ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.323.2016:29
sp. zn. 7 As 323/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. J. K., zastoupen
Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10.
2016, č. j. 19 A 7/2016 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Frýdku - Místku (dále jen „magistrát“) uložil žalobci rozhodnutím ze dne
1. 6. 2015, č. j. MMFM 67867/2015, pokutu 5 300 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu
6 měsíců za přestupky dle §125c odst. 1 písm. f) bod 7 a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
kterého se měl dopustit tím, že dne 2. 4. 2015 předjížděl mimo obec vozidlem Audi A6 jiné
vozidlo v místě, kde je to dopravní značkou B 21a „Zákaz předjíždění“ zakázáno. Navíc měl
v dané době již neplatný řidičský průkaz, neboť platnost jeho řidičského průkazu skončila
dne 15. 2. 2015.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015, č. j. MSK 83839/2015, rozhodnutí magistrátu
zrušil a vrátil k novému projednání, neboť shledal, že měl vzhledem k vážné nemoci magistrát
akceptovat žalobcovu omluvu z ústního jednání. Následně vydal magistrát nové rozhodnutí
ze dne 2. 2. 2016, č. j. MMFM 15014/2016, jímž žalobci uložil za spáchání totožných přestupků
pokutu 5 200 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Snížení pokuty odůvodnil
tím, že u žalobce bylo možno dovodit minimálně nevědomou nedbalost, neboť žalobce tvrdil,
že dopravní značení ze svého auta vzhledem k jeho konstrukci a umístění dopravního značení
neviděl.
[3] Žalobcovo odvolání proti rozhodnutí magistrátu ze dne 2. 2. 2016 zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 3. 3. 2016, č. j. MSK 34156/2016. V něm k žalobcově odvolací námitce,
že předmětnou značku B 21a neviděl, žalovaný uvedl, že podle jeho zjištění byla značka umístěna
v souladu s právem, byla dostatečně viditelná a rozpoznatelná a nebylo ji třeba umisťovat také
při levém okraji vozovky.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl
rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 19 A 7/2016 - 24. Podle krajského soudu bylo oznámením
o přestupku sepsaným na místě a podepsaným žalobcem jednoznačně prokázáno, že vozidlo
Audi A6 řídil žalobce i v době projíždění kolem dopravní značky „Zákaz předjíždění“. V tomto
oznámení žalobce nenamítal, že vozidlo neřídil. V rámci svého vysvětlení uvedl, že danou značku
na křižovatce neviděl, že před ním byl provoz, a to dost značný, takže mu ji mohlo zakrýt jiné
vozidlo, ale připouštěl, že kolem ní mohl projet. Ani po celou dobu správního řízení žalobce
nezpochybnil, že vozidlo řídil i v okamžiku míjení dopravní značky „Zákaz předjíždění“. Poprvé
toto tvrzení uplatnil až v žalobě, takže je krajský soud označil za nevěrohodné a účelové.
[5] V posouzení otázky, zda žalobce mohl v předmětném místě zaznamenat přenosnou
dopravní značku B 21a „Zákaz předjíždění“, se krajský soud ztotožnil se závěry správních
orgánů, že z fotodokumentace a videozáznamu pořízeného Policií ČR a rovněž
i z fotodokumentace doložené žalobcem bylo prokázáno, že dopravní značka „Zákaz
předjíždění“ byla umístěna vpravo za svodidly, zčásti jimi sice byla zakryta, šlo však o zakrytí
pouze její nepatrné části, a to jejího spodního okraje, ovšem významná plocha značky byla
viditelná z dostatečné vzdálenosti, rozpoznatelná a nezaměnitelná s jinou dopravní značkou.
Symboly červeného a černého vozidla vedle sebe byly zřetelně viditelné. Magistrát se dostatečně
vypořádal i s žalobcovou námitkou ohledně sníženého podvozku jeho vozidla a s tím
souvisejícím odlišným výhledem na dopravní značku přes svodidla. Krajský soud nesouhlasil
s žalobcovou námitkou, že posouzení, zda jako řidič mohl vidět přenosnou svislou dopravní
značku „Zákaz předjíždění“, mohl učinit pouze znalec. I dle názoru soudu jde o věc, kterou může
posoudit každý laik, tím spíše úřední osoba správního orgánu, která má potřebné odborné
znalosti.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel připomněl, že přenosná dopravní značka B 21a „Zákaz předjíždění“ byla
umístěna způsobem, který mu znemožňoval, aby ji viděl a řídil se jí. Přitom ze zákona nevyplývá,
že se mají účastníci silničního provozu řídit dopravními značkami, jež jsou nečitelné, špatně
viditelné či dokonce neviditelné a jež jsou umístěny či spíše odstaveny v terénu za krajnicí silnice,
dokonce až za svodidly. Dopravní značky musejí být osazeny viditelným způsobem tak,
aby nebyly nijak zakryty a současně aby byly užity v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to
nezbytně vyžaduje chráněný zájem, tedy zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích. Platí tedy, že dopravní značení je způsobilé zavazovat řidiče k dodržování jeho
obsahu jen tehdy, pokud je dobře čitelné, přehledné a nezaměnitelné s jiným a dává mu možnost
se s jeho obsahem řádně, včas a dostatečně seznámit. Značka umístěná až za svodidly tam byla
jen odložena, a nemohla tak vůči účastníkům silničního provozu vyvolat žádné účinky a účastníci
silničního provozu se jí nemuseli řídit, a to ani za situace, kdy ji mohli spatřit.
[8] Stěžovatel od počátku řízení konzistentně tvrdil, že předmětná dopravní značka nebyla
viditelná, neboť byla zakryta svodidly, přičemž k přestupkovému jednání prokazatelně došlo
motorovým vozidlem, jehož podvozek je v souladu s právními předpisy a technickými požadavky
snížen. V rámci přestupkového řízení proto mělo být postaveno na jisto, že z pozice řidiče
motorového vozidla mohlo být přenosné dopravní značení viditelné a rozpoznatelné. Tuto
skutečnost ovšem správní orgány mohly zjistit jen důkazem v podobě znaleckého posudku
ve smyslu §56 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. S návrhem na ustanovení znalce
a vypracování znaleckého posudku se ovšem v rozporu s judikaturou nevypořádaly ani správní
orgány, ani krajský soud.
[9] Podle stěžovatele ze správního spisu dostatečně nevyplývá, že to byl on, kdo řídil
motorové vozidlo tovární značky Audi RZ: X, když míjelo dopravní značku „Zákaz předjíždění.“
Z pořízeného policejního videozáznamu tato skutečnost nijak nevyplývá a správní orgány se
touto navýsost zásadní skutečností z hlediska zjištění skutkového stavu věci nijak nezabývaly. S
ohledem na požadovaný důkazní standard a důkazní břemeno, které v přestupkovém řízení leží i
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, na
správním orgánu, přitom musí být nad vší rozumnou pochybnost prokázáno, že vozidlo řídil
stěžovatel. Z napadeného rozsudku není zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou
výše uvedenou žalobcovu argumentaci, proč rozhodnutí nezrušil a neuložil správnímu orgánu
doplnit dokazování například o výslech zasahujících policistů či členů posádky vozidla a proč jeho
žalobní námitky považuje za liché, mylné, účelové nebo vyvrácené.
[10] Konečně stěžovatel namítl, že u obou jeho přestupků nebyl splněn znak zavinění
a materiální stránka přestupku. Nebylo totiž tvrzeno, natož prokázáno, jaký společenský zájem
byl porušen tvrzeným nepředložením platného řidičského průkazu. Podle stěžovatele
nepředložení platného řidičského průkazu nemohlo naplnit materiální aspekt přestupku. Ať již
totiž řidič předloží či nepředloží řidičský průkaz, vždy si policie řidiče lustruje. Zjišťuje tedy, zda
nemá řidič uložen zákaz činnosti, zda má platný řidičský průkaz apod. Nepředložením platného
řidičského průkazu tedy stěžovatel nemohl porušit společenský zájem na dodržování pravidel
a už vůbec ne na bezpečnosti provozu. Co se týče zákazu předjíždění, z rozhodnutí magistrátu
a žalovaného vůbec nevyplývá, kolik se v daném místě a v danou dobu nacházelo dalších
účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni tvrzeným stěžovatelovým
jednáním. Magistrát ani žalovaný se vůbec nezabývali povětrnostními vlivy, stavem vozovky nebo
viditelností v daném místě. Podle stěžovatele správní orgány na toto prokazování rezignovaly,
jelikož by závěr musel znít, že nedošlo k naplnění materiálního aspektu přestupku. Přitom správní
orgány mají povinnost zkoumat naplnění znaku formálního i materiálního, jak plyne z judikatury
správních soudů. Předpoklad správních orgánů, že ostatní účastníci provozu na pozemních
komunikacích předmětné jednání v daném místě nečekají právě z důvodu uvedené dopravní
značky, označil stěžovatel za nezákonný, neboť je povinností ostatních účastníků silničního
provozu očekávat a přepokládat, že může jiný účastník silničního provozu jeho pravidla porušit.
[11] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
mu věci k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalovaný se ve dvoutýdenní lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelovou klíčovou námitkou je tvrzení, že neměl být postižen za nedodržení
dopravní značky B 21a „Zákaz předjíždění“, neboť byla umístěna za svodidly, takže ji ze svého
automobilu se sníženým podvozkem neviděl.
[16] Je pravdou, že v některých výjimečných situacích judikatura správních soudů dovodila,
že nelze řidiče postihnout za nedodržení dopravního značení, a to tehdy, když je toto značení
vnitřně rozporné. Tak v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 58 A 26/2012 - 140, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 55/2015 - 29, bylo konstatováno, že „[z]avinění přestupku je nutno
posuzovat také s ohledem na princip důvěry k dopravnímu značení. Jestliže je dopravní značení protichůdné
[v tomto případě byla mezi dvěma přechody pro chodce přerušovaná čára (vodorovná dopravní značka V2),
dovolující předjíždět, a na tuto bezprostředně navazoval přechod pro chodce, který nebyl označen žádnou svislou
dopravní značkou (A11 nebo IP6)], pak řidiče nelze činit odpovědným za zavinění přestupku předjíždění
na přechodu pro chodce a v jeho blízkosti, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti podle §4 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích.“
[17] Mezi tyto výjimky z povinnosti řídit se dopravním značením, respektive následně nést
trest za jeho nedodržení, však nepatří situace, kdy řidič značku přehlédne, jak kategoricky uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 As 97/2011 - 132: „Přehlédl-li řidič
svislou dopravní značku č. B 21a (zákaz předjíždění) a v důsledku toho porušil jí uložený zákaz, je odpovědný
za přestupek dle §22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Jeho zavinění má formu
nevědomé nedbalosti, neboť nevěděl, že v daném místě svým předjížděním může porušit či ohrozit zájem chráněný
zákonem, ačkoli pokud by řádně věnoval pozornost dopravnímu značení, toto vědět mohl a měl.“
[18] Stěžovatel uváděl, že dopravnímu značení věnoval dostatečnou pozornost, ovšem značka
byla z pohledu jeho řidičské pozice nevhodně umístěna. K tomu je třeba nejprve připomenout,
že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 - 83, platí,
že „účastník provozu na pozemních komunikacích je povinen řídit se dopravní značkou [§4 písm. c) zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu], i když má za to, že není správně technicky provedena.“ V nyní
posuzovaném případě ostatně stěžovatel ani netvrdil, že by značka byla „obecně“ chybně
umístěna, nýbrž že byla chybně umístěna pro účely viditelnosti z jeho atypického sportovního
vozu se sníženým podvozkem. Takový důvod však stěžovatelovu exkulpaci ze spáchání
přestupku nemůže založit. Pokud se stěžovatel rozhodl používat v silničním provozu automobil,
který má atypickou konstrukci, z níž může plynout ztížená možnost pozorovat silniční provoz či
dopravní značení, musí to v zájmu vlastním i v zájmu bezpečnosti silničního provozu
kompenzovat tím, že se bude sledování dopravního značení věnovat s o to větším úsilím.
[19] V nyní posuzovaném případě ostatně ani nejde o to, že by stěžovatel značku neviděl. Jak
prokazoval fotografiemi během správního řízení, i při pohledu z jeho automobilu byla zakryta
pouze její menší část, naopak její podstatná část, tedy obrázek červeného a černého automobilu,
vidět byla.
[20] Stěžovatel sice před krajským soudem požadoval, aby byl pro otázku viditelnosti
a rozpoznatelnosti dopravního značení z jeho automobilu ustanoven znalec, podle Nejvyššího
správního soudu se však krajský soud s tímto důkazním návrhem vypořádal zcela dostatečně,
když uvedl, že „jde o věc, kterou může posoudit každý laik, tím spíše úřední osoba správního orgánu, která má
potřebné odborné znalosti.“ Nejvyšší správní soud se s tímto názorem na nepotřebnost znaleckého
posudku ztotožňuje, takže nejde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu
(viz např. nález ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02), neboť se krajský soud s důkazním
návrhem dostatečně vypořádal.
[21] Co se týče stěžovatelovy námitky nedostatečného prokázání, že vozidlo řídil on,
a to i v době, kdy míjel předmětnou dopravní značku, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud
s názorem krajského soudu, že je toto tvrzení zcela nedůvěryhodné. Stěžovatel je uplatnil poprvé
až v žalobě a již krajský soud dostatečně rekapituloval, jak při projednávání dopravního přestupku
nepopíral, že vozidlo řídil on, a po celou dobu pouze konzistentně uváděl, že značku při řízení
přehlédl. K tomu lze jen doplnit, že ještě ve svém prvém odvolání ze dne 9. 6. 2015 proti prvému
rozhodnutí magistrátu sám stěžovatel uvedl, že projížděl celým úsekem, a popisoval, jaká tam
byla dopravní situace a stav oprav vozovky a že již od křižovatky na Hodoňovice předpokládal,
že je vše, jak bývalo v minulosti, tedy před zahájením oprav. Pokud až v žalobě stěžovatel zcela
změnil verzi svého skutkového příběhu, má krajský soud pravdu, že tato nová verze je
nedůvěryhodná.
[22] Co se týče poslední kasační námitky směřující proti nedostatečnému zjišťování splnění
znaku zavinění a materiální stránky přestupku, tuto námitku stěžovatel uplatnil poprvé až
v kasační stížnosti, takže je ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. nepřípustná, a Nejvyšší správní soud
se jí nemůže zabývat.
[23] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu