
a odborně nezpochybnitelným způsobem prokázán nadlimitní výskyt návykové látky v krvi
žalobce. Písemný znalecký posudek potvrdil užití metamfetaminu a je v něm uvedeno,
že při zneužívání metamfetaminu jako návykové látky je v krevním séru běžně dosahováno hladin
metamfetaminu 25 - 2 500 ng/ml, nejčastěji pak 100 - 500 ng/ml. Hodnota uvedené návykové
látky zjištěná v krevním séru žalobce činila 31,3 ng/ml, odpovídala tedy znalcem stanovenému
rozmezí hladiny návykové látky při jejím zneužívání, stejně tak i prováděcím předpisem
stanovenému limitu, při němž je řidič považován za ovlivněného návykovou látkou. Dále krajský
soud připomněl, že pro právní kvalifikaci a naplnění skutkové podstaty projednávaného
přestupku nebyla rozhodná míra ovlivnění návykovou látkou. V žalobcově krvi byla
nezpochybnitelnými metodami zkoumání průkazně zjištěna rozhodná hodnota aktivních forem
uvedených návykových látek. Je irelevantní hodnotit, zda žalobce vykazoval známky ovlivnění, či
zda jej přítomnost návykové látky v krvi mohla při řízení motorového vozidla ovlivnit či nikoli.
Podle znaleckého posudku je stupeň ovlivnění řidiče alkoholem posuzován zejména dle jeho
koncentrace v krvi. Při posuzování vlivu ilegálních drog nelze analogicky postupovat tímto
způsobem, neboť jejich metabolismus a účinky jsou individuální a podstatně složitější. Dle
analytického principu pouhá přítomnost návykové látky či jejího metabolitu v krvi řidiče
prokazuje negativní ovlivnění jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo. Nadlimitní
nález metamfetaminu v krevním séru žalobce tedy sám o sobě potvrzuje negativní ovlivnění jeho
schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo v době odběru. Vzhledem k tomu, že byla právně
konformním způsobem na základě znaleckého posudku prokázána přítomnost nadlimitního
množství návykových látek v krvi žalobce, nebylo rozhodné, zda na své okolí působil v daném
okamžiku ovlivněně.
[4] Krajský soud neshledal ani porušení zásady nulla poena sine lege. Skutečnost, že zákon
o silničním provozu odkazuje na podzákonný předpis upravující limitní hodnoty jiných
návykových látek, nikterak neodporuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť skutková
podstata projednávaného přestupku je definována přímo zákonem, nikoli podzákonnou normou,
která určuje pouze limitní hodnoty.
[5] Krajský soud zamítl i žalobní bod směřující do neprovedení navrženého důkazu
výslechem policistů. Spáchání daného přestupku bylo prokázáno důkazy, jež byly součástí
správního spisu, zejména znaleckým posudkem, takže by bylo nadbytečné opatřovat ještě důkazy
další. Nebyl proto důvod předvolávat k jednání jako svědky policisty, kteří měření prováděli,
ostatně žalobce výslech policistů výslovně nepožadoval ani v písemném vyjádření, ani v odvolání.
Průběh policejní kontroly osvědčili svědkové ve správním řízení. Z jejich výpovědi,
která je součástí spisového materiálu, nelze jednoznačně potvrdit ani vyvrátit žalobcovo tvrzení
o předložení rozbaleného testu DrugWipe. Do oznámení o přestupku, které se žalobcem sepsal
zasahující policista, se žalobce vyjádřil, žádnou výtku ohledně průběhu testu však nevznesl.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel nejprve připomněl, že celý incident započal tím, že byl zastaven policejní
hlídkou a následně na váze kontrolován kvůli možnému přetížení vozidla, které řídil. Při kontrole
bylo zjištěno, že vozidlo bylo přetíženo. Důvodem kontroly však nebyly žádné jiné skutečnosti,
zejména stěžovatel nezavdal příčinu ke kontrole nějakými nestandardními projevy při řízení
motorového vozidla a ani v průběhu kontroly samotné. I podle přítomných svědků nebylo
na stěžovatelově způsobu jízdy nic neobvyklého. Samotní policisté, kteří prováděli silniční
kontrolu, v oznámení o přestupku uvedli, že stěžovatel měl zdvořilé chování, hbité vybavování
představ, normální zornice a že nebyl nejistý při chůzi, a nezaznamenali žádnou jinou známku
ovlivnění návykovou látkou. Žádné ovlivnění návykovou látkou nezaznamenal ani MUDr. P. M.,
který prováděl vyšetření stěžovatele a odběry moči a krve. Z výsledků odběrů moči a krve
vyplývá, že orientační test byl pozitivní na amfetaminy, ovšem podle odborného vyjádření
Ing. Josefa Gottwalda z laboratoře klinické chemie, pracoviště klinické a soudní toxikologie
Nemocnice České Budějovice ze dne 25. 5. 2015, zn. LKCH/150524, vyplývá, že pozitivní
imunochemický test v moči není jednoznačným důkazem přítomnosti látek dané skupiny
ve vyšetřované moči, tím méně důkazem ovlivnění látkami dané skupiny. Tentýž znalec
vypracoval i znalecký posudek ze dne 6. 7. 2015, ve kterém bylo uvedeno, že v krevním séru
stěžovatele byla prokázána přítomnost amfetaminu a metamfetaminu, přičemž koncentrace
metamfetaminu byla 31,3 ng/ml. Dle téhož znaleckého posudku je ovšem při zneužívání
metamfetaminu jako návykové látky v krevním séru běžně dosahováno až 2 500 ng/ml
metamfetaminu, nejčastěji pak 100 - 500 ng/ml. Stěžovatel brojil proti názoru krajského soudu,
že není rozhodná míra ovlivnění návykovou látkou. Podle §5 odst. 2 a §125c odst. 1 písm. b)
zákona o silničním provozu je přestupkem pouze řízení vozidla osobou, která by po užití
návykové látky ještě mohla být pod vlivem této látky. Z toho však nelze dovodit nulovou
toleranci k těmto látkám, neboť vliv je třeba vnímat jako ovlivnění řidičské způsobilosti v danou
dobu, tedy vliv na řidičovu pozornost, reakce a úsudek. Opačný výklad krajského soudu
a žalovaného je v rozporu se zásadou in dubio pro libertate. Je třeba vždy posoudit případ dle všech
okolností, které budou spočívat právě zejména v chování samotného řidiče při řízení vozidla.
[8] Podle stěžovatele navíc nelze z důvodu rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod
vycházet z nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních
hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou
návykovou látkou. Podle tohoto podzákonného předpisu k §5 odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu se za ovlivněného považuje ten řidič, u něhož bylo zjištěno více než
25 ng/ml metamfetaminu v krvi. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu ovšem plyne, že pokud ústavní předpis stanoví, že pouze zákon může stanovit
skutkové podstaty trestných činů, za něž je třeba pokládat i přestupky, nelze tento zásadní
požadavek obcházet a aplikovat na stěžovatelův případ podzákonný předpis.
[9] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
mu věci k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty, na nichž postavil své
rozhodnutí, a setrval na názoru, že nebylo potřeba se při potrestání stěžovatele zabývat mírou
jeho ovlivnění návykovou látkou, stačilo prokázat její přítomnost ve stěžovatelově krvi. Navrhl
tedy, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Svou první námitkou stěžovatel brojil proti tomu, že správní orgány při jeho potrestání
nepřihlédly ke skutečnosti, že se údajná přítomnost metamfetaminu v jeho krvi nijak neprojevila
na jeho schopnosti řídit vozidlo. Tuto námitku uplatnil prakticky zcela shodnými formulacemi
jako předtím v žalobě, což sám zdůvodnil tím, že krajský soud „jen opakuje argumentaci již odvolacího
správního orgánu“. Krajský soud se ovšem podle Nejvyššího správního soudu vypořádal se všemi
stěžovatelovými žalobními námitkami, a to podrobně a na základě vlastní argumentace, takže toto
stěžovatelovo tvrzení není pravdivé. Je zarážející, pokud stěžovatel tímto neopodstatněným
poukazem na to, že krajský soud údajně pouze převzal argumentaci žalovaného, vysvětluje, proč
sám pokládá za dostačující, aby do své kasační stížnosti bez dalšího převzal argumentaci,
kterou předtím použil již v žalobě, aniž by se jasně vypořádal s argumentací krajského soudu. To
nicméně Nejvyššímu správnímu soudu nebrání, aby věcně zareagoval na stěžovatelovy kasační
námitky odpovídající námitkám žalobním.
[14] Skutkový stav není sporný. Stěžovatel sice upozorňuje na tvrzení Ing. Josefa Gottwalda,
podle jehož odborného vyjádření ze dne 25. 5. 2015 není pozitivní imunochemický test v moči
jednoznačným důkazem přítomnosti látek dané skupiny ve vyšetřované moči. Sám však dále
přiznává, že podle znaleckého posudku téhož znalce ze dne 6. 7. 2015 byla přítomnost
metamfetaminu v koncentraci 31,3 ng/ml jasně prokázána v krevním séru, nikoli jen v moči
stěžovatele. Na základě téhož znaleckého posudku stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil,
že při zneužívání metamfetaminu jako návykové látky je v krevním séru běžně dosahováno
až koncentrace 2 500 ng/ml metamfetaminu, nejčastěji pak 100 ? 500 ng/ml. Stěžovatel ovšem
při tomto parafrázování obsahu znaleckého posudku opomněl uvést, že kromě intervalu
„nejčastěji“ dosahované koncentrace metamfetaminu v krvi je v něm uvedeno, že při zneužívání
metamfetaminu jako návykové látky je běžně dosahováno hodnot od jím nezmíněných 25 ng/ml
až po jím zmíněných 2 500 ng/ml. Jakkoli se tedy stěžovatel v kasační stížnosti snaží vyvolat
dojem opačný, koncentrace metamfetaminu v jeho krvi ve výši 31,3 ng/ml zjištěná
při provedeném vyšetření spadá do intervalu běžně dosahovaného při zneužívání
metamfetaminu.
[15] Pro správní orgán I. stupně ani pro žalovaného však nebylo podstatné, v jakém množství
metamfetamin zneužíval či jaké projevy jeho zneužívání na něm byly v době kontroly patrné,
neboť nic takového zákonná úprava nevyžaduje. Stěžovatel byl postižen za spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, jehož se dopustí ten, kdo „v rozporu
s §5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití
jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je
ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky“. Toto vymezení skutkové podstaty odkazuje na §5
odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, podle nějž řidič nesmí „řídit vozidlo nebo jet na zvířeti
bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné
návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje
za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní
hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem“. Tímto prováděcím právním předpisem je nařízení
vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž
dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou.
Podle jeho §1 odst. 1 se za limitní hodnotu návykové látky v krevním vzorku pokládá v případě
metamfetaminu 25 ng/ml.
[16] Jak plyne ze znaleckého posudku, ve stěžovatelově případě byla tato limitní hodnota
prokazatelně překročena, takže jej ve smyslu §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu bylo
nutno „považovat za ovlivněného takovou návykovou látkou“. Stěžovatelova setrvale opakovaná tvrzení,
že byl původně policií kontrolován jen kvůli přetížení vozidla, které řídil, že svědci na něm žádné
ovlivnění nepozorovali, že ani podle lékařského vyšetření na něm žádné viditelné projevy
ovlivnění metamfetaminem nebyly pozorovány, na tom nemohou nic změnit.
[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s posouzením krajského soudu, který vysvětlil,
že „pro právní kvalifikaci a naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku není rozhodná míra ovlivnění
návykovou látkou. V krvi žalobce byla nezpochybnitelnými metodami zkoumání průkazně zjištěna rozhodná
hodnota aktivních forem uvedených návykových látek. Ze znaleckého posudku se podává, že metamfetamin je
návyková látka se silnými stimulačnímu účinky na centrální nervovou soustavu (…). K projevům akutního
účinku patří euforie, nespavost, zvýšené sebevědomí a zvýšená výkonnost na úkor kvality výkonu, může se objevit
též podrážděnost, psychická labilita, agresivita. Při řízení motorového vozidla se intoxikace touto návykovou
látkou může promítnout do agresivní jízdy, vysoké rychlosti, sníženého soustředění, riskantní jízdy či přeceňování
schopností. Není podstatné, zda uvedené následky přítomnosti návykové látky v krvi žalobce nastaly či nikoli.
Stejně irelevantní je hodnotit, zda žalobce vykazoval známky ovlivnění či nikoli, případně předjímat míru tohoto
ovlivnění. K tomu znalecký posudek uvádí, že stupeň ovlivnění řidiče alkoholem je v současné době posuzován
zejména dle jeho koncentrace v krvi. Při posuzování vlivu ilegálních drog nelze analogicky postupovat tímto
způsobem, neboť jejich metabolismus a účinky jsou individuální a podstatně složitější. Dle analytického principu
pouhá přítomnost návykové látky či jejího metabolitu v krvi řidiče prokazuje negativní ovlivnění jeho schopnosti
bezpečně ovládat motorové vozidlo. Uzavírá se, že nadlimitní nález metamfetaminu a amfetaminu v krevním séru
žalobce potvrzuje negativní ovlivnění jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo v době odběru, resp. v době
spáchání přestupku. Míru ovlivnění předmětnou návykovou látkou sice určit nelze, s ohledem na shora citované
předpisy a předestřené závěry zdejšího soudu to ani není nutné. Zákon jednoznačně a nezpochybnitelně stanovuje
mantinely, z nichž správní orgány při posouzení dané věci nikterak nevybočily. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu
posuzovat u řidičů motorových vozidel či jiných dopravních prostředků míru jejich ovlivnění po požití návykové
látky, jistě by tak zákonným ustanovením učinil. Zákon však jednoznačně deklaruje míru tolerance
pro přítomnost alkoholu i jiných návykových látek.“
[18] K tomu může Nejvyšší správní soud pouze doplnit, že nynější znění §5 odst. 2
písm. b) zákona o silničním provozu bylo do zákona o silničním provozu vloženo zákonem
č. 233/2013 Sb. V důvodové zprávě k této novele jsou popsány obtíže, k nimž vedl dřívější
postup posuzování faktického ovlivnění řidiče návykovou látkou, založený na prokazování
znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a na chemických analýzách
obsahu látky v krvi za použití specifických chromatografických metod v kombinaci s hmotnostní
spektrometrií. Zákonodárce v důvodové zprávě také připomněl, že „ačkoliv se navenek řidič nejeví být
ve stavu vylučujícím způsobilost, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti zpravidla již budou takovou návykovou
látkou ovlivněny“. Z důvodu komplikovanosti tohoto souběžného posuzování se zákonodárce
rozhodl vyjít ze zkušeností jiných evropských zemí a zavést tzv. analytický princip, který „je
založen na aktuálních poznatcích soudních lékařů a soudních toxikologů, že minimálně u některých návykových
látek, včetně všech nejběžněji zneužívaných drog, lze jasně specifikovat, od kterého množství je možné na řidiče
pohlížet jako na ovlivněného návykovou látkou, a to i při zohlednění možné odchylky prováděného měření. (…)
Předložený návrh v návaznosti na výše uvedené vědecké poznatky předpokládá, že v právním řádu by měly být
vyjmenovány látky, u nichž lze uplatnit analytický princip, a to s uvedením tzv. cut off hodnot (mezních hodnot,
při jejichž dosažení je již řidič nepochybně ovlivněn na svých ovládacích a rozpoznávacích schopnostech).“
[19] Správní orgán I. stupně a žalovaný tak postupovali plně v souladu s úmyslem
zákonodárce, když nezohledňovali dojem, který z možného stěžovatelova ovlivnění
metamfetaminem v krvi měl v době řízení on sám a ostatní osoby v jeho okolí. Rozhodná totiž
byla pouze skutečnost, že obsah metamfetaminu v krvi prokazatelně, byť mírně, překročil mezní
hodnotu stanovenou nařízením vlády, při jejímž dosažení je řidič podle vědeckých poznatků
ovlivněn na svých ovládacích a rozpoznávacích schopnostech, byť si to sám neuvědomuje,
ani se tak nemusí navenek jevit.
[20] K totožným závěrům ostatně dospěl ve své nedávné judikatuře i Nejvyšší správní soud,
když v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 4 As 35/2016 - 31, uvedl: „Pokud správní orgány provedly
důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru toxikologie, který zjistil takové hodnoty metamfetaminu v krvi
žalobce překračující minimální hranici dokládající ovlivnění jeho řidičských schopností, a který obsahuje nejen
závěry o hodnotách zjištěných u žalobce, ale i obecné úvahy o ovlivnění metamfetaminem v závislosti na zjištěných
hodnotách této látky v krvi, a pokud zároveň odkázaly na odborné stanovisko České společnosti soudního
lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně, bylo tím dostatečně prokázáno,
že žalobce byl při řízení motorového vozidla v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, ještě pod vlivem této návykové látky. Uvedené stanovisko totiž výslovně uvádí,
že v případě některých návykových látek (mezi tyto substance zařazuje metamfetamin) lze řidiče považovat
za ovlivněného takovou návykovou látkou, byly-li překročeny arbitrárně dané koncentrační meze této látky
v krevním vzorku řidiče, přičemž u metamfetaminu je hraniční mez stanovena na hodnotu 25 ng/ml.“ Tento
právní názor týkající se přímo posuzování přestupku řízení po užití metamfetaminu přitom
na stěžovatelovu situaci dopadá mnohem přiléhavěji, než stěžovatelem zmiňované starší judikáty
vztahující se k řízení pod vlivem alkoholu, nebo ještě obecněji k zásadě in dubio pro libertate.
Krajský soud tedy tuto rozhodnou právní otázku posoudil správně.
[21] V druhé námitce stěžovatel namítá, že úprava limitních hodnot návykových látek
v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., je rozporná s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se stěžovatelovým východiskem, že zde vyjádřená zásada, podle níž
„[j]en zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo
majetku, lze za jeho spáchání uložit“, se vztahuje i na správní trestání. Přijetím uvedeného nařízení
vlády však tato zásada nebyla nijak porušena.
[22] Stěžovatel poukazuje na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo
ustanovení §289 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve slovech „a jaké je množství větší
než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“, kterými odkazovalo
na upravení těchto otázek nařízením vlády, v rozporu s čl. 39 Listiny, ve spojení s čl. 78 Ústavy,
a proto je zrušil. Obecně přitom připomněl, že „[m]ezi hledisky ústavního vymezení odvozené
normotvorby exekutivy figuruje i zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu. Ústavní soud přitom v minulosti
v souvislosti s právní úpravou jiné oblasti vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod
dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna. Vymezení, které jednání je trestným činem, je
podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament. Směšování pojmů
zákon a právo je tedy v podmínkách České republiky v oblasti základních práv a svobod vyloučeno. Právě
s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu,
vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí
zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může
obsahovat jen to nejpodstatnější. (…) Předmětné ‚zmocňovací‘ ustanovení přitom nestanoví vůbec žádná kritéria,
a proto vláda na jeho základě nic nekonkretizuje, ale skutkové podstaty přímo doplňuje.“ Napadená úprava
navíc nenaplňovala zásadu, podle které musí být zákon, na který odkazuje čl. 39 Listiny
základních práv a svobod, formulován s dostatečnou mírou určitosti pro své adresáty,
neboť i tato – nakonec zrušená – úprava potřebovala následné dotvoření skrze výklad provedený
mocí soudní při rozhodování o konkrétních případech.
[23] Tyto deficity ovšem Nejvyšší správní soud v případě provedení §5 odst. 2 písm. b)
zákona o silničním provozu nařízením vlády č. 41/2014 Sb. neshledává. Zaprvé je třeba
připomenout, že jedním z důvodů stanovení jasných mezních hodnot návykových látek v nařízení
vlády, a nikoli přímo v zákoně, byla snaha reflektovat aktuální vědecký vývoj určující, při jakých
hodnotách daných látek v krvi je třeba řidiče považovat za ovlivněného takovou návykovou
látkou, což vyplývá i z výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 233/2013 Sb. Stanovení těchto
mezních hodnot má tedy odrážet především aktuální a proměnlivý vědecký vývoj v této oblasti,
k čemuž je skutečně z povahy věci vhodnější podzákonný právní předpis, který lze rychle změnit
v reakci na případný vědecký vývoj.
[24] Nedochází zde k tomu, že by vláda prováděcím předpisem doplňovala skutkovou
podstatu, která by nebyla dostatečně upravena přímo v zákoně, jako tomu bylo v případě §289
odst. 2 trestního zákoníku. V nyní posuzovaném případě je skutková podstata stanovena jasně
přímo v §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu: touto skutkovou podstatou je řízení
vozidla řidičem „bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové
době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu
nebo jiné návykové látky“. Nařízení vlády č. 41/2014 Sb. tedy nestanovuje arbitrárně, jaké množství
návykové látky považuje vláda za přípustné či nepřípustné, nýbrž na základě vědeckého poznání
upravuje v souladu se zákonným zmocněním limitní hodnoty množství návykové látky v krevním
vzorku, při jejichž dosažení „se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou“. Stručně řečeno,
skutková podstata řízení pod vlivem návykové látky je zde stanovena přímo v zákoně o silničním
provozu; nařízení vlády pouze závazně odráží vědecké poznatky ohledně množství návykové
látky v krvi, při jehož dosažení je řidiče nutno pokládat za ovlivněného návykovou látkou. Nelze
zde tedy shledat deficit, který kritizoval Ústavní soud ve zrušené části §289 odst. 2 trestního
zákoníku, který ponechal na výkonné moci, aby arbitrárně určila, jaké množství omamných látek,
psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů je třeba pokládat za „množství větší než
malé“.
[25] Krom toho zde není přítomen ani druhý deficit kritizovaný Ústavním soudem v jím
zrušené úpravě. V nyní posuzovaném případě totiž nelze shledat, že by byla právní úprava §5
odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu ve vazbě na nařízení vlády č. 41/2014 Sb.
formulována s nedostatečnou mírou určitosti pro své adresáty. Ostatně ani sám stěžovatel
neupozorňuje na jakoukoli nejednotnost, která by aplikaci této úpravy provázela, a i Nejvyšší
správní soud ji ve své předchozí judikatuře bez dalšího aplikoval, jak ukazuje výše citovaný
rozsudek č. j. 4 As 35/2016 - 31. Nejvyšší správní soud tedy nespatřuje, že by nařízení vlády
č. 41/2014 Sb. porušovalo zásadu vymezení trestného činu a trestu jen zákonem.
[26] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že si lze samozřejmě představit,
že si stěžovatel opravdu nebyl vědom, že na něj droga zjištěná v jeho krvi mohla v době spáchání
přestupku stále působit, ostatně patrně jen on sám může vědět, jak a kdy se do jeho krve dostala.
I krajský soud připomněl, že vliv metamfetaminu na psychiku člověka a rychlost jeho
odbourávání jsou velmi individuální a těžko odhadnutelné. Ovšem právě i v této
neodhadnutelnosti doby a povahy účinků spočívá rizikovost jakéhokoliv užívání přípravků
obsahujících tyto zakázané substance a stěžovatel, který se v rozhodné době živil jako řidič
nákladních vozidel, jak uvedl v žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, si těchto rizik měl
být vědom.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu